ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Neony pouště

Neony pouště
 
Text a foto Michael Fokt
 

Štíři žijí na Zemi již přibližně čtyři sta milionů let, a přesto vypadají, jako by právě přiletěli z jiné planety. Mají spoustu záhad: Ve tmě pod ultrafialovými paprsky tajemně září, nahánějí nám od počátků lidstva hrůzu jedovým ostnem na konci zadečku a díky své neuvěřitelné odolnosti patří mezi horké kandidáty na přežití atomové války. Dokážou vydržet v prostředí vysokohorských plání i rozpálených pouští. A navzdory nelichotivé pověsti mohou sloužit za vzor rodičovské péče.

 

Lidé si štírů všímají snad od počátku věků. Mýty a báje starých civilizací jsou doslova prolezlé škorpiony, kterým tvůrci legend zpravidla přisoudili nezáviděníhodné role nositelů nemocí, poslů neštěstí či zákeřných zabijáků. Díky jednomu ze znamení zvěrokruhu se štír dokonce dostal i na hvězdnou oblohu.
 
Oživlé drahokamy
 
Doslova v záři reflektorů moderní vědy se štíři octli ve druhé polovině dvacátého století, kdy biologové učinili ohromující objev. Zjistili, že se jinak nenápadné žlutavé či nahnědlé štíří tělo pod paprsky pro naše oči neviditelného ultrafialového záření modrozeleně rozzáří jako oživlý neonový poutač. Tato téměř psychedelická podívaná samozřejmě ihned nadchla všechny odborníky i milovníky přírody, kteří v sobě našli porozumění pro tvory s klepety, osmi nohama a jedovou injekcí na ocase.
 
 
Vědci studující štíry okamžitě pochopili, že dostali do rukou mocný nástroj k jejich vyhledávání v terénu. Když vzali v noci do pouště přenosný UV reflektor, s překvapením zjistili, jak jsou štíři v takto nehostinném prostředí hojní. Po zapnutí „neviditelných“ světel se na povrchu písku objevily desítky pohyblivých drahokamů slídících po kořisti. Schopnost fluorescence si navíc zachovávají i mrtvá tělíčka štírů – dokonce i poté, co prošla trávicím traktem větších dravců. To s nadšením uvítali přírodovědci zkoumající potravní návyky menších šelem. Místo zdlouhavého rozhrabování starého trusu stačilo prostě namířit na hromadu výkalů ultrafialový reflektor. Světélkující úlomky vnější kostry spolehlivě prozradily, zda si hmyzožravý tvor dopřál kromě jiných lahůdek k večeři také pár štírů.
 
Sledování štírů pomocí UV lamp neboli „blacklighting“ se navíc v některých částech světa stává oblíbenou zábavou amatérů. Lidé si tak mohou zkontrolovat, jestli si v noci nesedají na štíra nebo zda jedovatý návštěvník nepoctil návštěvou jejich dům. Neobvyklá noční podívaná je navíc stejně vítanou atrakcí jako například pozorování ptáků.
 
Dodnes přesně nevíme, co vlastně tajemné světélkování štírů způsobuje. Nejpravděpodobněji jsou za ně zodpovědné bílkoviny nebo složité cukry obsažené ve vnější vrstvě jejich kutikuly (vnější kostry). Tato takzvaná hyalinová vrstva však vzniká až během života štírů, protože nejmladší mláďata ani štíři těsně po svlečení staré pokožky nesvětélkují. Jak jejich brnění tmavne, schopnost fluorescence se obnovuje. Jakmile se však světélkující látky vytvoří, přečkají téměř všechno. Vydrží dokonce i ve zkamenělinách starých stovky milionů let, které díky tomu pod UV světlem září podobně jako živí štíři.
 
Štíři samotní pravděpodobně mohou díky zvláštním schopnostem vnější kostry ultrafialové záření vnímat a vyhýbat se škodlivým dávkám těchto rakovinotvorných paprsků. Možná k sobě také promyšleným způsobem lákají svou hmyzí kořist. Dnes víme, že květy některých rostlin odrážejí UV světlo a vytvářejí tak pro své opylovače naším okem neviditelné přistávací značky. Hmyz citlivý na ultrafialové světlo by se mohl se stejnou ochotou stahovat i k číhajícím štírům.
 
Přežijí vše – asi i člověka
 
První zkameněliny štírů pocházejí přibližně z poloviny prvohor. Je tedy zřejmé, že předkové dnešních druhů museli přečkat masové vymírání na konci prvohor i zkázu dinosaurů o necelých dvě stě milionů let později. Dokonce se zdá, že by štíři přežili i jadernou válku vyvolanou člověkem. Spokojeně totiž žijí na Sahaře v blízkosti oblastí, kde v minulosti proběhly testy francouzských nukleárních zbraní. Díky svým velmi malým chromozomům a jejich odolné struktuře přežijí bez úhony úroveň radiace, která několikasetnásobně převyšuje dávku gama paprsků smrtelnou pro člověka. Navíc se zdá, že enzymy v trávicím či dýchacím ústrojí štírů dokážou likvidovat škodlivé látky, které v těle při ozáření vznikají.
 
Tito podivní členovci se však neskloní ani před mnohem přirozenějšími nástrahami okolního prostředí. Některé druhy štírů vydrží hladovět déle než rok. Pomáhá jim to přežít v pouštích. Během půstu většinou zůstávají v úkrytu a šetří tak energií, účinně využívají živiny získané při poslední hostině a velmi pomalu je spalují.
 
Podobně dokážou šetřit i s životodárnou vodou. Díky pevné vnější kostře se voda z těla téměř neodpařuje, s výkaly jí do okolí odchází minimum a někteří štíři vydrží, když vyschnou, tedy ztratí polovinu tělesné hmotnosti. Pro jiné druhy nepředstavuje problém ani opačný extrém – bez následků přežijí i několikadenní pobyt pod vodní hladinou. A štíři z chladnějších oblastí objevili stejně jako konstruktéři automobilů tajemství nemrznoucích směsí. Místo v chladiči jim však tyto látky kolují v krvi. Zabraňují zmrznutí vody v buňkách těla, a tedy i poškození tkání ledovými krystalky. Díky tomu štíři během zimního spánku přežijí teploty hluboko pod bodem mrazu.
 
 
Ovšem stejně jako všichni živočichové s proměnlivou teplotou těla jsou i štíři ohrožení přehřátím. Z toho také pramení mylná pověra, že se „štír uvězněný v kruhu ohně usmrtí svým vlastním jedovým bodcem“. Trýzněný pavoukovec by si takto život ukrátit nemohl, ani kdyby chtěl. Proti vlastnímu jedu je totiž neobvykle odolný. Za mávání žahavým ústrojím mohou pravděpodobně křeče z horka, které předcházejí smrti přehřátím.
 
Rytíři v plné zbroji
 
Rytíři ve středověku nosili těžké plátové brnění, které při válečných řežích chránilo jejich tělo před údery nepřátelských zbraní. Taková zbroj však byla těžká, nepohodlná a výrazně omezovala pohyb zbrojnoše. Štíři se mohou ­pochlubit mnohem dokonalejší verzí brnění – pláty tvoří chitin. Na rozdíl od kovu rytířské zbroje je lehký a přesně obepíná i ty nejjemnější struktury štířího těla. Jednotlivé části vnější kostry jsou spojené pružnými klouby, díky kterým nedělá štírům pohyb žádné těžkosti. Jednu nevýhodu však mají oba typy zbroje společnou – se svými majiteli nerostou. Středověký šlechtic tak za život vystřídal několik velikostí brnění od dětské až po tu dospělou. Štíři jsou na tom stejně. Proto střídají zbroj častěji v mládí než v dospělosti.
 
Svlékání je pro štíra jedním z nejtěžších životních úkolů a také jedinou příležitostí, jak vyrůst. Nová kutikula je totiž zpočátku měkká a pružná, takže se může podle potřeby natáhnout do délky i do šířky. Některé druhy štírů během jediného svlékání povyrostou téměř o třetinu!
 
Během svlékání a těsně po něm jsou štíři ve velkém ohrožení, protože měkké brnění neplní svou ochrannou funkci. Není divu, že se svlékají v pečlivě vybraném úkrytu. Před tím se pod starým krunýřem vytvoří nová kutikula oddělená od té staré tekutinou. Speciální enzymy také změkčí staré brnění, aby z něj štír vůbec mohl vylézt. Při odkládání zbroje se zvyšuje krevní tlak v přední části štírova těla, dokud stará pokožka nepraskne. Vzniklým otvorem pak její majitel pracně vysouká hlavohruď, všechny končetiny a nakonec i zadeček. Svlékání má pro štíry i tu výhodu, že se na novém brnění znovu vytvoří všechny smyslové chlupy poškozené během dřívějšího života. Většinou také dorostou poškozené nohy. Skutečně velkým štírům trvá svlékání až tři hodiny, malé druhy to však většinou zvládnou asi za půlhodinu. Tvrdnutí nového brnění však většinou zabere několik hodin nebo i dní.
 
Lovci s klepety
 
Všichni štíři, které věda zná, se živí lovem. Liší se pouze tím, na jak velkou kořist si troufnou. Obři mezi štíry z rodu Pandinus obývající africké pralesy dorůstají s nataženými klepety délky téměř třiceti centimetrů a občas mohou přemoci i malé obratlovce. Drobní stromoví štíři rodu Microtityus z tropické Ameriky nedosahují ani desetiny této velikosti, takže se musejí spokojit s pronásledováním nejmenšího hmyzu mezi listy stromů. Naprostá většina štírů vyráží na lov pod pláštěm tmy. Na mnoha místech světa jsou totiž velmi hojní a navzdory obávanému žahadlu mají také nemálo nepřátel. Příroda zřídkakdy ponechá tak vydatný zdroj potravy bez povšimnutí. Zálusk na ně mají hladoví dravci a nebezpečné je spalující denní slunce.
 
Většina štírů se může pochlubit hned několika páry očí. Největší z nich, takzvané střední, jsou usazené na hrbolku uprostřed hřbetního štítu hlavohrudi a tak trochu připomínají průzor tankové věže. Podle některých pozorování by měly mít schopnost prostorového vidění, pravděpodobně však rozeznávají pouze rozdíly mezi světlem a tmou podobně jako menší oči na přední hraně hlavohrudi. Hlavním stopovacím smyslem štírů tak zůstávají citlivé chlupy. Porůstají klepeta, nohy i trup a zaznamenávají sebemenší chvění vzduchu i podkladu. Spolu se zvláštními hřebínky na spodní straně zadečku dokážou podle vibrací lokalizovat kořist na vzdálenost až půl metru. Zaznamenávají přitom nejen její polohu, ale i směr a rychlost pohybu – a to i pod zemí. Hladový štír tak může i ve tmě s roztaženými klepety vyrazit k útoku správným směrem.
 
Navzdory vžitým představám používají štíři jedový bodec při lovu jen zřídka. Doplnění zásoby vypotřebovaného jedu může trvat i několik týdnů, během kterých nemá obávaná štíří zbraň plnou účinnost. Lovci s klepety se proto většinou řídí pořekadlem, že co nejde silou, jde ještě větší silou. Snaží se rozdrtit chycenou kořist klepety a jed použijí, jen když se lapený tvor urputně brání. Tehdy však s chirurgickou přesností najdou na jeho těle co nejměkčí místo, kam jedovou injekci vbodnou. Hostina štírů pak připomíná spíše velkou pijatiku. Protože nemohou polykat pevné tkáně, rozmělňují menšími klepítky (chelicerami) tělo kořisti na kaši a rozpouštějí ho trávicími šťávami. Vzniklý koktejl pak nasávají přes filtr z hustých chlupů do žaludku.
 
Vezmi na to jed!
 
O štířím jedu koluje téměř tolik pověstí a zkazek jako o štírech samotných. Bodnutí ostnu většiny z dnes známých asi patnácti set druhů štírů však zdravý dospělý člověk pociťuje podobně jako vosí píchnutí. Skutečně nebezpečných druhů štírů pro člověka po světě pobíhají přibližně dvě desítky a všichni se navíc všemožně snaží přímému setkání s člověkem vyhnout. Rozhodně si nezaslouží pověst nelítostných zabijáků, kteří po nocích hledají nebohé oběti. Stejně jako v případě lovu štíři co nejvíce šetří drahocenným jedem a rozhodně se netřesou touhou po tom, aby ho bezdůvodně vstříkli do prvního člověka, který jde právě kolem.
 
Protože  jsou však štíři na mnoha místech hojní a rádi vyhledávají tmavé pohodlné úkryty – například v domech, lidských botách nebo hromadách šatstva – počítají se oběti štířího uštknutí ročně po celém světě na tisíce. Štíří jed většinou účinkuje na nervovou soustavu a v případě těžké otravy proto patří k příznakům svírání v hrdle, nekoordinované pohyby svalů, poruchy řeči, pocení, zrychlení srdeční činnosti a nakonec i smrt v důsledku obrny dýchacího centra. Kvůli své menší hmotnosti bývají ohroženější děti než dospělí.
 
Nebezpečnost štírů přitom závisí nejen na síle jejich jedu, ale také na jeho množství. Nejobávanější dvojku severní Afriky například tvoří štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus) a štír tlustorepý (Androctonus australis). Prvně jmenovaný druh má skutečně velmi prudký jed srovnatelný s toxinem kobry, při uštknutí ho však do rány vstřikuje poměrně málo a navíc se nevyskytuje tak často v blízkosti člověka jako štír tlustorepý. Ten se často zahrabává do písku, kde na něj bosí domorodci často nevědomky šlápnou, a disponuje znatelně větší dávkou jedu. Má proto navzdory jeho menší prudkosti na svědomí osm desetin smrtelných případů bodnutí. Základní, i když ne vždy platnou poučkou při poznávání nebezpečných štírů je podívat se na jejich klepeta. Druhy s mohutnými klepety se při obraně raději spoléhají na jejich sílu a bodají jen zřídka, zatímco nebezpečně jedovatí štíři mívají klepeta spíše štíhlá a menší.
 
Smím prosit?
 
Námluvy štírů a jejich péče o potomstvo jsou v příkrém rozporu s tím, jakou představu o těchto členovcích většina lidí má. Roztoužení partneři se hledají pomocí chemických signálů a vibrací, které vysílají do okolí. Jakmile se ujistí, že patří ke správnému druhu i pohlaví, začne ta nejpoetičtější část námluv. Oba partneři se vzájemně uchopí klepety a často i několik hodin tančí zásnubní tanec. Důvod štíří dvornosti je však mnohem prozaičtější. Během tance hledá samec vhodný pevný podklad, na který umístí svůj váček se spermiemi (spermatofor). Poté pečlivě navádí partnerku tak, aby mohla jeho balíček lásky bez problémů sebrat do svého pohlavního otvoru. Držením za klepeta se navíc jistí proti tomu, aby ho jeho větší a silnější partnerka po páření nepozřela – i takové věci se ve světě štírů občas stávají.
 
Samičky štírů nekladou vajíčka, ale rodí živá mláďata. Zárodky se v jejím těle vyživují buď živinami uloženými ve žloutkovém váčku, nebo získávají výživu přímo z těla matky jakousi štíří obdobou placenty. Vývoj štířích mláďat se tedy překvapivým způsobem podobá situaci u savců. Březost některých štírů přitom trvá déle než rok.
 
Ihned po porodu předvede štíří matka přímo vzorovou ukázku rodičovské péče. Na týden až měsíc se promění v živoucí autobus na přepravu štířího dorostu. Pečlivě pomůže svým potomkům na hřbet a vozí je po světě až do jejich prvního svlékání. Dokonce jim pokožkou přečerpává vodu a možná i jiné živiny. Mláďata, která v této době ze zad matky spadnou, nepřežijí. Na rozdíl od autobusu matka po celou dobu přepravy nežere, ale spaluje zásoby v těle. Starostlivé matky afrických pralesních štírů rodu Pandinus dokonce zručně pomáhají klepety ratolestem při prvním svlékání. Mláďata pak s matkou někdy zůstávají i dále a pomáhají jí s lovem nebo hloubením nory, ačkoli u většiny ostatních druhů prvním svlečením vzájemné soužití končí. U tvorů, kteří jinak bez váhání zaútočí na menšího jedince vlastního druhu, je to překvapivě silné pouto.
 
Oddaná rodičovská péče a propracované námluvy jsou jen jedněmi z mnoha důvodů, proč bychom se měli na štíry podívat poněkud přívětivějším okem a poopravit si nespravedlivé názory, které nám podsouvají stovky let staré a většinou nepravdivé zkazky o jejich vlastnostech či zvycích.
 
Červenec 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group