ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hledání ruské duše

Hledání ruské duše
 

Text a foto Tomáš Kubeš

 
Rusko je fantastická země plná kontrastů a nic na tom nezmění ani naše historická nechuť k nedávnému „velkému bratrovi“. Praví Rusové se od arogantních zbohatlíků s plnými hrstmi dolarů značně liší. Když v Rusku řeknete, odkud jste, jsou vám hned všechny dveře otevřeny dokořán. Vydal jsem se do této země hledat ruskou duši.
 

Kdo by nezatoužil spatřit na vlastní oči Rudé náměstí, frontu k Leninovu Mauzoleu a nechtěl slyšet zvony starodávného Kremlu? I když se mnozí cizinci bojí do Moskvy jezdit kvůli zločinu, je to město stejné jako kterákoliv jiná metropole ve světě. Všemu vládnou peníze, luxusní výlohy se blyští a všichni neustále spěchají. Metro ve špičce uhání každých čtyřicet sekund, ale všem je to málo. Čas jsou peníze, a tak ve městě jen těžko narazíte na někoho, kdo by měl s pravou ruskou duší něco společného.

Není se čemu divit, protože přežít v Moskvě, v jednom z nejdražších měst světa, je opravdový boj. Ostatně, peněženku tu za pár dnů dokonale provětrá i ten nejlevnější hotel, takže pokusy poznat pravé Rusko na moskevských ulicích jsem brzy vzdal.
 
A přece tady zableskla kapka naděje — Arbat. Proslavená obchodní ulice byla vždy místem, které si žilo svým životem a potkávaly se tu všechny sociální skupiny. Je tomu tak i dnes. Ulicí korzují zamilované páry jako za časů A. S. Puškina. Luxusní restaurace nabízejí vybrané pochoutky a bohatí ze zahrádek pozorují potulné muzikanty vyhrávající tesklivé písně — dnes častěji v angličtině, kvůli lepší gáži. Méně majetní pak posedávají na lavičkách a na schodištích a cucají pivo v plechovkách. Jinde prodavači leští matrjošky a další nabízejí v krabici schovaná štěňata. Za jejich pohlazení si účtují deset rublů, ale když uvidí, že zvířata milujete stejně jako oni, nechají vás hladit koťata a štěňata do sytosti. Tady v tom labyrintu jsem začal pomalu nacházet něco, co mě k Rusku dokonale přikovalo.
 
 
KOLÉBKA SUZDAĽ
 

Když se bavíte s kýmkoliv z Rusů, tak za kolébku státnosti a stále žijící legendu považuje město Suzdaľ. Kde jinde tedy hledat ruskou duši?

Suzdaľ je v dnešní době ospalé městečko s nebývale bohatou historií, množstvím klášterů, a pevností i muzeem dřevěné architektury. V muzeích ale ruskou duši určitě nenajdu. Spíše na tržišti, nedaleko od velkolepého náměstí, kde mezi rozpadajícími se mramorovými deskami stále trůní V. I. Lenin.

Drobní zemědělci i babičky přinášejí nůše plné výpěstků, pečených koláčů, beljašů a pirožků. Vůně je přímo neodolatelná, vše voní domovem. Tady, daleko od nablýskané Moskvy, se konečně ukazuje skutečný život a obyvatelé, kteří s každým prohodí i několik slov.
 

Bez tržiště by většina venkovanů těžko přežila. Snad každý, kdo má jen trochu volné půdy, pěstuje něco, co se využije v kuchyni nebo prodá. Penzisté sice už dnes dostávají důchody včas, ale bez přivýdělku by jim často nestačily ani na pokrytí běžných životních nákladů.

Stará ruská malířská škola s melancholickými obrazy z venkova je pověstná. Přesto by mě ani ve snu nenapadlo, kolik malířů tady uvidím za jediný den. Malířské stojany stály snad na každém místě, a to včetně nejméně očekávaných zákoutí. Jako kdyby všechny umělecké školy vyslaly své žáky s jediným úkolem — namalovat Suzdaľ.
 
U nás už dávno zapomenuté umění, na které s výjimkou profesionálů skoro nikdo nenachází čas, je totiž v Rusku stále populární. A to i mezi mladými. Ať člověk navštíví jakoukoli památku, všude už od ranního kuropění vysedávají zdatní krajináři, aby zachytili romantické Rusko.
 
KOHOUT NA PROVÁZKU
 

Ve starém Zagorsku, dnes opět přejmenovaném na Sergiev Posad, najdete jedno z nejposvátnějších míst ruské pravoslavné církve. Barevné věžičky s pozlacenými kopulemi už z dáli vytvářejí kolorit města. Popové s nesmírnou trpělivostí usměrňují davy před studnou, kde se nalévá zázračná voda, která pomůže i tomu, kdo nemohl přijít.

Mým největším duchovním zážitkem byl ovšem ochočený kohout. Prostranství před branami kláštera totiž každý den obsazují obchodníci, takže se tady dají koupit ikony, vyřezávané lžíce, čínské hračky, ale také cibule nebo okurky. Mě přilákal shluk lidí, který civěl na naparujícího se, pěkně vybarveného kohouta. Ten hrdě stál na krabici jako nějaký kníže, ovládán provázkem a klacíkem, který třímala stařena. Ta všem tvrdila, jak zázračné zvíře vlastní. Kohout mezi tím ochotně tančil na svém pódiu a hlasitě kokrhal.
 
Jen se však nedaleko objevil milicionář, principálka sbalila kohouta do kožené tašky a pečlivě zapnula svůj cvičený poklad, aby nebyla přistižena při daňovém úniku. Obvykle stačí strážci zákona vtisknout do dlaně bankovky a je po potížích. Když to neuděláte sami, může být problém, neboť milicionář si řekne sám, a o víc.
 
 
HARMONIKÁŘI NA VOLZE
 

Veletok řeky Volhy patří v Rusku k legendám stejně jako Moskva nebo Petrohrad. Bez této řeky by si snad nikdo neuměl zemi ani představit. Spojuje celý národ. Úměrně tomu, jak je oblíbená, praskají ve švech všechny parníky, které brázdí vodní hladinu.

Možná je v tom trocha nostalgie, protože ač je dnes možné vyjet kamkoliv do světa, mnoho Rusů, bohatých i chudých, pluje po řece, aby si prohlédli svou zem. K takové plavbě patří i starý harmonikář. Dokáže rozveselit i ty nejsmutnější duše.
 

Jeden takový byl opřený o parník v přístavu města Jaroslavľ. Sotva spustil Kaťušu a další písně, hned se shromáždil dav původně korzujících lidí a spolu s ním začal zpívat a vzpomínat. Nedaleký stan, kde se čepovalo stále oblíbenější pivo, byl hned narvaný lidmi a harmonikář se po několika vodkách dokonale rozezvučel.

Byla to jedna z mála možností zažít závan bývalé atmosféry, toho, co už neuvidíte a ani nezažijete v žádné hospodě. Dříve harmonika patřila k životu stejně jako vodka. Dnes jsou harmonikáři, podobně jako další tradiční řemesla, na vymření. Možná jednou po Volze poplují už jen smutné tiché parníky.
 
SVÉRÁZ NÁRODNÍ HOSTINY
 
„Taková tišina, co tady děláte a odkud jste se tu vzali?“ obvyklý dotaz ke dvěma poutníkům s batohy na zádech, kteří hledají místo na nocleh. „Češskaja respublika, naši braťjá“ vyhrkl hned nejstarší muž. „Přeci nebudete spát venku u jezera, když my tady máme chatu!“ A hned nás se svým kamarádem a jejich ženami odvedl do pěkné chalupy na březích jezera.
 
Radostí bez sebe z nečekané návštěvy začali vršit na stůl hromady jídla. Salámy, sýry, ovoce, pečené ryby, kuřata, nakládanou zeleninu, omáčky, rýži, chleba. Jako kdyby čekali celý autobus turistů. „Jez a nemluv. Přijeli jste z takový dáli a nebudete chtít ochutnat chudou krmi?“
Tady se nedalo odporovat. A to ani u stakanů vodky, které poté začaly kolovat. Byli to fajn lidé z města Vologda, kteří si vyjeli užít dovolenou v tichosti u jezera. Náš příchod ji změnil v bouřlivý večer, kdy vodka tekla proudem.
 

Ani nevím, jak jsem se ocitl ve svém spacím pytli. Probuzení ale bylo drsné. Hlava bolela jako střep a nad obličejem se už usmíval majitel chaty Ivan s velkým stakanem vodky. Prý na dobré probuzení. Až se mi z toho udělaly mžitky před očima.

Na stole zatím vyrostla nová zásoba jídla. Místo čaje, který pily manželky, jsem dostal stejné množství vodky. „Pravý chlap, a obzvláště ten, co sloužil u Morflota (námořnictva), takový věci přece nepije. Stejně jako víno, to je taky jen pro ženský.“

A tak jsme byli drženi v chalupě, dokud se nevypilo několik láhví vodky. Pak nám hostitelé s radostí oznámili, že se půjdeme koupat. Zajásal jsem, aspoň někde na trávě v klidu vystřízlivím.

Jenže... Dámy na cestu sbalily lahvinku vodky a šlo se na molo u rákosem zarostlého jezera. Všichni se svlékli do plavek, ale dál než po kolena ve vodě nedošli. Jednak Ivan musel labužnicky kouřit doutník, a pak, s láhví by se do vody šlo špatně a ještě hůř by se pilo.
 

Už před chatou se pak dal předpokládat další vývoj programu. O odchodu se nadalo ani uvažovat. V domě je ještě spousta vodky a dokud ji nevypijeme, nemůžeme prý odejít. Na důkaz svého rozhodnutí se Ivan chopil nože, začal čistit ryby a házel je do velkého kotle, kde se vařila pravá ruská polévka ucha. Během vaření samozřejmě nesměla chybět vodka, která se mimo jiné přidávala do polévky místo koření. Po jídle jsme se prošli okolo chalupy, abychom ustálili žaludek. Pak následovala další vodková smršť.

Konečně začala vodka docházet. Naši přátelé se ale tak snadno nevzdali, i když byli pod obraz, sedli do auta a přivezli další karton.
 

Zachránila nás až jízdenka na vlak. Na tu se tady totiž čeká poměrně dlouho a je to vzácný artikl. Vlak naším směrem jel jen dvakrát týdně. Ivan nám tedy nakonec po třech dnech ve slabé chvilce dovolil odejít.

Ve vlaku jsem prospal celou cestu, když jsem se konečně dostal do přijatelného stavu, zašátral jsem v batohu. Našel jsem v něm výslužku — láhev vodky. Musel jsem si dát, abych nevypadl ze cviku.
 
KOUZLO PLNÉHO VAGONU
 
Cestování vlakem patří v Rusku k jedněm z nejhezčích zážitků. Jezdí se převážně spacími vlaky, protože cesta je někdy opravdu dlouhá. Nejoblíbenějším místem jsou vagony zvané Plackartnyj. Kdo si přečte průvodce Lonely Planet, uvědomí si, že se ocitl v utečeneckém táboře s prostěradly a chrápajícími pasažéry, bez jakéhokoliv soukromí. Možná je to dáno západní mentalitou pisatelů průvodce, mně se to zdá naopak jako výhoda. Nejen, že zažijete neuvěřitelné zážitky, ale právě seznámení se spolucestujícími je tím pravým okamžikem, jak poznat Rusko a jeho duši.
 
Lidé jsou přátelští, rádi se s vámi podělí o své bohaté zásoby a během cesty nekonečnými rovinami se dá krásně zaposlouchat do pohádek a různých příběhů vyprávěných za kodrcání pražců. V první třídě se sice můžete v kupé zamknout a strávit cestu o samotě, ale bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi je pak vlastně jedno, kterou zemí cestujete. A strach z okradení? Právě v oddílech, kde se potulujete mezi lůžky, jsou cestující komunitou, která si sama ohlídá své věci.
 

A pak je tu samozřejmě děžurná. Roznáší voňavý čaj ze sklenic, které určitě samy zažily spoustu báchorek a příběhů. A kdo by si trochu přihnul, tak se bude divit. Vedoucí vagonu umí pobudy rázně zpacifikovat, případně je jednoduše vyhodí z vlaku. A to i za jízdy — samozřejmě pomalé.

Vlak není jen neuvěřitelně oblíbeným dopravním prostředkem, ale také tím pravým místem pro poznání zdejší kuchyně. Vagony stále procházejí mnozí prodejci, kteří jsou šťastni za každý utržený rubl. V některých stanicích je čas i na dokonalé občerstvení, to když se zde vlaky křižují. Stojí se i přes hodinu. Bábušky roznášejí své pirožky a buchty, některé dokonce zmodernizovaly prodej a tlačí velké kočáry, v nichž pod dečkou místo mimin leží ještě teplé pečivo. Když si koupíte uzenou štiku, maso se přímo rozplývá na ústech. Pak je nutné večeři spláchnout studeným pivem, které roznášejí v kbelících.
 
STARÉ RUDÉ ČASY
 

„Už ani Archangeľsk není, co býval,“ stěžovali si lidé na pláži nedaleko tamního přístavu. „Všechno zkrachovalo, ryby jsme vylovili nebo se nám kvůli znečištění už vyhýbají, ze slavného přístavu jsou dnes jen odlesky dávné slávy,“ pokračují v nostalgii. „Jediné, co nám zůstalo, je pomník Lenina na náměstí.“

Pravdou zůstává, že nostalgie mnohých Rusů po Sajúzu je do značné míry oprávněná. Města na severu pomalu strádají, nic se neopravuje a Archangeľsk žije jen z dávné slávy. Založil ho Petr Veliký, který si tak začal plnit sny o velké síle ruského námořnictva. Odtud směřovalo bohatství Sibiře do západní Evropy a během druhé světové války sem americké konvoje přivážely zbraně pro sovětskou armádu.

Jenže o tom se už nedozvíte ani v muzeu, má z technických důvodů zavřeno. Jednoduše se začalo rozpadat a muzejní lodě u mola pomalu rezivějí.
 

Ani vodka už není, co bývala. Jednak je pro nezaměstnané drahá, takže pijí doma vyráběnou samohonku, nebo stále oblíbenější pivo. K nostalgické náladě stačí pár piv a výsledek je stejný. Ostatně, prodává se tu jak devítistupňové pivo, tak ležáky, které mají i více než devět procent alkoholu.

Hospody v našem slova smyslu chybějí. Restaurace jsou jen pro bohaté, a tak většina Rusů nasává u stánků, konzumů nebo pod stany, které jako houby po dešti vyrostly na každé promenádě a u všech nádraží. Tady se dá alespoň posadit.
 
Kdo zavítá do kterékoliv prodejny, a to včetně těch v nejzapadlejších vískách, musí být fascinován pohledem na výběr piv, která jsou k mání. Tolik druhů se nedá koupit snad ani u nás. Alkohol a pivo zabírají místo na úkor potravin, které jsou až kdesi v koutku.
 
JSI CIZINEC, PLAŤ
 

Kdo mluví dobře rusky, má v turistických oblastech výhodu. Má šanci, že zaplatí cenu pro Rusy. Jsi cizinec, zaplatíš víc. Taková jsou pravidla. Někde je to dvojnásobek, jinde desetinásobek, ale jsou i místa jako poloostrov Kiži, kde je to dvacetinásobek. Jak mi sdělila jedna dáma v muzeu, je to písemně na papíře a rozhodla tak vrchnost, takže s tím nemůže nic dělat.

Samotná ruština ale k obalamutění prodejců vstupenek nestačí. Nejen že bedlivé oči většiny pokladních sledují vaše oblečení, jestli na něm není něco neruského, biletářky zjišťují drobnými otázkami, zda mluvíte rusky opravdu dobře a dokonce sledují vaše zvyky. Koupili jste si v bufetu občerstvení ještě před prohlídkou? Má vás! To je v Rusku zvykem až po prohlídce!
 
Stalo se mi to, když jsem čekal na loď na Solovecké ostrovy. Bylo parno, měl jsem žízeň, a tak jsem si koupil pivo v plechovce. A bylo to. Pravý Rus si totiž koupí pivo ve sklenici, protože je levnější. A já nejen že jsem si koupil pivo o tři rubly dražší, ale plechovku jsem ještě k tomu šel zahodit do odpadkového koše! Rusové většinou láhev nechají stát tam, kde dopili. Pokladní musela získat díky mému odhalení prémie, měla z něj totiž až neuvěřitelně škodolibou radost.
 
Rozdíl za tříhodinovou plavbu byl více než trojnásobný, ale další loď plula až za dva dny, takže mi nezbylo než zaplatit. Když jsem pak na palubě naříkal nad zjevnou nespravedlností, místní rybáři a turisté mě dokonale odzbrojili: „To je daň za Západ, za to, že jste bohatí. Tak si už nestěžuj.“ Mé námitky nebyl ochotný přijmout nikdo. „Když se ti to nelíbí, tak sem už nejezdi!“ Tím byla diskuse do té doby přátelských lidí ukončena.
 

CO JSEM NAŠEL?

 

Podařilo se mi najít, co jsem hledal? Ruská duše je natolik složitá, že je těžké dát jednoznačnou odpověď. Lidé jsou tu natolik přátelští, že jsou ochotní dát i to poslední, co vám vidí na očích, i kdyby neměli několik dnů co do úst. Jsou schopní si s vámi povídat o čemkoliv, ale nostalgie po uplynulých letech jistoty a určitého dostatku je každodenní součástí většiny setkání.

I když potkáte ty nejchytřejší lidi, na určité otázky jednoduše nebudou odpovídat a jednoznačně vás odmítnou, a to i přesto, že jsou kritičtí a přemýšlející. Jakmile se trochu dotknete velikosti Ruska, končí jakákoliv legrace. Tady nebude chtít porozumět nikdo. Možná v tom je uražená ješitnost bývalé první velmoci, možná trochu zmatení, kdy ani ten nejposlednější Rus nedokáže připustit, že by jeho země nemusela být tak významná, jak si představuje. A možná, stejně jako jeho obyvatelé, je i dnešní Rusko nevyzpytatelné a pro mnoho západních turistů nepochopitelné.

Jedno staré ruské přísloví ostatně říká: „Ruskou duši nikdy nepochopíš.“ A to je možná jeden z důvodů, proč se do Ruska vždy vracím.

 

STŘÍPKY Z CESTY

● Zastávka 111 kilometr mě přitahovala od prvního spatření jízdního řádu. Představte si stanici, kde staví vlak, ale nezaslouží si ani jméno. Tak se prostě nazývá podle kilometru. Fascinující představa se stala skutečností, když příměstský vlak zabouchl dveře a my osiřeli na betonovém nástupišti. Nebylo tu nic, jen nepatrně prošlapaná cestička. Nejspíš vedla k nějaké vsi, ta ale musela být pěkně daleko. Nezbylo než se ubytovat v lese mezi borůvčím a houbami, které voněly všude kolem. Ráno nám průvodčí ve vlaku řekl, že tu nikdo nenastupoval už několik týdnů.

● „Československo, moje láska,“ začala snít a vzpomínat žena, která jela stejným autobusem jako já. „A Karlovy Vary!“ rozplývala se. Karlovy Vary Rusové zbožňují jako jediný ráj na světě. Zkoušel jsem vyprávět i o Praze, ale ta je v Rusku až druhá. Legenda se stala snem, a já jsem jej zhmotnil — vybalil jsem becherovku. Dáma byla v sedmém nebi. Stále opakovala: „Karlovy Vary, Karlovy Vary,“ a všem v autobuse zdůrazňovala, o jak unikátní místo jde. Nedalo jí to moc práce, většina osazenstva dobře věděla, o čem je řeč. Jeden muž dokonce poznamenal: „Můj sen je podívat se do Karlových Varů. Pak mohu v klidu zemřít.“

● Nedaleko města Vologda se v rozlehlých lesích u průzračných jezer nacházejí další z pokladů Ruska — velké pravoslavné kláštery. Když se před poutníkem otevře panorama jezera se vsí a mohutnými zdmi znovu opraveného kláštera Kirillov, je možné zažít vskutku úchvatné okamžiky. Jako kdyby mohutné bašty v barevném odlesku západu slunce vyprávěly o své bohaté historii. Podle legendy měl mnich Kirill, žijící tou dobou v Similovském klášteře, vidění. Zjevila se mu Panenka Maria a ukázala mu věže a zdi kláštera, který bude jedním z největších. Od vize ke skutkům došlo velice rychle a ve 14. století byl založen významný klášter Kirillov, který dodnes spolu s městečkem nese jméno svého zakladatele.

 

Rusko na vlastní kůži

● Víza. I když to někomu může v dnešní Evropě bez kontrol připadat divné, na cestu do Ruska je potřeba se připravit s předstihem a to minimálně deseti dnů, což je běžný čas na vystavení víza. Ruská federace poskytuje občanům ČR víza na měsíc, která se dají získat na ambasádě na adrese: Velvyslanectví Ruské Federace, náměstí Pod Kaštany 1, Praha 6–Bubeneč, otevřeno mají 08.00—13.00 a 14.00—17.00 pondělí až pátek, nebo na konzulátech v Brně a Karlových Varech. Bližší informace najdete také na odkaze www.czech.mid.ru.
 
Aby to nebylo tak jednoduché, tak vízum se dá získat až po předložení pozvání, zpáteční letenky nebo jízdenky na vlak a zdravotního pojištění na cesty. Pozvání by správně mělo být pouze pro organizované turisty, ale je mnoho zprostředkovatelských agentur a cestovních kanceláří, které to umějí zařídit i pro individuální turisty a sídlí hned v ulici u ambasády. Takže, když se to sečte, tak vízum stojí na ambasádě 990 Kč (říjen 2008) a pozvání se pohybuje v částce 800—3000 Kč podle agentury, případně podle počtu cestovatelů, čím větší skupina, tak je cena nižší. Nejlevnější byla například www.olympiatravel.cz.
 

● Přihlašování. Důležité pro každého, kdo se bude pohybovat po Rusku, je, aby byl alespoň jednou přihlášen v hotelu, který potom poskytne doklad o přihlášení a přenocování. Správně by celníci při odjezdu měli dostat přihlášení za každou noc, ale vždy jim stačil jen jeden doklad o přihlášení.

V minulosti byl kolem této byrokracie velký chaos a nikdo vlastně nevěděl, co je vlastně potřeba, a co například s vámi, když jste každý den na jiném místě. Pokud budete bydlet v drahém hotelu, přihlášení udělají za vás. V každém případě individuální turisté nemají na růžích ustláno, všichni očekávají, že budete bydlet v hotelu a z něj budete objíždět zajímavosti.
 
● Jak se dostat do Ruska. Asi nejsnadnější dopravou do Ruska je letadlo. Konkurenční boj stlačil ceny a tak se nejlépe dostanete do Moskvy už od 7000 Kč včetně poplatků nebo do Petrohradu za přibližně 8000 Kč. Při výběru letenky dávejte pozor na cenu letištních poplatků, sice let může být levný, ale za poplatky nakonec zaplatíte i více jak dvojnásobek, také můžete promrhat svůj čas přestupy na dalších několika letištích, proto se vyplatí letět přímým letem. Druhou variantou je romantická cesta vlakem, která je však komplikovanější, protože budete potřebovat běloruské vízum a na cestě si užijete dlouhých 31 hodin za cenu zpáteční jízdenky Praha—Moskva 5300 Kč (říjen 2008) včetně nejlevnějších lehátek.
 
● Cestování po Rusku. Nejlepším dopravním prostředkem v Rusku je vlak. Nejezdí jich sice tolik jako u nás, ale na dlouhých trasách zažijete nezvyklá dobrodružství, seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi. I když cesty někdy bývají zdlouhavé, je nutné si uvědomit, že vzdálenosti jsou poněkud delší. Většinou se cestuje ve dvou variantách spojených se spaním ve vagonech zvaných „kupeny a plackartnyj“. Jak už název napovídá „kupeny“ je uzavíratelné kupé srovnatelné s naším lehátkovým vlakem, kde jsou čtyři postele. Existuje i luxusnější varianta s dvoulůžkovým kupé a s klimatizací. Naopak „plackartnyj“ je vlastně lehátkový vlak, kde jsou otevřené kóje po čtyřech, přes chodbu další dvě lehátka a nad pohodlím a bezpečností bdí děžurná, která je v každém vagoně. Na delší vzdálenosti se vyplatí využít také letadlo a kupodivu cena nemusí být vždy o moc vyšší než cena vlaku, ale někdy bývá obtížné sehnat letenky, vše se musí dělat s předstihem. Autobus se doporučuje pouze na krátké vzdálenosti, protože se často jedná o staré, nepohodlné vozy. Před každou cestou ať vlakem, nebo autobusem je nutné vždy dopředu koupit jízdenky, někdy se může stát, že méně frekventované trasy budou již vyprodány a budete muset několik dní čekat. Ale určitě se budete muset smiřit s čekáním ve velkých frontách, kde každý předbíhá a unavená dáma za přepážkou má velice časté přestávky. Existují sice agentury, které umějí prodat to samé za příplatek, jenže pak si neužijete romantickou frontu, kde se lidé seznamují a vyprávějí své příhody a osudy.
 
● Ubytování.Ubytovat se v Rusku není vůbec žádný problém, jen v drahých městech jako je Moskva nebo Petrohrad musí člověk hledat poněkud déle, protože ty nejlevnější hotely se plní rychle. Výhodné je naplánovat si trasu předem a vybrat si hostel například na www.hostelworld.com, kde zaplatíte dopředu deset procent ceny, ale máte jistotu ubytování. Na venkově a v ostatních městech se dá často ubytovat v blízkosti nádraží nebo přímo i v něm. Jelikož se cestuje na velké vzdálenosti, jsou tu často k dispozici pokoje, sprchy a další komfort, který se nedá s naším nádražím vůbec srovnávat. Na oblíbených turistických místech se začínají objevovat malé soukromé penziony. Ceny ubytování se pohybují přibližně od 200 Kč za osobu ve dvoulůžkovém pokoji. Většina starých hotelů má společné sprchy nebo pronajímá v některém z pater luxusní sprchy s teplou vodou, což nebývá vždy pravidlem. Obzvláště v létě ve většině hotelů probíhá „remont vody“, což se většinou dozvíte až při zaplacení. Na každém patře bdí nad pohodlím a kotrolou ubytovaných pokojská, které neunikne ani myška.
 
● Ceny a stravování. V Rusku se platí rublem, jeden rubl je asi 0,70 Kč (říjen 2008). I když možná někoho překvapí na letištích bankomaty, které umožňují vybrat i eura a americké dolary. Ceny se v Rusku po přepočtu podobají těm našim. Rozdíly jsou mezi vyhlášenými místy a velkoměsty oproti venkovským oblastem. V takové Moskvě budete mít velký problém najít něco rozumného, kde byste se mohli najíst za podobné ceny jako u nás. Naopak v malých městech je možností bezpočet, i když převážně v bývalých jídelnách, které jsou stále oblíbeny. Jít do restaurace je pro velkou část Rusů stále obrazem luxusu a ceny tomu odpovídají. Největší nabídka jídel a dobrot bývá často na nádražích a tržištích. Pokud budete cestovat vlakem, tak na každé stanici číhají prodejci všeho možného. Nejoblíbenější jsou různé plněné kobližky a pirožky. Záleží na regionu a sezoně, a tak se někde prodávají uzené ryby, jinde houby, ovoce a zelenina podle úrody, při své cestě zcela určitě hlady strádat nebudete. Po návštěvě venkovského obchodu nezoufejte, že většinou více jak polovinu sortimentu tvoří alkohol a neuvěřitelný výběr piva snad všech značek.
 

Tomáš Kubeš

*1972 Cestovatel, publicista a už od dětství vášnivý fotograf. Několik let prožil v Africe poznáváním tohoto svého zamilovaného kontinentu. Procestoval ale i Evropu a Asii. Vedle reportážní fotografie se věnuje také portrétu a reklamě. Je autorem fotografií k několika knihám, jeho snímky a články můžete najít i v některých zahraničních médiích.

 
Prosinec 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group