ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Velká solná zeď

Velká solná zeď
 

Text a foto Aleš Horáček

 
Mohutné hradby se táhnou po svazích vysoko k pevnosti, které dali stavitelé jméno Podzvizd, tedy Pod hvězdami. Nachází se sice jen 224 metrů nad mořem, to ale začíná hned pod kopcem. Procházka po strmém vrcholu hradeb tak představuje slušný výkon. Už proto, že kamenné opevnění chorvatského městečka Ston mizí až za obzorem, v sousedním Malém Stonu. Člověk opravdu nepotřebuje moc fantazie, aby pochopil, proč se právě této stavbě říká evropská čínská zeď.
 
 
Při prvním pohledu na Ston musí každého napadnout, proč mohutné opevnění vzniklo u malého městečka, jakých je na jadranském pobřeží spousta. Vždyť tu žije sotva tři sta lidí! Stačí ale shlédnout z hradeb - odpověď leží za posledními domky. V pravidelných polích se leskne voda s hladinou klidnou tak, že se od ní mraky odrážejí jako od zrcadla. Některá pole mají barvu modrou, jiná hnědou, další oslnivě bílou. Jsou to saliny - nádrže, v nichž se odpařováním mořské vody získává sůl.
 
„Jsou tu ideální podmínky. Čisté moře, mělký záliv a spousta slunce umožňují získávat tu nejčistší sůl bez stopy hořkosti,“ tvrdí ředitel salin Svetan Pejić a na důkaz nám dává ochutnat z hromady bílých krystalů. A skutečně. Jako by to sůl byla, a zároveň nebyla.
 
SŮL NAD ZLATO
 

Podle archeologických nálezů na tomto místě těžili sůl již Ilyrové v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Samotné saliny pak založili Římané. Největší rozvoj ale přišel pod správou Dubrovnické republiky.

Nedaleké město Dubrovník mělo stonské saliny v pronájmu už na konci 13. století a kromě Stonu získávalo sůl i v Zantonu, na ostrovech Šipan a Mljet a nedaleko dnešního přístavu Gruž. Obchod se solí totiž přinášel velké zisky. Dubrovníku se například vyplácelo i skupovat sůl z ostrova Krk nebo řeckých ostrovů, a pak ji svými flotilami a karavanami převážet dál a prodávat třeba v Turecku.
 
 
Dubrovník měl proto velký zájem získat saliny ve Stonu do svého majetku. Problém byl v tom, že na území si dělal nárok jak srbský car Dušan, tak bosenský král Štěpán. Dubrovničtí nakonec v roce 1333 pro jistotu odkoupili Ston od obou vládců. Zaplatili tak za něj sice dvakrát, ale jako majitele salin už je nemohl nikdo zpochybnit.
 
Dubrovničané dobře věděli, že je sůl nad zlato. V době největší těžby saliny vytvářely až dvě třetiny dubrovnických příjmů. Dubrovnický senát se tedy okamžitě po odkoupení Stonu začal zabývat otázkou, jak saliny chránit před nepřáteli i všetečnými špehy, ať již byli z Turecka, Benátek, nebo jiných míst. Příjmy ze soli totiž patřily k nejstřeženějším tajemstvím.
 
PRŮPLAV, NEBO HRADBY?
 
Senát nejprve zvažoval, že u Stonu nechá vykopat průplav. Ston totiž leží na úzké šíji, která spojuje pevninu s poloostrovem Pelješac, po Istrii největším v Chorvatsku. Průplav by celý Pelješac oddělil a vytvořil z něj ostrov. Nakonec ale převládl názor vystavět tu od základů nové město a obehnat je hradbami tak silnými, že přes ně nikdo nepronikne. Nedobytný Ston totiž mohl lépe sloužit jako severní dubrovnická bašta. To začalo být zvlášť aktuální o čtvrt století později, kdy se Dubrovník stal plně samostatnou městskou republikou.
 

Na jednom z největších urbanistických a pevnostních projektů své doby se postupně střídali přední evropští architekti. Z výšky hradeb je stále patrné, jak nově vystavěný Ston vypadal. Patnáct stejných bloků po deseti domech rozdělovaly šest metrů široké hlavní ulice a kolmo k nim boční dvoumetrové uličky. O tom, jaký význam Ston v Dubrovnické republice měl, svědčí nejen Knížecí a Biskupský palác a goticko-renesanční správní budovy, ale i fakt, že město mělo již od roku 1581 kanalizaci a vodovod.

Na úpatí kopce Bartolomija nedaleko Stonu vybudovali Dubrovničané novou obec Malý Ston se třemi ulicemi a vlastním kostelem. Později tu vznikl přístav postavený podle městského přístavu v Dubrovníku.

Zachovaly se ale i památky na dobu před velkorysou výstavbou. Na vrcholku Gradac nad městem dodnes stojí unikátní předrománský kostelík sv. Michala z 9. století. Je úzký, vysoký, s hubenými okénky v křivých výklencích. Vypadá přesně jako kostelíky na starých rytinách. Dokonce se v něm dochovaly původní fresky.
 
„Ještě nedávno tu žily jeptišky, které s nikým nemluvily ani se s nikým nestýkaly. Chodil za nimi jen člověk, který se jim staral o nákupy. Když něco potřebovaly, napsaly mu vzkaz na papír,“ provádí nás památným místem s rozpadajícími se kamennými domky Antonija Bartulović ze stonského informačního centra. Dnes je starobylý kostelík opuštěný a jen pěvecký sbor ze Stonu chodí využívat jeho akustiku.
 
EVROPSKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
 
To, co vzbuzuje obdiv především, je však systém hradeb a pevností. Však také jeho stavba trvala dvě stě osmdesát let. Hradby kolem Stonu, Malého Stonu a takzvaná Velká zeď mezi nimi byly dohromady dlouhé pět a půl kilometru a dodnes se zachovaly téměř v celé délce. Zdi vysoké pět až deset metrů doplňovalo čtyřicet věží a sedm pevností, z nichž největší jsou Podzvizd v nejvyšším bodě, Koruna u Malého Stonu a na okraji Stonu Veliki Kaštio s bývalým skladem obilí a munice.
 
Do Stonu bylo možné vstoupit jen dvěma branami. Dostat se dovnitř ale nebylo snadné. Obyvatelé Dubrovnické republiky k tomu museli mít povolení, kterému předcházela přísná prověrka. Lidé odjinud měli do Stonu zakázaný vstup úplně. Pevné hradby dokázaly odrazit všechny útoky a za celou éru Dubrovnické republiky Ston s jeho vzácnými salinami nedobyli ani obávaní uskoci, před nimiž jinak nebyly bezpečné ani paláce v srdci Benátek.
 

Když Republika Dubrovník roku 1808 zanikla a území se stalo nejprve Napoleonovou provincií a po Vídeňském kongresu součástí habsburské říše, opevnění ztratilo smysl. Rakouská správa začala hradby rozprodávat místním jako stavební materiál, a tak například z obranných věží zbyla jen polovina.

Nejdramatičtější okamžiky však Ston zažil paradoxně až na konci dvacátého století. Právě v Malém Stonu se v roce 1991 při bojích o Dalmácii podařilo Chorvatům zhatit plán Srbů a Černohorců proniknout na Pelješac a z něj dál na dalmatské ostrovy. Malý Ston ale po bojích zůstal ze sedmdesáti procent v troskách.
 

Další rána přišla v roce 1996, kdy Ston postihlo zemětřesení. Pod pevninskou šíjí, na které se město nachází, totiž vede geologický zlom, a tato oblast proto patří k seismicky nejaktivnějším v celém Chorvatsku. Tři otřesy značné síly tehdy změnily většinu historických staveb ve Stonu v sutiny.

Na opravu se skládali místní dobrovolníci i lidé z Dubrovníku. Dnes je Ston díky velkorysé rekonstrukci opět v nejlepší kondici a Chorvati usilují o jeho zapsání na seznam UNESCO.
 
SALINY DNES
 

Saliny, díky kterým celé unikátní místo vzniklo, jsou stále v provozu. Netěží se tu už sice šest tisíc tun soli ročně jako v nejproduktivnějších letech 1611–1637, i tak se ale roční průměr pohybuje kolem dvou tisíc tun.

Princip získávání soli je poměrně jednoduchý. Na ploše čtyř set padesáti tisíc metrů čtverečních se nachází celkem padesát tři bazénů. Do čtyřiceti čtyř z nich se napustí mořská voda, a jak se na slunci odpařuje, zaměstnanci solany připouštějí novou, až obsah soli z původních tří a půl procenta stoupne na dvacet čtyři procent. Tato fáze trvá zhruba měsíc. Voda je pak již tak slaná, jako by pocházela z Mrtvého moře.

Solný roztok poté dělníci přepustí do devíti koncových bazénů, kde slunce do patnácti dnů odpaří zbytek vody. Pak již stačí jen bílé krystalky shrnout hrablem, jako když se odklízí sníh, a naložit do vozíků. Solná sezona trvá od července do září, takže celý proces lze zopakovat jen třikrát ročně.
 
Všech devět koncových bazénů má již od dob Dubrovnické republiky svá jména. Naprostá většina se jmenuje po nějakém světci. Výjimkou je Mundo. Jak španělské slovo napovídá, se solí z tohoto bazénu Dubrovničané neobchodovali. Dostávali ji chudí lidé z okolí.
 

I když je sůl ze Stonu mimořádně kvalitní, velká část končí jako průmyslová. Pět koncových bazénů má totiž z minulosti dno pokryté asfaltem, který při zemětřesení popraskal, a jeho kousky se nyní při shrnování drolí a dostávají do soli. Solana se proto snaží získat peníze na výměnu asfaltu za granitový povrch. Ten se z dřívějška zachoval ve zbývajících čtyřech bazénech, například v bazénu se jménem Lazarus, z nějž stonská solana dodávala sůl i na dvůr císaře Františka Josefa I.

 

Rady na cestu

● Solana ve Stonu umožňuje prohlídku areálu, a to i s průvodcem. Kdo si ale chce vyzkoušet na vlastní kůži, co těžba soli obnáší, může se zúčastnit letního tábora, který stonská solana pořádá od poloviny července do září. Pracuje se každý den dopoledne kromě neděle. Dobrovolníci mají zdarma zajištěné ubytování, stravu, nápoje, vstupenky na kulturní akce a různé výlety po okolních zajímavostech. Více na www.solanaston.cz.

● Abyste mohli obdivovat fresky v předrománském kostelíku sv. Michala, domluvte se v turistickém centru vedle parkoviště ve Stonu. Mají klíč. Více na www.ston.hr.

● Pokud chcete ochutnat stonské ústřice, navštivte Vilu Koruna v Malém Stonu. Nabízí ochutnávky v cenách od čtyřiceti kun za tři kamenice a sklenku vína. Celou nabídku najdete na www.vila-koruna.hr.

 
Září 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group