ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Císaři a kost s brčkem

Císaři a kost s brčkem
 
Text a foto Tomáš Svoboda
 
Z hlavního pekingského nádraží – zajímavé hypermoderní stavby – jedu rychlíkem do bájného odpočinkového místa čínských císařů (mimochodem, kde všude ti chlapi vlastně neodpočívali?). Chengde leží zhruba dvě stě kilometrů severozápadně od Pekingu.

 

Cesta trvá čtyři hodiny. Vlak po chvíli začne stoupat do hor, cestou míjí starší průmyslovou oblast. Je to docela síla, všude samé uhlí. Trochu to připomíná počátek čínské industrializace v padesátých letech.

Chengde je menší provinční město s rozvinutou sítí služeb. Ubytovávám se přímo v centru v hotelu, který už má své nejlepší dny za sebou. Na ceně to ale znát není. Bohužel.
 
Místo pro odpočinek císařů je vlastně komplex paláců v různých architektonických stylech. Nejefektnějším z nich bude asi Malá Potala, která – jak název napovídá – je imitací dalajlamova paláce v tibetské Lhase. Kopie má asi třetinovou velikost proti skutečné lhaské Potale a postavil ji druhý císař dynastie Čching Qianlong, aby ukázal, že si váží přátelství s Tibeťany.
 
Vstupné na čínské pamětihodnosti se od mé poslední návštěvy velmi zvedlo. Jediné, co je v Číně stále ještě levné, zůstává jídlo. Cizince zde „natahují“, jak to jen jde, dělají to ale elegantně a se stylem. Chytrost místním září z očí. Není také divu, jsou zde již pět tisíc let.
 
 
Kopie vedle kopie
  

Navštěvuji další chrám (Nebo je to klášter? Je jich tu bezpočet.). Všude spousta mnichů, dva z nich – jsou o něco mladší – se k sobě neustále tulí. Když se je ale při tom snažím vyfotit, okamžitě ukazují, že ani za boha živého. Pokouším se o to snad pětkrát, ale kdepak!

Objevuji pak jakýsi trh religiozních suvenýrů pro věřící. Hned u něj předvádějí své kousky umělci z nedalekého divadla. Jeden mne dokázal velice zaujmout: Má malý pojízdný myší cirkus. Ano, myší, slyšíte správně!
 

Myší má asi deset a každá z nich umí něco, všechny dohromady pak vytvářejí celé představení. Poslední z nich naskočí do jakéhosi košíčku a sjede na lanku do malého domečku vyřezaného z lepenky. „Principál“ se potom na mne mírně připitoměle usměje a významně dodá: „Hohóo home, sweet home!“

Vstup do císařské zahrady Mountain Resort stojí 90 jüanů, což není málo, místní sem mohou zadarmo. Zahrada, či možná spíše rozlehlá obora, působí přívětivě. I tady je neuvěřitelná spousta čínských turistů. Je zajímavé je pozorovat (a pevně doufám že pro ně je zajímavé pozorovat i mě). Všude kolem se naprosto volně potuluje spousta krotkých jelenů a laní, jsou tak ochočení, že jsem z toho jelen já. Po chvíli se ke mně přidává jedna dívka a ne a ne se ode mne odlepit. Mluví dobře anglicky. Je to klasika, chce prostě s někým konverzovat v angličtině.
 

Povídáme si a nakonec zjistím, že v její přítomnosti ubíhá čas rychle a příjemně. Navštěvujeme společně další chrámy a paláce. Má různé průkazky a díky tomu všude vstup zadarmo, mrška.

Nejen Malá Potala je věrohodnou imitací svého tibetského protějšku. Dozvídám se, že císařové v Chengde nechávali cíleně stavět napodobeniny paláců a chrámů z různých koutů Číny. Jejich služebníci (z jimi porobených krajů) se tu pak mohli cítit jako doma a vykonávat to, co mají, tedy sloužit „říši středu“, s mnohem větší ochotou.
  
Dvě věže
 
Celý chrám je plný různých zákoutí, vše velmi barevně, elegantně vymalováno. Čekáme na jakousi divadelní ceremonii, která ale nakonec bohužel trvá pouhé dvě minuty. A pak ještě další chrám. Na jeho konci sedí pod věží dva starší muži. S radostí se nechávají fotografovat, pozitivní energie z nich přímo srší. Když odcházím, přejí mi oba bělovousí dědečkové mnoho let života ve zdraví. Jak mi později vysvětluje moje průvodkyně, je to v Číně vrcholový projev zdvořilého rozloučení.
 
Nakonec zvu Mary (tak se představila evropským jménem, jak čínsky, si bohužel nepamatuji, bylo to nevyslovitelné) někam na večeři. Může si sama vybrat. Bere mě do známé lidové restaurace na kapra. Ryba je tak nádherně vysmažená, až se v ústech rozplývají i její kosti. Bůhví, jak to tady ti kuchaři dělají. Že umí, se ale ví po celém světě.
 
Ráno se Mary objeví znovu a zve mě podívat se na Dvě věže, ne ty z Pána prstenů, ale na známou místní atrakci. Jedná se mimochodem o velice spektakulární záležitost: Dvě strmá homolovitá skaliska, na jejichž vršcích jsou postaveny opevněné věže. Jak jsou ale přesně staré, široko daleko nikdo neví. Vypadá to tu ale jako v pohádce. Všude kolem se vinou pěšinky do menších chrámů a svatyní. Dojem dokonalosti kazí jen lanovka.
 
Jedno z  poutních míst
 
Mladý Číňan z jednoho univerzitního nakladatelství mi pomůže sehnat jízdenky na mikrobus, kterým se dostanu do vnitrozemí. Taiyhuan je prý malé město, má „pouze“ tři miliony obyvatel, což, jak můj nový známý dodává, není na Čínu skoro nic. Leží ale v pohoří Wu-tchaj-šan, jedním ze sedmi hlavních poutních míst Číny.
 

Cestou mám konečně šanci vidět naplno chudobnou Čínu: domky či malé jeskyně vydlabané do jílovitých svahů, zastaralý průmysl a zaostalý venkov. Chudoba tu na člověka přímo křičí…

Všichni kolem mě něco jedí. Číňané, jakmile se dostanou do jakéhokoliv dopravního prostředku, okamžitě začnou jíst. Sušené maso či ryby, oříšky, sušené ovoce… Také si neustále během cesty všelijak přesedávají, systém jsem nepochopil.
 

Městys Taiyhuan je pro Číňany něco jako Lourdy pro Francouze či Santiago de Compostella pro Španěly. Kam až oko dohlédne, všude jsou řady chrámů uprostřed nádherného horského panoramatu.

V jednom chrámu se zrovna líčí divadelní skupina místní čínské opery. Děvčata jsou nádherně zmalovaná a mají legraci z mého neutichajícího fotografického zájmu o jejich obličeje. Před chrámem si místní dědkové pečou brambory v popelu z dohořelých vonných tyčinek. Vypadají docela jinak než lidé v Pekingu. Jeden z nich pokuřuje dlouhou dýmku z prasečí kosti.
 

Těžítko s Maem

Zimou nemohu ani dospat (jsme přece jen vysoko v horách) a dávám prazvláštní snídani. Polévku z jáhlí. Musím říci, že nic moc.

Opět bloudím po nesčetných chrámech plných mnichů. Někteří se fotit nechávají bez problémů, jiní naopak vůbec ne. Nezáleží na tom jak jsou staří – zajímavé. V chrámech se vyjímají podivná sousoší svatých mužů a samozřejmě Buddhů ve všech pózách a rozpoloženích, mniši, jeptišky, poutníci všeho druhu, ale (bohudík) jen velmi málo západních turistů.
 
Čínští turisté jsou naopak miloučcí: mniši je učí, jak správně obětovat Buddhovi ovoce či vonné tyčinky. Můžete zde nakoupit suvenýry všeho druhu od religiozních až po miniatury Mao Ce-tunga či sušené místní houby. Nemohu to vydržet a kupuji si těžítko s Maem, málem jsem zakoupil i budík (také s Maem, samozřejmě).
 

Jídlo (na rozdíl od jiných koutů Číny) tady není nic moc a často je i studené. Vyrábí a popíjí se zde také mnoho druhů různých pálenek, jako všude v horách v Asii, kde bývá chladno. Anglicky se domlouvám jen s velkými obtížemi. Víc záleží na mých pantomimických schopnostech.

Později ochutnávám i místní pálenku fenjew. Má „jenom“ 48 promile a spím pak po ní ovšem jako medvídek.
 
Kost a brčko
  

Zdál se mi podivný sen, ve kterém se střídaly všechny ty tváře mnichů, které jsem včera fotografoval… V sedm tak raději úspěšně zaujímám místo v malém mikrobusu vedle párku studentů až někde od hranic s Mongolskem.

Když cestou dolů z hor zastavujeme kvůli tankování, vidíme skupinu žen a děvčat v červenožlutých úborech, jak bubnují jako pominuté a třískají do činelů. Od spolucestujících se dozvídám, že jsem svědkem zahájení provozu benzinové pumpy.
 

V poledne přijíždíme do Datongu. Místní atrakcí jsou obří Buddhové, největší má sedmnáct metrů, vytesaní přímo v jeskyních ze skály. Jsou nádherní, nečekal jsem, že něco takového dokáže člověk vůbec stvořit. Bloumám od jeskyně k jeskyni a mírně si tak medituji s nesčetnými pány Buddhy. Jeskynní chrámy vznikaly v době, kdy byl Datong ještě hlavním městem pro dynastii Wei. Sídlila tu asi do roku 494.

Město Datong se právě nachází v architektonické transformaci. Kupodivu nemohu nikde objevit žádnou restauraci, což není v Číně obvyklé. Nakonec jednu najdu v malé čínsko-muslimské čtvrti, která je těsně před zbouráním. Menu je jako vždy pouze v čínštině, takže si vybírám jídla způsobem čínské rulety. Jedno si budu pamatovat asi do smrti: hovězí kost a k ní brčko na vycucávání morku.
 
Cestou do hotelu, už za tmy, objevuji jakýsi malý podnik, kde právě tři dívky v minisukních myjí hlavu (doslova) jakémusi důstojníku z povolání. On se přitom dívá na televizní obrazovku, kde právě probíhá jakýsi dokument o čínské lidové armádě… Vše ozařuje světlo fialově-růžových neonů. Fotka by jistě stála za to, ale mám obavu, že by se fotografování jak dívkám, tak důstojníkovi příliš nelíbilo.
 
Bývalé hlavní město
 

Kdo nebyl v Xianu, ten nebyl ve střední Číně. Bývalé hlavní město, kdysi spolu s Římem a Konstantinopolí největší v tehdejším světě, se stalo světoznámým díky náhodnému objevu slavné, takzvané terakotové armády. V roce 1974 rolníci, kteří kopali studnu, objevili jeden z největších archeologických nálezů minulého století, ukrytou armádu asi šesti tisíc terakotových válečníků v životní velikosti a plné zbroji, včetně třiceti pěti válečných vozů i s postavami koní. Mimochodem, stále jsou objevovány další a další.

Čínský panovník Chang-ti, posedlý představami o posmrtném životě, se chtěl cítit v bezpečí a dívat na všechny své vojáky, jak stojí v nekonečném pozoru i po své smrti… Jsou zde kopiníci, lučištníci a jezdci na koních, vše podle archeologů původně vytvořené podle živých lidí. Figuríny byly pohřbeny do země před dvěma tisíci lety. Dnes jsou znovu na světě, ale už ukryty pod střechami, které vypadají jako obří hangáry. Není divu, je to jedna z národních kulturních památek Číny. Dříve zde dokonce panoval i zákaz fotografování!
 

Xian na mne dělá zvláštní dojem, cítím se zde tak nějak doma. Možná je to tím, že zdejší architektura pochází většinou z padesátých a šedesátých let. Zdejší činžáky a dětská hřiště na mne jakoby dýchají domovem, nemohu si pomoci.

Procházím čtvrtí, kde žijí výhradně čínští muslimové ze západní Číny. Většina z nich má malé krámky na výrobu klíčů. Nedaleko se začíná bourat blok domů. Hned vedle skupinka Číňanů něco pozoruje, jdu se podívat, jsem zvědavý stejně jako oni. Uprostřed sedí mladý, asi dvacetiletý mladík a cosi usilovně skládá. Po chvíli zjišťuji, že to jsou malé modely různých kobylek a brouků, které velice umně vytváří z různých druhů stébel trávy. Jeho výrobky jsou nádherné a nedělají dojem jen na mne.
 
Ráno pod lavicí
 

Xian by se dal zkoumat celé dny, ale já musím již pomalu zpět. Na nádraží se celkem snadno dostávám k jízdence a chvíle čekání na nádraží je docela zábavná. Číňané si totiž často čistí vzájemně uši, ano, skutečně! Mladík s dívkou či starší manželé, všichni si vzájemně krátí čas touto činností, proč ne.

V jídelním vagonu se při konzumaci jistých alkoholických nápojů seznamuji s týmem čínské státní televize, který byl v Xianu natáčet jakousi estrádu. Po chvíli se raději poroučím, abych nebyl úplně na mol. Chodím pak po vlaku a ve značně uvolněné náladě fotografuji Číňany, jak spí snad ve všech možných (a nemožných) pózách. Někteří dokonce i ve stoje!

Ráno se probouzím pod jednou z lavic hlášením z amplionu: „Peking hlavní nádraží. Prosíme, vystupte!“

 
Červen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group