ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LABYRINT SVĚTA A RÁJ MASEK

Obrázek z karnevalu v Benátkách jsem si udělal podle fotografií porůznu publikovaných mimo jiné před šesti lety i v Koktejlu. Již první ranní dojem z parkoviště v Tronchetu ale ten obrázek popíral. Místo idylických samotářských zákoutí a tichých uliček s benátskými maskami jen turistická tlačenka valící se ulicemi. Uznávám ale, že jsem ke svému obrázku neměl žádný pádný argument - stačí si přečíst, že do tohoto města, které má místo silnic kanály, zavítá ročně víc než deset milionů turistů na jeden den a dalších 2,5 milionu na delší pobyt. Doufám jen, že jich polovina nepřijela na karneval. Již od prvního ranního okamžiku se dalo spolehnout na dav a prostě se nechat unášet.

CANALE GRANDE A JINÉ POKLADY
Zpočátku to byly jenom křivolaké úzké uličky a spousta krámků, kde se daly koupit různé masky, a to nejen benátské. Například chundelatá paruka, nazývaná jedním z mnoha nových majitelů prostě „háro“. Pospíchali jsme do centra a jen tak koutkem oka registrovali, že míjíme největší světové architektonické poklady. A tato slova nejsou vůbec míněna s nadsázkou. Stačí si jenom uvědomit, jaký obrázek je na knize Kulturní poklady UNESCO. Benátky, správně, ale k postupu do dalšího kola je třeba dodat, že to je konkrétně most Rialto. Italsky to zní ještě lépe: Ponte di Rialto vedoucí přes Canale Grande.
A když už v těch místech jste a procházíte nedaleký rybí trh na Campo de Pescaria, na kterém se svého času Ernest Hemingway rozplýval nad garnáty, kraby a úhoři tak něžně, že se vám z toho budou ještě dnes sbíhat sliny, těžko vás napadne, že právě tohle místo bylo v 11. století jedním z nejdůležitějších obchodních center Evropy.
A právě pod mostem Rialto - původně dřevěný most byl v šestnáctém století nahrazen kamenným - jsme uviděli první masky. Stály na nábřeží a tančily svůj zpomalený balet, obklopeny chumlem fotografů jako politici anebo filmové hvězdy. Byla to pohádka, a když se zpod mostu vynořila malá armáda masek v gondolách, byl zážitek ještě lepší. Avšak jen do té doby, než jsme si všimli, že i masky mají v rukou malé foťáčky.

ZÁKLADY NA VODĚ
Zakladatelé Benátek byli uprchlíci z rozpadající se Říše římské. Žili nezávisle na okolním světě, chráněni mořem a zákony, které si sami navrhli a prosadili. Za svého nejvyššího vládce zvolili dóžete, jenž byl kontrolován šesti tribuny. Podle Nicola Machiavelliho byli Benátčané hrdí, moudří a svobodní - a díky tomu jejich maličká republika Serenissima, jak ji nazývali, přežila více než tisíciletí. Od roku 697 až do roku 1797, kdy je obsadil Napoleon. Celých 500 let tvořili Benátčané nejsilnější přímořský stát v Evropě. Ale prozíravosti asi moc neměli, když postavili město jenom několik centimetrů nad úroveň nejvyššího bodu přílivu. Dřevěné dubové pilíře, zaražené do bahna laguny, to sice přežily, ale hladina moře ne. Ať už je důvodem tání ledovců, anebo čerpání vody ze spodních vrstev, město prostě klesá. Výstraha před velkou vodou - Aqua alta! - vysílaná rozhlasem může přijít kdykoliv. Horšího posla špatných zpráv si jen těžko můžeme představit. Když se to v proslulé „Serenissima Repubblica di Venezia“ stalo v roce 1966, mohli gondoliéři opustit úzké hranice svých kanálů a vydat se klidně i na náměstí. A tak není divu, že se slavné Benátky vylidňují, výstavní paláce mají oprýskanou omítku a nikomu se moc nechce do jejich opravy. Říká se, že benátští měšťané čekají na peníze od organizace UNESCO. Vstup do laguny se odděluje od moře masivními pohyblivými vraty, která mají památky ochránit, ale jisté to moc není. Duch nostalgie se vznáší nad celým městem. To je tak, když jsou základy na vodě.

SVĚT PODLE KOMENSKÉHO
Konečně přicházíme - anebo s námi spíš lidská řeka vtéká - na proslulé náměstí San Marco, kde to všechno žije a kam proudí nové a nové davy lidí. Je pravé poledne a masky se teprve probouzejí po včerejší „benátské noci“. Přesto je jich tu spousta. Alegorické výjevy z různých dob i světů, kultur a životních stylů. Nejzvláštnější jsou masky s ptačím zobanem. Připomínají scény z Labyrintu světa a ráje srdce od Jana Amose Komenského. A ne náhodou. Svět podle Komenského je tam stylizován do alegorického obrazu města, kde má každý dům i každý obyvatel svůj symbolický význam. Vchází se od východu bránou Života a město samo je ohraničené hradem Štěstí na západě, rynkem uprostřed a hradem královny světa, tedy Moudrosti, v jeho středu. Když si představíte úchvatný chrám sv. Marka a Dóžecí palác před vámi, budovu Starých a nových prokurácií, knihovnu a mincovny Zecca, obklopující náměstí, když si všimnete vysoké štíhlé věže zvonice uprostřed, na jejíž vrcholek se jezdí výtahem, nemůžete a ani nechcete se té alegorii ubránit.

RÁJ MASEK
Prohání se tu kolem vás - Poutníka - charaktery v maskách. Nejčastěji jsou to svůdné kolombíny, smutní pulcinellové a Pantaloni, zvídaví Alerchinové. Klasické masky z commedia delŐarte, požehnaného období, ve kterém se problémy neřešily tragicky, ale po italsku - komicky - a kdy mohli herci na jevišti dle libosti improvizovat. Stejně sem patří ale i hraví barevní harlekýni a smutní bílí pieroti původem z komedie francouzské. A můžete si domýšlet, nakolik se za maskami skrývají místní - v celkovém počtu asi 80 000 obyvatel - a nakolik je to součást turistického ruchu. Půjčovna kostýmů je v jedné z úzkých křivolakých uliček nedaleko náměstí.

LIDSKÁ KOMEDIE 2001
A protože Lidská komedie zůstává, ale masky se mění, potkáte zde i velice zvláštní moderní postavy. Rej černokněžníků na koloběžkách, strašidla z amerických halloweenů, postmoderního Peruna ověšeného disky z automobilů všech značek, masku nějakého zdegenerovaného šestirukého indického bůžka, který v nejhornějších končetinách drží mobil a pistoli. Touha aspoň na chvíli se vyvléknout ze svého osudu vítězně kráčí dějinami. V tomto ohledu je tady a teď nejrozšířenější role fotografa - obejdete se i bez masky, stačí jakýkoliv fotopřístroj. Jednu skutečnou masku vždy obléhá hrozen fotografů, kteří ani nevědí o tom, že jsou také trochu maskami. Vždyť i v Komenského Labyrintu je postava Reportéra. A protože jsme v novém století, technika zasáhla i jinak. Nad Piazza San Marco, prý jedním z nejkrásnějších náměstí na světě, ční obří obrazovka, na které můžete vidět detaily toho, co se děje kousek od vás na náměstí.

SEXUAL HARASSMENT PO ITALSKU
A když už jsme u těch rolí - kolik z oněch mužů v třírohých kloboucích a se škraboškou na zabílené tváři připomíná slavného Giacoma Casanovu? Kolik z nich tu tanečními pohyby obletuje neméně tajemné ženy v maskách s cílem navazovat pletky? Jedna z tradic tohoto festivalu oprašuje i onu teorii „sexuálních hrátek“. Vycházíme-li z toho, že kurtizána bylo v době dóžecí počestné zaměstnání, zřejmě i masky sloužily svému původnímu účelu - skrývání identity. Takže za to, co maska prováděla, člověk, který si ji nasadil, vlastně nemohl.

900 MINUT V BENÁTKÁCH
Když se trochu zamyslíte nad tím, co z masek vyzařuje, zjistíte, že to není bujará rozjuchanost karnevalu v Riu, který snad jediný může věhlasem s benátskými maskami soupeřit. Není to ani to nespoutané sexuální veselí, které by asi rád propagoval Casanova a jež tady v Benátkách za starých svobodných časů zřejmě panovalo. Je to zvláštní směsice smutku, nostalgie a moudrosti - pocity, jaké asi může vyzařovat tisícileté město stojící na prahu zániku. K tomu, abyste vnímali tuto atmosféru, zde nepotřebujete žít celý život, nebo aspoň „hodně dlouho“, jak se občas říká. Vždyť z plejády umělců, kteří Benátkami prošli, nevystihli jejich ducha nejpřesněji ti, kteří tu žili nejdéle, ale ti, kteří byli prostě nejvnímavější. Není náhodou, že jejich jména zní Goethe, Shakespeare nebo Hemingway.
Den v Benátkách se chýlil ke konci. Slunce již dávno zapadlo a z hloučků pubertální mládeže se občas ozýval agresivní řev. O dlažbu křápaly první prázdné láhve od vína, ale celkem vládla kultivovaná a spořádaná nálada. Italové mi snad odpustí povzdech, se kterým jsem se s městem rozloučil, když jsem čekal v noci na vodní taxi, jež mě mělo zavézt zpátky na parkoviště: „Benátky jsou sice krásné město, ale Váránasí je Váránasí.“ Nebylo to nic osobního, jenom povzdech nad stavem peněženky. Raději bych tu strávil 900 hodin než 900 minut.
únor 2002

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group