ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nastane strašidelné ticho?

Nastane strašidelné ticho?
 
Text Zuzana Slováčková
 

Existuje místo, kam se každý rok ve stejný čas vracejí obři oceánů a moří – keporkaci (Megaptera novaeangliae). Jedni z největších živočichů této planety. Je to území uprostřed pacifického oceánu, ostrovy nejdále položené od jakékoli jiné pevniny na světě. Havaj.

 

Keporkaci jsou obrovští savci, o kterých víme jen velmi málo. Dýchají vzduch jako my, kojí svá mláďata mlékem jako my, přesto žijí v úplně jiném světě. Pod mořskou hladinou, kde je jediným opravdovým vládcem příroda a jediné platné zákony jsou ty přírodní. Ve světě, do kterého máme povoleno vstoupit jen na pár minut, jsou keporkaci doma.
 

„Severní“ keporkaci připlouvají do průzračných havajských vod ze severu, z oblastí Aljašky a Britské Kolumbie. Tráví zde léto (od června do října), krmí se tu, nabírají energie pro svou tři až čtyři tisíce dlouhou pouť zpět.

Označení „severní“ keporkaci používáme kvůli rozdělení keporkaků do dvou základních skupin: keporkaci severní a jižní polokoule. Obě jsou od sebe rozpoznatelné (pokud vám odhalí ony důležité části těla potřebné pro identifikaci). Severní keporkaky poznáte, pokud vám odhalí spodní části ocasní ploutve, podle toho, že zde mají mnohem více tmavého pigmentu než druhy jižní (samozřejmě to nemůžeme pokládat za výlučné pravidlo).
 
Zajímavé je, že se obě skupiny nemixují, tedy vzájemně se nepáří. Otázkou samozřejmě je, jak dlouho to ještě potrvá, když se počty těchto velikánů moří stále zmenšují a začíná být nouze o partnery.
  
Zarážející přesnost
 

Keporkaci migrují po přesných trasách. Jejich přesnost je předmětem dohadů. Jak je možné, že tito savci vždy mají ten správný směr? Vždy připlouvají na čas. Nikdy nezabloudí.

Pro „určení kurzu“ používají magnetické pole země, instinkt, a dokonce i zrak. Oko je přizpůsobené jak pohledu pod vodou, tak nad ní. Je známa spousta případů, kdy velryby zůstanou ve svislé poloze, vystrčí hlavu z vody a rozhlížejí se po okolí. „Skenují“ reliéfy pobřeží. Jindy jsou prostě jen zvědavé a chtějí si prohlédnout něco, co je zaujalo nad hladinou. V každém případě jsou jejich orientace a smysl pro přesnost neuvěřitelné.
 
Nový život
 
Přímo ideální jsou u Havajských ostrovů podmínky pro rození mláďat. Matky připlouvají se zásobami tuku ze severu, aby zde započaly několikaměsíční půst. Samice keporkaků v zimním období (prosinec až duben) víceméně nepřijímají potravu. Žijí ze zásob a věnují se výhradně sexuálním hrátkám a plození mláďat.
 
Zrození malé velryby je opět opředeno tajemstvím. Jsou evidována a natočena mláďata jen pár hodin stará, ale porod před zraky lidí zatím velryby přísně střeží. Už čerstvě narozené mládě se může chlubit úctyhodnými rozměry. Je dlouhé čtyři až pět metrů a váží až dvě tuny. A od samého počátku života se musí rychle učit. Hlavně dýchání. Má plíce a dýchá kyslík. Proto musí čas od času nadechnout se na hladinu. Proto ho matka ihned po porodu a krátce po něm neustále pošťuchuje čumákem k hladině, aby mu pomohla nadechnout se. Intervaly mezi nádechy se liší od činnosti, kterou v daný moment velryba vykonává, a právě také závisí na věku. Matky se s mláďaty musí nadechovat mnohem častěji než ostatní keporkaci. Ti vyplouvají k nádechu každých zhruba osm až patnáct minut. Matky s mláďaty musejí na hladinu vždy po třech až deseti minutách. Tyto intervaly se samozřejmě mění a pokud se velryba rozhodne, může zmizet v hlubině bez problémů až dvacet minut. Po tomto intervalu ale většinou následují čtyři až osm nádechů a poté se opět ponoří.
 
Mláďata jsou velmi hravá a zvědavá. A jako každá zlobí. Velrybí matky se většinou pohybují ve skupině po dvou až třech. Vždy matka s mládětem a buď jedna, či dvě „tetičky“. Matce tak s výchovou rozpustilého keporkaka pomáhá vždy nejméně ještě jedna samice. Velrybí březost je totiž závazek. Samice keporkaků jsou březí jedenáct měsíců a ještě rok po porodu své mládě kojí.
 
Velrybí mléko je velmi výživné. Jen pro srovnání: lidské mléko obsahuje přibližně čtyři procenta tuku, velrybí až desetinásobek. Jeho konzistence by se dala přirovnat k jogurtu. Díky tomu mláďata rostou „jako z vody“. Důvod je jednoduchý. Musí během pěti měsíců nabrat sílu na více než tři a půl tisíce kilometrů dlouhou pouť na sever.
 
Jako otisk palce
 
Mláďata mají po narození barvu šedou, která se s přibývajícím věkem mění a tmavne. Dlouhé prsní ploutve, tak typické pro keporkaky, mají spodní stranu bílou stejně jako spodek ocasní ploutve. Poměr tmavé a bílé barvy se u každého obra mění. Světlejší spodní části těla využívají jako maskování na ochranu proti predátorům. Pokud přichází zespodu, světlé břicho a ploutve se proti světlu ztrácejí. Svrchu se zase v tmavé hloubce ztrácí tmavý hřbet.
 
Jednotlivé velryby se tak dají poznat právě podle zbarvení. Proto se k jejich rozlišení používá nejčastěji fotoidentifikace ocasních a hřbetních ploutví. Stejně jako mají lidé otisk prstu, mají velryby „otisk ocasní ploutve“. Nenajdete dvě se stejným. Nikdy.
 
Koncert na hodiny
 

Keporkaci jsou známí svými mnohdy až několikahodinovými „koncerty“. Komunikace kytovců je nedílnou součástí sociálního života. Je na velmi vysoké úrovni a velmi složitá. Druhy a význam jednotlivých „písní“ jsou stále předmětem výzkumu.

Zhruba se ale dá jejich komunikace rozdělit na sociální a jakousi seznamovací (v angličtině nazývaná velmi odborným názvem my name is communication). U keporkaků zpívají jen samci, samice používají k hlasové komunikaci jinou škálu zvuků. V období páření jsou ovšem slyšet především samci. Proč? O tom se stále spekuluje. S největší pravděpodobností písně slouží k námluvám. Samci dávají najevo svou touhu pářit se. Je pravděpodobné, že těmito písněmi také o sobě dávají vědět svým potenciálním sokům.
 
Samci keporkaků zpívají většinou o samotě a ve svislé poloze hlavou dolů a ocasem vzhůru. Pravděpodobně si tak rovněž zjišťují polohu a vzdálenost ostatních zpěváků. Bylo prokázáno, že každý jedinec má svůj sled zvuků, který se několikrát za sebou opakuje. Kdybychom to přirovnali k lidské písničce, tak bychom řekli, že každá „skladba“ keporkaků má refrén a sloky. Podobně je to i u velryb. Zajímavé je, že tyto melodie jsou v určitém období  stejné, ale například v určitém momentu v příštím roce už bude trochu jiná. Navíc existuje spousta zvuků, které naše uši neslyší.
 
Zpěvy keporkaků jsou v průměru dlouhé osm minut až čtvrt hodiny, ale mohou být i mnohem delší. Svou píseň kytovec pak opakuje stále dokola a dokola klidně i po několik hodin. Zvláštní je, že písně keporkaků ze severní polokoule jsou jiné než keporkaků jižních.
 
Komunikace keporkaků, ale i ostatních kytovců je stále velkou neznámou. V minulosti byly dokonce zachyceny zvuky a frekvence užívané kytovci, které podle všeho pocházejí z obrovských dálek. To by znamenalo, že by velryby byly schopny navzájem komunikovat i na několikatisícové vzdálenosti. Ať tak, či onak, jejich mnohdy až srdceryvné sonáty jsou úchvatné. Nikdy jsem neslyšela tak překrásně poskládané zvuky do melodie. Tak procítěně podané – až to bere dech.
 
Bijte na poplach
 
Svět keporkaků je však ohrožen. Komerční rybolov, velrybářství, zbytky rybářských sítí, do kterých se může mořský tvor zamotat, znečištění moří a oceánů, odpadky, lidské zásahy do mořského světa. To vše napomáhá k pomalému zániku velrybího světa. Masakry v 60. letech minulého století zdecimovaly populace kytovců natolik, že v momentě podepsání dohody o zákazu lovu těchto mírumilovných obrů (v případě Havaje v roce 1973 Endengered species act a Protokol na ochranu mořských savců v roce 1972) zbývalo z některých druhů už jen posledních pár stovek.
 
U amerických břehů v oblasti Baja California v letech masakrů probíhala opravdu krvavá jatka: „Celá zátočina byla zbarvena do ruda. Mrtvá obří těla se pohupovala v rytmu rudých vln. Snad ani jedno zvíře neuniklo lidskému běsnění,“ dozvídala se pak veřejnost ze zápisků rybářů. Pro snazší a bohatší úlovek velrybáři připlouvali spolu s velrybami do jejich „ložnic“, protože tady byl úlovek zaručen. Březí samice, samci, mláďata. Všichni… Několik let po sobě.
 
V dnešní době se velrybářství provozuje s velkými omezeními. I přesto jsou každým rokem zabity stovky velryb pod zástěrkou biologických výzkumů. Velkým problémem jsou také rybářské sítě a způsoby komerčního rybolovu.
 
Co uslyší mé děti?
 

Lidé se na Havajských ostrovech snad i díky své celkové mírumilovnosti starají o velryby, jak umějí. Zdejší zákony jsou stejně jako celá havajská historie spjaty s velrybami. Místo zabíjení se místní zaměřili na vzdělání a ekoturismus. Má to samozřejmě i své stinné stránky, ale rozhodně méně krvelačné. Díky tomu si také Havaj vysloužila označení za jednu z mála mek pro výzkum a ochranu mořských savců.

Při jednom ze svých mnoha ponorů na Maui jsem sestoupila asi do třiceti metrů. Posadila jsem se na dno a jen naslouchala oceánu. Velrybí žalozpěvy se rozeznívaly všude kolem mě. Bylo slyšet několik těchto velikánů. Každý z jiného směru. Bylo to nádherné. Cítila jsem se v tu chvíli tak v bezpečí. Moje celé srdce zaplavilo čisté štěstí. Toto jsou momenty, které změní váš život. A pak mě napadlo: Co uslyší mé děti, až se zde jednou budou potápět? Úchvatné písně? Či strašidelné ticho?

 

Severní a jižní obři
 

Severní keporkaci migrují z letní „kuchyně“ (pojem pocházející z dob velrybářských lodí, ale běžně je používá i odborná veřejnost), tedy z oblastí Aljašky, Kanady, Beringova moře a Severního moře, do jižnějších částí severní polokoule, takzvané „ložnice“. Oblasti Japonska, dále Havaj či jih Spojených států, Mexika a střední Ameriky.

Keporkaci jižní polokoule migrují z oblastí Antarktidy („kuchyně“) do oblastí Afriky, severu Jižní Ameriky, Austrálie či Asie. Díky satelitním vysílačům vědci evidují jedince, kteří tuto vzdálenost, tedy více než 3500 km, uplavou za 30–39 dní.

 
Červen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group