ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Když cestování bolelo

Když cestování bolelo
 
Text Alena Martínková
 

Projeli jste se někdy kočárem? Nádherným vozem, ve kterém se snoubí noblesa s nutnou dávkou kodrcání, které ovšem třeba takový Giacomo Casanova dokázal využít k hrátkám se svými milenkami?

 

Na řadě hradů a zámků můžeme obdivovat pýchu starých šlechtických rodů – dobové kočáry. Odpradávna byly znakem majetnosti a jejich výzdoba vypovídala mnohé o svém majiteli (tak je tomu ovšem i dnes). Představy většiny lidí o historických kočárech vystihují slovníková hesla typu: „Kočár je komfortní odpružený čtyřkolý osobní vůz, tažený koňmi.“ Historie kočárů ale sahá až k samotným kořenům lidské civilizace, pochopitelně také díky přirozené člověčí potřebě pohybovat se jakoukoliv, jen ne vlastní silou.
 
 
První kočáry byly zřejmě dosti jednoduché a nepohodlné. Jejich historii připomíná Jiří Tichánek ve své knize Kočáry Schustala–Kopřivnice: „Archeologové nezvratně prokázali existenci jednoduchých dvoukolových povozů již před více než deseti tisíci lety. Od starých dvoukolových vozů s plnými dřevěnými koly šel vývoj neúprosně vpřed přes lehké starověké vozy závodní i válečné až k luxusním kočárům, diligencím a rychlým poštovním vozům.“
 
Vozem po zemi i nebi
 

Rozvoj kočárů šel ruku v ruce s rozvojem zemědělství a obchodu a značně mu napomohly i války. Bojové vozy Chetitů byly postrachem Blízkého východu a pro válečníky byly natolik cenné, že se s nimi nechávali i pohřbívat.

Vozy v minulosti hrály významnou roli také v mytologii, například podle té severské není hromobití nic jiného než rachot vozu taženého dvěma kozly, ze kterého bůh Thor na zem metá blesky. S pokračující civilizací a kulturou se vůz stal nepostradatelným nástrojem a potřebou a přibývalo mnoho nejrůznějších druhů a tvarů. Lidé cestovali, přicházeli do styku s cizími zeměmi a seznamovali se s novými dopravními prostředky. Ty si následně zdokonalovali ke svým účelům.
 
Řekové si oblíbili vozy dvoukolové, velmi lehké, přizpůsobené pro olympijské klání. Ve výbavě bohatých Řeků pak nechyběly vozy přepychové pro slavnostní průvody. Byly bohatě zdobeny zlatem, stříbrem a slonovinou. V Řecku se také udržel zvyk přejatý z ostatních civilizací a sice stát za jízdy na voze. Prý proto, že to bylo daleko vznešenější.
 
Vozy se v antice stávaly poměrně běžnou součástí cest a silnic, za vlády římského císaře Augusta pak navíc vznikl známý poštovní systém cursus publicus, vůbec první spořádané poštovní zařízení, překonávající v té době značné vzdálenosti ve velmi krátkých časech. Používaly se jak velmi prostorné čtyřkolové kočáry, do kterých se v zimě zapřahalo až deset koní, tak i lehké dvoukolové, kterým se říkalo carrus. Prostě kára.
 
Rytíř v kočáru? Nesmysl!
 
Pro období raného a částečně i vrcholného středověku je známo, že se povozů k dopravě lidí používalo velmi málo. Středověký rytíř pokládal za hanbu přesouvat se jinak než na koni, a proto se vozili pouze dámy a starší muži. Zvláštním druhem středověkých vozů byly takzvané karačo, používané převážně k vojenským účelům. Šlo o velké dřevěné čtyřkolové vozy, tažené obvykle volským spřežením.
 
Vzpomeňte na obávané vozy husitských válečníků. Obyčejné selské povozy dokázaly vytvořit v krátkém čase hradbu, za kterou očekávali husité útok svého nepřítele a kterou bylo opravdu obtížné proniknout.
 V té době si ale nejbohatší šlechtici začínají uvědomovat, že věčné kodrcání v nepohodlných vehiklech není hodno jejich majestátu a začali vyžadovat větší luxus. Vzorem byly starověké vozy. Pomalu tak vznikaly kočáry, jak si je dnes představujeme. Počátkem čtrnáctého století začala růst obliba kočárů ve Francii, od patnáctého v Německu a od šestnáctého i v Anglii. Podvozek evropských vozů byl většinou dvou nebo čtyřkolový, vršek byl zavěšen na řemenech. Teprve v osmnáctém století se začaly vozy podkládat pružnými péry pro zmírnění otřesů, do té doby bývala jízda na mizerných cestách často utrpením.
 
Povozy z dovozu
 
Zlatá éra kočárů jde ruku v ruce s rozvojem meziměstské dopravy, u nás hlavně mezi Prahou, Táborem, Českými Budějovicemi a Vídní. V této době narůstala i potřeba poštovních vozů, dostavníků, diligencí, ale i saní, bryček, kočárů všeho druhu, soukromých i nájemných, projížďkových i honebních. Čeští řemeslníci ovšem, jak píše Jiří Tichánek, tuto prudce stoupající poptávku uspokojit nedokázali: „Vlastní výroba v českých zemích nebyla dostatečně rozvinuta a kočáry byly dováženy většinou z Německa a Francie.“
 

 Svůj vozový park rozšiřovala také pošta. V osmnáctém století používala vůz určený k velmi rychlé jízdě zvaný chaise de poste. Šlo o dvoukolový lehký vůz s velmi dobře odpérovaným spodkem a pohodlnou krytou korbou. Od poloviny osmnáctého století pak začala pošta rakouské monarchie užívat také diligence, speciální vozy pro hromadnou přepravu osob. Projížděly na pravidelných linkách pouze jednou týdně, někdy pouze jednou za čtrnáct dní. Cestovat si v té době mohli ovšem dovolit pouze zámožní lidé.

Nesmíme ale opomenout, že by se kočáry neobešly bez koní. „Zejména poštovní vozy potřebovaly vhodné koně velmi živého temperamentu a velké vytrvalosti. Z Anglie se rozšířil po celé Evropě druh tmavých vysokých anglických plnokrevníků – Cleveland Bays horses. Ve Vídni se tento ušlechtilý druh koní nazýval kaiserbraun. A v našem slavném kladrubském hřebčíně byli tito koně chováni ještě roku 1912,“ píše Jiří Ticháček. I po cestách českého království se tedy proháněli špičkoví koně, zapřažení do elegantních kočárů.
 
Od kočáru k tatrovce
 
Postupně mizely také rozdíly mezi kočáry jezdícími na delší trasy a kočáry určenými pro provoz v městských ulicích. Vznikaly specializované kočárnické dílny a manufaktury, nejvýznamnějším výrobcem v Čechách byl Ignác Šustala, syn kopřivnického fojta. Vybudoval postupně skutečné impérium, budoucí továrnu Tatra. Do roku 1891 kočárovna vyrobila téměř třicet tisíc kusů vozů a zaměstnávala okolo tisíce zaměstnanců.
 

Prvním vyráběným typem byly lehké bryčky (vyvážely se do Haliče, Ruska, Polska a Moldavska). Sortiment byl záhy rozšířen na všechny druhy silničních povozů. Dnes je v jeho rodném domě a působišti (mimochodem nejstarší dochované budově na území Kopřivnice) muzeum, kde si můžete kromě nádherných kočárů prohlédnout i spoustu dobových fotografií a poznat styl bydlení a tradice našich předků.

Ignác Šustala dostal mnoho ocenění na světových výstavách, což byl v té době ohromný úspěch. A tak se i jeden z vystavených exponátů, cestovní kočár typu Herkules, pyšní zlatou medailí ze světové výstavy v Melbourne v Austrálii z roku 1881. Vyráběl se v letech 1873-1910 a byl vyvážen do Ruska a na Balkán. Jeho firma vyráběla nejdříve jen kočáry, ale později do výrobního programu přibyly i železniční vagony a v roce 1897 také první automobily.
 
Přežily jako atrakce
 

Kočáry přežily století páry, ovšem na raketový vzestup obliby automobilů byly již krátké. Dnes zůstávají většinou jen turistickou atrakcí evropských metropolí. Jde sice o velice romantickou, ale leckde i finančně náročnou záležitost. Zapůjčit si kočár je ovšem možné i při různých slavnostních příležitostech, například pro svatbu, a není tomu tak dávno, kdy byl kočár považován za nezbytnou součást smutečního průvodu.

Pokud se tedy setkáte s těmito díly starých mistrů, vězte, že za těmito nádhernými kousky stojí velký počet precizně odpracovaných hodin mistrů kolářských, zámečnických, kovářských, lakýrnických, stolařských ale i řadových dělníků. A i ten nejobyčejnější kočár míval ve své době pro lidi větší hodnotu a vzbuzoval větší úctu, než jakou máme dnes k běžným dopravním prostředkům.

 

Co možná nevíte

● Velké slavnostní kočáry mají svůj původ v Uhrách, a to již na počátku 15. století. Samotná slova kočí či kočár vycházejí z názvu uherské obce Kocs, kde byla přepřahovací stanice. Později se typ velkých pohodlných kočárů rozšířil do celé Evropy. Oproti předchůdcům se do nich nastupovalo z boku, nikoliv zezadu. Přední kola byla menší, což zajišťovalo lepší manévrovatelnost. Kočí se usadili na kozlíku, do té doby řídili koně přímo ze sedla, případně kráčeli vedle nich s opratěmi v ruce. Ty nejslavnostnější a nejzdobenější kočáry však nesloužily ani tak k cestování jako spíše k reprezentativním účelům.

 

Koktejl tip

● Slavnostní kočár biskupa Leopolda-Bedřicha Egkha. Pochází z roku 1760 a je zdoben zlacenou dřevořezbou a malbou na dřevě (jsou zde vyobrazeny alegorie tehdy čtyř uznávaných světadílů). Sloužil pouze pro slavnostní inaugurační průvody, je totiž zavěšen na kožených řemenech a při jízdě se velmi nakláněl, proto nebyl určen pro delší cesty. Sedačky jsou naplněny kajčím peřím a strop je vyšívaný zlatou nití na vínovém sametu. Klika je pouze zvenku - dvířka proto mohl otevírat jen sluha. Délka kočáru se šestispřežím kladrubáků byla 15 metrů, vysoký je přes 3,5 metru a váží 2 tuny. K vidění je v zámku v Náměšti na Hané.

● Kočár biskupa Ferdinanda Julia Troyera z Troyersteinu. Velký slavnostní čtyřmístný kočár s nízko položeným kupé, nazývaný karosa. Jde o práci slavných pařížských dílen, v samotné Francii se však žádný podobný vůz již nezachoval. Biskup tento kočár pravděpodobně zakoupil od hraběnky Kinské v roce 1747. Vůz je opravdu přepychový, při jeho stavbě se nešetřilo brokátem, atlasem ani zlatem. Malby na stěnách kočáru představují čtyři živly. Kočár je chloubou Arcidiecézního muzea v Olomouci a nedávno prošel kompletní restaurací.
 
Září 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group