ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZLATO PRO BUDDHY

ZLATO PRO BUDDHY
 
Text a foto Radka Tkáčiková
 
U Shwedagonské pagody v Rangúnu brzy podlehnete pocitu, že vás zlato pohltí. Zlato se třpytí ve slunečních paprscích. Zlaté barmské pagody ale působí podobně oslnivě i na spoustě dalších míst.

 

Rčení, že není všechno zlato, co se třpytí, v této zemi neplatí. Ve svatyních sedí pozlacené sochy Buddhů, na prostranství se tyčí zlaté věžičky. V jedné z nejchudších zemí světa množství zlata působí až nepatřičně. Zlaté království či jen zlaté pozlátko odvádějící pozornost od reality života, od skutečnosti, že v zemi zlatých Buddhů vládnou generálové v zelených uniformách, kteří skutečnou víru k Buddhově učení jen předstírají? Tak či onak, skutečností je, že zlato je v Barmě všudypřítomné. To, co není vyrobeno ze zlata, je alespoň pozlaceno.
 
Plátek na plátek
 
V této zemi théravádového buddhismu by si podle tradice měl každý člověk postavit svoji pagodu. Je symbolem cesty k nirváně a o téměř každé významnější se praví, že ukrývá nějaký ostatek Buddhy. Nejčastěji vlas či zub. Tím se symbolika a posvátnost pagod ještě umocňují a lidé k nim přistupují s posvátnou úctou.
 
V praxi takové uctívání znamená nalepit zlatý lístek na pagodu či sochu Buddhy. Tenoučké, na sebe nalepené zlaté platky za staletí vytvoří pěkně silnou vrstvu. Tisíce, statisíce rukou po staletí nanáší na sebe kousky zlata. Některé sochy Buddhů pod jeho nánosem zcela změnily původní tvar. Místo pěkně vymodelovaných soch před sebou vidíte pět beztvarých homolí. Musíte mít velkou představivost, abyste v nich viděli Buddhy…
 
Jedním z nejmarkantnějších případů, jak zlaté plátky změní sochu, je posvátný Buddha Mahamuni v Mandalaji. Bronzová socha odlitá pravděpodobně v 9. století má na sobě už patnáct centimetrů zlata. Nezasvěcený netuší, že zlato je pouze nalepené. Navíc sochu oblepily pouze ruce mužů, ženy se posvátného zpodobnění boha nesmějí dotýkat.
  
Jen jedna ulice
 

Zlaté plátky se obvykle prodávají balené ve svazku deseti lístků ve velikosti dvakrát dva centimetry, hodnota jednoho svazku činí 3500 kyatů, v přepočtu zhruba šedesát korun. Je ale možné koupit i lístek samostatný v hodnotě asi šesti korun.

Zlaté lístky se vyrábějí pouze v Mandalaji a to v jedné ulici. V nenápadných dílničkách se vytepávají lístky, které putují do malých obchůdků u pagod po celé zemi. Dílničky jsou malé, téměř byste okolo nich prošli bez povšimnutí, nebýt rytmického bušení. Teprve když vás upoutá, zpravidla zpozorujete sehnuté postavy zpola oblečených mladých mužů, bušících tříkilogramovými kladivy do čehosi, co připomíná nadutou peněženku. Jediným oděvem je longy, široký pruh látky omotaný okolo pasu, typický oděv barmských mužů.
 

Několik tepců se střídá v hodinových intervalech. Práce je to nesmírně obtížná, hodinu tepat těžkým kladivem vyžaduje dost síly. A to i psychické. U monotónního namáhavého bušení se hovořit nedá a dívat se okolo také ne. Je třeba být stále soustředný, úder kladivem vedle by se nevyplatil.

Muži opření o zeď mají svůj rytmus, který nepřeruší, ani když je rozptylují zvědaví návštěvníci, kteří se fotoaparáty snaží zachytit ten nejlepší moment úderu. Štíhlé šlachovité postavy se napínají při práci a divák jen tuší, jak musí trpět jejich záda. Proto tu pracují pouze mladí muži, po čtyřicítce už většinou jsou schopni obtížnou práci zvládat. Málokterému muži zdraví dovolí pracovat více než dvacet let.

galejníci s kladivem
 
Pracovní doba v dílničkách začíná v sedm, končí po dvanácti hodinách, tedy denně to znamená šest hodin úderů kladivem. S toutou dřinou by se asi mohly rovnat středověké galeje, avšak v dnešní přetechnizované době tato podívaná působí absurdně. Roztepávání zlatých lístků je výhradní záležitostí mužů, pak se do výroby zapojují i ženy. Klečí u nízkých stolečků, nalepují roztepané lístky na malé papírky a balí je do malých igelitových sáčků.
 
Sympatický mladík s těžko vyslovitelným jménem Kopwint nám v době odpočinku velmi slušnou angličtinou vypráví, jak dlouho váhal, než si zvolil tuto práci. Jenže ženil se brzy, ve dvaadvaceti, zanedlouho se mu narodily dvě děti, manželka je pouliční prodavačka, mnoho si nevydělá a jeho sen stát se rikšou se brzy rozplynul. Koupě rikši byla nad jeho finanční možnosti a jejího nájmu se obával. Výdělek není jistý. Lákalo ho také živit se jako průvodce, z historie své země toho zná mnoho, o buddhismu by mohl přednášet, ale pro turisty zatím není Barma zemí zaslíbenou. Většinou sem jezdí baťůžkáři, kteří sami prozkoumávají zemi, či naopak movití turisté využívající služeb německých a francouzských cestovních kanceláří. Užívají si luxusu v nadstandardních státních hotelech s přísně prokádrovanými zaměstnanci. Tady obyčejný mládenec z ulice práci nenalezne. A tak se nakonec Kopwint nechal zaměstnat jako zlatotepec. V nejisté barmské společnosti jistý výdělek.
 
Trochu děravé úsměvy
 

Na počátku je malá hrudka zlata. Ta se roztluče a protáhne jakýmsi lisovacím strojem, jediným technickým zařízením v dílně. Výsledkem je slabý zlatý pásek dlouhý asi šest metrů. Ten se nastříhá na čtyři metr a půl dlouhé pásky. Každý se dále rozstříhá na dvě stě malých kousků a ty jednotlivě zabalí mezi listy ručně vyráběného bambusového papíru. Pak se zlato s papírem vloží do kožených desek a tepe půl hodiny. Každé tři minuty se musí kladivo polít vodou z kokosové skořepiny, aby se nepřehřálo.

Po půl hodině se zvětšené a ztenčené lístky vyjmou z desek, každý plátek se rozstříhá na dalších šest kusů, opět se proloží jednotlivě bambusovým papírem a vše se opakuje. Lístky se pak různě poskládají a nakonec roztloukají následujících pět hodin. Pak se vyjmou a ženy je malou špachtlí vyrobenou z buvolího rohu opatrně nalepují na malé papírky. Práce je to titěrná, lístky jsou tak slabé, že se trhají, drolí. Nakonec se do balíčku zabalí do svazků a posílají do obchodů.
 

Muži pracují za mzdu, která je z pohledu Evropana titěrná. Přibližně čtyři americké dolary denně, vše závisí na ceně zlata na trhu. Nepředstavitelně malá almužna za celodenní dřinu v Barmě představuje docela slušnou jistotu – průměrná mzda státních zaměstnanců ve školství či zdravotnictví se pohybuje okolo patnácti amerických dolarů měsíčně, což nestačí na živobytí, a lidé si musejí najít další práci. Ve srovnání s tím tak jsou zlatotepci movití a uživí rodinu.

Pro povzbuzení v práci užívají mladíci asijský „doping“ – betelové oříšky. Ve skutečnosti jsou to oříšky palmy arekové balené v palmových listech. Trochu organismus nabudí a zahánějí pocit žízně a hladu. Vápno, kterým se oříšek natírá, však nepříznivě působí na zuby, a tak jsou upřímné úsměvy dělníků trochu děravé a černé.

 

 

Proč je zlato fenomén

 
Zpracovala Dagmar Cestrová
 
V Kalifornii vypukla druhá zlatá horečka – zní zpráva z denního tisku ze začátku dubna letošního roku. List Financial Times konstatoval, že „spousta Američanů opouští zaměstnání a hledá zlato“.
 
V takzvaném Zlatém pásu v Kalifornii, který zažil první zlatou horečku už v půli 19. století, bylo podle odhadů zatím vytěženo jen nanejvýš deset procent žlutého kovu. Jeho ceny v současné době tak vzrostly, že se Američanům více vyplatí začít ho znovu hledat než chodit do běžného zaměstnání. Za trojskou unci (31,1 gramu) se koncem letošního března platilo dokonce přes tisíc amerických dolarů – téměř tedy sedmnáct tisíc korun. V létě 1983–1984 se cena pohybovala od 330 do 430 amerických dolarů.
 
Co se děje se zlatem?
Poptávka po něm roste. Trhy se hýbají, kupní síla i silných měn vlivem inflace klesá a z dlouhodobého hlediska si tak uchovává stálou hodnotu jen zlato. Investoři v západních zemích a USA tak se stále větší oblibou sahají po zlatě. Firmy, které mají ve svém portfoliu zlato, jsou považovány za stabilnější a lépe se vyrovnávají s pohyby na trhu, než pokud vsadily na dolar.
 

Asijský zlatý hlad

Hladové po zlatě jsou hlavně asijské státy. Vedou Indie a Čína. Jak čínský drak zvedá hlavu díky své rostoucí ekonomice – a podobné je to s Indií – stále více se rozhlíží po zlatě. Vzmáhají se i Vietnam, Thajsko, dokonce i chudší země jako třeba Barma (Myanma) a jak roste životní úroveň, lidé chtějí více zlatých šperků, do kterých už tradičně ukládají své bohatství. Zlato je tu synonymem zajištění budoucnosti. V Indii je třeba jedinou jistotou pro ženu – nosí své často jediné bohatství na sobě v podobě šperků. Experti přes zlato se už delší dobu tohoto trendu děsí. Kdyby prý zbohatli „pouze“ všichni Indové a rozhodli se ověsit své ženy zlatými šperky podle svých přání a zvyklostí země, mohli by spotřebovat současné zásoby zlata jen oni sami. A co pak, když se přidá lidnatá Čína…
 

Vzdát se svého

Proč se ale i ten nejchudší věřící v Barmě vzdá „svého“ zlata a raději ho v podobě zlatých plátků nalepí na sochu Buddhy? Pokud má více prostředků, spíše přikoupí více plátků, než by zlato schoval „pod slamník“. Vždyť o  barmské pagodě Shwe Dagonu se v průvodcích s oblibou uvádí, že je na ní více zlata než v celé anglické národní bance.
 
Celá Asie zlato zbožňuje. Chudí lidé tu prostě odmítají ukládat to málo, co mají, do bank, raději kupují zlato – legálně i na černém trhu. Uvádí se, že v Indii působí více jak půl milionu zlatníků. Zlato je v Asii bez ohledu na náboženské vyznání symbolem vyšších hodnot, šlechetnosti. Zlatá barva kromě pocitu bohatství dává i pocit drahocennosti všemu, na čem ulpí. A má dokonce pomáhat i duševnímu rozvoji, neboť při rozjímání dodává pocit jistoty, který věřící potřebují k nalezení nejvyššího poznání. Když věřící lepí na Buddhu zlaté plátky, chtějí ho tím nejen oslavit, ale jsou pak ve chvílích svého nejvyššího rozjímání obklopeni obrovským bohatstvím, což může zapudit jinak vtíravé myšlenky na strádání a chudobu. Ty totiž odvádějí od rozjímání.
 

Staré i nové

Hlad po zlatě tedy roste stejně jako jeho ceny. Už v roce 2000 vypracoval tým profesora W. Lontiefa pod záštitou OSN prognózu, podle které jsou téměř vytěžena známá ložiska. A to profesorův tým ve své zprávě nepředpokládal současná boom spotřeby.

Jsou tu ale nová neodkrytá ložiska, nové technologie umožňují těžit i kdysi nedostupná. Jsou tu zlaté poklady z minulých dob skryté v mořích v utopených korábech, zakopané v zemi. Málokdo si uvědomuje, že prsten právě koupený u zlatníka vůbec nemusí být vyroben jen ze zlata vytěženého teprve nedávno. Ingoty, se kterými se obchoduje na světových burzách, mohou obsahovat zlato třeba ještě z Egypta nebo ze zlatých předmětů Aztéků.
 
Lidé věří v hodnotu žlutého kovu už hodně dlouho. Letos na jaře američtí archeologové ještě posunuli představy o tom, jak dlouho už se zlato používá jako symbol bohatství a životních jistot. Zlatý náhrdelník, který našli v Peru, je starší 4000 let. Je nejstarším zlatým předmětem v Americe.
 
Červen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group