ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Čarodějové po kubánsku

Čarodějové po kubánsku
 

Text Marian S. Sucha

 

Každé ráno, krátce poté, co se nad přístavem vynoří slunce a začne pozlacovat střechy staré Havany a svými ostrými tropickými paprsky vyhánět příjemnou ranní brízu z města, zazní z otevřených oken mé sousedky rytmické chřestění rumbasek. Teresita, šedesátiletá dáma, mě budí zpívajíc jasným hlasem:

Dá yo salú orissá...
 
Někdy tato motlitba končí po třech sonetech a já mohu v klidu pokračovat ve spánku, jindy je to teprve začátek několikahodinového sezení s bubínky a zpěvem. Když se pak konečně přece jen vyhrabu z postele, abych na terasovité střeše mého obydlí posnídal, vidím na schodišti pestrobarevné lupínky květin, zelené větvičky a krví polepené peří – neomylné znamení, že se konala nějaká prenda – oběť africkým duchům. Teresita má, jak mi důvěrně sdělila jiná sousedka, problém: jejího syna chytila policie při nějakém nekalém obchodě s doutníky a ona se mu teď takhle snaží pomoci...
 
Jen převlečení bohové
 

Santerie, říká se jí také náboženství Lucumi nebo La Regla de Ocha (z jorubského a španělského náboženství svatých – Regla de Santo) je všeobecný pojem pro náboženství s africkými kořeny.

Afričtí duchové se na ostrov dostali s pěstováním cukrové třtiny, tedy s africkými otroky. Za necelá čtyři století byly na Kubu dovlečeny statisíce Afričanů. Nejvíce z království a kmenů z oblasti dnešního Beninu a jihozápadní Nigérie. Byli to zejména Jorubové a Bantu, jejichž obyčeje a rituály se na třtinovém ostrově promísily s křesťanskou kulturou.
 
 
Přestože pohanské rituály misionáři a majitelé statků zakázali, a oni museli uctívat katolického Krista a svaté, žili duchové z Afriky mezi nimi a s nimi i jejich náboženské obřady, hudba a tanec. Jejich původní božstva (oríšá) byla v Africe pány různých řek, hor, bylin, stromů, kovů, hromu a blesku. Katoličtí svatí jsou zase často ochránci rybářů, horníků, lovců nebo ptáků anebo měli ve svých atributech něco, co otrokům připomnělo jejich vlastní božstva. Pro katolické Kubánce je například svatá Barbora patronkou hromu a ohně, pro „nevěřící“ bohem hromu, ohně a mužství, Changem. Vůbec nevadí, že nejsou stejného pohlaví. Patronku Kuby Virgen de la Caridad del Cobre, familiárně známou také jako Cachita, což je spíše výraz něžnosti než respektu, zase ztotožňují s africkou bohyní lásky, krásy a bohatství, Ochún, paní říčních vod. Snědá Panna Marie z Regly, ochránkyně rybářů, námořníků a všech, kteří mají do činění s mořem, je zároveň černou bohyní Yemayá, paní slaných vod. Jezulátko z Atochy (a také Pražské Jezulátko) se na Kubě ztotožňuje s pánem osudu, dveří a křižovatek, ale zároveň strážcem domovů, nezbedným a bojovným Elegguá...
 

Otroci začali uctívat katolické svaté jako své bohy: „To jsou naši oríšá, jenže v přestrojení, aby bělochy oklamali. Brzy povstanou s blesky, meči a šípy a skoncují se Španěly. Budeme svobodní...“

Střet kultur tak odlišných, jako byly africká a evropská, vedl časem k tomu, že se řada obřadů, tanců, zpěvů a božstev přizpůsobila podmínkám katolického náboženství. Dnes se mluví o afrokubánských kultech. Vedle santerie k nim patří také palo monte a například tajné společnosti abakuá.
 
Diktátoři – čarodějové?
 

Prastaré mýty přetrvaly nejenom doby otroctví, ale také leninismu a dnes, kdy hlavy Kubánců plní nejistota a existenční otázky, jsou rituály santerie částí denního života většiny ostrovanů.

Je to část Afriky na Kubě. A přesto, že se na toto náboženství až do poloviny minulého století pohlíželo s nedůvěrou, protože bylo „věcí negrů“, podařilo se mu získat hodně bílých srdcí. Kubánští emigranti vzali svoje oríšá na Floridu, do Mexika i do Evropy.

Ale nejenom to. Znalci tvrdí, že všichni tři kubánští diktátoři: Machado, Batista i Castro byli brujo – čarodějové. Tak se říká na Kubě lidem, kteří využívají magie k nekalým cílům.
 

 

Andělům se říká oríšá
 
V santerii má každý člověk svého oríšá nebo svatého (santo). Je to v prvé řadě něco jako anděl strážný, který ho provází po celý život a chrání, aniž by si toho většinou byl vědom. Kromě tohoto anděla, kterému se také jinak říká otec – padre santo, nebo matka – madre santa, existuje ještě řada dalších, kteří společně tvoří poměrně bohatý panteon Yorubá. Na Kubě se uctívá kolem dvaceti oríšů.
 

Oríšá jsou velmi podobní lidem z masa a krve. Mají stejné slabosti, potřeby a přání, zamilovávají se, mají konflikty, spory a války, jsou nedůtkliví, mstiví, žárliví, násilní, opíjejí se, jsou cizoložníky a nevadí jim ani incest či jiné neřesti.

Každý oríšá má své typické jídlo, barvy a jsou mu zasvěceny dny v týdnu. Stejně tak má například svoje čísla – nezbytnou pomůcku pro jednu z velkých kubánských vášní – loterii!
 
Na Kubě hodně lidí nosí náramky nebo náhrdelníky a korálky v barvách svých oríšů. K tomu patří také amulety, fetiše a různé předměty ossain, které mají chránit před zlem. A pak svěcená voda omiero, která purifikuje, regeneruje a léčí, protože se v ní koncentruje energie oríšá spolu s magickými a medicinálními silami rostlin, kořenů a bylinek. Oríšá sídlí v kamenech – otanes. Ty se spolu s dalšími věcmi umísťují do hliněné nebo železné polévkové mísy, takzvané sopera.
 
Něco mezi Elektrou a Jiráskem
 

Příběhy, které se o oríšá vyprávějí, jsou vlastně legendy a říká se jim patakí. Něco mezi antickou Elektrou, katolickou Zlatou legendou o životě svatých a Jiráskovými Starými pověstmi africkými...

Známou legendou, kterou mi jednou vyprávěla Teresita, je historka o Oggúnovi a Ochún: Pán železa Oggún, osamocený, nedůtklivý horal, vysekával oríšům, když sestoupili na zem, svojí mačetou stezku hustým pralesem. Se svými bratry Ochossi a Elegguá žil v domě rodičů Obatalá a Yemú. Oggún byl zamilovaný do své matky a pokoušel se ji několikrát znásilnit. Pokaždé mu to ale překazil Elegguá, který věděl o jeho úmyslu a hlídal ho jako oko v hlavě. Oggún nakonec zařídil věci tak, aby dosáhl svého.
 
K jeho smůle ho však přistihli. Oggún se proklel, nechal svět světem a v doprovodu svých psů odešel do pralesa pracovat, aby se tam schoval před lidmi. Neúnavně koval železo a věnoval se také dalším, méně hezkým aktivitám: všude roztrušoval tolik zlého prachu ofoché, až světu začala vládnout tragédie – arayé.
Pak do pralesa zabloudila sladká svůdná Ochún. Zatrpklého Oggúna zaujala svým zpěvem a krásou a dala mu ochutnat z medu života. Nádherná mulatka, která má celé tělo potřené medem a skořicí a tancovala a vibrovala nahá – přesvědčila Oggúna, boha válečníků a od přírody násilníka, že je nutné milovat a žít v lásce. A Ochún věděla, jak na to. Jedním z jejích atributů je děvka – byla milenkou mnoha válečníků z panteonu Yorubá. Oggún pokračoval ve své práci, ale pokaždé, když spatřil Ochún, ztratil hlavu i svoji hořkost. Svět se uklidnil.
 
Proroctví pro Kubu i svět
 
Zvláštní a určitě napínavou událostí santerie je každoroční proroctví Letra de Ifá. Na přelomu roku se přes osm set nezávislých kněží – babalaos setkává před osmi nejvyššími božstvími, aby rozluštili základní události na zemi pro příchozí rok. Hodí si skořápkami z kokosových ořechů a pak vytvoří poselství, ze kterého vyvodí „doporučení pro Kubu a svět” a zpřístupní jej veřejnosti. Také lidu oznámí, která božství budou vládnout nastávajícímu roku. K častým doporučením patří varování před různými nemocemi, fyzickým násilím v domácnosti, společenskými delikty nebo před klimatickými změnami.
 
Předpovědi jsou zabalené do symboliky a přísloví, a proto se dají různě vykládat. V jednom z poselství posledních let bylo slyšet, že „el rey antes de morir entrega su corona“ – král před svou smrtí předá svou korunu - nebo že „el hablar sin discusión aclara muchas cosas“ – konverzace bez polemických diskusí objasní hodně věcí atd.
 
V kubánské santerii není samozřejmě ničeho, proti čemu by neexistovaly prostředky k obměkčení neštěstí či proti budoucí nepřízni. Takže hned poté, co se poselství dostane i do poslední chaloupky mezi mysem San Antonio na západě a nejvýchodnějším cípem ostrova u Maysí, připravují santerové oríšům nevyhnutelné rituály a oběti.
 
Od založení spolku v roce 1986 velkým knězem, babalaem Kuby Miguelem Febles Padrónem se počet členů z původních 450 nezávislých kněží zdvojnásobil. Mají desetiletí starý konflikt s oficiální Asociación Cultural Yoruba, o které nejenom vtipálkové tvrdí, že než vysloví své předpovědi, nechá projít proroctví nadřazenou instancí, kterou není nikdo jiný než ústřední výbor komunistické strany a sám líder Máximo  Castro.
 
Podle slov Enriquita - Enrique Hernandéze Armenterose, jednoho z prominentních procastrových santerů a zakladatele a prezidenta Asociación Religiosa Afrocubana Hijos de San Lázaro - Asociace dětí San Lázara, je Fidel „elegido“ - vyvolený a chráněný oríši...
 
Spíše je to tolerance
 
Někdy se mylně uvádí, že katolická církev kubánskou santerii povoluje. Přestože při svátku Panny Marie z Regly se 8. září zaplní kostel vyznavači santerie s modrobílými panenkami a dalšími předměty pohanského božstva, není tomu tak. Jde spíše o jakousi toleranci, kterou podporuje i revoluční a ateistická atmosféra ostrova.
 
Pro katolickou církev, jak mi řekl jeden kněz v poutním místě sv. Lazara v Rincónu, je tohle všechno jasně proti Bibli i boží vůli Spasitele. A nejenom to. Afrokubánská náboženství, i když jsou na Kubě uznávaná, nejsou institucionalizována jako církev. Přesto je Castrova vláda umí politicky využít: Když například v roce 1993 katoličtí biskupové častěji kritizovali vládu kvůli nerespektování náboženských svobod a chybějící podpoře církve, rozhodl se Fidel Castro silněji podpořit právě afrokubánské tradice.
 
Na spiritistické mši
 

Ačkoliv jsem na Kubě kromě hloupých otázek žádné ofoché jako Oggún neroztrušoval, i já jsem potkal svoji svůdnou sladkou Ochún. Byla to Yadira, neteř Teresity, když nesla jedno odpoledne své tetě zelené listí a bylinky. Pod těsným žlutým tílkem a kolem krátké bílé sukýnky bylo všude vidět a cítit čokoládový samet. Prostě – takhle nějak může vypadat jenom Ochún, svůdný symbol radosti, stoprocentní tropická ženská, a jak Kubánci lidově říkají, napůl svatá a napůl děvka. Chyběl vlastně jenom med a skořice.

Yadira mě přemluvila i k návštěvě spiritistické mše ve staré Havaně.
 
„Nepomáhá to sice, ale také ani neškodí,“ řekl jsem si a následoval její vlnící se boky. Ty mne vedly do patra v jednom z typických činžáků staré Havany, kde jakoby naschvál chyběla jedna část střechy. Vzal ji poslední hurikán – kdo ví, možná pro lepší komunikaci s nebesy? První, co se nedalo přehlédnout, byl těžký řetěz, lemující dveře do bytu. Dozvěděl jsem se, že jsme v království Oggúna, pána železa. V bytě se nás sešlo deset – mladých i starších, mužů i žen nebo dívek, a než mše začala, povídali jsme si tak, jak to zde je zvykem. Paní domu, dcera Oggúna s křídou namalovaným křížkem na čele, připravovala spolu se santerem potřebné rekvizity, výzdobu zelení a květinami, vyháněla zelenými větvičkami z nás a pak z koutů ty duchy, kteří sem nepatří, pak postavila na stůl vodu, rum a doutník. Po chvíli zaintonovala s Yadirou několik písní, jak je na začátku spiritistické mše zvykem. Následovaly motlitby z malé, hektografované brožurky.
 
Jak je naše planeta pro duchy malá, jsem pochopil již v momentě, kdy v motlitbách padlo opakovaně jméno Kardec. Potkal jsem se s ním v Paříži na hřbitově Pére Lachaise. Jmenoval se původně Hippolyte Léon Denizard Rivail a byl gymnaziálním učitelem. Na jednom spiritistickém sezení, kam jej náhodou v dubnu 1856 vzal přítel, se však od duchů dověděl, že jeho posláním je sbírat poselství z onoho světa a rozšiřovat je, a že v dávné keltské době působil v Bretani jako kněz pod jménem Allan Kardec. Jeho knihy měly pronikavý úspěch. Pro své spiritistické učení nalezl po celém světě přes milion příznivců. Dne 31. března 1869 ho ranila mrtvice, když přišel na to, že právě jeho médium Célina Bequetová, které děkoval za detailní znalost onoho světa, jej s pomocí kompliců dlouhá léta podváděla. Zda se tohle o něm na Kubě ví, jsem se zapomněl zeptat.
 
Po motlitbě jsme si sedli na židle postavené do kruhu kolem našeho santera a povídali jsme si s ním o denních strastech kubánského života, o tom, co nás nejvíc trápí. Náš santero občas položil nějakou zvědavou otázku, potáhl z doutníku, dal si pořádný šluk rumu a ještě jedním postříkal vzduch kolem nás... Čas utíkal a přes mé napjaté čekání se prakticky nic nedělo. Tedy téměř nic. Jenom santerův hlas začal nějak divně mutovat. Už to nebyl on ale nějaká žena, tedy černá otrokyně jménem Lucie, její duch. Připadal jsem si místy jako v Psychu od Alfreda Hitchcocka, když Anthony Perkins neví, jestli je matkou nebo jejím homosexuálním synem – to se mimochodem u oríšá také stává. Pohlaví u nich ale není důležité. No a naše Lucie mluví a mluví a vyptává se a radí. Pěkně po řadě, jednoho po druhém.
 
Poté, co nařídila starší paní, která to ani s jedním mužským nevydrží déle než tři měsíce, očisťující koupele a pouť, je na řadě patnáctiletá dívka. Chce se za přítomnosti své tety poradit s Lucií, co dělat, když se jí již čtvrtý měsíc nedostavila menstruace a její movitý milovník z Itálie je za oceánem a druhý, kubánský, je ve vězení. Chce mluvit dál, ale nemůže... Najednou se mumlajíc zvedne ze židle a nějak divně kroutí... trans – znamení, že ještě jeden duch nebo oríšá se chce pobavit. Posedl ji a jezdí na ní jako na koni.
 
Peníze mění i santerii
 
Přestože v dnešní Kubě existuje hodně falešných spiritistů a duchů, nebral jsem mši jako divadélko pro turisty. Byla to zkušenost, na kterou se ještě i dnes koukám s respektem. Mám různé přátele, kteří prošli tuctem skupinových terapií od povídání přes sebetýrání a vlastně všechny nejmódnější druhy psychoterapie a pokaždé věřili, že to, co dělají, mají zapotřebí, a hlavně se cítili krásně uvolněně. No a něco podobného jsem zažil při této spiritistické mši.
 

Situace afrokubánských náboženství se však v posledních dvou desetiletích značně změnila. Do poloviny 80. let byla více méně v ilegalitě. Dnešní bída na ostrově vede u mnoha Kubánců ke ztrátě hodnot, a tak se i v santerii objevují podvody, ztráta respektu vůči starším, duchovním hodnotám, santerům i samotným oríšá. Mnoho lidí vydělává podvodem na konzultacích a santerských iniciacích. Turistům se prodává účast na tajných ceremoniích a výuka na bubny batá, na které dříve mohli hrát pouze jedinci po speciálním zasvěcovacím obřadu. Někteří santerové jenom předstírají, že jsou posedlí oríšá a snaží se v transu přesvědčit své klienty, že na ně seslal někdo neštěstí, nebo jim chce ublížit. Je tudíž třeba koupit nejenom speciální bylinky na rituální koupel, ale také talismany a korálky, anebo dokonce podstoupit nákladné asiento. Santerové, palerové,  a další si pak mezi sebou dělí zisk.

 

3 diktátoři - 3 čarodějové?

● Prezident Gerardo Machado prý použil silné magie, když v 20. a 30. letech minulého století přestavoval Havanu. Nařídil zasadit hned vedle slavného Capitolia, sídla komory reprezentantů a senátu republiky, doprostřed parku posvátný strom afrických i indo-amerických národů a nejposvátnější strom santerie. Pod něj symbolicky přivezli zeminu ze všech končin Ameriky a Machado tu měl nechat zasadit nganga – oběť se zlým kouzlem, namířeným proti svým současným i budoucím oponentům. Po tvrdých a krvavých represích v srpnu 1933 utekl s kufry plnými peněz na Bahamy. Ngangu s kletbou ale zanechal na Kubě.

● Generál Fulgencio Batista se při svém puči v roce 1952 dostal „neviditelný“ do kasáren generálního štábu a svrhl zkorumpovanou vládu. Jeho neviditelnost měla být kouzlem původních domorodých obyvatel z východu ostrova, odkud sám pocházel. Když se v roce 1958 blížila Castrova vojska k Havaně, nechal v jednom ze spirituálních center santerie svolat na místní stadion shromáždění všech kněží na ostrově. Stovky santerů od hlavy po paty v bílém prý po zpěvech a rituálech za mír obětovaly zvířata. Čaroděj zabíjí kouzlo a stejné se léčí stejným – jsou význačná pravidla santerie. Mrtvá kůzlata s vyplazeným jazykem visela na posvátném stromě jako exotické ovoce. Batistovi to moc nezachránilo.

● Fidel Castro si chtěl naklonit chudé vrstvy, potomky otroků, také symboly santerie. Červeno-černá vlajka Hnutí 26. července je v barvách symbolizujících v santerii Elegguá, božství, které otvírá cesty a patří k válečníkům. A když revolucionáři na svém vítězném tahu ostrovem vstoupili začátkem ledna 1959 do Havany, jako náhodou usedly na zádech Castra bílé holubice, božský symbol ze santerie, symbolizující Obatalá – spravedlnost, rovnováhu, věrnost principům a dodržování dohod.

 

co možná nevíte

● Přivážení otroků začalo na Kubu v roce 1511, kdy tu vznikla španělská kolonie a Španělé hledali jiné pracovní síly místo indiánů, kteří se ukázali pro těžkou práci zcela nevhodní.

● Otrokářství tu bylo zrušeno v roce 1886 a uvádí se, že za éru otrokářských cest bylo na Kubu přivezeno z Afriky asi milion lidí.

● Na rozdíl od Severní Ameriky tu byli černoši nechávaní ve skupinách, což přispělo k tomu, že tu přetrvávaly tradice dovezené z původní domoviny.

● Na Kubu byli přivezeni domorodci z Konga i dalších oblastí především dostupných z moře, nejvíce ale z Mali, Beninu a jihozápadní Nigérie.

 Zdroj: Muzeum otroků v Liverpoolu

 

Drs. Marian S. Sucha

Původem sociolog, ale již léta pracuje jako autor, publicista i fotograf. Poznal půlku amerického kontinentu. Právě mu vyšla kniha Setkání s Kubou.
 
Září 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group