ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Švédsko v Karibiku

Švédsko v Karibiku
 
Text a foto Pavel Fochler
 

„Přijďte za mnou na stanici, zapomněl jsem si razítko v šuplíku a dát vám je do pasu musím. Není to daleko,“ řekl mi imigrační úředník, když jsme přistáli v Gustavii, hlavním městě ostrova Saint-Barthélemy. Ostrov je sice francouzský, ale uchoval si mnoho z dob, kdy tu vládli Švédové.

 

Saint-Barthélemy, dnes převážně nazývaný zkráceně Saint-Barth, je se svými jednadvaceti kilometry čtverečními nejmenším z obydlených francouzských ostrovů v Karibiku. Díky množství luxusních značkových obchodů je zosobněním francouzské elegance a vkusu.

Nebylo tomu tak ale vždy. Elektřina zde byla zavedena teprve v roce 1962 a ještě v sedmdesátých letech minulého století byl považován ze velmi chudý. S pomocí dotací z Paříže se však začal rychle vzmáhat. Dnes sem často míří mezinárodní společenská smetánka a ostrov je i na karibské poměry drahý tak, že mu znalci přezdívají Manhattan-sur-Mer.
 
 
V přístavu kotví velké luxusní jachty a já si všímám, že jedna z nich má na záďové žerdi vlajku Kajmanských ostrovů. Na nástavbě horní paluby parkuje vrtulník a plavčík ve sněhobílé uniformě hlídá, aby se na loď nikdo nepovolaný nedostal. „Komu loď patří, to vám nesmím říct, a Kajmanské ostrovy neznám, jsme tam jen zaregistrováni,“ odpovídá na můj všetečný dotaz. Rockefellerům jachta nepatří, ti mají vilu na opačné straně ostrova a létají tam svým letadlem.
 
MODRO-ŽLUTÉ DĚDICTVÍ
 

Saint-Barth je kopcovitý a suchý, kromě množství drahých obchodů a restaurací má i několik pěkných pláží a také zajímavou historii – v letech 1785–1878 totiž patřil Švédsku. Švédsko hospodářsky zaostalý ostrov zakoupilo od Francie a jeho úředníci se hned pustili do práce.  

První léta švédské vlády byla impozantní. Ze zanedbaného francouzského přístavu Carenage se stala úhledná švédská Gustavia s dlážděnými ulicemi, ostrov chránily tři pevnosti a jedna dělostřelecká baterie, posádku 260 mužů doplňovala místní milice. V roce 1800 dosáhl počet obyvatel ostrova šesti tisíc (přibližně tolik jako dnes), o šest let později zde mělo své sídlo a sklady již sto padesát obchodních firem. Ročně zde kotvilo několik tisíc lodí, o jejichž opravy se staralo sedm doků, námořníci se mohli občerstvit v některé ze dvou set přístavních hospod. V letech 1795 až 1820 dosáhlo Švédsko z ostrova čistého zisku čtyř milionů švédských korun.
 
 
I když Švédové na ostrově vládli jen devadesát tři let, lidé na Saint-Barthélemy na „švédské století“ vzpomínají v dobrém. Díky zákonům ze švédských dob se totiž Saint-Barth dodnes těší výhodám ve Francii nevídaným. Především zůstal zachován bezcelní status ostrova, podle dalších švédsko-francouzských ujednání by měl Saint-Barthélemy také zůstat vždy neutrální a demilitarizovaný a v případě války by dokonce jako jediné francouzské území mohl samostatně jednat s cizími mocnostmi. Francouzští četníci jsou zde jen na základě povolení místních úřadů a teoreticky by dokonce neměli mít ani zbraň.
 

Přestože ostrované byli až do roku 1958 vyňati z povinnosti sloužit ve francouzské armádě, mnozí v ní v době první i druhé světové války sloužili. Sloužili ale dobrovolně, proto, aby své mateřské zemi pomohli.

Pocit sounáležitosti s Francií byl na Saint-Barthélemy vždy silný, ale se svou podřízeností francouzské kolonii a od roku 1946 zámořskému departamentu Guadeloupe se ostrované nikdy nesmířili. Snahy guadeloupského daňového úřadu o výběr poplatků s odkazem na smluvní závazky Francie odmítali a změnu svého státoprávního postavení vyžadovali tak dlouho, až se stejně jako jejich sousedé ze Saint Martin dočkali: 9. února 2007 schválil francouzský parlament zákon, kterým byly tyto ostrovy ze správy Guadeloupe vyjmuty, 22. února zveřejněním v úředním věstníku zákon vstoupil v platnost a 15. července byl prvním zasedáním ostrovní územní rady (Conseil territorial) uveden do praxe.
 

Švédské architektonické dědictví je nepřehlédnutelné. Zůstaly zde zděné cisterny na vodu, v Gustavii typické domy podél nábřeží, budovy radnice a bývalé podprefektury se zvonicí, muzeum s četnými exponáty, ze švédských dob pocházejí více či méně zachované zbytky pevností Fort Gustav a Fort Oscar a také náhrobky na třech místních hřbitovech. Švédská minulost, zdůrazňovaná modrožlutou barvou okenic některých domů, je vítaným magnetem pro turisty, na nichž je dnešní ekonomika ostrova závislá.

Saint-Barth má partnerské styky s městem Pitea v severním Švédsku, švédské námořnictvo postavilo pomník na hřbitově v osadě Lorient, kde byl v roce 1828 pohřben oblíbený guvernér Johan Norderling. Guvernér si ostrov tak zamiloval, že na něm zůstal i po odchodu do důchodu, ale zaslouženého odpočinku si příliš neužil. Zahynul pádem z koně vyděšeného výstřelem z děla, jímž příslušník milice oznamoval v Gustavii požár.
 
ZÁHADA UTRŽENÉ KOTVY
 
Procházím bočními uličkami, jejichž ukazatelé stále nesou švédské nápisy. Jinak zde švédština stopy nezanechala, ostrované nadále mluví svým starým francouzským normansko-bretonským nářečím. Na radnici vlaje trikolora, nábřeží zdobí obrovská kotva, na kterou prý před několika lety narazil bagr, čistící vjezd do přístavu.
 
Původ kotvy dlouho halil závoj tajemna. Odhalil jej až americký historik Patrick M. Grugan. Zjistil, že kotvu zde 6. prosince 1828 zanechala osmnáctidělová americká briga Erié kapitána Turnera, když prchala před švédskou dělostřelbou. Briga Erié totiž krátce před tím zajala v přístavu válečnou loď Federal, jejíž posádka plující pod vlajkou provincie Buenos Aires byla podezřelá z pirátského útoku na brigantinu Nymph of Boston. Švédská správa ale Američanům odmítla Federal vydat, protože neměli důkazy, a nakonec je dělostřeleckou palbou zahnala. Když se později Američané pro utrženou kotvu vrátili, švédské úřady její vyzvednutí nepovolily s odůvodněním, že ji požadují jako odškodnění místní občané, kteří při dělostřeleckém souboji utrpěli hmotné škody. Ty asi nebyly nijak velké, protože kotva zůstala pod hladinou dalších sto padesát let.
 
Zajímavá jsou také další místa na ostrově, i když jejich spojení se Švédskem chybí. V Corossolu, vesnici s muzeem mušlí asi dva kilometry na sever od Gustavie, vyrábějí ženy ze sušených palmových listů tradiční košíky a čepce zvané calèche. Čepce, nazývané též quichenottes (čti kišnot), halí téměř celou hlavu a tak prý měly chránit zdejší ženy před obtěžováním námořníky. Pláž u vesnice je jemná, pokrytá zahnědlým pískem, a lemují ji kaktusy.
 

Na wesleyánském hřbitově u blízkého zálivu Anse de Public je pohřbena Lucille Christelle Sicaud (6. ledna 1875–16. ledna 1974), poslední švédská občanka ostrova.

Od zálivu Anse des Flamands pozoruji neobydlené ostrůvky s podivnými jmény Ile Chevreau, Ile Frégate a Ile Toc Vers, ležící pěkně v řadě za sebou. Žijí na nich jen mořští ptáci a mně připomínají stejně malá a suchá skaliska Gros Islets a Baleines (Velryby) před Gustavií, na která mě upozorňovali spolucestující v letadle před mezipřistáním při cestě na Saint Martin. Škoda, že nemám více času, pláž lemovaná palmami vypadá přívětivě a v tom horku bych na ní pár hodin jistě vydržel, ale musím se vrátit, abych stihl zpáteční loď na Saint Martin.
 

Do Gustavie téměř dobíhám, po můstku přecházím jako poslední. Stihnu přitom ještě hodit očkem k sousedům – vrtulník odpočívá na svém místě nehnutě, ale na palubě pod ním je živo. Podle bílých ubrusů, láhví vína a množství číší soudím, že pod kajmanskou vlajkou se bude pro vybrané hosty od jiných vlajek konat večírek, čtyřčlenná kapela se saxofony se již připravuje. Hudebníci budou jistě dlouho do noci hrát nevtíravé melodie a možná přijde i kouzelník.

 

Z HISTORIE OSTROVA

● První skupina francouzských osadníků přišla na ostrov v roce 1629. Záhy jej ale opustila, protože byl neúrodný. Druhou padesátičlennou skupinu vyslal v roce 1648 ze sousedního ostrova Saint Kitts guvernér De Poincy.

● V roce 1651 prodali Francouzi Saint-Barthélemy řádu maltézských rytířů. Přestože tak osadníci měli být pod řádovou ochranou, v roce 1656 je zmasakrovali Karibové.

● Zdařil se teprve třetí francouzský pokus o kolonizaci v roce 1659. Byl motivován především strategickými důvody – v okolí se často plavili Angličané.

● V roce 1784 se švédský král Gustav Adolf III. při návratu z Itálie zastavil v Paříži a v rozhovoru s Ludvíkem XVI. vyjádřil přání rozšířit švédské obzory i do zámoří. Ludvíkův ministr zahraničí hrabě De Vergennes dohodl se švédskými zástupci výměnu, kterou oba osvícenští monarchové v létě 1784 podepsali. Francie získala bezcelní sklady ve švédském obchodním přístavu Göteborg, Švédsko obdrželo v severní části Malých Antil chudý ostrov Saint-Barthélemy se 458 bílými a 201 barevnými obyvateli.

● Švédský guvernér baron Salomon Mauritz von Rejalin převzal ostrov 7. března 1785. Prohlásil jej svobodným přístavem a následně zrušil i vybírání cla, pouze odplouvající lodě měly za povinnost platit půldolarový poplatek. V roce 1804 byla dokonce zrušena i daň z příjmu.

● Konkurence severoamerických přístavů, do kterých mohly lodě z Evropy plout po válce za nezávislost a po napoleonských válkách již přímo, a série přírodních katastrof postupně ekonomickou atraktivitu ostrova snížily. Když v roce 1847 Švédsko zrušilo otroctví a téměř všichni barevní obyvatelé odešli za lepší obživou na sousední ostrovy, Saint-Barth se stal pro švédskou státní pokladnu přítěží.

● Švédská vláda ostrov nejprve nabízela Spojeným státům americkým a Itálii. Nabídka však nevyvolala patřičnou odezvu a tak se Švédové obrátili na Francii.

● Se zpětným odkupem souhlasila jak francouzská vláda a švédský král Oskar II., kterého k prodeji tlačili politici a obchodníci již osm let před jeho nástupem na trůn, tak i obyvatelé ostrova. Referendum skončilo v poměru 351:1 ve prospěch prodeje ostrova Francii.

● Podpis smlouvy o prodeji, kterou Oskar II. podepsal s francouzským prezidentem generálem Mac-Mahonem, byl již pouhou formalitou, a tak 10. srpna 1878 po slavnostní ceremonii opustil ostrov poslední švédský guvernér Bror Ludwig Ulrich. Osmdesát tisíc liber, které měli dostat švédští úředníci jako odstupné, Oskar II. odmítl a peníze velkoryse věnoval na dobročinný ostrovní fond.

 

PŘÍSTAV PIRÁTŮ

● Ostrov Saint-Barthélemy s četnými zálivy býval oblíbenou zastávkou pirátů. Chudí osadníci se brzy s nejrůznějšími piráty, flibustýry a bukanýry naučili k oboustranné spokojenosti vycházet. Prodávali jim čerstvé potraviny a pomáhali jim opravovat jejich lodě, piráti je za to nechávali na pokoji a poskytovali jim drobný výdělek.

● Mezi piráty vynikal jistý Monbars, řečený Exterminator – Hubitel. Historie o něm zaznamenala, že pocházel z francouzského kraje Languedoc, své pevninské sídlo měl na proslulém pirátském ostrově Tortuga a byl krutý a věčně opilý. Potom, co Monbarsova loď zmizela v mořské bouři, začali ostrované v jeskyních okolo zálivu Baie du Gouverneur pátrat po pirátově zlatu. Někteří hledači pokladů prohledávají okolí ještě dnes, i když prý nikdo nikdy nic nenašel.

● Saint-Barthélemy si oblíbil i pirátský kapitán José Almeida, a v roce 1822 se zde dokonce usadil. Původem negramotný Portugalec, který v roce 1812 bojoval jako korzár na straně Spojených států proti Angličanům, řádil v Karibském moři ještě dlouho po skončení války. V roce 1828 přepadl britskou obchodní brigu Aursoa, povraždil námořníky i cestující včetně žen a dětí a náklad prodal na blízkém nizozemském ostrově Saint Eustatius. Při prodeji naloupeného zboží ovšem úspěšně spolupracoval i s obchodníky své nové vlasti. O rok později jej na Portoriku zradila vlastní posádka a předala jej španělským úřadům. Pirátova žena na St. Barth prodala veškerý majetek a na Portoriko poslala posla s deseti tisíci dolary, posel však zmizel i s penězi. Tak se stalo, že již několikrát souzený a osvobozený pirát se tentokrát svého trestu dočkal. Oběsili jej v pevnosti v San Juanu 14. února 1832.

 

Pavel Fochler

Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Působil mimo jiné jako tlumočník a turistický průvodce. Zajímá se především o koloniální dějiny ostrovů Ameriky, jihovýchodní Asie a Tichomoří. Je autorem knihy o Malých Antilách „Ostrovy, piráti a plantážníci“ a spoluautorem několika hesel do připravované Encyklopedie památek UNESCO.

 

Prosinec 2008

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group