ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ESALA PERAHERA - OSLAVA BUDDHOVA ZUBU

 

Od rána se v centru horského městečka Kandy tísní davy lidí. Přijeli sem z celé Srí Lanky, aby spatřili to největší a nejfantastičtější procesí, jaké si jen dovedete představit. Ve světle zapadajícího slunce se jim splňuje jejich sen. Nadchází velká noc, úplněk měsíce esala. Perahera se dává do pohybu. Více než šedesát slonů, stovky bubeníků a tisíce tanečníků z celého ostrova předvádějí show, při které se tají dech. Show, jejímž středem je slon, přezdívaný král, nesoucí na svém hřbetě posvátný Buddhův zub.


ZUB ZACHRÁNĚNÝ Z POPELA

Historie pořádání peraher, což v češtině znamená procesí, se datuje již od čtvrtého století našeho letopočtu. V té době se totiž na Srí Lanku dostal ze sousední Indie posvátný Buddhův zub, který mistrovi žáci kdysi zachránili z popela pohřební hranice. Zub se stal rychle symbolem celého království. Denně se mu přicházely poklonit zástupy věřících. Klaněl se mu i samotný král. Pro všechny buddhisty to byla relikvie ze všech nejvzácnější a nejsvětější. Proto se král rozhodl pořádat každoročně festivaly, při kterých bude zub oslavován a veleben. Po celé zemi se v měsíci esala začala pořádat procesí. To největší vždy v královské metropoli. Jelikož na ostrově žije nezanedbatelné procento hinduistů, musela se perahera přizpůsobit také jejich víře. Úplněk měsíce esala je pro všechny hinduisty totiž oslavou narození boha Višnua a je to také den, kdy zvítězil nad nepřáteli bohů. Oslav se začali zúčastňovat hinduističtí hudebníci, tanečnice, přibylo slonů, a procesí se tak stalo ještě pestřejší a zajímavější. To, že je perahera slavností s nepopsatelným významem pro všechny obyvatele Srí Lanky, si dobře uvědomovali i Britové, kteří ostrov dlouhou dobu kolonizovali. Nikdy ji jako některé ostatní oslavy nezakázali, naopak chovali k ní respekt a úctu. Anglický cestovatel Robert Knox, jenž pobýval na Cejlonu v polovině sedmnáctého století, například napsal: "Je to ten největší svátek, jaký si dokážete představit. Dnem i nocí po čtrnáct dlouhých dní, defilují v královském městě ty největší krásy ostrova. Stovky slonů ozdobených velkými měděnými zvonci se majestátně procházejí po čistých a upravených ulicích. Mezi nimi tisíce bubeníků, trubačů a hráčů na jiné podivné nástroje. Jsou zde také tanečníci, krásné ženy všech společenských skupin, mnoho ctihodných pánů, kněží, mniši, vojáci a spousty jiných lidí..."




Tanečníci jsou oblečeni v různých slavnostních kostýmech podle toho, který buddhistický chrám reprezentují.

BEZPEČNOST JE PRVOŘADÁ

Od poloviny 18. století se největší perahera koná pravidelně v horském městečku Kandy. Datum pořádání tohoto festivalu se určuje podle lunárního kalendáře. Vážený astrolog z chrámu Buddhova zubu se každý rok v dubnu rozhodne podle konstelace hvězd buď pro červencový, nebo srpnový úplněk. Tímto dnem je podle tradice celá perahera zakončena. Začátek je o deset dní dříve.

Každou noc tak mohou diváci sledovat omračující podívanou, jež vyvrcholí dramatickou nocí úplňku. Prvních pět dní je tak trochu přípravných. Procesí není zatím úplné a účinkující nejsou ještě správně vyhecováni a sladěni. Dokončuje se nazdobení města. Do černé oblohy září každý večer víc a víc barevných žároviček zavěšených na stromech a střechách vysokých budov. Šestý den je poslední nepsanou generálkou na tři nadcházející a nejdůležitější večery plné ohně, rytmického bubnování, akrobatických skoků tanečníků a jiných neuvěřitelných výkonů.

"Nejlepší bude, když se procpeš na místa, kde natáčí televize. Je to hned na začátku trasy průvodu, kousek od chrámu. Všichni účinkující jsou plní energie, každý se chce vytáhnou ve světlech televizních reflektorů. Tanečníci metají salta, bubeníci bubnují jako o život a všichni sloni majestátně troubí. Pořídíš tam ty nejlepší fotky," radí mi mladý mnich v pozdním odpoledni devátého dne festivalu, když už je většina ulic města obsypána davy lidí.

Dbalý jeho rady se prodírám na doporučené místo. Úkol to není zdaleka snadný, protože celou akci provázejí přísná bezpečnostní opatření. Perahera by měla sice napomáhat k idylickému soužití buddhistických Sinhalců s hinduistickými Tamily, skutečnost je však bohužel jiná. Před několika lety došlo na peraheře dokonce k výbuchu bomby, která zabila několik diváků. K útoku se později přihlásila teroristická organizace Tamilských tygrů. Podobná hrozba visí ve vzduchu stále, všichni diváci jsou proto podrobně šacováni. Bedlivým zrakům policie neuniknou ani zahraniční turisté.


Úvodní předehru celého programu obstarávají artisté s ohnivými tyčemi a obručemi. Někteří z nich své umění předvádějí dokonce na chůdách.

KROTITELÉ BIČŮ A ZÁSTUPCI PEKLA

Po dokonale vyčištěné ulici projíždí podivně nazdobený automobil, oznamující všem divákům blížící se začátek. Sotva utichne zvuk jeho motoru, spustí se odkudsi z dálky hlasitá střelba. Střelba se opakuje ve stejné kadenci opět o něco blíž. Prásk, prásk, kousek od mého ucha. Dlouhý bič v rukou svalnatého chlapíka mně div neolízl tvář. On a jeho kumpáni tvoří předvoj celého průvodu a svým práskáním mají prý zklidnit bouřící diváky.

Těsně za nimi se z padající tmy vynořují krotitelé ohně. Oblečeni do umouněných a špinavých hadrů připomínají zástupce pekelných mocností. Divoce roztáčejí ohnivé obruče, žonglují s loučemi a mistrně vládnou ohnivým tyčím. Někteří z nich dokonce na chůdách. Plameny víří takovou rychlostí, že splývají v souvislé obrazce, kmitající až k chodníkům. Ti největší pekelníci mají do vlasů vpletený silný provaz, na jehož konci je hořící koule. Pohyby hlavy ji roztáčejí tak, aby kolem nich opisovala obrovské ohnivé kruhy.


Artisté s talíři tvoří nedílnou součást perahery, stejně jako kejklíři s ohněm, nosiči loučí osvětlující celou podívanou nebo alegorické vozíky vezoucí rozličná božstva.

TŘESKOT BUBNŮ A SMRŠŤ SKOKŮ

Celé procesí je složeno vlastně z pěti menších. Každé z nich reprezentuje jeden svatostánek víry. To největší a nejdůležitější vychází z chrámu Daladá Meligáva, nebo-li chrámu Buddhova zubu. Ostatní, zastupující hinduistické svatyně bohů Višnua, Kataragamy, Náthy a Pattinídéví, na něj čekají před branami, aby se pak všechna společně slila v jeden obří, nekonečný celek.

Za krotiteli ohně pochodují vlajkonoši, elitní jednotky šermířů, artisté s rotujícími talíři, trubači a mnoho jiných. Po obou stranách silnice se vine had planoucích pochodní nasvěcujících celé představení. Objevuje se první slon. Je navlečen do jedovatě barevného přehozu a připomíná spíše alegorický vůz než ušlechtilé zvíře. Je nasvícený blikajícími žárovičkami jako nějaký vánoční stromeček. Jeho chůze je klidná a elegantní.

Celou ulici najednou jako uragán zavalí třeskot bubnů a kvílení fujar. Přicházejí polonazí bubeníci, dodávající průvodu nový, zvukový rozměr. Na svoje nástroje rozehrávají po celý večer jednoduché a monotónní rytmy, které mají ale velký rituální význam. V patách jim jdou první tanečníci. Všichni bosí, oblečení v jednoduchých kostýmech s odhalenou hrudí. Jsou to zástupci jedné z tanečních škol, kterých jsou po celém ostrově desítky. Jejich pohyby jsou naprosto nepředvídatelné. Ze začátku jakoby odpočívají a houpavými úskoky z nohy na nohu se pomalinku šinou kupředu. Naráz se ale otočí, na zlomek vteřiny ztuhnou, aby pak zaplavili ulici smrští skoků a přemetů. V ďábelském tempu škubou svými těly, křečovitě se šklebí, do toho duní rachot bubnů, stále rychleji, rychleji - až do posledních zbytků sil. Ještě vteřinu, a procesí se zase zklidní a pokojně pokračuje dál.


Všichni tanečníci procházejí několikaletým tvrdým tréninkem. Jejich taneční umění je na celé Srí Lance velice ceněno a jsou zahrnováni upřímným respektem všech obyvatel.

SLONÍ KRÁL

Uběhla již dobrá hodinka, a průvod zdaleka nekončí. Přicházejí další a další hudebníci s tanečníky, šlechtici a břichatí hodnostáři v drahocenných kostýmech, následováni nazdobenými slony. Těch je v celém procesí nejméně šedesát. Zhruba uprostřed pak kráčí ten největší a nejslavnější, samotný sloní král. Až po konec chobotu mu sahá skvostně vyšívaná maska s otvory pro oči. Celé jeho mohutné tělo je zabalené do toho nejvzácnějšího přehozu vykládaného zlatem. Je to vážené a uctívané zvíře, které je po celý rok hýčkané na rozlehlém chrámovém dvoře. Pochutnává si na těch nejšťavnatějších bambusových výhoncích a ananasech. Nemusí ani pracovat. Je totiž pověřeno úkolem ze všech nejdůležitějším. Na svém hřbetě nese ve zlaté skříňce posvátný Buddhův zub - pravý symbol celého festivalu.

V králově závětří přicupitávají kandyjští tanečníci, největší mistři svého oboru. Od ostatních tanečních škol se na první pohled odlišují bohatostí svých kostýmů. Na nohách jim řinčí stříbrné nákotníky, na rukou chřestí desítky rolniček. Na hlavách se blýskají přívěšky zlatých čelenek a kolem krku mají zavěšeny rozličné amulety. Součástí jejich dokonalého, až magického tance je také sugestivní zpěv, který má mnoho podob od jakéhosi mručení přes halekání až k hlasitému sténání. Starým jazykem opěvují Buddhu a dovolávají se jeho přízně a požehnání pro všechny přítomné diváky. V neposlední řadě ho prosí o dobrou úrodu a vydatné srážky.


Intenzita bubnování se stupňuje, všichni tanečníci se divoce natřásají až se zdá, že ozdoby na jejich těle se musí rozletět do stran. Ještě několik ďábelských pohybů a je dobojováno, vše se zklidňuje a procesí pozvolna postupuje dál.

PROCHÁZKA PO ŽHAVÉM UHLÍ

Součástí oslav je chůze po žhavém uhlí, při které si věřící ověřují úroveň své duchovní vyspělosti. Příprava ohniště probíhá již od časných ranních hodin, aby vrstva uhlíků byla co největší. Jako topivo se používá velice tvrdé vzácné dřevo tamarindových stromů. Uhlíky tak vydrží dlouhý čas rozpálené do ruda.

Věřící, kteří se rozhodnou rituál podstoupit, musejí dodržet přísný čtrnáctidenní půst. Většina z nich se také radí s hvězdami o nejpříhodnějším okamžiku a před aktem podstoupí posvátnou koupel. Všichni si oblečou bílé a červené úbory a drží rozličné relikvie. Poté co ohniště očistí posvátnou vodou od všech démonů, vstupují jeden po druhém dovnitř. Někteří kráčí rozvážně a pomalu, další jakoby tancují a jiní peláší, aby to měli rychle za sebou. Nikdo z nich se ale nespálí. To se může stát jen člověku nepřipravenému, bez dostatečné vnitřní víry. Paul Wirz, německý spisovatel, o tom říká: "Ti, co chodí po žhavém uhlí, musejí být opravdu duchovně na výši. Dlouhý čas před aktem se modlí, soustředí se na svého boha, spočívají v jakési permanentní meditaci. Jejich schopnost nespálit se, se nedá vysvětlit rozumem. Ani psycholog nemůže říci, jak to dělají. Je to tajemství, které zůstane záhadou navždy."

Je již hodně po půlnoci, když dorazí celé procesí zpátky na nádvoří chrámu Buddhova zubu. Za sebou má více než pětihodinové představení, jež stálo všechny účinkující mnoho sil. Poslední etapu průchodu městem absolvují někteří v mrákotách, na pokraji vyčerpání. Přesto se musejí dát do zítřka dohromady, čeká je totiž závěrečné vystoupení. Den úplňku, slavnostní zakončení perahery, pohádkový večer, ve kterém se všichni rozloučí s Buddhovým zubem...

Napsal a vyfotografoval Jan Schlindenbuch
říjen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group