ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEJrychlejší NEJtvrdší NEJnebezpečnější

NEJrychlejší NEJtvrdší NEJnebezpečnější
 

Text  a foto Jiří Dřevíkovský

 
Tahle noc ve spacáku pod hvězdným pákistánským nebem určitě klidná nebude. Jsme blízko pod sedlem Shandur, kde se každoročně v červnu koná vyhlášený turnaj v koňském pólu.  Autobus nás vyplivl pár kilometrů níže s tím, že dál ten den nejede. Tmu ale každou chvíli proříznou reflektory terénních aut deroucích se po nedaleké silnici nahoru k sedlu. Jako by každá vesnice mezi Gilgitem a sedlem Shandur vyslala své zástupce na poslední zápas tohoto nejvýznamnějšího pákistánského turnaje póla v sezoně.
 
Ráno je v sedle Shandur hlava na hlavě. Počet návštěvníků stěží odhadnout, ale několik tisíc jich určitě bude. Na planině podél prašné cesty vyrostlo na pár dnů tržiště, kde mezi zaparkovanými terénními džípy a pár autobusy nabízejí pod plátěnými přístřešky své koberce, deky, melouny a kdo ví co ještě prodejci. Včetně občerstvení na pákistánský způsob – tedy různých kořeněných placiček, smažených bramborových lupínků, celých brambor restovaných v těstíčku a olejem nasáklých oranžových preclíků. Samozřejmě nechybí ani prodejci tradičního sladkého čaje s mlékem a masalou.
 
 
Na jižních úpatích okolních horských svahů, daleko od příjezdové cesty, rozložili své obytné stany ti, kteří nespí přímo v autě nebo pod širákem. Bytelné kamenné latríny opodál jsou známkou toho, že turnaj se tu rozhodně nekoná poprvé. První zápas mezi družstvy Chitralu a Gilgitu se uskutečnil již v roce 1936. Celému prostranství dominuje nejvýše položené hřiště na koňské pólo na světě – polo ground ve výšce 3738 metrů nad mořem. Hlavní tribuna pro celebrity působí víceméně evropsky, zato protilehlá, určená obyčejným divákům, je vlastně jen svah opatřený několika kamennými stupni.
 
Po chvilce bloumání po tržišti se s námi dává do řeči mladík ovládající plynně angličtinu. Upozorňuje nás, že mobilní telefon (stejně tu není signál), nůž a fotoaparát je zakázáno brát na stadion. Zavazadla si můžeme nechat u jeho známého, majitele hotelu v Chitralu, který si tu přivydělává provozováním stanu s občerstvením.
 
Každý může být terorista
 
Před branou čeká na osobní prohlídku dav lidí. Míří na ně vojáci se samopaly rozestavení do širokého oblouku. Improvizovaná polní základna pákistánské armády vyrostla hned vedle hlavní brány na stadion. Z krajních křídel této pevnosti hrozí kulomety, chráněné pytli naplněnými pískem. Rozhlížím se kolem a na horních ochozech tribuny vidím desítky dalších vojáků a důstojníků. Asi dvě stě metrů západním směrem od stadionu leží heliport, střežený, jak jinak, dalším kulometným hnízdem. Vojáci každého příchozího před vstupem na stadion důkladně prošacují s rukama nad hlavou a nohama od sebe. Diváci odevzdávají tužky, hřebínky, kapesní nože, zrcátka a spoustu dalšího na jednu velkou hromadu, mobilní telefon na ní nevidím ani jeden.
 
Jsme na řadě! Voják mě šacuje jako kohokoli jiného, brašna s fotoaparátem mu naštěstí nevadí, jen mu musím ukázat její obsah. Bohudík nepředpokládá, že bych se na toto bohem zapomenuté místo kodrcal až z Evropy s úmyslem vyhodit se tady do povětří.
 
Konečně stojíme na tribuně. Atmosféra nemá nic společného se snobskou noblesou, která tento sport provází v Anglii. Nenajdeme tady „zazobané“ pány ani jejich elegantní dámské protějšky ve zdobených kloboucích, ovívající se vějíři. Všichni muži mají spořádaně v duchu tradice na sobě šalwar a kamíz (široké kalhoty a dlouhou volnou košili), některým zdobí hlavu horalská placatá čepice.
 
Zčistajasna se odkudsi ozve burácení motorů. Na obzoru se objeví velký dopravní vrtulník. Je jasné, že jím přilétá někdo významný. Na nedalekém heliportu pak přistávají ještě další dva menší vrtulníky. Z kopců se snáší skupina paraglaidistů a přistává na hrací ploše. Na hlavní tribuně víří bubny a bubínky, hřiště se plní předjezdci, kteří představují koně obou týmů. Pak slavnostně vpochoduje kapela v parádních uniformách, složená ze samých dudáků a bubeníků. Čestným kolečkem podél mantinelů ji vede kapelník s obří zlatou taktovkou.  A nakonec přijíždějí i oba týmy hráčů na svých koních, vedené předáky v parádních šatech s bílými horalskými čapkami zdobenými ptačími péry. Finálový zápas drsného horského póla začíná!
 
 
O kozla už nejde
 
Není pochyb o tom, že kolébkou koňského póla v té podobě, v jaké ho dnes známe, je právě indický subkontinent, odkud se ve druhé polovině 19. století hra rozšířila do Anglie. Téměř pod každým z paláců bývalých kmenových vůdců (emírů) v horách Karákóramu a Hindúkuše i v obyčejných vesnicích, najdeme plácek na pólo. To tady má hluboce zakořeněnou tradici a je určitě lidovým a velice oblíbeným sportem, pokud se nedá přímo říci, že národním. Mnozí o něm tvrdí, že je to nejrychlejší, nejtvrdší a nejnebezpečnější sport vůbec. Lze jenom spekulovat, že prapůvodcem koňského póla v britské Indii mohla být afghánská hra buzgači, během níž desítky jezdců v trysku předvádějí bez pravidel své dovednosti. Místo míčku však používali tělo kozla s useknutou hlavou. Jezdec musí chytit kozla a vléct jeho tělo přes celé hřiště a obloukem se vrátit zpět.
 
Dnes ale o kozla nepůjde. V následujícím čase budou mít oba týmy jediný úkol, na který se po celý rok pečlivě připravovaly – dostat míček pomocí dlouhé bambusové pálky s dřevěnou hlavicí do branky soupeře. Pravidla póla jsou poměrně složitá, družstva často mění branky, takže sledovat, co se děje na hřišti, pro mne nebude jednoduché.
 
Během zápasu mám dost času sledovat diváky, o divačky je tady nouze, pokud nepočítám dvě turistky, oděné ovšem do tradičních ženských šatů se šátkem na hlavě, takže jsou od místních k nerozeznání. V podstatě tady dámy nenajdeme téměř nikde, což nesouvisí s pólem jako takovým, ale s postavením ženy v islámském světě. To je ale kapitola sama pro sebe. Ženy na stadion sice mohou, je jim ale vyhrazena samostatná tribuna (ta nejvíce vzdálená od hřiště). 
 
Mýlil by se však ten, kdo by pořadatele podezříval z toho, že diskriminují ženy ve výhledu! Deseticentimetrový míček může při hře nabrat až dvousetkilometrovou rychlost a nízký mantinel ho nemusí vždy zastavit. Zdržovat se v blízkosti  mantinelu je proto zakázané. Je to nebezpečné a navíc je zhruba třímetrový pás podél mantinelů vyhrazen vojákům a policii jako prostor k případnému zásahu. Profesionální fotografové, novináři a zahraniční turisté mají naštěstí výjimku a naše přítomnost u mantinelu je proto vojáky a policií tolerována. Mohu si tak na vlastní kůži vychutnat, jaké to je, když se v metrové vzdálenosti ode mne přeženou tryskem hráči na koních a těsně u mantinelu, v oblaku prachu, bojují o míček.
 
Místo ovací úprk
 
Po odehrané druhé čtvrtině zápasu následuje delší přestávka, během které na ploše hřiště, přímo před zraky diváků na tribunách, vytvoří oba týmy svá „ležení“. Trenéři debatují s hráči, ti se občerstvují a přede všemi defilují muži ve slavnostních krojích, kteří na hudbu dudácké kapely tančí (napadá mě podobnost s u nás známými mažoretkami nebo roztleskávačkami, nechť ti pánové prominou). Dokonce dva představitelé obou soupeřících týmů předvedou sólové tance a pak se na důkaz přátelství se smíchem vzájemně poplácají po ramenou.
 
Zápas končí vítězstvím Chitralu v červených dresech nad Gilgitem v modrém 4 : 1. Část diváků bere útokem hřiště a zdraví se s vítězi, valná většina nicméně chvátá k bráně na stadion. Zprvu nechápu, proč to dělají. V Pákistánu lidé většinou příliš nespěchají, takže se v duchu ptám, proč se tak překotně derou ke svým autům. Už si představuji ten zmatek, který nastane, až se všichni rozjedou po úzké prašné horské cestě zpátky k domovům. Po chvíli je ale všechno jasné. Dav se řítí k hromadě s odloženými hřebínky, tužkami a kdo ví s čím vším ještě, co muselo být před bedlivými zraky vojáků odloženo. Všichni si určitě uvědomují, že poslední z nich už nebudou mít příliš možností k výběru!
 
Trhovci balí stánky, začíná rychlý a překotný výprodej zbylého zboží. Kdo by například nekoupil desetikilový meloun za poloviční cenu nebo dva šátky „arafatky“ za cenu jednoho? Loučíme se s osazenstvem našeho stanu a děkujeme za hlídání odložených věcí. Teď už jen usmlouvat dobrou cenu s některým z řidičů a hurá směr Chitral.
 
Dalibor preferuje cestu otevřeným džípem, ve kterém jsou ještě dvě volná místa. Sedíme uvnitř a auto se pomalu řadí do vznikající kolony. Ta ovšem zůstává nehybná. Dovídáme se, že dobu, kdy budou moci auta opustit sedlo, určuje armáda. Přednost mají význační hosté a vojenská auta. Trčíme tak v autě hodinu, než se konečně hne, a v duchu si spíláme navzájem za pošetilost vybrat si otevřené auto! Cestování v koloně je totiž pro pákistánské řidiče, kteří v liduprázdných horách na jiné auto narazí jindy jen zřídka, opravdovým požitkem. Vzrušení, které jim přináší jízda v těsném vzájemném závěsu, během které mohou každou chvíli prověřit brzdy svého miláčka, je pro ně zřejmě k nezaplacení. A co teprve adrenalinové opojení z prachu zvířeného stovkami kol, kvůli kterému není vidět ani auto jedoucí před námi, natož pak zatáčka nad příkrým srázem. Ještě, že řidič zná cestu poslepu, nebo alespoň se tak chová!
 
Všichni spolucestující jsou nadšeni, vesele halasí a smějí se, těžko říct, zda radostí z rychlé riskantní jízdy, nebo díky vítězství Chitralu, kam se vracejí. Jeden mladík si nasazuje na ústa roušku a já si pro jistotu balím celou hlavu do „arafatky“. Projíždíme vesnicemi, kam už dorazila zpráva o vítězství jejich týmu. Vesničané radostně mávají a křičí „Chitráááll, Chitrááál, Chitrááál…“ .
 

Na asfaltku v údolí vjíždíme po několika hodinách šílené jízdy. Řidič dvěma kýbly vody omyje prach z předního skla, já sundám z hlavy šátek a zjišťuji, že mé černé triko během pár hodin dostalo barvu cementu. Ve vesnici Parpich vystoupíme a když džíp odjíždí, v duchu se loučíme se spolucestujícími. Silné zážitky ze sedla Shandur si ale neseme na další pěší trek, který pro nás v Pákistánu právě začíná – pod horu Tirich Mir.

 

FAKTA O KOŇSKÉM PÓLU

● Hřiště na pólo je dlouhé 275 m a široké 183 m. Po obvodu je zpravidla ohraničené nízkými kamennými mantinely (v sedle Shandur byly obložené reklamami s logem místního teleoperátora). Branky jsou vysoké 3 m a tyče jsou od sebe navzájem vzdálené 7,2 metru. Každý z hráčů má ve hře specifické místo. Hráč číslo jedna je zpravidla začátečník, nebo nejslabší hráč v družstvu. Jeho pozice je ale  nejtěžší, neboť má za úkol dávat góly nebo „hlídat“ soupeřova hráče číslo čtyři. Hráč číslo dva mívá nejrychlejšího koně, musí umět rychle manévrovat, protože má za úkol udržet svému týmu míček. Hráč číslo tři určuje taktiku hry. Musí být výborným střelcem, protože přihrává míčky číslu jedna a dva a zároveň hlídá obranu. Bývá to nejlepší hráč v mužstvu. Hráč číslo čtyři je obranným hráčem a pohybuje se po celém hřišti. Často ale paradoxně dává nejvíce gólů.

 

ZÁKLADNÍ PRINCIP HRY

● Pravidla póla jsou poměrně složitá. Zjednodušeně je lze popsat asi takto: tým má čtyři hráče, z nichž každý má v záloze více koní. Koně se mění po každém oddíle hry a během zápasu smí hrát jeden kůň maximálně dvakrát, přičemž musí mezi hrou alespoň jednou odpočívat.

● Zápas sestává z tzv. čuk (chukk, chuck) – čtvrtin, které trvají sedm minut a jsou mezi nimi přestávky.

  Po každé brance se mění strany, což je obzvlášť důležité v ostrém vysokohorském slunci, které by jednu stranu mohlo výrazně zvýhodnit. Toto neustálé střídání sice nedělá znalcům problémy, ale náhodného diváka může mást, a sledovat, jestli jezdec útočí, nebo brání je pak někdy opravdový oříšek.

● Pravidla póla jsou nejen složitá, ale i džentlmenská. V turnaji se uplatňuje systém osobních handicapů. Ten je určen počtem gólů, které dal každý hráč v zápase. Čím lepší družstvo, tím více gólů a tím pádem i větší handicap. Počet handicapů všech hráčů před zápasem se sečte a porovná s handicapy protihráčů. Slabší družstvo s menším počtem handicapů tedy nastupuje s výhodou, což k přehlednosti zápasu pro nezasvěceného diváka také nepřispívá.

● Rozhodčí může nařídit volný úder za úmyslné křížení dráhy jiného hráče, za náraz do koně, za kličkování nebo úmyslný úder pálkou do koně nebo hráče.

● Kromě hráčů jsou obyčejně na hřišti dva rozhodčí na koních a jeden hlavní rozhodčí.
 
Září 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group