ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TANEC ĎÁBLŮ

Vězte, křesťané, hřešíce urážíte Boha! Chraňte se hříchů! Podívejte se, jak pýcha zakalila tato srdce! Za takový hřích se umírá v pekelných propastech! Tak kde jsi, Pýcho?!" hřmí dutý, jakoby nadpřirozený hlas nad hlavami napětím strnulého lidu. Před davem ladně a energicky přebíhá archanděl Miguel, rozmachuje se mečem a čeká na svého nepřítele.

"Tady máte Pýchu! Ó, archanděli Migueli! Proč mě sem tak naléhavě voláš?" rozléhá se prostranstvím odněkud shůry stejně zpitvořený hlas a z davu na plac vyskakuje divoká postava, představující Pýchu.

"Nevíš, že přijdu z temných hlubin předložit účet za své hříchy? Abys věděl, že pýchu, motiv mých hříchů, zrodila marnivost mé vlastní lásky, která mně dala uvěřit, že jsem nejlepší ze všech. Byla jsem snadnou kořistí hněvu a nezastavila jsem se před urážkou, abych nakonec uspokojila chuť pramenící z deseti neřestí. Z nich vychloubačnost, domýšlivost a ctižádost byly mou zkázou, stvrdily mou smyšlenou nadřazenost a vysloužily mi boží prokletí. Tak jsem se zřítila až na dno pekla. Ó, já... ó, já... vezmi mě zpět, poraženou svou mocí! Aj... aj... aj!"


KARNEVAL ĎÁBLA

Archanděl Miguel honí jednotlivé ďábly a po symbolickém boji pokračuje rozhovor, jenž svým nepřirozeným původem - vychází z vysoko umístěných reproduktorů - dotváří mystickou scénu, která se před námi odehrává. Právě vrcholí největší bolivijská fiesta, orurský karneval La Diablada. Během následujících padesáti minut představí archanděl lidem sedm biblických hříchů, personifikovaných ďábly, a demonstruje na nich, jak se za hříchy pyká. Nakonec dobro - alespoň symbolicky - zvítězí nad zlem, minimálně do příštího roku, kdy se exemplární pokoření zla bude při dalším karnevalu opakovat.

Na tři dny v roce se stává Oruro, jinak spíše ospalé hornické městečko bolivijského Altiplana v nadmořské výšce 3700 m, středem života celé země. Země, která je díky své poloze a nízkému počtu obyvatel dodnes ušetřena uspěchaného životního tempa okolního světa. Klid a pohoda, tolik typická pro Oruro (přestože se jedná o stopadesátitisícovou aglomeraci, čtvrtou největší v zemi), se v době karnevalu rázem mění ve všeobecné veselí, křepčení, tančení, rošťačení a pití. Za své současné výjimečné postavení vděčí Oruro mimo jiné i ambicióznímu projektu, který v roce 1963 iniciovaly sjednocené folklorní soubory (A. C. F. O.). Jejich cílem bylo vyhlášení Orura hlavním městem bolivijského folkloru. Usilovné snažení a propagace městu už v roce 1965 zajistily přiznání titulu - Oruro, oficiální sídlo lidového karnevalu v Bolívii. Během karnevalu v roce 1970 je město se vší pompou, na kterou si Jihoameričané tolik potrpí, vládním dekretem č. 09088 skutečně vyhlášeno hlavním městem bolivijského folkloru. Toto přízvisko je v roce 1984 Oruru, opět se vší slávou, bolivijským parlamentem přiřknuto dokonce zákonem č. 602. Od roku 1989 pracuje A. C. F. O. na dalším cíli - označení orurského karnevalu za světové folklorní dědictví lidstva v rámci organizace UNESCO. V únoru roku 1994 pro změnu vláda prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozada deklaruje nejsvatější Pannu z dolu v Oruru č. 1532 patronkou národního folkloru. A. C. F. O. také připravuje projekt povýšení kostela Svatyně Panny z dolu na baziliku Panny z dolu. Zajímavé je, že toto usilovné snažení shora jde ruku v ruce se stále rostoucí popularitou mezi obyčejnými lidmi, aniž by zatím festival trpěl výraznější ztrátou autenticity.

A tak zatímco pro zahraniční návštěvníky, kterých každým rokem přibývá, nejčastěji ze sousední Argentiny a Chile, je karneval především příležitostí dobré zábavy, pro místní obyvatele má fiesta význam daleko hlubší. Její konání je důležitou součástí zdejšího společenského života, nedílnou částí tradiční kultury a vyjádřením pohledu na svět vůbec. A to přesto, že se dnes specificky bolivijský svátek během staletí vyvíjel, přijímal a vstřebával nové a nové vlivy. Současná podoba karnevalu je opravdu neuvěřitelnou směsicí, ve které se bez sebemenšího uzardění střetávají dávné andské mýty s římskými legionáři, křesťanské ideály s pohanskou mytologií, či pověrčivost s vytříbeným smyslem pro parodii a satiru, s níž indiáni Ajmarové exemplárně účtují se svými dávnými utlačovateli. Smysl pro bizarnost, pro racionální Evropany až nepřijatelně volný přístup k výkladům tradic a mýtů a míchání toho všeho do jednoho pytle zde přerůstá až ve schopnost vše neskutečně zpitvořit.

OSLAVA STŘEDOVĚKÉHO ZJEVENÍ

V současnosti je hlavním motivem celého karnevalu oslava středověkého zjevení Panny kandelárské, známé zde spíše pod přízviskem Panna z dolu, Virgen del Socavon. Podle zhruba čtyři sta let staré legendy škodil horníkům pracujícím v orurských dolech jakýsi podzemní skřet, přezdívaný Chiru-chiru. Bral jim cenné nástroje, či je přes noc ničil. Jednomu horníkovi se podařilo v dolu jménem Kohoutí noha přistihnout skřeta při činu a zabít ho. Při boji byl ale zraněn a z dolu ho vyvedla právě zjevivší se Panna kandelárská. Horník druhý den sice zemřel, ale všichni se stačili o zázraku dozvědět a Kohoutí nohu překřtili na důl Svaté Panny. Od toho roku horníci každoročně na počátku února slaví pomoc Panny kandelárské při zničení zlého skřeta. Existují sice ještě další verze tohoto příběhu, ale těžko se dnes dovíme, k čemu tenkrát vlastně došlo. Zajímavé - a z hlediska křesťanské víry povinně zaváděné Španěly až podezřelé - je zejména to, že ve stejné době, kdy došlo ke zjevení, slavili místní obyvatelé událost daleko staršího data, vítězství jakési nadpřirozené bytosti Ňusty nad polobohem andské mytologie, zlým Huarim. Ten, rozzuřen, když se mu nepodařilo svést dceru hvězdného krále Auroru, obrátil svůj hněv proti Uruům, indiánskému kmeni sídlícímu nedaleko Orura. Zajímavé také je, že tento kmen, známý spíše jako Chipaya, žije dodnes nedaleko Orura v polopouštní krajině v naprosté izolaci od okolního světa a mluví vlastním jazykem, který není příbuzný žádnému jinému v Andách. Ňusta (pod vlivem křesťanství je dnes nazývána Andělskou bytostí) Urue před Huarim uchránila za pomoci čtyř spojenců: obrovského hada, kterého postavila na jihu, velké žáby umístěné na severu, ještěra hlídajícího na západě a hladových mravenců na východě. Po vítězství se Ňusta přeměnila v ochránkyni lidu, který proto dodnes zmíněné symboly, hada, žábu, ještěra a mravence, uctívá. Když v Oruru taneční část karnevalu končí, jdou lidé v noci na místa, která v podobě zvláštních kamenů (pro žábu, hada, ale také v mytologii uctívaného kondora) nebo v podobě písečných dun (symbolizujících mravence) představují dávné modly. Před nimi provádějí tradiční oběť zvanou challa - se svými bohy se dělí o konzumovaný alkohol (viz. nápisy "Alcohol Especial para Challa" na fotografii v Koktejlu - říjen 1998, str. 58), listy koky a cigarety, kterými místní bůžci samozřejmě nikdy nepohrdnou. Pro zdejší lidi není alkoholové opojení samoúčelné, nýbrž má význam navazování kontaktu se světem předků. Tyto pod pláštíkem noci skryté rituály jsou nedílnou součástí karnevalu, který je jinak místní obdobou českého masopustu nebo šibřinek. Během něho tanečníci převlečení za ďábly vstupují po náročném tanečním programu do kostela a účastní se slavnostní mše včetně svatého přijímání!

Přípravy na karneval začínají již několik měsíců před vlastní fiestou, na začátku listopadu. Tehdy se sejdou vybrané taneční soubory a jejich členové slibují v kostele Santuario del Socavon, že budou na karnevalu tančit po tři roky za sebou. Taková účast má pro tanečníky náboženský význam. Tančení mohou zasvětit nějakému tajnému přání, například něčímu uzdravení, úspěchu v životě nebo třeba v byznysu. Ve svérázném bolivijském pojetí ovšem tato prosba není směřována jen k Panence kandelárské, nýbrž zároveň i k El Tíovi, představiteli zla (tedy personofikovanému ďáblu!) a pánu podsvětí, kterého je dobré si udržovat v přízni. Po slavnostním slibu v kostele je pořádána oslavná hostina.

Následující období se tanečníci pravidelně scházejí na konci týdne a nacvičují tance. Je třeba nejen zvládnout kroky, ale zejména získat fyzickou výdrž na mnohahodinový tanec, který musí absolvovat v oblecích a maskách vážících dohromady někdy i přes dvě desítky kilogramů! Účast na Diabladě znamená pro tanečníky kromě prestiže také značnou finanční zátěž. Třídenní křepčení je vyjde až na několik set dolarů, které si musí během roku sami naspořit. Platí učitele, muzikanty (jeden den kapely třeba i s šedesáti muzikanty vyjde při karnevalu až na 1500 dolarů), ale také drahé obleky a masky, pokud nejsou z půjčovny. Tanečníci během karnevalu vypadají jako v extázi, na vrcholu štěstí, za které jim patrně vysoká investice stojí. Během přípravného období skupiny vylepšují a propracovávají choreografii svého vystoupení s cílem každý rok přinést něco nového, něčím upoutat, vyniknout před ostatními soubory. I proto jsou masky rok od roku barevnější a bizarnější. Na to, aby se nové nápady nedostaly mimo rámec daný tradicemi, údajně dohlíží karnevalová komise.

DÁMA ROKU

Blížícím se karnevalem žijí nejen tanečníci, nýbrž celé Oruro rozvíjí společenské aktivity. V období před karnevalem se volí Dáma roku - žena s největšími zásluhami na poli veřejné dobročinnosti, je vybrána Oblíbená přítelkyně orurského folkloru - něco jako Miss Orura, slaví se výročí prvního požadavku bolivijské samostatnosti (z roku 1781) a je pořádána slavnost pro mládež.

S přibývajícími návštěvníky prudce stoupají ceny všeho, zboží i služeb. Například autobusové dopravní společnosti zvyšují tarify o sto procent. V minulých letech si stálé ceny udržely jen bolivijské železnice. Jenže přetížená železniční doprava pak během karnevalu často kolabovala, proto železničáři přijali svérázné, typicky bolivijské opatření. Během celého týdne se nebude jezdit vůbec. A tak kromě vyloučení eventuálních problémů v dopravě se mohou zaměstnanci drah zapojit do karnevalové vřavy.

V pátek již je město plné návštěvníků. Některé odhady hovoří až o půl milionu diváků z Bolívie i zahraničí. Nálada je více než uvolněná, zejména dospívající mládež užívá předkarnevalového mumraje ke vzájemnému polévání. Vzduchem létají nafukovací balonky, pro tento účel naplněné vodou. Co chvíli se rozplácnou nějaké nic netušící oběti za krkem. Balonků je dost, skoro na každém rohu sedí indiánka v buřince a speciální stříkačkou plní malé vodní bomby z kbelíků. Exoticky vyhlížející turista je vždy vítaným zpestřením této zábavy. Na konci fiesty vrhají přiopilí mladíci balonky značnou silou, a tak studené sprše někdy předchází nečekaná herda do zátylku nebo třeba do tváře. Méně nebezpeční bývají menší klučíci pobíhající v ulicích města s archaickými plechovými stříkačkami s několikametrovým dostřelem. Mezi nimi vynikal jeden s moderní plastikovou stříkačkou, jejíž nádrže si nesl na zádech po způsobu kyslíkových bomb. Kromě toho byl hošík celý zahalen v zářivě oranžové pláštěnce. Asi nejvíce legrace se ale užilo se spreji vypouštějícími neškodnou pěnu. Zásah vypadá hrozivě, oběť často chvíli nic nevidí, než bublinky během několika minut popraskají. Z mohutných konstrukcí nad ulicemi na tohle všechno shlíží několik nadpřirozeně velikých, třímetrových obličejů - masek s potměšilým výrazem. Po další tři dny pod nimi bude procházet na pětapadesát tanečních skupin, čítajících dohromady přes 16 tisíc tanečníků.


Na všechen rej shlíží nadpřirozeně
velké masky s potměšilými výrazy ve tvářích.
BAREVNÁ MASA TĚL

Taneční trasa napříč městem měří tři kilometry a všichni ji musí absolvovat ve značném tempu. Bez ohledu na nadmořskou výšku nebo rozmary počasí, které v době bolivijské zimy osciluje od horka ve chvílích svitu ostrého vysokohorského slunka přes časté poryvy ledového větru až po přeháňku krup či intenzivní dešťovou spršku. V karnevalovou sobotu, neděli a pondělí tak městem proudí barevná masa těl, podupávajících za zvuku doprovodných dechovek, rytmického hvizdu píšťal či dunivého zvuku bubnů. Od samého rána prochází takřka nekonečný zástup tanečníků. Jedna skupina střídá druhou, ještě neutichne pronikavý zvuk doprovodné bolivijské dechovky, a už se do uší dere břinkot další kapely. Křepčící postavičky, zcela ponořené do tance, hýří všemi barvami, jejichž pestrost přesahuje jakoukoliv fantazii. Průvodu se účastní nejlepší soubory z celé Bolívie, a tak vedle masek typických pro Oruro či ostatní Altiplano můžeme vidět třeba i indiány z bolivijské Amazonie, pestře oděné a ozdobené dlouhými barevnými brky papoušků nebo chundelatými pštrosími pery, tančící rituální divoké tance: tobas z oblasti bolivijského Chaca, nebo suri sicuri stylizující pohyb pštrosa. V čele jedné skupiny tobas kráčí tajemný šaman ověšený všemi atributy svého postavení: zvířecími i lidskými lebkami, zuby, kůžemi, ptačími křídly, jelením parožím, vycpaným dvoumetrovým hadem, různými talismany a fetiši. Pralesní indiáni, dnes zcela civilizovaní obyvatelé bolivijských tropů, většinou nosí zle vyhlížející masky pomalované válečnými barvami. Jejich podobnost s maskami severoamerických indiánů je prý čistě náhodná.

Andští tanečníci, spíše v prostých vesnických krojích, alegoricky předvádějí činnost na pastvě (antawara) nebo třeba při nošení vody (awatiris), zampo~néros svůj tanec doprovázejí hrou na Panovy flétny (zampo~na je tradiční andská píšťala, kterou indiáni komunikovali s větrem a oblaky). Tanečnice llamerady (od slova llama, česky lama) představují dávný zvyk, kdy poddaní říše Inků každoročně Inkovi odváděli lamy.

Respekt budí další pomalu a mlčenlivě postupující skupina představující inckou epochu. V jejím čele důstojně kráčí sám velký Inka a v jeho průvodu můžeme zahlédnout Francisca Pizarra a Diega de Almagra. Část tance bude symbolizovat jejich pokoření. Velmi speciálním tancem je pujllay z městečka Tarabuco, který má připomínat účast indiánů v bojích za nezávislost na počátku minulého století. Tanečníci mají na hlavách kožené imitace přileb poražených španělských vojáků a na nohou bizarní ostruhy, jimiž při tanci chřestí do rytmu. Zvukový doprovod vytváří hluboké troubivé zvuky, vyluzované na nástroje vzdáleně připomínající obrovité fujary a ukončené troubou z kravího rohu.

Z ŠATNÍKU ŠPANĚLŮ

Ovšem největšímu zájmu se těší tradiční tance Altiplana, reprezentované velmi početnými skupinami. Kromě klasické diablady mezi ně patří například los caporales (kaprálové), la morenada (černí), los negritos (černoušci), los tinkus či los doctoritos (doktůrci). Většina z nich se rozvinula zřejmě s rozpadem španělské kolonie. Tehdy asi indiáni získali množství obleků po vyhnaných španělských aristokratech a jejich posluhovačích. Tyto obleky navlékli na sebe a tančili vítězné tance tupící poražené. Proto v dnes předváděném stylu pozorujeme převládající prvky španělské koloniální módy. Tanečníci představují těžkopádně se pohybující hodnostáře, španělské úředníky či doktory v cylindrech a s holemi, zlem čišící dráby či načinčané flirtující slečinky.

Nejbizarnějšími monstry jsou tanečníci caporales a morenady. Morenada představuje černé otroky, které k indiánskému údivu dovlekli na kontinent Španělé, původně aby jim v orurských a potosíjských dolech nahradili domorodé obyvatelstvo. Tanec, stejně jako caporales, zobrazuje nehumánnost otroctví. Nezvyklé oděvy při caporales parodují módu vrchnosti. Původ nadměrně zvětšených tužených límců, nadpřirozeně vyztužených ramen a z nich visících pestře zdobených plášťů, nezvykle nařasených rukávů nebo vysokých bot s ostruhami je bez znalosti staré koloniální módy naprosto nepochopitelný. Převleky jsou zdobeny indiánskými motivy, představujícími symboly dobra, zla, ale i dobré zábavy. Bizarní masky tanečníků, pomalování "černochů" či celková vizáž drábů vždy vyzařuje zlobu, hněv či zesměšnění představovaných bytostí. Naopak nohaté tanečnice v krátkých sukních, bílých halenkách, někdy se slunečníky v ruce a vždy s píšťalkou, symbolem drábů, působí vedle zlých monster lehce, až koketně. Jimi předváděné tance mají základ v evropském baroku.

Vrcholem všeho je několik skupin orurských ďáblů, z nichž největší mají až tři sta pekelných tanečníků. V dávných dobách vzniku diablady ji tančili pouze horníci. Dnes jsou tanečníci příslušníky všech sociálních vrstev. Tanec la diablada se skládá z osmi formací: pozdravu, stezky ďáblů, klubka, řetězu, hvězdy a tří typů útoků. Všechny formace se v průběhu přesunu městem neustále cyklicky opakují tak, aby diváci na tribunách podél celé trasy viděli pokud možno všechny fáze tance. Fascinující podívanou na několik set podupávajících mlčenlivých ďáblů, jejichž tanec je vrcholnou ukázkou andské symbiózy křesťanství a pohanství, umocňuje sugestivní zvuková kulisa. Ďábelské tanečníky doprovází jednoduchá neustále se opakující pochodová melodie často desítek dechových nástrojů najednou. Kapelám se zde říká la banda a jejich zvuk je naprosto nezaměnitelný: něco mezi českou dechovkou a americkým dixielandem. Co asi zní hudebníkům v uších noc poté, co celý den pořád dokola opakují několik jednoduchých, ale řádně halasných motivů? Pekelnou atmosféru, která během pochodu ďáblů zachvacuje celé město, dotvářejí barevné dýmovnice, z nichž některé zřejmě patří k choreografii jednotlivých tanečních fází, a petardy, odpalované nahodile a dost často místní rozjařenou mládeží.

SEDM BIBLICKÝCH HŘÍCHŮ

Velmi komplikovaný oděv ďáblů, jemuž dominuje sádrová, několik kilogramů těžká maska, v sobě skrývá někdy i nesnadno vysvětlitelné symboliky, mísící všechny možné i nemožné vlivy dohromady. Při pátrání po významech těchto masek jsem se setkal s několika různými výklady. Postava ďábla každopádně představuje zlo. Jednak zlo dávných andských mytologických sil, ale také to, které pro místní obyvatele po dlouhá staletí ztělesňovali Španělé. Jedna teorie o původu podoby masek vychází z raně křesťanské představy nebeského vojska. Bývalo ztvárněno ve stylu římských legií. A proto má archanděl, kromě křídel na zádech a inkvizitorského zlatého kříže na hrudi, krátkou suknici, dlouhý plášť, vysoké boty a stylizované brnění, přilbu s chocholem a v rukou meč a štít a navíc v ústech píšťalku - symbol drábů. Ďáblům v oblecích s podobnými prvky, s vypouklýma zlýma očima a barevnými rohy, sedí na hlavách různé příšerky: hadi, ještěři, žáby. Podle jednoho vysvětlení mají tyto indiánské modly během pochodu městem dohlížet nad zlými silami sídlícími v ďáblech. Podle jiného jsou ďáblové přímo převtělením strašného Huariho a to, jak je archanděl potupně vede městem, má připomínat dávné vítězství Ňusty. Podle jiných symbolizuje celkový vzhled ďábelských hlav s vypouklýma očima a vztyčujícími se příšerkami zlo ukryté v hlavách španělských conquistadorů. A dřívějšímu katolickému představenstvu možná takováto zrůdná podoba ďábla vyhovovala jako ukázka něčeho obzvlášť odpudivého, a tedy příkladně odstrašujícího pekla. Ďáblové jsou tedy představiteli křesťanského pekla stejně jako zlých duchů z dávných mýtů domorodých obyvatel nebo krutých Španělů.

Každá skupina ďáblů je vedena svým archandělem Miguelem, který má pekelníky pod svou kontrolou. Ve skupině také tancuje kondor a bílí medvědi, důležití představitelé andské indiánské mytologie. Samotná produkce ďáblů vrcholí scénou souboje archanděla Miguela s vybranými ďábly - představiteli sedmi biblických hříchů. Střet se odehrává na Plaza del Folklore nedaleko kostela Santuario del Socavon. Náměstí se již s předstihem plní lidmi, lačnými spatřit souboj, jehož hlavním významem je symbolický boj dobra se zlem. Konkrétní podoba se ale mění podle improvizačních schopností účastníků. Například při naší návštěvě Orura byli na scéně z nevysvětlitelných důvodů andělé dva. Nebo snad dvojjediný anděl Miguel? Anebo mu na pomoc přispěchal archanděl Gabriel? Při jejich iracionálním přístupu k řešení problémů by mě to vůbec nepřekvapovalo. I samotní Bolivijci, kterým jsem později ukazoval pořízené fotografie, jen kroutili hlavami a vysvětlení neznali.

Oruro se nachází v oblasti bolivijského Altiplana, o kterém píšeme v tomto čísle magazínu Koktejl na stránkách 64-89.
březen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group