ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejraději čmárám dědky, říká karikaturista Josef Blecha

Nejraději čmárám dědky,
říká karikaturista Josef Blecha
 
Text Michal Dvořák, Foto Marek Wágner
 

Josef Blecha je renesanční člověk. A to nejen díky širokému rozhledu a znalosti několika jazyků, ale zejména proto, že se věnuje dvěma na první pohled protichůdným činnostem a v obou dosahuje špičkových výsledků. Přes den šéfuje velkému podniku, ve volném čase si upevňuje pozici jednoho z nejlepších současných karikaturistů.

 

Nedávno mu vyšla monografie Slavné tváře v čarách, kterou je opravdu zážitek listovat. Sám jsem se přistihl při touze některé stránky s kresbami vytrhnout a pověsit si je nad postel. Tím bych ovšem rozbořil ucelený příběh knihy. Otevírá ji citát Pabla Nerudy o tom, jak mu literární postavy ožívají v mysli. A Josef Blecha mi potvrdil, že při tvorbě prožívá to samé…
 
Pro tuto knihu jsem vybíral své karikatury lidí, se kterými jsem se identifikoval a kteří se dokázali stát součástí mne samotného. Pokud nedělám karikatury jako zakázky pro noviny nebo časopisy, tak jsem svobodný ve výběru a vybírám si lidi, ke kterým něco cítím a jejichž práce, život nebo vrásky mě inspirují a baví.
 
V knize je patrné vaše motto - Každá tvář je životní příběh. Setkal jste se s nějakou, jejíž příběh byl natolik nepatrný či naopak výrazný, že jste nebyl s to jej zachytit?
 
Je to rozdílné. Někdy to jde opravdu samo a je to za tři minuty hotové, někdy to ale trvá rok, a stejně k tomu člověku nenajdete takovou cestu, kterou byste chtěl. Nemohu tvrdit, že všechny portréty jsou procházkou růžovým sadem. Někdy je to boj. Podle mě má každý karikaturista své silné i své slabší stránky, protože k některým tvářím se zkrátka nikdy nepropracuje. Snažím se ale ve tvářích cítit víc než jen jeden konkrétní příběh. Jde mi o tahy, které tvář a její životní pouť nejlépe charakterizují, a vrásky jsou často tím nejspolehlivějším vodítkem. Proto tak rád dělám staré dědky, kteří jich mají požehnaně. Naopak u žen je to vždy komplikovanější.
 
 
Stalo se někdy, že nebyly spokojeny s výsledkem?
 
Vzpomínám si na jediný případ. Betty Carter, slavná americká jazzová zpěvačka, mě jednou vyplísnila za svůj portrét, přestože já si za ním dodnes stojím. Říkala, že na obrázku má pusu jako štěkající pes, tedy přehnaně obrovskou. Podle mě ji ale takovou zkrátka měla. Nejen zrcadlo, ale i střet s realitou se může stát výzvou vlastní ješitnosti.
 
Na kterou z dam byste si netroufl?
 
Zásadně si netroufám na Miss čehokoliv, protože jsou to tváře natolik vyžehlené, že v nich moc příběhu nevidím. Jsou většinou tak souměrné a precizně vytvarované, že není co zvýraznit. Snad s výjimkou krásných tváří paní Maxové nebo Heleny Houdové. Pravda, někdy si myslíte, že to bude oříšek, ale nakonec to jde snadněji, než byste čekal. Záleží také na stylu, kterým pracujete a který se časem stane vaším nezaměnitelným rukopisem. Čím méně čar, tím si cestu více komplikujete. Řadím se k těm „úsporným“ karikaturistům. Takže čáry a zbytečné tahy spíš odstraňuji, než přidávám a zdobím. Nešrafuji, nestínuji, to považuji za pomocné berličky, kterým se vyhýbám. V takovém případě je samozřejmě snazší strefit se do podoby člověka.
 
Jednoduchost linek je patrná například v karikatuře Marilyn Monroe. Jedním tahem se vám podařilo dokonale vystihnout ženské křivky a pro mě je to nejerotičtější kresba celé knihy…
 
To rád slyším. Musím přiznat, že jsem sám nečekal, že zrovna tato karikatura bude mít takový úspěch, v poslední době je to můj nejprodávanější obraz. Je příjemné, že to lidé takto cítí.
 
 
Kde jsou počátky vaší vášně pro ­karikatury?
  
Nedávno jsem četl rozhovor s vydavatelem, ale také uznávaným sběratelem Michaelem Ringierem, který říká, že dětství člověku mimo jiné ovlivní také to, co visí na stěnách jeho domova. Já to mám přesně takto. Otec byl sběratelem a já jsem byl obklopen krásnými věcmi a obrazy. Přitom nikdo z naší rodiny nebyl zasažen touhou malovat, to jen já jsem byl černou ovcí a od šesti let jsem si s temperovými a olejovými barvami hrál na Vysočině na umělce. Chtěl jsem také dělat muziku, ovšem brzy jsem pochopil, že posluchači by spíše trpěli, a tak mi zbylo jen to čmárání. Ke karikatuře jsem se ale dostal poté, co jsem v patnácti viděl výbornou výstavu Ladislava Rady, který kreslil muzikanty z orchestru Louise Armstronga, když v Praze v pětašedesátém vystupoval. Opletalovu ulici a bývalé Divadlo Hudby mám navždy spojené s tímto zážitkem z Radovy výstavy. To mě natolik oslovilo, že jsem krátce na to udělal svého prvního Duka Ellingtona. Dodnes ho mám schovaného, ale raději se jím moc nechlubím. 
  
Vaší civilní prací je ovšem řízení velkých podniků. Ovlivňují se nějak umělecká a profesní činnost?
 
Dospělo to až tak daleko, že mě nedávno někdo podezříval, že musím mít bratra, který řídí Fezko a je mi podobný jak dvojče, zatímco já jsem ten karikaturista. Abych ale odpověděl na vaši otázku. Já si myslím, že moc ne. Jsem na­opak rád, že jsou to činnosti tak vzdálené. Od práce si totiž nejvíce odpočinu právě u čmárání. To mi dokonale umožňuje setřást ze sebe stres z civilního zaměstnání. Řízení podniku je práce s lidmi a já se snažím mít k lidem vstřícný vztah. Práce mě ohromě baví a je možné, že úspěch přichází mimoděk i tím, že mě lidské tváře inspirují.
 
Velmi rád cestujete po světě, a to nejen díky služebním cestám, ale i soukromě. Co na cestách vyhledáváte nejvíce?
 
Kdykoliv můžu, tak uteču do galerií. Tam naplno nasávám atmosféru, kterou jsou prodchnuty. Psychiku si jezdím srovnávat do pařížských a vídeňských galerií. Každá galerie, ať je kdekoliv na světě, mi dává silný náboj k tomu, abych si pak doma sedl a opět začal čmárat.
 
Nejraději prý cestujete bez pevného itineráře. Podle čeho si tedy pak na místě vybíráte trasu?
 
Já bych se hrozně nerad dostal do hromadného zájezdu, kdy by mi někdo cestu organizoval. Nechávám se občas unést nečekaným dojmem. Krásný byl ale například výlet po východním pobřeží Spojených států. Hned na počátku jsme narazili na nádherný maják, který se mi natolik líbil, že jsme pak celou dovolenou jeli od majáku k majáku a dodnes tu jejich zvláštní romantiku a jakéhosi symbolu konce světa vyhledávám. Takové dovolené po iluzivních místech bych mohl zažívat pořád. Trávím sice minimálně třetinu roku v zahraničí, ale většinou velmi pragmaticky, tedy plněním služebních úkolů, takže té romantiky zase zdaleka není tolik, kolik bych si přál. 
  
Dříve jste na cestách hodně fotil, psal jste také články. Nepřemýšlíte o vydání knihy nebo cestovatelského deníku?
 
Když jsem se poprvé vrátil z Ameriky a trochu se článkům věnoval, tak jsem zjistil, jak je to náročné. Člověk nemůže použít jen deníkové záznamy, musí toho také hodně nastudovat, než článek pustí do světa. Knížka by byl tedy další velký projekt, ale já se raději budu dál profilovat jen v tom, o čem si myslím, že ke mně patří.
 
A to je bezesporu právě karikatura. Proč není ta současná česká na tak vysoké úrovni jako například v anglosaských zemích, přestože je tradice české karikatury velmi bohatá?
 
To nedokážu přesně říct. Můj přítel Vladimír Komárek, který mi otevíral několik výstav, říká, že karikatura je disciplína, do níž se lidé neradi pouštějí právě pro onu konfrontaci se skutečností. Abstraktní umělci mohou mnohem více popustit uzdu fantazii, kdežto karikaturista musí brát ohledy na člověka, kterého ztvárňuje. Já se přesto snažím hlavně o výtvarné zachycení tváře a postavy, tedy nejde mi jen o podobu a už vůbec ne o zesměšnění portrétovaného. To bývá doménou politické karikatury a tam uvolňuji místo jiným.  
  
Věnujete tvorbě tolik času, kolik byste si představoval?
 
Určitě ne. Je to patrné právě teď po vydání knihy. Zájem o kresby je enormní a nejsem schopen ho zvládnout během pracovního týdne. Programově se tedy připravuji na soboty a neděle a když mám před sebou například výstavu, tak si vezmu dovolenou a čmárám denně. Třeba osmnáct hodin.
 
Přijde někdy doba, kdy skončíte s tím podle Jiřího Slívy bizarním koníčkem ředitelování podniků a budete se věnovat jen karikaturám?
 

On mě k tomu neustále nutí a já bych se k tomu jednou rád propracoval. Doufejme, že se v důchodu nebudu nudit. Dříve jsem byl rád, že mám oboje – tedy čmárání i práci, díky níž jsem toho tolik procestoval, ale s přibývajícím věkem bych byl rád, aby po mně něco zůstalo. Tužka, pero a nůžky jsou sice velcí kamarádi, stále nevím, jestli by mě ­plně uspokojovalo sedět v atelieru a potit se nad bílým papírem. Osud Jackylla a Hydea­ mi připadá pestřejší.

 

Josef Blecha

Narodil se v roce 1952 v Rokycanech, vystudoval VŠE, působil na vedoucích pozicích ve firmách Motokov FTC, American Jawa Ltd., Opel C & S, od roku 2001 generální ředitel FEZKO, a. s. Kresbě se věnuje přes třicet let, jeho karikatury publikovaly The New York Times, The New Yorker či Playboy. Na svém kontě má přes třicet výstav po celém světě. Do 13. června můžete navštívit výstavu jeho karikatur v pražské Galerii Anderle.
 
Červen 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group