ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BŮH JE VŠECHNO, ALE LES JE VÍC

 

S Peterem Vršanským jsem se seznámil v říjnu loňského roku na každoročním Mezinárodním setkánípřátel turistiky a cestování v Prosiměřicích. Během jeho vyprávění panovalo v sále naprosté tichoa návštěvníci se po vypršení limitu dožadovali přídavku. Jak jsem se dále v kuloárech dozvěděl, se stejným zaujetím mu naslouchají i učení páni profesoři z Oxfordu a stejně si prý získal i respekt ussurijských tygrů.

 

 

. . . . .

 


...

Za svou krátkou vědeckou dráhu jsi stihl už tolik, že by se za to nemusel stydět leckterý kolega těsně před penzí. O výsledky tvé práce má zájem mimo jiné Ruská akedemie věd, Britské muzeum, podporuje ji UNESCO... Chtě nechtě musím na začátek položit obligátní otázku: Jak to všechno začalo?

 

Jak to začalo? Tomu by jsi nevěřil, ale na počátku byl sen. Měl jsem ho už hodně dávno a od něj se to všechno odvíjí. Mohl bych ho dokonale popsat, ale je to věc, se kterou se nerad svěřuji. Pomohla mi pochopit mnoho věcí o přírodě. Zkrátka jsem si řekl, že to je to pravé, pro co chci žít.

 

Své sny o životě má každý. U mnohých však až do smrti zůstanou pouhopouhými sny. Jak jsi ten tvůj začal uskutečňovat ty?

 

Sedli jsme s kamarády na vlak a řekli si, že pojedem tam, kam nás koleje zavedou. Vydali jsme se na východ a dojeli na Ussuri. Obklopila nás ještě nedotčená, panenská příroda. Pochopil jsem, že to je asi ta má krajina snů. Od té doby jsem tam strávil sedmdesát pět týdnů a v březnu tam na devět měsíců odlétám znova. Aby si však někdo nemyslel · rozhodně to není vůbec nějaké vhodné místo pro rekreaci. Jednak je tam nebezpečno kvůli pytlákům, a za druhé jsem tolik bodavého hmyzu neviděl ani v žádném muzeu.

 

Když ses poprvé vydal na Dálný východ, to už jsi studoval biologii?

 

Ano. Dlouho jsem se rozmýšlel, jesli budu studovat, anebo se aktivně věnovat ochraně přírody. Došlo mi, že abych se mohl důkladně věnovat přírodě, musím ji nejdříve co nejlépe poznat, a tak jsem šel na studia.

 

Vaše první expedice, nebo spíše výlet, na Ussuri se uskutečnila v roce 1994. O rok později jste se tam vrátili. Jeli jste tam už s určitým konkrétním cílem?

 

Přípravě na druhou expedici jsme věnovali skoro všechen náš volný čas, založili jsme si dokonce mezinárodní studentskou organizaci LENS. Byl to obrovský kolotoč... Zkusili jsme kontaktovat mimo jiné prezidium Ruské akademie věd, abychom je seznámili s našimi záměry. Vyšlo to a od té doby se datuje naše spolupráce. Záštitu nám poskytlo také UNESCO.

 

Jesti dobře počítám, tak ti tehdy bylo čerstvých devatenáct let. Jak se sotva po maturitě domlouvá spolupráce s tak renomovanými institucemi?

 

Dodneška jsem vlastně ani nepochochopil, jak se to mohlo stát. Asi to bude tím, že všechno co děláme, neděláme pro sebe, ale pro přírodu.

 

S jakým cílem jste se tedy na Ussuri vydali podruhé?

 

Okolí řeky Ussuri je fantastické mimo jiné tím, že s tam vyskytují zbytky třetihorních pralesů. Je to jedinečná příležitost, jak být najednou v dávné minulosti i přítomnosti. Já osobně za vůbec nejzajímavější věc na tomto světě považuji studium evoluce živočichů, a právě tomuhle oboru se chci věnovat.

 

Podařilo se vám splnit cíle expedice Ussuri "95"

 

Hlavně jsme se v tomto regionu dobře zorientovali. Zjistili jsme, které oblasti dosud nebyly probádané, zdokumentovali velké množství živočichů... Co se týká vědecké práce, prozkoumávali jsme naleziště fosilního hmyzu a vzorky nyní společně vyhodnocujeme s profesorem Alexandrem Pavlovičem Rasnicynovem, který je v oboru evoluce živočichů světovou jedničkou. Podařilo se nám mimo jiné popsat zatím zcela neznámou živočišnou čeleď.

 

Jakou?

 

Jedná se o prastarou skupinu živočichů, která nemá ani slovenské, ani české jméno. Vědecký název této čeledi je Tunguskapteridae. Jde o sto čtyřicet milionů let staré jedince. Celý rok 1996 jsem proseděl nad mikroskopem, bylo to úmorné, ale jak říkám, život není pieřičko. Čirou náhodou jsem se jednou podíval na tento hmyz pod elektronovým mikroskopem a zjistil naprosto fascinující skutečnost. Exemplář byl tak dobře zachovaný, že paradoxně je možné ho zkoumat lépe, než kdyby žil! To je věc, která se dosud nepovedla nikomu jinému na světě.

 

Proč?

 

Protože už neobsahují živou organickou hmotu, která se jinak musí pracně odstraňovat. Našli jsme například malinkatou mušku, s křídly o velikosti dvou milimetrů. V každém křídle se nachází ješte osm drobounkých žilek, vyživující křídélka tohoto tvorečka před 143 miliony let. Provedl jsem průřez žilkou, na kterém je velmi dobře pozorovatelných několik desítek mikrostruktur, kupříkladu senzily sloužící k vnímání proudění vzduchu nad křídlem. Pro názornost · jeden takový senzil je velký asi jeden mikrometr. Takovýchto unikátních nálezů je však zatím asi pouze dvacet na celém světě. Tři se našly v Brazílii a zbytek my na Baisse. Je to něco opravdu bombastického. Naše naleziště však oznámíme až po vyhlášení rezervace. Zatím mohu jen říci, že se nachází někde na Sibiři...

 

Co jsi po tomto zjištění podnikl?

 

Výsledky jsme předali Britskému muzeu v Londýně a Imperial College v Ascotu. Učené pány v těchto institucích uvedené poznatky natolik zaujaly, že už za týden jsem bez jakéhokoliv vysvětlování dostal letenku do Londýna a grant na studium mikrostruktur, což v přepočtu dělalo asi půl milionu korun.

 

Mohl by jsi ještě laicky vysvětlit v čem jsou tvé objevy tak "bombastické"?

 

Zachovalé mikrostruktury jsou natolik jemné, že dosud nikdo v podstatě ani nevěděl, k čemu sloužily. Tímto se nám otevírá úplně nový svět. Už si umíme představit, že takováto stvoření žila ve společnosti zvířat známých z Jurského parku. Došli jsme k závěru, že některé receptory staré sto čtyřicet milionů let jsou velmi podobné těm u dnešních živočichů, například švábům. Leckdo by řekl, že šváb je tvor minimálně nesympatický a vůbec takový divný. Proč se potom ale vyskytuje téměř všude? Čím více přírodu studujeme, tím více se blížíme k názoru, že ti nejdokonalejší živočichové jsou právě ti nejjednodušší. Nejedná se o žádná vzácná zvířata, ale naopak o ty nejobyčejnější, jež můžeme najít takřka všude. Struktury, které momentálně studujeme, jsou velmi podobné těm, které mají právě švábi. Receptory schopné zaregistrovat změnu polohy o deset miliontin milimetru!

 

Hovořili jsme, jak se ti podařilo navázal kontakt s Ruskou akademií věd. Docela by mne také zajímalo, jaké bylo například tvé přijetí u vědeckých kapacit z Britského muzea.

 

V Britském muzeu mne odkázali na profesora Quicka a abych prý na něj počkal v expozici. Stoupl jsem si pod největšího zachovalého dinosaura a čekal. Za chvíli přišel takový mladý chalan, asi něco přes třicet a čekal taky. Po nějaké době ke mně přistoupil a zeptal se: "Vy jste profesor Vršanský?"

 

Jeden z tvých projektů se jmenuje Eurus. Abych se přiznal, tento název ve mně evokuje různé významy...

 

Neznamená to Evropa a Rusko dohromady, jak by se snad mohlo zdát. Je slovní přesmyčka Ussuri, a Eurus latinsky znamená východní vítr. Ussuri je mé srdce, můj život, zkrátka úplně všechno.

 

Pojďme se ještě chvíli bavit o tom, co jsi nejenom na Ussuri, ale celkově na Sibiři dosud zkoumal. Nešlo přece jen o fosilní hmyz.

 

Například jsme prozkoumali celý unikátní geologický odkryv, jehož nejstarší vrstva je stará sto čtyřicet čtyři milionů let a nejmladší je o pět set tisíc roků mladší. Je tak možné porovnávat život na zemi v těchto obdobích. Objevili jsme tam zcela nový druh létajícího ještěra. Je to takové velmi legrační zvířátko s rozpětím křídel asi čtyřiceti centimetrů. Výskyt takovéhoto tvora byl již dříve předpokládán, a to na základě nálezu blechy v tamních sedimentech. Profesor usoudil, že pokud tam žil parazit, musel existovat i jeho hostitel. No a my jsme ho objevili.

 

Místo vašeho bádání se nachází v srdci Sibiře, pro běžného člověka je naprosto nedostupné, nedá se najít ani na mapě. Jak to tam vypadá s ochranou přírody?

 

Je smutné, že lidé, kteří na Sibiři žijí, si vůbec neuvědomují, proč by svou úchvatnou přírodu měli chránit. Zastřelit zvíře je pro ně něco naprosto běžného. Myslí si, že jich mohou pozabíjet, kolik chtějí, protože oni nevidí jejich úbytek. Takhle žijí od pradávna. Vysvětlovali jsme jim, že i u nás jsme měli kdysi takovou přírodu, a jak je dneska zničená. Ale na druhou stranu musím říci, že už si toto nebezpečí pomalu začínají uvědomovat. Hodně dobrého v tomto směru vykonávají mezinárodní organizace. Například Američané tam financují ekologická centra pro děti. To je strašně důležité.

 

Jaký je tedy dnešní stav přírody v oblasti Ussuri a blízkém okolí?

 

Na pováženou. Ochrana přírody je naším hlavním cílem.

 

A co pytláci? Není přece žádným tajemstvím, že Rusko patří k hlavním nelegálním "exportérům" nejrůznějších kůží šelem, ptačích vajec... Jen v loňském roce bylo na moskevském letišti Šeremetěvo zadrženo "zboží" tohoto druhu za bezmála 200 000 dolarů.

 

Je to obrovský problém a těžko se proti němu bojuje. Ochranou se mimo jiné zabývají celé týmy, které ve dne v noci pročesávají Tajgu a pytláky hledají. Někdy se tam i střílí. I my jsme jednou na pytláka narazili.

 

Co jste udělali?

 

Vystřelili. Nesmí se to, ale jinak by střelil první on, a možná by nás zabil. Tam se jinak žije. Oblast, kde pobýváme, je navíc jedinou oblastí, kde roste bájný žen-šen, což je také velmi vyhledávaný a ceněný artikl. Toho pytláka jsme samozřejmně nezastřelili, ale taky už se tam podle našich informací neukázal.

 

Jaký je vztah ruských správců přírodních parků k ochraně přírody?

 

Znám strážce, kteří do této práce dávají celé své sdrce, zkrátka úplně všechno. Záleží jim jen a jen na přírodě. Na druhou stranu tam lidé mají hlad a jedna kůže z tygra představuje celou roční výplatu. Někdy nemají na vybranou. V loňském roce se stal smutný případ, kdy se amurský leopard, asi najvzácnější kočkovitá šelma na světě, chytil do pasti, pytlák ho zabil a stáhnul. Byl však dopaden, spoután a přivázán ke stromu. Mlčky k němu přistoupil ředitel rezervace, vytasil nůž a řekl: "Tak a teď ti uřežu tvoje koule, to je tvůj trest". Nakonce to ale neudělal.

 

Před časem vyvolalo obrovské vzrušení klonování ovce Dolly. Zastánci klonování, například někteří čínští vědci, tvrdí, že by se tímto postupem daly zachránit ohrožené druhy živočichů. Jako příklad tehdy uváděli pandy. Myslíš si, že by se klonování dalo použít k záchraně ussurijského tygra nebo amurského leoparda?

 

Tyto šelmy se klonovat nedají. Není to tak jednoduché. I kdyby to šlo, tak by to řešení podle mne nebylo, protože zvířata se velmi těžce vracejí zpátky do volné přírody. Šelmy ztrácejí přirozený strach z člověka, a to jim může být osudné. V okolí Ussuri se traduje mnoho hrůzostrašných příběhů o útocích tygra proti lidem. Když tě chce, tak tě prostě sežere. V této části světa člověk není pánem. Opravdu. Je to, jako by jsi vcházel k někomu jinému do jeho domu. Jediným pánem je tam tygr. Je to nejúžasnější zvíře. Když jsem ho poprvé uviděl, tak jsem to všechno, co jsem dosud znal jen z vyprávění, pochopil. Je nepopsatelný pocit slyšet jeho hlas uprostřed tajgy.

 

Řve?

 

Řve. I na nás si jednou zakřičel. Je carem tajgy a tajga je jeho chrám. Bůh nepotřebuje kostely, jediným chrámem a oltářem zároveň je celá příroda.

 

Co jste carovi tajgy provedli, že na vás zařval?

 

Jednou jsme narazili na jeho místo, kolem se válely nejrůznější kosti a všude bylo plno stop. Pochopili jsme, že by jsme asi měli co nejrychleji odejít, ale rozhodli se zůstat. Taková příležitost by se už jen tak nemusela naskytnout. První výstrahou byl ten řev a fakt, že mezi kostrami se nacházely i zbytky himalájského medvěda. Řekli jsme si, že pokud bude chtít, tak někoho z nás sežere tak jako tak. Pak se strhla strašná bouře a v ní jsme spatřili pána tajgy. Podíval se mi do očí a bez nejmenších známek strachu pokračoval ve své cestě. Ladným skokem přeskočil pětimetrovou řeku a ztrácel se v tajze, pohybujíc se stále směrem ke mně. Zůstal jsem ochromený, neschopen jakéhokoli pohybu. Necítil jsem strach, jen obrovskou bázeň a úctu k tomuto nejkrásnějšímu zvířeti na Zemi.

 

Pak už jsi cara nepotkal?

 

On mne ano, ale já jeho ne.

 

Tomu nerozumím.

 

Někteří tygři mají na svém těle umístěnou vysílačku, aby ochranáři znali jejich polohu. My jsme s sebou měli přijímač, signalizující v jaké vzdálenosti od nás se některý z tygrů právě nachází. Takto vím jistě o třiceti případech, kdy nás pozoroval a z toho šestkrát ze vzdálenosti menší než patnáct metrů a jednou dokonce z pouhých osmi metrů! Znali jsme sice směr, kde by asi mohl být, ale nikdo z nás ho nezahlédl. Všude bylo naprosté ticho, ani tráva se nehnula. Hold v tomhle směru bude mít lepší statistiku asi vždycky on.

 

V březnu odlétáš na Dálný východ znova. Jaké si kladeš cíle pro nadcházejících devět pracovních měsíců v ussurijské divočině?

 

Je toho víc, tak jen ve stručnosti. Náš mezinárodní, slovensko-rusko-anglický program nese název AMBA, což znamená tygr v řeči původních obyvatel této části Sibiře, Nanajců. Chceme objevit úplně nová naleziště fosilního hmyzu a důkladněji prozkoumat ty objevené v roce 1961. Byla totiž prozkoumána jen velice zběžně a je velmi reálné, že objevíme další velmi zajímavé nálezy. Dále budeme pracovat na rezšiřování rozervace, na jejímž území žije amurský leopard, protože ve volné přírodě žijí už pouze dvacet čtyři jedinci této nádherné šelmy. Dále budeme usilovat o záchranu jedinečných sladkovodních tuleňů, žijících pouze na jediném místě na světě, a to na ostrově uprostřed jezera Bajkal. Jejich záchranu a výzkum podpořil také jistý český magazín. Ako sa len volá...?

 

Koktejl?

 

Hej, Koktejl.

 

Povídali jsme si již drahnou dobu, přesto bych se tě na závěr zeptal ještě na jednu věc. O co ti vlastně jde? Proč to všechno děláš?

 

Proč... Na jedné straně mi jde o divokost a nepoznanost. Příroda je pro mne zdrojem veškerého světla. Vystupuje z temna hmoty a je neprojevená. Zároveň je poznáním, předmětem poznání i cílem poznání, nacházící se v srdci každé živé bytosti. Chtěl bych žít tak, abych jednou nejenom mohl svým vnukům říci, že jsem viděl ussurijského tygra, ale abych jim ho mohl živého v přírodě ukázat. Ne, aby mi řekli: "Dobře, dědo, ty jsi sice ussurijského tygra viděl, ale poslední byl zastřelený před dvaceti lety." Toho bych se teda opravdu dožít nechtěl.

 

Rozhovor jsme začali tvým snem. Měl jsi do té doby ještě nějaký další?

 

Nejdřív bych chtěl dovést do konce tento. Bude to třeba trvat celý život a možná si s ním vystačím.
leden 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group