ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SVÉRÁZNÁ SVANETIE

 

Mladičký ruský voják šermuje před obličeji cestujících hlavní samopalu. Běžná kontrola dokladů. "Pakaží pasport! Pasport!" křičí na mě sotva osmnáctiletý holobrádek a svůj oprýskaný kalašnikov mi strká pod nos. Předkládám doklad totožnosti, ale zdá se, že mu to nestačí. Za chvíli se vynoří z bunkru další dva ozbrojenci v ošoupaných maskáčích. Řidič správně odhadl situaci a dává třem z nich po krabičce Marlborek. Během čekání je mezi horaly patrné napětí. Nikdo z nich neskrývá odpor k ruské armádě dislokované v Gruzii. Vojáci přijímají, a to znamená, že poslední kontrolní vojenský bod na cestě do hor je za námi. Závora, která před chvílí ještě zatarasovala silnici, nás pouští dál úzkým údolím řeky Inguri do nitra nejsvéráznějšího gruzínského kraje - Svanetie. Jsem v severozápadní Gruzii poblíž hranice s Abcházií v předhůří Velkého Kavkazu, přibližně čtyřicet kilometrů severně od Zugdidi.


KAVKAZSKÉ CESTOVÁNÍ

Stoupáme divokým údolím Inguri stále výš do nitra kavkazských hor. Silnice je v katastrofálním stavu hraničícím se sjízdností. Řidič se mistrně vyhýbá půlmetrovým jámám a své terénní auto ruské výroby vede po samém okraji cesty nad burácejícím korytem řeky Inguri. Jediné, co připomíná nedávnou dobu rozkvětu, kterou prožívala Gruzie v osmdesátých letech, je několik tunelů, zkracujících cestu o nejnebezpečnější úseky. Jako zázrakem se za poslední serpentinou rozevírá široké údolí Horní Svanetie. V pohádkově krásné krajině se objevují první shluky kamenných rodových věží s kulisou zasněžených vrcholků Velkého Kavkazu a temně modrou oblohou. Stařenka sedící vedle mne jmenuje všechny vesničky, kterými projíždíme. Marně se je snažím nalézt v mapě.

Nadmořská výška Horní Svanetie se pohybuje mezi 1400 a 2500 metry nad mořem. Hlavní kavkazský hřeben tvoří na severu hranici s Ruskem a Svanetské pohoří na jihu, dosahující výšky přes 3000 metrů, odděluje Svanetii od ostatní Gruzie. Do Svanetie je přístup v podstatě pouze dvěma průsmyky. Západním po frekventované cestě údolím Inguri, schůdné téměř po celý rok, a východní málo využívanou cestou přes Ugheltský průsmyk, který leží ve výšce 2623 metrů. I když je Ugheltský průsmyk průchodný pouze čtyři měsíce v roce, v minulosti patřil k nejvyužívanější dopravní spojnici s okolním světem. Byla to právě značně obtížná přístupnost, která zakonzervovala tisíciletou kulturu Svanů až do dnešních dnů.

"HLAVNÍM MĚSTEM" SVANETIE JE MESTIA

Po desetihodinové cestě se naše dodávka v podvečer konečně dohrabala do Mestie, která leží ve výšce 1470 metrů nad mořem. Snažím se v centru nalézt ubytování.

Domky lemující náměstí postavené v posledních dvaceti letech připomínají časy nedávno minulé, kdy se do Mestie sjížděly stovky turistů z celé Evropy. Zpustlé obchůdky a restaurace vystřídalo několik plátěných stánků, které přežívají jen díky místním a té hrstce dobrodruhů, co Svanetii každoročně navštíví. Stěží rozeznatelný kruh ve středu náměstí na posledních zbytcích asfaltu sloužil jako heliport. Pravidelný letecký most mezi Mestií a Tbilisi nebo také západogruzínským městem Kutaisi fungoval ještě před deseti lety. Bolševický sen o přetvoření Mestie v prosperující horské středisko se rozplynul jako pára nad hrncem po vyhlášení gruzínské samostatnosti v roce 1991. Zbyly jen rezavé sloupy několika lanovek, zpustlé hotely a vzpomínky na zlaté časy hojnosti. Je však třeba seriózně přiznat, že v Mestii jako na jediném místě ve Svanetii dosud doutná poslední zbytek turistické infrastruktury.

Nakonec se ubytuji v "penzionu", v patrovém domku na náměstí, u rázné Svanky paní Ňani. Cena za nocleh se řídí podle toho, z jaké země ten či onen návštěvník pochází. Mám "štěstí", v Česku stejně jako v Gruzii vládl bolševik, a tak mám vše zdarma! Možná je "hoteliérka" Ňaňa, jak ji všichni v horách znají, první vlaštovkou turistického průmyslu a prototypem obyvatele Svanetie příštího století. Služby své rodinné "cestovky" nabízí dokonce už i na internetu!

ZURABOVA CHLOUBA

Zhltnul jsem sklenku maconi (zkyslé mléko na způsob našeho jogurtu) a ještě před východem slunce se vydal na foto obchůzku Mestií. Ve skutečnosti se jedná o společenství několika původně samostatných osad, které měla spojit v jeden celek výstavba nových domků. Záměrem bolševiků bylo zacelit volné plochy mezi vesničkami, a vytvořit tím důstojné, kompaktně vypadající městečko, hodné názvu "rajonnyj centr". Sluneční paprsky už začínají olizovat okolní štíty hor, zatímco ranní mlha se stále ještě válí v klikatých uličkách aúlů. Až nyní se ukazuje Mestie ve své skutečné pochmurné kráse. K nebi se tyčí jako kamenný les siluety obranných věží a v šeru mladého rána vrací mé myšlenky o staletí zpět do drsného kavkazského středověku, kdy lomcoval společností horalů zvyk krevní msty a strach z vpádů cizích vetřelců. Také proto se rodové věže ve Svanetii stavěly. Uzoučké uličky, sevřené vysokými kamennými zdmi, se proplétají mezi rodinnými "tvrzemi" a směřují vysoko nad vesnici k políčkům brambor a kukuřice. Vše vypadá velmi idylicky, ale vydobýt skromnou úrodu z chudých políček si vyžádá mnoho úsilí.

Nalepený na kamennou zeď dávám přednost stádu ovcí pelášícímu na pastvu, které shrbená stařenka kormidluje dlouhou holí nahoru nad vesnici. "Chočaladechr," zkouším, zda zabere svanský pozdrav, možná zkomolený mojí špatnou výslovností. Vrásčitá tvář babičky se rozzáří. Vysvětluji, už samozřejmě rusky, jak se věci mají, ale i tak je stařenka potěšena sympatiemi, které jsem jí projevil v tom jednom slůvku v její mateřštině. Mává na mě rukou, ať ji následuji. Po deseti metrech zastavujeme a ona vysvětluje, že mi chce představit bratra a synovce.

Buší na bytelná dřevěná vrata a křičí cosi směrem k věži, dokud se z rodinné "citadely" neozve mužský hlas. Po chvíli zaskřípají vrata a malý chlapík s kulatým obličejem a s kšiltovkou na hlavě mě zve dál. "Padaždí!" Zurab na chvíli odběhne kamsi do útrob domu a zanedlouho přivádí prošedivělého staříka neurčitého věku, svírajícího v rukou bizarně zakroucené beraní rohy - "nádoby" na pití. Zurab se samou radostí z nečekané návštěvy může přetrhnout. Odevšad před nás se staříkem snáší talířky s domácím chlebem, s několika druhy sýra a na přikusování natě od cibule. Netroufám si odhadnout objem rohu, do kterého mi nalil tradiční svanskou pálenku ajrak. Nemá více jak dvacet procent, ale zato nepříjemně zapáchá. Ke snídani je však ajrak poněkud silné kafe.

Slunce se rozlévá po okolí. Je sedm hodin ráno a rohy byly již několikrát znovu dolity. Jako jeden z mnoha Svanů je Zurab živ z prodeje kožešin, parohů a vůbec všeho, co jde z lovené zvěře zpeněžit. Pravidelně jednou týdně vyráží na lov do okolních lesů, na medvědy, srnce, jeleny, no prostě na to, co zrovna je. Malý energický mužík ukazuje na zalesněné úbočí bezejmenné hory a chrlí ze sebe jednu loveckou historku za druhou. Vytahuji fotoaparát, a to byl ten správný signál pro Zuraba, který hbitě odběhl pro svoji největší loveckou trofej. Lebka s široce rozloženými rohy patří "horské koze". Zurab převrací bílou lebku zvířete tak, aby byl co nejlépe vidět vyrytý letopočet 1992 doplněný nápisem v gruzínštině. To je Zurabova chlouba. Od mnohých Svanů jsem později slyšel, jak velké je umění toto zvíře, které žije jen vysoko v horách, ulovit. Loučíme se jako staří známí a děda se Zurabem prosí o zaslání fotografie. Slunce se už vyšplhalo nad obzor a bezoblačná obloha předpovídá velmi teplý den.

PŘÍJEZD DO OBČINY IPARY

Je okolo poledne, odhaduji přes třicet stupňů ve stínu, a ve vesnici nikde nikdo. Po kapsách hledám dopis od mého přítele Romana, se kterým jsem se seznámil před týdnem ve Tbilisi. "Musíš Goču ve Svanetii navštívit! Vyřiď mu, že ho moc pozdravuju...," nakazoval mi Roman, když psal pro svého bratra dopis. Asi po deseti minutách, patrně poté, co si mě vesničané pozorně prohlédli úzkými "střílnami" - okny svých kamenných domů, vylézají první průzkumníci. Vesměs to jsou samé stařenky, které mají jedinou práci - udržovat rodinný krb.

Senoseč je v plném proudu, a tak každý, kdo je schopen vylézt na okolní kopce, seče nebo obrací seno. Bez něj by půl roku trvající zimu početná stáda dobytka, skotu a ovcí nepřežila.

Za chvíli jsem obklíčen pěti babkami v černých šatech s tradičními šátky na hlavách. "Gamardžobat," vyhrknu ze sebe pozdrav tentokrát gruzínsky, abych si před nimi neurval svanským pozdravem ostudu. "Gagimardžot," odpoví skoro sborem, a já začínám rusky vyzvídat, kde bydlí Goča Parlani, Romanův bratr. Poslední z nich na mě mávne, ať je následuji k nedalekému patrovému domku se zahradou. Na dvoře se prohánějí slepice a v ohradě kvičí čuníci. Všude, kde je to jenom možné, je rozvěšen dosychající tabák a marihuana. Uvnitř v domě je příjemně chladno. Všude je naprostý pořádek, i když po podlaze ťapají slepice. Dům hlídá ze zdi nade dveřmi první gruzínský prezident Zviad Gamsachurdia zvěčněný na zarámované fotografii s černou stuhou přes okraj. Jeho přísný pohled mě vítá v domě Goči Parlani v jedné z vesniček občiny Ipary.

VŠICHNI JSOU SI PŘÍBUZNÍ

Stoupáme po soumaří stezce z nejníže položené vesničky společenství Ipary. Jako na dlani se pod námi začínají rýsovat aúly vzdálené od sebe vždy jen několik desítek výškových metrů. Jsou rozesety na jednotlivých terasách vytvořených zařezávající se říčkou stále hlouběji do svého podloží. S nabývající nadmořskou výškou se klube zpoza horských hřebenů alabastrová pyramida, pětitisícovka Tetnuldi se sněhovým čepcem.

Za slabou hodinu jsme u cíle. Odměnou za ostrý výstup do sousední občiny Cvilmi je pro nás fantastický pohled na nevelkou náhorní plošinu s malebnými vesničkami, oddělenými od sebe upravenými políčky. Začíná "turné" od jednoho domu k druhému, kde mě chtějí mí průvodci a zároveň hostitelé seznámit se svými příbuznými.

Po několika dnech intenzivních pitek s horaly jsem poznal, že Goča má příbuzné v celém deset kilometrů dlouhém údolí, v každém druhém domě v občinách Cvilmi a Ipary. Velmi starobylý rod Parlani patří v údolí ke čtyřem původním rodům, které se v průběhu staletí staly navzájem příbuznými. Je to důsledek izolovanosti jednotlivých údolí vysokými, obtížně překonatelnými horskými hřebeny.

KYNŽÁL

Dřevěná podlaha vrže pod rázným krokem Giorgiho, mého hostitele, který přináší z vedlejší místnosti půlmetrový kynžál - sečnou a bodnou zbraň s dvoubřitou čepelí. Pro Svany představuje nejcennější relikvii, někdejší odznak mužnosti. Dědí se po mnoho generací z otce na syna. Ve Svanetii však dnes dělá z chlapce muže kalašnikov nebo alespoň lovecká puška, které se povalují snad v každém domě horalů.

Elektřina tradičně nejde. Petrolejka mizerně osvětluje potemnělou místnost a vytváří na stěně děsivě pokroucené stíny sedících postav mužské části Giorgiho rodiny. Ženy sedí v koutě na palandě a mlčky pozorují družný rozhovor u stolu. Giorgi je pyšný na rodinný klenot - kynžál, za ta léta pokrytý černou patinou. I když tuto kdysi smrt rozdávající starožitnost nevidí mí spolusedící poprvé, svůj zájem o tři sta let starou zbraň neskrývají. Oboustranně broušený "mečík" byl ozdobou mužů této rodiny a zároveň součástí národního kroje. "Tady," ukazuje Zurab na čtyři dobře viditelné vrypy na čepeli, "to je počet lidí, kteří skonali tímto kynžálem." Opatrně kynžál otáčí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout na prach.

ZLATÝ DĚD

Stařík s vrásčitou tváří se chlubí trofejemi horských koz, které zdobí štít jeho domu. Musím pár kroků odstoupit, abych viděl obě dvě kožešiny napnuté na dřevěné konstrukci nad prosklenou verandou. Kožešiny se lesknou pod paprsky slunce, jako by byly celé ze zlata. Nevěřím vlastním očím a stále důkladněji si prohlížím jeho umělecká dílka. "Když jsem byl mladší, tak jsem čas od času rýžoval dole v Inguri zlato," ukazuje prstem směrem za převis do údolí. Skutečně, k mému překvapení jsou kožešiny celé pokryty různě velkými zlatými plíšky. Vzpomínám na starořeckou báji o Iasonovi, který uloupil v Kolchidě zlaté rouno. "Zlato jsme rýžovali pomocí zvířecích srstí," vypravuje děda. "Zlaté šupinky se v proudu říčky zachytávaly v kožešině. Po vyschnutí se rouno spálilo, a v ohništi zbylo pouze zlato," vysvětluje. "To je můj poklad," šibalsky se usmívá a z vaku sype na stolek třpytící se šupinky žlutého kovu.

Zlatonosné říčky a potoky Svanetie jsou nepochybně reálným jádrem legendy o Argonautech a zlatém rounu. Se zaujetím zlatokopa děda vypráví dál: "Američané před rokem támhle postavili vesničku pro své prospektory," ukazuje na úbočí protější hory. Napínám zrak a snažím se ve změti skal a sněhových polí rozeznat sebemenší náznak nějaké lidské činnosti, ale marně. "Chlapi, co tam chodí na lov, říkají, že ještě letos začnou s těžbou," dodává. Ať je to jak chce, ze Svanetie druhý Klondike patrně nebude, ale to nic nemění na tom, že si celá řada obyvatel aúlů Ipary a Cvilmi rýžováním přilepšuje ke svým skromným příjmům.

TOSTY, ANEB PITÍ JE OBŘAD

"Pokud nechceš hostitele k smrti urazit, potom musíš alespoň tři stakany dopít do dna," poučuje mě Goča. Tři stakany vodky či ajraku, to jsou tři hlavní tosty věnované několika různým tématům. Tost je označení pro velmi květnatý druh přípitku vyznačující se několikaminutovým proslovem, který začíná podle tradice vždy tamada - jakýsi vrchní bavič či organizátor. Roli tamady na sebe bere nejváženější u stolu. Obecně lze tvrdit, že tosty za zemřelé, za blízké a rodinu, za budoucí svět bez válek a násilí a ještě třeba za dobré lidi na celé zemi jsou nejen mezi Svany, ale i Gruzínci vůbec nejčastější. Mohlo by se zdát, že přípitky zavání podlézavostí k ostatním u stolu, nebo dokonce že jde o jakési divadélko před sousedy, ale zde na Kavkaze tosty lidé myslí opravdu smrtelně vážně.

V dobách, kdy se bezezbytku uplatňoval zákon krevní msty, byl tamada jakýmsi prostředníkem mezi znesvářenými stranami a někdy i "mírotvorcem". Je zvykem, že tost pronesený nejdříve tamadou je ostatními postupně doplňován, rozšiřován a mnohdy také vybočí do zcela jiné roviny. Z tostu se pak stává doslova řečnické cvičení, v němž Svanové během své tisícileté historie dosáhli skutečného mistrovství. Jsou proslulí svojí výřečností, která je spojena s bohatou frazeologií, s množstvím slovních obrazů, a řečnickým uměním vůbec, doplněným výraznou gestikulací i mimikou.

O PŘÁTELSTVÍ A AJRAKU

Na ježka ostříhaný pán domu, pětatřicetiletý drsňák jménem Levan se stakanem pálenky v ruce drmolí svansky tost. Poté odvrátí zrak od sukovitého stolu a upře svoje oči na mě. Přípitek zopakuje rusky, abych byl v obraze. "Připíjím za ty, co už nemohou být s námi, za Kachu, co zůstal v Suchumi..." Nakloní stakan a ucmrndne na stůl. Na mě přichází řada po Gočovi. Odmlka. Všechny oči u stolu se na mě soustředěně upírají a chlapíci u stolů čekají, co se ze mne vyklube. Soukám ze sebe na začátek poněkud kostrbaté věty a snažím se co nejlépe navázat na Goču. Chytám druhý dech, ale stejně to zdaleka nestačí na řečnický kumšt Svanů. S klidným svědomím obětuji "pár kapek" odporně páchnoucího ajraku za zesnulé. Uznalé kývnutí kolemstojících beru za projev uznání.

Ještě chvilka ticha, a lup ho na ex do sebe. Smrtelně vážná nálada se vytratí na několik minut do příštího tostu. Dovídám se, proč byl první přípitek za mrtvé tak niterný. V živé paměti jsou ještě nedávné oběti gruzínsko-abcházského konfliktu. Snad každá rodina má důvod ke smutku a nenávidět válku. V Abcházii padlo mnoho Svanů, kteří se na straně Gruzínců zapojili do nejtěžších bojů.

Odporně páchnoucí ajrak se z litrové láhve po okurkách vypařil během půl hodiny. Rázným krokem přináší hostitel druhou litrovku slabé, asi dvacetiprocentní kukuřičné pálenky. Na první pohled jeho tvář připomíná záporného hrdinu z akčního filmu. Ostře řezané rysy tváře, holá lebka, šilhavé oči a dvoudenní strniště z něho dělají člověka, z něhož jde na první pohled strach. Svým vzhledem pouze doplňuje stejnorodou společnost kolem stolu, která připomíná bandu kriminálníků. Opak je pravdou. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, ve Svanetii žijí snad ti nejpřátelštější lidé na světě. Jenom na horním toku Inguri jsem ve společenství Ipary a Cvilmi strávil u přátel celý týden, nemluvě potom o jiných zákoutích Svanetie. Pohostinnost Svanů neznala mezí a doslova mě stavěla do trapné situace, když mě hostili lidé, kteří byli závislí pouze na tom, co si vypěstují. Hostitel je právem hrdý na to, že může poskytnout svůj dům tomu, kdo přichází v dobrém, a proto je pro pána domu největší urážka, když za nocleh a jídlo chcete zaplatit. Host do domu, Bůh do domu, to tady na Kavkaze platí dvojnásob.

MEZI NEBEM A ZEMÍ

Brodím se rozblácenými uličkami vesničky Žibiani ve společenství Ušgul k mýty opředenému chrámu Lamaria, ve kterém měla být pohřbena královna Thamar (vládla v letech 1184 až 1213), nejslavnější ze všech panovníků středověké Gruzie. Kostelík s mohutnou obrannou věží je obehnán masivní zdí a tvoří dominantu celého údolí. Svaté místo Lamaria konkuruje svojí mystickou krásou nejvyšší gruzínské hoře Pschaře (5027 m n. m.) více jak osm století.

Z okna nedaleko ode mě kdosi vylil škopek špinavé vody. Je sychravé, chladné ráno 29. července. Z nehostinné krajiny přímo navazující na sněhová pole nejvyšších kavkazských štítů stoupá mlha. Ze včerejška na dnešek bylo údolí s nejvýše položenou vesnicí na Kavkaze nemilosrdně bičováno průtrží mračen až do časných ranních hodin. Noční liják připomíná nyní už pouze po kotníky sahající blátivá kaše rozmoklé hlíny smíchaná se zvířecími výkaly.

Tradice ženy vládkyně má pro Svany v každodenním životě nezanedbatelný význam, což mnozí přisuzují právě silnému ženskému kultu vzniklému v souvislosti s úzkým vztahem královny Thamar ke Svanetii. Dnes již patrně nikdo nedokáže, zda byla v kostelíku Lamaria vůbec někdy pohřbena, ale faktem zůstává, že nedlouho po její smrti se chrám stal jedním z nejdůležitějších míst ženských mysterií na Kavkaze, které bylo trnem v oku gruzínské církvi. Ve Svanetii není nikoho, kdo by pochyboval, že je v chrámu Lamaria královna pochována. Kult královny Thamar snad i ovlivnil etiku a společenské vztahy mezi Svany, a tak nepřímo přispěl ke zcela specifickému postavení žen ve společnosti. Ty měly narozdíl od svých kolegyň v jiných Kavkazských národech značná společenská práva. Jejich hlas nebyl zanedbatelný v občinových radách, které hrály důležitou veřejnosprávní úlohu.

Tleskáním rozháním stádo krav, jež se rozvalilo na návsi a zatarasilo mi jedinou možnou cestu ke kostelu. V ranním šeru jsou vidět v dálce na stráních nad aúlem siluety postav, které vyhánějí na pastvu svůj skromný majetek stejně jako před staletími.

Doširoka rozevřené údolí se čtyřmi osadami společenství Ušgul se táhne bezmála deset kilometrů z výšky tří tisíc metrů podél divokého potoka, jednoho z hlavních pramenů řeky Inguri. Společenství Ušgul představuje vzácný ostrůvek původní svanetské architektury. Neopakovatelná atmosféra pitoreskních zákoutí a starobylost aúlů v Ušgulu s nebetyčnými horami v zádech, to je ojedinělá, nepopsatelná podoba nejvýchodnější výspy Volné Svanetie.




SVANETIE

Ekonomická situace vzniklá po rozpadu SSSR uzavřela Svanetii spolehlivě na několik příštích let masové turistice. Turistický průmysl a komercializace této snad nejkrásnější části Gruzie, a nebudu přehánět, když budu tvrdit celého Kavkazu, se zastavil v pravý čas. Nikoli však k prospěchu místních obyvatel, kterým se tak život stal těžším a vrátil se o několik desetiletí zpět. Elektrický proud nejde, silnice jsou vzhledem ke svému zoufalému stavu téměř nesjízdné a na benzin mnozí nemají. Na horských silnicích byly automobily opět vystřídány volskými povozy, oslíky obtěžkanými rozličným nákladem a jezdci na koních. V níže položených krajích, ale i v samotné Svanetii, kolují všemožné zvěsti o banditech, kteří stejně jako před sto lety nahánějí v horách hrůzu ojedinělým pocestným.

Veškerá infrastruktura implantovaná sovětskou mocí zkrachovala. Možnost vydělat si nějaké peníze je ve Svanetii mizivá. To málo peněz, co se horalům podaří za měsíc dát dohromady, stačí sotva na nákup jednoho pytle mouky, který při střídmé spotřebě vydrží šesti až osmičlenné rodině na jeden měsíc. Svanetie je prakticky stát ve státě, kde v mnohých vesničkách peníze ztrácejí hodnotu. Vesničané jsou téměř soběstační. Mléčné produkty, jako sýry a jogurty, jsou velmi chutné a nechybí při žádném jídle, stejně jako zelenina a výborný doma pečený chleba. V létě se zde na zahrádkách a skromných políčkách rodí vcelku dost úrody zeleniny, brambor, kukuřice, ale také kvalitní marihuany a "svanetského" tabáku. Vše, co místní lidé potřebují k přežití, si sami vypěstují, vyrobí, a to málo, na co nestačí, si čas od času jedou dokoupit do města. Jediným podstatným artiklem, který z horských políček nelze vydobýt, je obilí, potažmo mouka, kterou je nutné každý měsíc kupovat od spekulantů z nížin.


O SVANECH


Svanové jsou národem bojovníků. Ve dvacá-
tém století úspěšně bojovali s fašisty i s ruskou
komunistickou mocí.

Svanové patří do kharthvelské větve kavkazské jazykové rodiny a jsou jednou z etnických skupin Gruzínců. Území svobodymilovných a hrdých Svanů se dříve neomezovalo pouze na několik horských údolí Kavkazu, jak je tomu dnes. Starověcí Řekové je znali především jako piráty a válečníky. Také jejich jazyk byl původně více podobný gruzínskému. Jsou pokládáni za velmi starobylý národ a autochtonní obyvatele jižního Kavkazu a dodnes svojí originální kulturou nepřestávají šokovat.

Gruzínské, správněji však kharthvelské kmeny přicházely na území dnešní Gruzie z východní Anatólie (kam vědci kladou jejich pravlast) již od poloviny 2. tisíciletí př. Kr. a migrace z jejich původních sídel pokračovala až do 9. století př. n. l. Svanové byli prvními z kharthvelských kmenů, kteří se v Gruzii usadili. Ze zpráv antických autorů lze usuzovat, že bezprostředně po svém příchodu obývali území mezi dnešními městy Poti a Suchumi na pobřeží Černého moře až do doby kolem změny letopočtu (Strabon je nazývá jako Heniochy). Svany vytlačila od pobřeží dále do hor Kavkazu, do nynějších sídel, někdy v průběhu prvních pěti století nového letopočtu další migrační vlna kharthvelských Zanů (jinak Kolchů). V tomto momentě patrně došlo k podstatné změně v jejich životě. Svanové dali přednost bezpečí a klidnému životu vysoko v horách Kavkazu před neustálými nájezdy sousedů do úrodných nížin Kolchidy. Klid byl mnohonásobně vykoupen velmi obtížným živobytím v extrémních vysokohorských podmínkách, které zároveň ukovaly specifické rysy v jejich kultuře, jež se zčásti dochovaly do současnosti. Od této doby žijí Svanové v krajích Horní a Dolní Svanetie a od počátku 20. století také v údolí řeky Kodori v severovýchodní Abcházii.

Původně všechny kharthvelské kmeny, ať Megrelové, či Svanové, hovořily velmi blízkými dialekty jednoho společného jazyka. Během dlouhého vývoje se jazykové rozdíly prohloubily natolik, že dnes si Gruzínec se Svanem téměř nerozumí. Svanetský jazyk se dělí do čtyř základních dialektů a mluví jím drtivá většina tohoto horského národa.

Horní Svanetie, obklopena hradbou kavkazských velehor, se stala pro Svany doslova pevností archaických tradic a hodnot. Po staletí byla rozdělena na dvě části. Na knížecí, nazvanou podle knížecího rodu Dadeškeliani, pod jejíchž svrchovaností byla dlouhá staletí celá západní část, a na východní Svanetii, známou více pod názvem Volná Svanetie. Tato část byla vždy svobodnou, nezávislou oblastí bez jakékoli centralizované feudální moci a ve srovnání se západní polovinou byla poněkud svéráznější ve všech směrech. Platily zde prastaré občinové zákony a pořádky a také moc byla v rukou jednotlivých rodů, samostatných společenství. Zde se doslova zakonzervovaly četné prvky raněstředověkých sociálních vztahů, včetně silných občinových tradic. Pro Svany je typická obranná věžovitá architektura, která mimo jiné souvisela se zvykovým právem krevní msty, které bylo živé téměř až do poloviny našeho století. Volná či Svobodná Svanetie byla do roku 1853 nejméně známou oblastí na celém Kavkaze nejen pro svoji geografickou polohu, ale také pro nedůvěřivost a podezíravost místních obyvatel k cizincům a vůbec ke všemu cizímu, co do Svanetie z vnějšího světa přicházelo.

Náboženství hraje v životě Svanů důležitou roli. Podle legendy přijali křesťanskou víru společně se sousedními Megrely přímo od apoštola Ondřeje. Svanové jsou velmi hrdi na svoji křesťanskou přináležitost ke gruzínské autokefální církvi. O svanských kostelících se právem mluví jako o pokladnicích gruzínské kultury, ve kterých jsou po staletí uchovávány vzácné umělecké památky. V lidové víře Svanů má pevné místo (podobně jako ve víře Gruzínců) sv. Jiří, který je chápán jako ochránce lidí, a je v ní možné rozpoznat i četné předkřesťanské náboženské tradice. Nejvýznamnější poutní místa ve Svanetii jsou kostel sv. Kirika na hoře Lagurka (nad vesnicí Kala) a kostel Lamaria v Ušgulu.

Napsal Tomáš Kučera
(věcné informace poskytl PhDr. Václav A. Černý)
prosinec 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group