ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zpustlé zahrady smrti

Zpustlé zahrady smrti
 
Text: Radek Fridrich, foto: Josef Balun

 

Listopadová krajina se noří do mléčné mlhy, trčí z ní holé větve stromů, v havraních polích se prohání smutný vítr. Dušičkový čas, svátek všech mrtvých. Hlavní lidskou náladou je smutek, tíha života.

 
Objíždění hřbitovů v tomto čase patří ke koloritu podivných výletů. Prarodiče vozí své potomky po hrobech předků, nad nimiž se vyprávějí rodinné příběhy. Rodová paměť - to by mělo být hlavním tématem tohoto času, potomci si mají uvědomit kontinuitu rodiny a víru ve vyšší, nadpozemské síly.
 
 

V krajině severních Čech, tedy většinou v krajině bezvěrců, jsou dušičky obecně chápany jako nutná povinnost zajet na hroby. Málokdo bere tyto dny jako čas rozjímání, životní  sebereflexe a přemítání o vztahu mezi živými a mrtvými. Vymknutí z tradic, tak bychom dnes mohli nazvat naší bezútěšnou sudetskou situaci. Ze starých mortálních rituálů nezbylo skoro nic, kolumbária připomínají mikrosídliště a štítky u rozsypových louček asociují cedulky z panelákových zvonků. Pouze na dušičky se hřbitovy povinně rozsvítí a ozdobí se často umělým květinami a svíčkami. Z dálky se valéry těchto barev slijí do červenožlutého světla, které jen s obtížemi přehluší konzumní charakter celého počínání.

 

Drsná poezie Sudet
 

Kromě českých hřbitovů je však v severočeské krajině také řada hřbitovů německých.

I zde se v čase dušiček občas objeví zapálená svíčka a některé hroby jsou zameteny a upraveny. Převažuje ale naprostý zmar. Tyto hroby jsou od druhé světové války většinou neudržované a dodnes patří k očitým svědkům doby, kdy tuto krajinu obývali Němci.
 
 
V severočeských vesnicích pak narážíme na dva druhy těchto hřbitovů. Prvním jsou hřbitovy smíšené, ve kterých jsou náhrobky české i německé. České hroby jsou samozřejmě modernější a většinou se nacházejí uprostřed pohřebiště, německé hroby pak mají své místo buď po obvodu hřbitovní zdi nebo jsou rozesety ve vzdálenějších koutech, z valné většiny však chátrají. Takové hřbitovy jsou poměrně časté, nalezneme je například ve Sloupu v Čechách na Novoborsku, v Březinách v Děčíně, v Kytlicích na Českokamenicku nebo v Horním Jiřetíně na Mostecku.
 

Výjimkou ale nejsou ani hřbitovy pouze německé, které od konce druhé světové války téměř nikdo neudržoval. Důvodů se nabízí hned několik. Jednak byli odsunutí Němci nepřáteli a jejich stopy měly být nejen v severočeské krajině nekompromisně vymazány z paměti, jednak se pak Němci nemohli z pochopitelných důvodů na své hroby zajet podívat, natož je udržovat.

 

Hroby jako kroniky
 

Když nalezneme takový hřbitov, stojíme na místě naprosté duchovní zkázy, neboť zde už zbývá opravdu jen zpustlá zahrada smrti, prorostlá šlahouny zplanělých ostružin, náletových dřevin a povalených, poničených náhrobků, na kterých se leží zbytky roztříštěných černých desek. Přitom informační hodnota těchto náhrobků, jsou-li ještě čitelné, je daleko vyšší než u hrobů českých. Kromě rodinného příjmení na hrobce zde nalezneme jména všech rodinných členů a jejich povolání. V Dolním Žlebu tak například zjistíme, že Wilhelm Kessler vlastnil čluny, byl majitelem domu a dožil se čtyřiaosmdesáti let, nebo že jeho jmenovec Ignaz Kessler z vesnice Růžová byl obchodníkem a muzikantem, který občas hrál po hospodách.

Německé hřbitovy i přes svou zchátralost stále nabízejí fragmentální příběhy, které najednou ožívají před očima. Krajina se propadne o sto let zpátky, vesnice ožije starými obyvateli, místo aut zde máme koně zapražené do žebřiňáků.
 

Asi není nic smutnějšího, než když na hřbitovech narazíme na dětské hroby. Bodnutí u srdce je stejné, jedná-li se o dítě německé či české. Musíme si však uvědomit, že dříve děti umíraly daleko častěji. Na řadu dětských nemocí neexistovaly účinné léky, děti také daleko více pracovaly než ty dnešní. Skoro na každém hřbitově nalezneme nějaký dětský hrobeček,  v Horním Jiřetíně dokonce místní hrobníci před několika lety uměle vytvořili celé oddělení dětských náhrobků. I to se bohužel se hřbitovy stává, nejen že je ničí vandalové, ale dochází i k necitlivým zásahům do jejich piety.

 

Zbydou nám nějaké?
 

Žijeme v jednadvacátém století, jehož nosnými znaky je informační rychlost, prožitkovost a nestálost. Každoroční dušičkové spočinutí nad hroby nám dává pradávnou jistotu, že náš život je časově vyměřen a aby měl nějaký smysl, je třeba zachovat odkaz dalším generacím. Situace zpustlých německých hřbitovů nevypadá vůbec vesele. Řadu z nich, například ve vesnicích Růžová, Kunratice nebo Nová Oleška na Děčínsku, se nikdy nepodaří obnovit a budou tiše chátrat pod nánosem náletových rostlin a přerostlých trav. K zániku jsou ale odsouzeny i malé lesní hřbitůvky. Zkuste do některéhou vstoupit, ještě můžete nalézt rozbitou desku se zbytky jmen nebo vyvalený náhrobek. Za pár let už je najdete ztěží. Ještě se však dá leccos změnit, zrekonstruovány byly například zničený hřbitov i kostel v Markvarticích. Tak uvidíme, třeba ještě není pozdě...

 

 

Výjimkou na německých hrobech není porcelánový oválek s fotkou, nebo čtyřverší, jež pro člověka neznalého němčiny, může znít jako tajemný epitaf. Jeden, nalezený v Těchlovicích na Děčínsku, obsahuje tyto verše:

 

Du liebe Vater bist nicht mehr,

dein Platz in unserm Haus ist leer.

Du reichst uns nicht mehr Deine Hand,

der Tod zerriss das Schöne Band.

 

Překlad může znít takto:

 

Už zde nejsi, otče milovaný,

prázdné v domě je tvé místo.

Náš svazek je dokonalý,

přervala ho smrt, najisto.

 
 
Listopad 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group