ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Rozmanité odlesky lidskosti

Rozmanité odlesky lidskosti
 

Text Martin Rychlík, týdeník EURO, foto Martin Pinkas, týdeník EURO a archiv Michala Horáčka

 
Michala Horáčka lidé znají hlavně jako textaře a bývalého majitele Fortuny. On je ale také antropologem, který vyráží do Keni za „svými“ Sambury, a stal se i jejich mediálním ambasadorem. Fascinující rozmanitost lidství však dokáže najít všude kolem sebe.
 
Když jsme spolu mluvili loni 14. května, odevzdával jste diplomovou práci. Jak pokročila vaše studia kulturní antropologie?
 
Ukončil jsem magisterské studium, přijali mne na doktorandské, takže musím složit pět státnic a napsat disertační práci. Tři ze zkoušek jsem již splnil a disertaci začal psát...
 
Navazuje na téma hazardní hry?
 
Ano. Věnuje se prostředí hazardních hráčů, ale za socialismu. Měl jsem už dvě stě padesát stránek, ale dal jsem je stranou a začal psát znovu, takže teď mám asi devadesát stránek hutnějšího textu. A asi tak ještě rok a půl budu psát. Protože chci, aby práce vyšla i ve světě, musím lidem připomenout, co znamenal rok 1972 v Československu. Jako nezbytné se ukázalo integrovat sociologii socialismu. Je až zarážející, jak málo materiálu je k dispozici. Pro antropologa přijíždějícího zvenku bylo obtížné ono bezčasí vůbec pochopit. Ostatně i pro nás, kteří jsme v něm žili.
 
 
Antropologickým fenoménem socialismu je třeba chalupářství, ne?
 
Hodně se o tom píše, i jako o úniku. Ale to nebyl hluboce zakořeněný únik. Ano, lidé utekli z fabriky nebo úřadu, kde se titulovali soudruhu; jeden byl nástěnkářem, další dbal, aby soudruzi četli tisk. A v pátek nakrásně odjeli na chatu, jíž říkali Arizona a sobě Jime a Bobe a s radostí si jakoby vzdorovali. Ale v pondělí nastoupili do práce a byli opět těmi soudruhy.
 
Byla to taková hra...
 
Všichni věděli, že je to hra. Jenom únik. Ale hazardní hráči, to bylo něco jiného. Někdy, když už to bylo nezbytné – kvůli splnění pracovní povinnosti a razítku v občance – se jakoby vydali na chvilku do socialismu a předstírali, že to berou vážně. V socialismu ale vlastně vůbec nežili. A to je velké téma. Michel de Certeau, který byl znalcem Jižní Ameriky, zejména misií, poukázal, jak indiáni jakoby převzali křesťanství, ale nakládali s ním po svém. Prostřednictvím manipulace s významy opustili Španěly vytvořený prostor, aniž by jej opouštěli fyzicky. Což je pro mne to hlavní: i hráči opouštěli socialismus, aniž by z něj fyzicky mizeli. Jako by se vše prolnulo…
 
Můžete uvést konkrétnější příklad?
 
Hráči šli po Příkopech a věděli o druhých, že jsou hráči. A mezi tím spolu hráli, jestli budou mít protijedoucí auta poslední číslo sudé nebo liché. Mluvili hantýrkou a vůbec nevnímali, že kolem je nějaký socialismus. Pořád se přemýšlelo: „Počkej, tohle auto vidím potřetí…, co když je člověk, se kterým se sázím, objednal, aby jezdilo kolem bloku – kvůli té sázce?“ Byli uprostřed socialismu, kolem vlály sovětské vlajky a odevšad řvala socialistická hesla, ale pro ně byly důležité ty sázky.
 
 
Antropologie je spíše vnímána jako studium exotiky, něčeho zvláštního a jinde.
 
V úvodu sborníku What Was Socialism, and What Comes Next? Katherine Verderyová říká, že když začala koncem šedesátých let studovat, bylo typické, aby se antropolog vydal někam na Novou Guineu. Ale pro ni, pro Američanku, by cestování na Papuu bylo vlastně snadné, naproti tomu jet do Rumunska roku 1973 bylo cestou do „srdce temnoty“. Tam to bylo opravdu JINÉ, ač se vše povrchně jevilo jako známá, a proto „pouhá“ Evropa. Myslím, že úkolem antropologie opravdu je studovat „jiné“, ale ti velice jiní jsou i přímo mezi námi. Takových je spousta! Už se to začíná dělat, začalo se antropologií chudiny, studovali se ti problematičtí: Romové, drug dealers, prostitutky. Ale také by někdo měl přijít, že udělá antropologii boháčů a stráví rok s lidmi, kteří mají sedmdesátimetrové jachty...
 
 A víte, že už by někdo takový „terénní výzkum“ dělal?
 
Něco jsem zaslechl. A připadá mi to senzační (smích). Vždyť nejen extrémně chudý, ale i mimořádně bohatý člověk žije mezi námi – a přitom v jiné dimenzi. Mluví česky, má občanku, zná postavy z Nemocnice na kraji města a hlášku, že Hliník se odstěhoval do Humpolce… A současně není jako většina ostatních, mnoho ze svých mentálních a afektivních schémat – což je po mém soudu definice „kultury“ – má ustaveny jinak a sdílí je s nemnohými sobě podobnými, pro nás „jinými“.
 
Je ovšem složité mezi ně proniknout coby „zúčastněný pozorovatel“...
 
To jistě. Pronikat mezi JINÉ je složité vždycky a kdekoli. Neumíte žargon, idiomatiku, nesdílíte jejich problémy, nehrnou se na vás stejné výzvy, necítíte naléhavost úkolu řešit je. Ať jste mezi boháči nebo mezi bezdomovci na hlavním nádraží, jste v prostředí, jehož důvěru si musíte nějak vysloužit. Nemají důvod brát vás mezi sebe, vy jim ten důvod musíte dát.
 
Jste pak vetřelcem možná víc než na Irian Jaye, kde jste jen bílým podivínem.
 
Přesně. Antropologie je vzrušující, ale musíme to vzít vážně. Jít do těch nejtěžších terénů. A ty jsou tady: v Karlíně, Děčíně či v Rozvadově.
 
A oblasti jako Melanésie vás nelákají?
 
Mne láká všechno, akorát že člověk má jen jeden život. Jistě, rád bych pronikl mezi Kečuy v Peru nebo mezi Inuity na Aljašce. Byl jsem na obou zmíněných místech, jenže kratičce. Víc se mi zadařilo mezi Sambury v Keni…
 
Kolikrát jste tam byl?
 
Čtyřikrát, ale co nevidět zase pojedu. Chtěl jsem jet v březnu, ale musím to odložit. K tomu se váže i příběh, neboť tam mám adoptivního „potomka“. Kdyby se narodil chlapec, jmenoval by se Praha, ale v březnu se narodilo děvčátko. A to se jmenuje Rut, jako moje žena a dcera.
 
Jezdíte záměrně na stejné místo?
 
Ano, a co vidím a slyším, to si pečlivě zaznamenávám. Vůbec bych si ovšem netroufl tvrdit, že jde o vědeckou práci, ta vyžaduje osvojení mnohem dalekosáhlejších kompetencí.
 
Umíte si představit, že byste tam zůstal jako etnograf?
 
Musel bych hodně nastudovat. Roky příprav, zvládnutí jazyka maa… takže to nepůjde. Přesto bych si přál napsat o své zkušenosti se Sambury knihu, byť za antropologickou ji pokládat nebudu. Spíš za lepší cestopis, hlubší reportáž, sběrný dokument z doby přesahující deset let. Pak snad mohu zaznamenat aspoň změnu. Třeba jestli samburská děvčátka, která do školy nechodí, do školy chodit začnou – Rut III by mohla – a co to přinese.
 
Díváte se jako antropolog na svět jinak?
 
Myslím, že ano. Největší přednost antropologie tkví v tom, že člověka neustále nutí vidět jinakost jiných, a přitom ji respektovat. Člověk má tendenci svá měřítka jiným podsouvat a je přesvědčen, že jeho hledisko je to jediné morální a chytré a racionální, ale zjistíte, že to tak být nemusí... Třeba u Samburů se praktikuje pro nás brutální ženská obřízka. Takové třináctileté nevěstě je ráno při sňatku – v den napěchovaný rituály, kdy chatrč musí být obrácena k východu a musí tam stát bílý vůl a podobně – proveden bolestivý zákrok. Ještě téhož dne musí dojít pěšky do daleké bomy, do usedlosti z bláta a prutů, aby začala žít s manželem. Nám to připadá jako to nejbarbarštější. Mrzačit ženy. Jsme vychovaní v dogmatu, že jedno z univerzálních lidských práv, jež musí být platné všude, zní, že se lidé nemají mrzačit...
 
Třeba Carolyn Fluehr-Lobbanová publikovala slavný článek, v němž argumentuje, že i vědci se mají v otázce genitálních zákroků angažovat, a ne je jen sledovat!
 
Mnozí antropologové to zastávají, protože jde o takzvané univerzální lidské právo. Ale co to je lidské právo? Kde je napsáno? To nepřinesl Bůh na Sinaj. To je lidský konstrukt. Já to například sdílím, ano. Říkám, lidé by neměli být mrzačeni, ale neznamená to nic víc, než že pro to hlasuji. Ale pak máme druhý náhled, taky univerzální: všechny kultury mají právo ustavovat své hodnoty podle svého. A když zjistíte, že prvními mezi Sambury, kteří vyžadují ženskou obřízku, jsou samburské ženy, zpozorníte. A pak zjistíte, že k tomu mají řadu důvodů.
 
Není v tom trochu škodolibosti, že samy matky musely trpět?
 
Vůbec ne. Říkají: My jsme na tom výborně, protože jsme uznané nikoli jako ty, které mají ze sexu potěšení, ale jako rodičky lidí. A vzdáváme-li se sexuálního potěšení, omezujeme i riziko promiskuity, a tím třeba i AIDS. A opravdu – mezi Sambury se AIDS vůbec nevyskytuje, zatímco všude tam, kde se obřízka nepraktikuje, kosí tato choroba po celé Africe nespočet obětí… Tím chci naznačit, jak je to vše složité. Narážejí na sebe dvě univerzální práva – právo nebýt mrzačen a právo kultur budovat své vlastní hodnoty – a obě jsou vznešená. V určitých situacích však musí jedno převážit na úkor druhého. Nežli zvolíme vlastní odpověď, zkusme obrátit perspektivu: Jak bychom se tvářili, kdyby nám Samburové říkali: „Vy jste zvířata, když své ženy neobřezáváte.“ Přitom mějme na zřeteli, že to není hlas primitivů, ale jen hlas jiných. A ty jsme se přece zavázali respektovat. Antropolog by tedy měl pečlivě pozorovat, snažit se pochopit…
 
 Ale nevstupovat...
 
Jestli řekneme, že máme právo vstupovat mezi jejich zvyky, tak bychom museli říct, že i oni mají práva motat se mezi ty naše.
 
Existují třeba i výtky k očkování proti nemocem u indiánů Yanomamö.
 
Z hlediska antropologa jsou podle mě logické.
 
Ale co kdybyste s těmi lidmi žil, získal citový vztah a oni by umírali na nějaké pro nás banální choroby nebo zákroky?
 
Že by někdo umřel při obřízce? To se tam holt, byť zřídka, stane. My tady zase umíráme, protože jíme moc cukru anebo se nám zacpou cévy cholesterolem. Sambur by nám říkal: „Vy, k němuž mám citový vztah, se poškozujete, okamžitě přestaňte jíst cukr a tuky.“ A já bych odporoval: „Počkejte, chcete zasahovat proti tomu, že si chci dát bůček a pak zmrzlinu se šlehačkou?“ A on: „Je to pro vaše dobro.“ A neměl by snad pravdu?
 
OK, ale přeci jen: oba teď posuzujeme abstraktní záležitost. Z kavárny. Myslíte si, že je v lidských silách zachovat takový „vědecký“ odstup i na místě?
 
U mě by to možné bylo. Ale u mnoha včetně paní Fluehr-Lobbanové, připouštím, ne. Připomněl bych nicméně, že Samburové žijí po staletí na stejné savaně, ale jejich dnešním problémem je – a právě proto, že tam přišly léky – jejich přílišný počet. Země není schopna je uživit. Takže vedou krvavé kmenové války. Krvavější než kdykoli dřív. A jestli někdo umře kvůli nedostatku antibiotik, nebo jako fyzicky zdravý po zásahu oštěpem, co je to ve finále za rozdíl?
 
Lauriston Sharp napsal studii o tom, jak zavedení železných seker u Jir-Jorontů rozvrátilo jejich kulturu. Myslíte, že jediný prvek může být takto ničivý?
 
Obecně je to složité říci, ale vím něco o Samburech, a pro ty je to nesmírně zhoubné. Oni mají obrovskou kulturní rezistenci, fantastickou až neuvěřitelnou, a přesto je to nejspíš dožene. Začne to antibiotiky, pak přijdou mobily, pak internet, pak kalašnikovy...
 
Takže i nezamýšlené důsledky dobrého činu rozloží funkční systém?
 
Skončí to jako v amazonských pralesích, kdy se indiáni dostanou do Manausu; holky jsou prostitutky, chlapi alkoholici a všichni se jim smějí. Jsou považováni za blbce, protože pořádně neumějí ani portugalsky. Ale oni jsou šampioni pralesa. Žili tam tisíce let ve fungujícím koloběhu. A podobně – když k Samburům vtrhne takzvaný civilizovaný svět, oni skončí jako lumpenproletariát v Nairobi. To se s nimi stane. Teď někdo občas umře na ženskou obřízku, jedna z pěti set, a pak, když bude v Nairobi, umře každý třetí na AIDS.
 
Nemáte pocit, že sama západní civilizace je už ve své velkorysosti příliš otevřená vnějším vlivům, a že nějaké „antibiotikum“, hodně četné, rozloží i naši civilizaci?
 
To je těžká otázka, opravdu vážná, na niž nedokážu odpovědět. A vlastně si ji teprve kladu, tak jako vy. Nepochybně cítíme, že takové nebezpečí je. Ale musíme říci, v čem spočívá naše kultura. Co chceme chránit. A jestli nám to stojí za to. Samburům to dosud za to stojí, brání se, hledí se udržet – třeba i tou obřízkou – jako Samburové. Na nás je, budeme-li ochotni udržet se jako Češi.
 
 Když jdu Londýnem a vidím Pákistánce, ženy v burkách, ten bezbřehý kulturní mišmaš, v němž těžko nacházím něco anglického, cítím se nesvůj...
 

Jistě, vyvolává to tíseň, neklid a obavy. I ve mně, který vlastně miluje Anglii Dickensových románů a dostihových závodišť. A je fakt možné, že tahle Anglie zmizí docela. Stejně jako Čechy románů Oty Pavla. Nemá-li k tomu dojít, musíme se hlásit ke svým hodnotám a právě ke své distinkci vůči jiným, ke své osobitosti, vlastně k jinakosti. Právě k tomu, co pozoruje, pojmenovává a ozřejmuje antropologie.

 

 

Michal Horáček

● Narodil se 23. července 1952 v Praze, jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský. V letech 1970 až 1974 studoval na FŽ UK, ale byl vyloučen – v roce 1973 vycestoval do USA na padělanou žádost. O dostizích psal pro časopisy v USA či Austrálii.

● Již během studií sázel v Chuchli na koně, stal se černým bookmakerem, což zúročil při založení sázkové kanceláře Fortuna.

● V letech 1986 až 1990 byl redaktorem Mladého světa, v revolučním roce 1989 založil s Michaelem Kocábem iniciativu Most.

● Absolvoval Macalester College v minnesotském St. Paulu, loni dokončil FHS UK, kde pokračuje v postgraduálním studiu. Roku 2004 prodal podíl ve Fortuně za stamiliony korun.

● Kolem roku 1982 začal psát texty pro P. Spáleného, M. Tučného, později pro K. Gotta či H. Hegerovou. Spolupracuje se skladatelem Petrem Hapkou: alba Potměšilý host (1986), V Penziónu Svět (1988), Citová investice (1997), Mohlo by tu být i líp (2001), Strážce plamene (2006).

● Napsal knihy Království za koně (1983), Zpráva z Kentucky (1984), Jak pukaly ledy (1990), O české krvi otců vlasti (2004) a O tajemství královny krav (2007).

● V letech 2004 a 2005 byl předsedou poroty soutěže Česko hledá SuperStar. ● Je ženatý s Rut, má děti Filipa a dceru Rut. Žije v Roudnici nad Labem.

● Koncem října vyšlo u Sony BMG jeho elpíčko Ohrožený druh, na němž vystupuje sedmero „ohrožených šansoniérek“. Napsal i svou první divadelní hru ve verších, které se dílem zpívají a dílem mluví. Premiéra je stanovena na 22. října 2009 ve Státní opeře, knižní podoba vyjde v květnu.

● Nyní zvažuje vytvoření skript o dobrém psaní pro studenty žurnalistiky.
 
Prosinec 2008

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group