ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Triumf barev a chlapáctví

triumfTriumf barev a chlapáctví
 
Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim
 
Jsou pákistánské malované trucky tím nejpokleslejším kýčem, nebo pozoruhodným lidovým uměním? A patří do výstavních galerií? Ale proč to vlastně řešit…
 
Přetížený náklaďák Alího Šafího pomalu supí do klikatých zatáček pod „zabijáckou“ horou Nanga Parbat. Pákistánská silnice, po které Alí vozí dvakrát měsíčně do Číny náklad rýže, se vzletně nazývá Karákóram Highway (Karákóramská dálnice). Vypadá spíš ale jako špatně udržovaná okreska. Pákistánští inženýři tu vedou nekonečnou válku s přírodou. Asfaltový povrch každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna, s námahou odstraňované buldozery, aby při dešti za pár dnů spadly znovu. 
 

Na tisíc tři sta kilometrů dlouhé trase mezi pákistánským Islámábádem a čínskou oázou Kašghar si Karákóram Highway proráží cestu čtyřmi nejvyššími pohořími světa: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. Často proto bývá označována za nejkrásnější projížďku na planetě. A také nejnebezpečnější – silnička vystřílená ve skalách se totiž klikatí stovky metrů nad bouřícím kalným veletokem Indu. Čas od času spatříte hluboko dole náklaďák, pomačkaný jako krabička od sirek, jehož řidič už dlí kdesi v islámském ráji. Ne nadarmo se této cestě dvojsmyslně přezdívá Dálnice do nebe. 

Nejde ale jen o horské scenerie. Kolem zasněžených horských velikánů se po karákóramské dálnici šplhají náklaďáky, které nikde jinde nepotkáte. 
  
AŽ OČI PŘECHÁZEJÍ
  
Malované dopravní prostředky spatříte i v mnoha dalších zemích světa. Na Filipínách se můžete svézt hromadnými taxíky jeepney, sestavenými ze starých amerických džípů z 2. světové války, které díky svému pestrému exteriéru připomínají spíš tropické motýly. V Bangladéši jezdí stovky tisíc bláznivě vyzdobených cyklorikš (viz Koktejl 9/2006). Barevné autobusy a trucky se prohánějí v Indii, Indonésii, na karibském Haiti a v řadě zemí Jižní Ameriky. V Japonsku odstartoval módu bláznivě pomalovaných náklaďáků kultovní film Trucker z roku 1975. Říkají jim tu decatora (složenina ze slov decorated a truck)  a vychází o nich několik hobby časopisů. 
 
Pákistán se ale tomu všemu vymyká, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé tu jsou vyzdobeny úplně všechny dopravní prostředky včetně taxíků, koňských povozů, a dokonce i vozíků pouličních prodavačů džusů. A za druhé se tu vyzdobování náklaďáků změnilo v jakousi bizarní národní obsesi. Tohle už není autodoprava, ale spíš obrovská národní galerie, kaleidoskopická performance avantgardního umělce nebo volná estetická forma, která je neustále v pohybu. Že je to jen laciný kýč? Historici umění mluví o takzvaném truckartu, který prý představuje svéráznou odrůdu populárního umění, respektive výraz kreativity lidových vrstev. 
 
Když se ze zatáčky mezi skalami vyřítí náklaďák připomínající spíš papouška, oslní vaše oči zářivá barevná exploze… Každý čtvereční centimetr karoserie pokrývají bizarní malůvky. Pestrobarevné květiny, romantické krajinky, poutníci na cestě do Mekky, roztomilí ptáčci, rytíři v brnění, ­tygr rdousící gazelu, islámští světci… Truckart je eklektickou postmoderní směsicí nejrůznějších inspiračních vlivů, připomínající dort pejska a kočičky.
 

Vlastenectví v něm reprezentují obrazy mauzolea zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v Karáčí nebo portréty nedávno zavražděné političky Benazír Bhuttové. Odvěký boj dobra se zlem je zosobněn zápasem mezi tygrem a hadem. Zázraky moderní doby zastupují vlaky, lodě, letadla a rakety. Muslimský ráj představují pastorální scény zasněžených hor, blyštivých jezer a zelených lesů.

Obsesivní estetizaci ale neujde ani vnitřek kabiny, připomíná spíš Alibabovu jeskyni pokladů. Interiér zdobí umělé růže, hedvábné závěsy, saténové polštářky, zrcátka, blikající diody, zvonečky a samolepky. Vzduch prosycuje vtíravá vůně růžové esence a výkonný soundsystém ohluší posledními filmovými hity.
 
Je to ještě náklaďák?
 
To, co kolem právě projelo, vlastně už ani není náklaďák. Západní sémiologové a teoretici masové komunikace by to nejspíš nazvali „komplexní komunikát“. Výzdoba trucku totiž vytváří složitý syntax, „řeč“, kterou celek promlouvá k divákům. Každá část auta má jinou vážnost podobně, jako je tomu třeba u lidského těla. Prestižní „vysoká“ přední část auta je například vždy vyhrazena „vážným“ tématům. Najdete tu islámské motivy, citace z koránu, kaligraficky vyvedená jména Proroka, obrázky okřídleného Mohamedova koně Buraqa, malůvky Mekky nebo třeba velké mešity krále Faisala v Islámábádu. Čím níž, tím ztrácí výzdoba na vážnosti. Na zadku trucku pak často objevíte i dost nevázaný humor včetně ženských postav, které ale samozřejmě dodržují přísné zásady islámské slušnosti. 
 
Nad kabinou se tyčí vysoký štít zvaný tádž nebo koruna. Mimochodem, pokud se po „dálnici“ Karákóram vydáte stopem jako my, necestujte v kabině, ale vylezte si na korbu. Z tádže je totiž fantastický výhled na okolní zasněžené sedmitisícovky. Tahle dřevěná konstrukce protiřečí zákonům aerodynamiky. Její smysl je čistě estetický – čím vyšší tádž, tím majestátněji a vznešeněji truck vypadá. Tádž je prostě něco jako paví ocas, který sice ptákovi skoro znemožňuje létat, ale přitahuje pozornost samiček.   
 
Nejdůležitější jsou boky auta, rozdělené ocelovými výztuhami do menších plechových polí. Právě tady může malíř naplno rozehrát svou fantazii a doslova „vychrlit“ desítky nejrůznějších motivů. Přední masku trucku potom zdobí mohutné oči, které prý mají z cesty vyhánět smůlu a zlé duchy. Po stranách kabiny trčí desítky zrcátek a různobarevných reflektorů. Z boků i zadku visí cinkající závěsy z řetízků a plechových plátků, na střeše se točí fialové a jedovatě zelené větrníky…
 
Tradiční lidové a náboženské motivy v poslední době stále častěji doplňují tváře sportovců, zpěváků, politiků, filmových hvězd a dalších představitelů globální popkultury. Hned vedle pákistánského kriketového šampiona Imráma Chána (národního hrdiny 90. let) tak najdete portréty Michaela Jacksona, Johna Ramba, Lady Diany či Mony Lisy. Nejnovější módou mezi řidiči je nahrazovat celebrity obrazy vlastních synů, které malíři dokonale okopírují podle ohmataných rodinných fotografií. 
 
Koberec na kolech
 

Kde se pákistánská tradice malování náklaďáků vlastně vzala? Teorií je hned několik. Sami se rozhodněte, která se vám líbí víc.

Podle některých historiků lze kořeny truckartu vystopovat až do časů Hedvábné stezky, starověké „dálnice“, která zhruba ve 2.–14. století spojovala Čínu přes Střední Asii s Římem. Oběma směry po ní tehdy putovaly mimo jiné i koberce, keramika, obrazy a výšivky s nejrůznějšími etnickými a náboženskými motivy. Starověké východní a západní kulturní okruhy se díky tomu navzájem ovlivňovaly, což se na území dnešního Pákistánu projevilo třeba vznikem takzvaného gandhárského buddhistického umění se zřetelně řeckými rysy. Jedna z větví Hedvábné stezky procházela i po trase dnešní Karákóram. Bohatě vyzdobené karavany velbloudů, jaků a oslů se tak mohly stát předobrazem dnešního truckartu, jakéhosi „perského koberce na kolech“. 
 
Podle druhého vysvětlení vznikl truckart kolem roku 1920. Jedna autobusová společnost z oblasti Indus Kohistán prý tehdy požádala malíře Ustada Alláha Bakše, aby vyzdobil její autobusy. Chtěla přilákat více cestujících a vytřít zrak konkurenci. Nová autobusácká „móda“ měla takový úspěch, že ji rychle přejali i řidiči náklaďáků. 
 
Třetí teorie hledá původ truckartu v obrazcích, kterými kolem roku 1940 začaly své stroje rozlišovat pákistánské autobusové a dopravní společnosti. Kreslená „loga“ musela být srozumitelná i negramotným zákazníkům, takže šlo nejčastěji o symboly květin či zvířat. Jednotlivé obrazy se pak prý „rozlezly“ z boků vozidel na celý jejich povrch.
 
A konečně podle čtvrtého vysvětlení byl pionýrem truckartu islámský umělec Hadží Husajn. Původně vytvářel fresky a mozaiky pro rádžasthánské velmože. Po rozdělení britské koloniální Indie v roce 1947 odešel ze svého domova v indickém Gudžarátu do nově vzniklého muslimského Pákistánu. Když přemýšlel, čím by se mohl v nové vlasti živit, napadlo ho začít zdobit náklaďáky a autobusy…
 
První opravdové náklaďáky se ale v Pákistánu objevily až s rozmachem přepravního průmyslu v 60. letech. Šlo o britské bedfordy, produkty ostrovní filiálky mamutího amerického koncernu General Motors. Odolné a silné stroje začal dovážet syn tehdejšího pákistánského prezidenta Ajjúba Chána, který se pomocí otcových konexí postaral o to, aby na domácích silnicích neměly konkurenci. Japonské nissany a isuzu favorizované bedfordy pomalu doplňují až v posledních letech. Skoro půlstoletí staré britské stroje ale stále vedou, a to i díky tomu, že jsou prakticky nezničitelné. Pokud nějaký doslouží, pákistánští mechanici ho prostě rozloží a z použitelných součástek sestaví „nové“ auto. Místní klempíři, kováři a truhláři vyrobí novou karoserii a pak už nastupuje koncert mistrů štětce. 
 
Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, se truckart rozšířil i díky tomu, že se v 60. a 70. letech stal symbolem nově vzniklé třídy podnikatelů v dopravě. Lidé, kteří vyměnili karavanní velbloudy za bedfordy, byli najednou mnohem bohatší než jejich rodiče. Svému okolí to chtěli dát patřičně najevo. Profesorka Kaziová v této souvislosti upozorňuje i na paralelu mezi truckartem a dvorním uměním muslimské dynastie Mughalů, která v 16. a 17. století ovládala území dnešního Pákistánu a Indie. „Truckart je přímým následovníkem mughalských zrcadlových sálů,“ píše. „Mughalové milovali hru barev a světel, lovecké scénky, nebeské krajinky a další témata, která se právě v prakticky nezměněné podobě objevují na bocích náklaďáků.“
 
ESTETIKA KÝČE
 
Trucky jsou v Pákistánu nejdůležitějším způsobem dopravy nákladů, bez nich by se zdejší ekonomika zastavila. Odhadem asi sto osmdesát tisíc náklaďáků rozváží zboží i do těch nejodlehlejších horských údolí, dříve dostupných jen karavanám. 
 
Na západě byl truckart až donedávna přehlížen podobně jako třeba malované pouťové kolotoče nebo sádroví trpaslíci. Znali ho jen západní cestovatelé. Jako by truckart čekal na svého Milana Knížáka, který  „pokleslou“ uměleckou formu zvedne k očím povýšeneckých intelektuálů a nadchne je pro bizarní estetiku kýče. Dnes tak pomalu truckart proniká do „vysoké“ kultury galerijních snobů. 
 
Jedna z prvních výstav se uskutečnila v Islámábádu na jaře 2002 pod záštitou regionální kanceláře UNESCO. Jen o pár měsíců později putoval malovaný náklaďák z Karáčí přes moře do Washingtonu, kde reprezentoval Pákistán na výstavě umění zemí Hedvábné stezky. Objevil se přitom bizarní problém. Pro pořadatele výstavy představoval šest tun těžký a osm metrů dlouhý stroj pouze estetický objekt. Pro celníky to ale bylo auto, které nesplňovalo americké bezpečnostní ani ekologické standardy. Profesoru antropologie  Marku Kenoyerovi dalo spoustu práce přesvědčit úředníky, že truck nevyjede na americké dálnice, ale zůstane uložen v univerzitní sbírce umění. 
 

Loni na podzim proběhla velká výstava truckartu v londýnské galerii Chor Bizarre. Slavnostně ji otevřel pákistánský velvyslanec a pro obrovský úspěch musela být prodloužena. 

Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, odrážejí malované náklaďáky pákistánskou národní touhu neustále vylepšovat realitu a říkat si, jaké by to mohlo být, kdyby… „Jsme snílci a eskapisté snažící se uniknout šedé, nudné a tíživé realitě,“ říká profesorka Kaziová. „Truckart je prchavý obraz barevného a přátelského ideálního světa, o kterém sní každý z nás.“ Něco na tom je. Ve světě truckartu jsou všechny ženy krásné, muži silní a barvy optimistické a jásavé. Kdo z nás by v něm nechtěl žít? 
 
Teoretička umění se před časem pokusila se svými studenty umění jeden truck vyzdobit. Rychle prý ale zjistili, jak složité je naučit se správnou techniku. „Jednotlivé vrstvičky emailu je třeba nanášet velmi jemně a přesně. Je to něco úplně jiného než malba štětcem.“ Výsledkem studentského workshopu byl kompletně vyzdobený náklaďák, který pak vyrazil na pákistánské silnice. Umění se tím „osvobodilo z akademického ghetta“. Řidiči, kteří avantgardní studentský truck potkávali, nad ním prý ale ohrnovali nos. 
 
LÁSKA NA KOLECH
 
Mistři truckartu nejsou školení umělci, ale samouci, vlastně naivní malíři z ulice, kteří se učili jen od svých otců a kolegů. Dílna, kde si můžete nechat vyzdobit auto, je v každém větším pákistánském městě. V čele většinou stojí ustad, uznávaný mistr, který maluje hlavní postavy a portréty. Vybarvení pozadí a tvorbu detailů svěřuje pomocníkům. 
 
Některé „umělecké školy“ jsou mezi řidiči proslulejší, třeba ty z Karáčí, Lahore a Pešáwáru. Jde o velký byznys. Jen v Karáčí prý truckart zaměstnává asi padesát tisíc umělců. Ve velkých dílnách mají jednotliví specialisté přesně rozdělené úkoly a jsou zodpovědní jen za malou část procesu: Když dokončí svou práci malíři, nastupují dekoratéři, kteří truck doplní nejrůznějšími ozdobami. Výzdobě neujdou ani takové detaily, jako jsou poklice na kolech. 
 
V žánru truckartu mají své místo i básníci a textaři, kteří vymýšlejí originální průpovídky, verše, pořekadla a hesla. Řidič jim zadá téma a do druhého dne dostane slogany, kterými pak malíři pokryjí jeho stroj. Co na tom, že z těch slovíček stříká růžový sentimentální sliz víc než z hitů populárního českého dua Eva a Vašek? „Když se za tebe modlí tvá matka, je to jako nebeský vítr,“ můžete číst na jednom trucku. „Chtěl bych být knihou, kterou čteš. Až usneš, přitiskneš mě ke své hrudi, takže ti budu nablízku,“ hlásá druhý slogan. Většina textů se ale točí kolem nenaplněné lásky.  „Dívky, nemilujte řidiče trucků. Nejsme sice falešní, ale každou chvíli odjíždíme do dáli,“ varuje bok třetího auta.
 
Nejjednodušší výzdoba náklaďáku zabere nejméně týden a vyjde v přepočtu asi na dvacet tisíc korun. Složitější práce ale může stát až desetkrát tolik – tedy zhruba stejně jako ojetý náklaďák, respektive jako dva roční platy řidiče. Za stejné peníze by přitom pořídil třeba věno, bez něhož nemá žádný pákistánský muž šanci oženit se. Má to svou logiku: v kabině totiž řidič tráví víc času než se svou rodinou. Auto je jeho skutečný domov a zároveň i „partnerka“, kterou si idealizuje, kterou zdobí a kterou miluje. Truckart je tedy psychologickým vyjádřením chlapské lásky ke stroji. Muži, trávící většinu života na cestách, si s sebou vozí vzpomínky a sny, aby snáz přežili odloučení od domova.
 
Když barvy vyblednou nebo oprýskají, případně když auto změní majitele, čeká ho celková změna vzhledu. Dochází k ní každé tři až čtyři roky a může zabrat až tři měsíce. Během této doby náklaďák stojí v garáži a nevydělává. I z toho je vidět, jaký význam majitelé a řidiči přikládají tomu, jak jejich stroj vypadá.
 
Truckartu existují dva základní druhy. „Jednoduchá malba“, která ponechává na karoserii malé volné plochy, zatímco složitější a barevnější „disco malba“ využívá doslova každý čtvereční mili­metr. Kdysi býval truckart anonymní, ale dnes už řada autorů své kusy podepisuje. Umělci jako třeba Kafíl Bháí, Džamil Uddín, Haider Alí nebo malíř známý jen křestním jménem Jusúf se stali živoucími legendami. Nejnovějším hitem je módní malíř Saháb, kterého proslavily surrealistické a psychedelické obrázky pákistánských generálů na vodních lyžích, saracénských bojovníků válčících s Godzillou či řeckých vojevůdců objímajících se s hrdiny seriálu Star Trek.
 
NEKONEČNÝ ZÁVOD
 
Každá z hlavních pákistánských oblastí si postupem času vypracovala vlastní specifický styl truckartu, podle něhož zasvěcenec pozná, odkud je auto a k jaké etnické skupině patří jeho řidič. Liší se tématy, barvami, použitými materiály i celkovým vyzněním. Pro Pešáwár a Svát jsou typické bohatě vyřezávané dveře a kaligrafie. Sindh a Karáčí charakterizují bohaté ornamenty vykládané z velbloudích kostí či z bílého plastu. Nejjednodušším dojmem působí Rávalpindí a Islámábád s menším množstvím barev a spíše geometrickými vzory. V Paňdžábu najdete typický motiv pávů a spoustu plastových a kovových ozdob, zatímco truck z Balúčistánu se vyznačuje velmi složitou mozaikou na zadní části.
 
„Pákistánské náklaďáky nepřepravují jen zboží, ale také sny, symboly, idoly a touhy zdejších lidí,“ shrnuje německý kulturní antropolog Martin Sokefeld, který výzdobu náklaďáků dlouhodobě studuje. „Jsou jimi přetíženy stejně jako pytli s rýží, cementem nebo bavlnou. Studiem trucků se toho můžeme hodně dozvědět o pákistánských náboženských názorech, sociálních hodnotách nebo třeba o tom, jak tato země přijímá modernitu.“
 
Sekefeld na Karákóram Highway provedl rozsáhlý terénní výzkum, při kterém trucky fotografoval a vyptával se řidičů na nejčastější motivy. Ty pak analyzoval a rozčleňoval do různých skupin: zvířata, rostliny, lidské bytosti, náboženské symboly, elementy moderního života, talismanické objekty, odraz popkultury, náboženské a symbolické objekty…
 

Řidič Alí Šáfí, jehož truck jsme si stopli pod Nanga Parbatem, si ale žádné složité filozofické otázky neklade. „Čím hezčí auto, tím víc zákazníků,“ vysvětluje nám v jedné ze stovek čajoven podél Karákóram Highway, které nahradily dávné karavanní stanice. „Obcházejí mezi náklaďáky a vybírají si ten nejhezčí. Říkají, že kdo se hezky stará o své auto, ten se dobře postará se i o jejich zboží.“ 

Vzniká tak uzavřený kruh. Aby řidič hodně vydělával, musí většinu zisku investovat do výzdoby auta a dávat tak okázale najevo své kvality. Existuje ale ještě další důvod: nenamalované auto by prý mnohem častěji zastavovala policie, protože by si myslela, že „zanedbaný“ stroj není technicky v pořádku.
 
Jamal Elias, profesor religionistiky na americké Pennsylvánské univerzity, se ale domnívá, že  tato čistě účelová motivace k ospravedlnění existence truckartu nestačí. „Je to částečně byznys, částečně tradice, částečně umění a částečně obyčejná chlapská snaha trumfnout ostatní,“ míní. „Je to i otázka prestiže – na pákistánských silnicích probíhá nekonečný závod o to, čí náklaďák bude hezčí, barevnější a nazdobenější.“
 
Červen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group