ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KINNAUR A SPITI - UTAJENÉ SKVOSTY HIMÁLAJE

Na severovýchodě indického svazového státu Himachal Pradesh, podél hranice s Tibetem leží dva téměř zapomenuté himálajské regiony - Kinnaur a Spiti. Až do roku 1993 byly obě oblasti prakticky nepřístupné, a to nejen pro západní, ale i indické turisty. Možná právě díky tomu si uchovaly svou původní, nedotčenou tvář. Dokonale se na ně hodí jedno staré indické rčení: "Ani za dobu tisíce životů se nedá vypovědět úžas Himálaje." Kinnaur je zemí legend a starých tradicí. Podle místních pramenů celý Kinnaur se svojí přírodní krásou spadl z nebe jako dar bohů. Ve slavných hinduistických védách jsou zase jeho obyvatelé, Kinners, popisováni jako napůl lidé a napůl bohové s lidskými těly a zvířecími hlavami. Obývali prý rajské zahrady vysoko v horách, kde se společně s bohy věnovali nebeskému muzicírování. Stovky festivalů a slavností nechávají v současnosti vzpomenout na tuto dávnou a prazvláštní dobu. Tam, kde se zasněžené vrcholky rozpínají až k neskutečně modré obloze a srázy rudě barevného kamení padají do pustých měsíčních údolí, leží zase jedna z posledních himálajských Shangril - Spiti. Desítky buddhistických klášterů, z nichž některé jsou staré až 1000 let, uchovávají ve svých zdech bohatství nesmírné výpovědní hodnoty. Nástěnné fresky, dřevěné sochy Buddhů, obří mandaly, vůně štiplavého kadidla a přítmí olejových lamp, to vše v člověku probouzí pocity naplněné obdivem k duchovní síle těchto zapomenutých svatyní.

ÚDOLÍ SANGLA - MALÉ ŠVÝCARSKO INDIE

Je konec června, pozdní odpoledne, a my vysedáme z přeplněného autobusu u jedné z mála křižovatek na staré indo-

-tibetské silnici. Autobus pokračuje dál do Recong Peo. Naším cílem je Sangla, prý jedno z nejkrásnějších údolí v Himálaji. Jedinou přístupovou cestou je kamenitá cesta sjízdná pouze džípem, vysekaná ve skále nad dravým tokem říčky Baspa. O její zrádnosti nejlépe svědčí všudypřítomné nápisy "Bůh vám žehnej". Objevuje se vesnice Sangla, podle které se celé údolí jmenuje. Už na první pohled mě upoutává zvláštní ráz místní architektury, se kterým jsem se zatím nikde jinde v indickém Himálaji nesetkal. Prakticky všechny stavby jsou dřevěné, s jakousi podivně prohnutou a do výšky se tyčící břidlicovou střechou. Nad jejich vchody visí trofejní paroží, přinášející podle pověry štěstí do domu. Zdejší lidé nás pozorují s jistou dávkou ostychu a místy až dojemné nesmělosti. Druhý den, když jsem se procházel vesnicí, jsem ale po setkání s jedním pastevcem poznal, že za touto počáteční slupkou nesmělosti a možná i nedůvěry se skrývá pohostinná povaha a otevřené srdce.

Gulaf mi svojí nevelkou zásobou angličtiny začal vyprávět o životě místních lidí: "Většina z vesnice se živí zemědělstvím a chovem dobytka, prakticky každá rodina je vlastně soběstačná. Ti, co mají větší pozemky, pěstují jablka nebo jiné ovoce, které se dobře prodává a vyváží do celé Indie." Jablka ze Sangly jsou prý v Indii dokonce nejvíce ceněná. Přes léto mají dostatek slunce a hlavně je nijak neponičí monzunové deště. Rostou zde také košaté vlašské ořešáky, meruňky a jiné nám známé ovocné stromy. Lokální specialitou je pak chilgoza - zvláštní druh borovice s jedlými chutnými semínky.

Přímo nad Sanglou, postavená na vysoké skále, leží starověká pevnost a vesnice Kamru. Kdysi dávno, než přesunul své sídlo do Sarahanu, ji obýval kinnaurský panovník. Prudké stoupání napříč alejí jabloní a následné bloudění labyrintem kamenných schodišť ve vesnici dá člověku řádně zabrat. Pevnost je vlastně jakousi vysokou dřevěnou věží na kamenných základech. Vzbuzuje dojem němého strážce držícího hlídku nad rozlehlým údolím. Panoramatický výhled na zelená políčka, husté lesy a majestátní vrcholky vysokých hor je tou pravou odměnou za náročný výstup. "Sangla je takové malé Švýcarsko Indie," povídal hrdě malý chlapec, který za mnou přiběhl do pevnosti. Netrvalo dlouho, a už mě tahal na návštěvu. Tatínek mě určitě rád uvidí. Takové pozvání se samozřejmě nedalo odmítnout. Vešli jsme na dvorek hezky upraveného domu a hned mě upoutal zvuk tepajícího kladiva. Pan Basin je výrobcem hudebních nástrojů. Přesněji řečeno měděných píšťal různých tvarů a velikostí. Jeho píšťaly nesmějí chybět na žádné slavnosti v širokém okolí. Toto krásné řemeslo má v jeho rodině dávnou tradici, která panu Basinovi přináší velkou vážnost v celé vesnici. Jako jeden z mála umí dobře anglicky a zná takříkajíc okolní svět. Lidé se proto k němu chodí často poradit, nebo jen tak posedět na kus řeči, takže na dvorku je stále příjemný ruch. Vůbec se mi nechce opustit tuto výjimečnou atmosféru odpolední pohody, ale jelikož mě čeká strmá cesta dolů, a v Himálaji padá tma hodně rychle, tak mi nic jiného nezbývá. "Jestli chceš poznat, co to je Kinnaur, navštiv určitě alespoň jeden festival," volá na mě pan Basin.

KALPA A KINNAUR KAILASH

Na strmém svahu údolí řeky Sutlej leží správní centrum Kinnauru - Recong Peo. Několik stovek výškových metrů příjemnou cestou skrz hustý les obrovitých cedrů a vysokých borovic, a jsme ve vesnici Kalpa.


Hinduistické chrámy v Kinnauru zdobí typicky prohnutá břidlicová střecha. Na stěnách najdeme množství barevných soch božstev, ale také exotických zvířat, jako slonů a tygrů, jejichž přítomnost je v tomto hornatém regionu opravdovou záhadou.

Kalpa leží na jakési plošině uprostřed zalesněného svahu. Její centrum tvoří opět několik dřevěných staveb typické kinnaurské architektury, jakou jsme viděli již v Sangle. Kolem dokola jsou roztroušená malá políčka s až neskutečně bujnou vegetací. Záhony brambor a fazolí střídají plochy vzrostlé kukuřice. Mezi tím se pak jako neprostupná džungle tyčí stovky rostlin indického konopí. Slunce už pomalu zapadá a jeho poslední paprsky nasvěcují mohutný zasněžený hřeben na protější straně údolí. Člověku se nabízí výhled, který doslova bere dech. Kdesi uprostřed špičatého hřebenu se skrývá posvátná hora Kinnaur Kailash. Je to jakýsi menší bratříček slavného tibetského Kailasu. Na samém vrcholu šestitisícové hory je vztyčený obří šivalingam, který během dne mění barvy v závislosti na dopadajícím světle. Hora se v posledních letech stává cílem mnoha hinduistických poutníků z celé Indie. Ti mohou zvolit jednu ze tří možností k jejímu posvátnému obejití. Parikarama, jak se tato pouť nazývá, trvá zpravidla déle než týden a jejím smyslem je uctění boha Šivy, který podle legendy kdysi dávno horu obýval.

Jedna legenda dále tvrdí, že to byla právě Kalpa, kam mocný Šiva každoročně na podzim sestupoval ze svého obydlí, aby si náležitě užil při sklizni svého oblíbeného konopí a přečkal zde pak celou zimu. Je proto velmi překvapující, že v současnosti se o konopí ve vesnici prakticky nikdo nezajímá. Rostliny rostou planě bez nejmenšího povšimnutí místních lidí. Tradice podzimní výroby čarasu (hašiše), tak jako v jiných částech Himachal Pradeshe, tady v podstatě neexistuje.

V Kalpě panuje v letních měsících takřka ideální klima. Sluncem zalité svahy neustále ovívá čerstvý horský vzduch. Déšť přichází jenom zřídka. Není proto divu, že v dobách Britské Indie měli toto místo v oblibě vysocí britští úředníci. Několik honosných chat roztroušených na mýtinách kolem vesnice stále připomíná dávné koloniální časy. Britské úředníky dnes pouze vystřídali jejich indičtí nástupci.

NA FESTIVALU BOHA NARASHIMY

Na půli cesty mezi Kalpou a Recong Peo leží vesnice Kothi. Je tam jednak významný hinduistický chrám a také je to poslední místo v celém Kinnauru, kde se ještě vyskytuje polyandrie (manželství jedné ženy s více muži), v dávných dobách běžná v celé oblasti.

Chrám "Shuvang Chandika" objevuji na prostorném mramorovém nádvoří uprostřed vesnice. Stavba je - jak se dá předpokládat - opět celá ze dřeva. Na stěnách najdeme množství barevných soch božstev, ale také exotických zvířat, jako slonů, tygrů a krokodýlů, jejichž přítomnost je v této hornaté oblasti opravdovou záhadou. S chrámem rovněž sousedí buddhistická svatyně. V celém Kinnauru žije nezanedbatelné procento buddhistů a je tady zvykem stavět chrámy v těsné blízkosti, což má patrně symbolizovat naprostou shodu mezi stoupenci obou náboženství. Vyvrcholením celého toulání po Kothi je pro mě objevení malého jezírka napravo od chrámu. Prohání se v něm totiž veliké hejno posvátných kaprů. "Tyto ryby přinášejí blaho celé vesnici. Jsou potomky Kinners - polobohů z dávných dob," vysvětlujeme mi mladý vesnický učitel. Využiji jeho výřečnosti a ptám se ho na polyandrii. "Žije tady stále ještě několik starších žen s více manžely, ale mladá generace již tento dávný zvyk definitivně odvrhla. Jestli chceš ale dneska něco vidět, vydrž do odpoledne, bude se konat festival."

Slavnostní procesí se pomalu chystá na nádvoří před chrámem. Bubeníci ladí své nástroje, trubači profukují píšťaly a ostatní nazdobují nosítka s božstvem. Všichni lidé mají na sobě místní kroj. Najednou si uvědomuji, že kolem sebe vidím jenom samé muže, ženy jako by se někam ztratily. Ptám se jednoho z nich, jak je to možné.


Slavnostní procesí stoupá s božstvem na obětní místo vysoko v horách. Bůh Narashima je patronem nad sklizní ovoce a výrobou pálenky GHANTI.

"Toto je uctění lokálního boha Narashimy, a jestli chceš, pojď s námi, právě vyrážíme," dostává se mi odpovědi. Přidávám se k průvodu. Po chvíli chůze po úzké pěšině se procesí náhle zastavuje u jednoho z vesnických domů. Z něho zanedlouho vychází paní domu doprovázená nejstarší dcerou s lahvemi naplněnými průhlednou tekutinou. Obě jsou také v kroji, na hlavě mají tradiční čepici tepang. Přibližují se k nosítkám s bohem a postupně ho ze všech stran polévají. Zbytek lahve potom rozlévají do nastavených mužských dlaní. "To je ghanti, místní pálenka z rozličných druhů ovoce," povídá muž, který mě předtím vybídl k pochodu. "Dej si také s námi, abys i ty uctil velkého Narashimu. On je naším patronem nad úrodou ovoce. To on rozhoduje, jaká bude letos sklizeň a kolik se z ní vypálí ghanti." Přijímám pozvání a nastavuji své dlaně. Zatímco usrkávám lahodný nápoj, procesí se dává znovu do pohybu. U více než třísetkilových nosítek s bohem se rychle střídají nosiči. Každý z mužů se podílí na jeho přepravě. Stoupáme stále výš do hor a pravidelně se zastavujeme u každého stavení, kde se znovu a znovu opakuje stejný rituál. Já asi po třetí zastávce zdvořile odmítám nastavit dlaně, protože již téměř necítím pomalu se vlekoucí nohy. To ostatní se rozhodně nešetří a poctivě prolévají svá hrdla. Obdivuji jejich výdrž, která je zajisté znakem skutečné záliby v pití této pálenky. Doma si ji tady pálí prý skoro každá rodina. V malém množství, pouze pro osobní potřebu, dokonce s požehnáním místních úřadů.

Cílem naší pouti je obětiště na vrcholu zdolávaného svahu. Tam již na nás také čekají zbylé ženy s dalšími zásobami ghanti. Vše se připravuje na závěrečné obětování. Muzikanti přidávají do rytmu, údolím se nese dunivý zvuk bubnů bam, ženy zpívají a zároveň rozlévají pálenku do všech světových stran. Jeden z mužů obchází s kouřícím kadidlem kolem Narashimy. Zraky všech lidí se stáčejí k bohovi. Po chvíli se všichni sklánějí k zemi a vzdávají mu svůj hold. Zárovně ho tak prosí o dobrou úrodu. Nakonec ho opět polévají zbylým ghanti. Vybraní muži budou u boha ještě držet stráž do druhého rána, a pak ho odnesou po stejné cestě zpět do chrámu.

NAKO - OÁZA UPROSTŘED PUSTINY

Stará indo-tibetská silnice z Kalpy na sever Kinnauru směrem do Spiti vede prakticky celou dobu podél mohutného toku řeky Sutlej. Kdysi dávno po ní projížděly kupecké karavany přeplněné hedvábím, vzácným kořením a jiným orientálním bohatstvím. Teď je vystřídali jejich modernější nástupci - náklaďáky Tata zásobující odlehlé oblasti všemi potřebnými surovinami. Jednou z posledních vesnic v Kinnauru závislých na existenci staré indo-tibetské silnice je Nako.


Nako vzbuzuje na první pohled dojem podivného lidského mraveniště. Cesta skrz Kamenné stavby, dokonale korespondující s okolní drsnou krajinou, jakoby ani neexistovala.

Nako leží ve výšce kolem 3600 m a na první pohled vypadá, jako kdyby snad ani nepatřilo do tohoto světa. Uprostřed nekonečné pustiny se zjevuje zelená oáza s jezírkem. V jeho temné, brčálově zelené vodě se odráží dokonalý obraz na břehu stojících domů. Celá vesnice se tísní na malém kopečku nad jezírkem a svým vzhledem vzbuzuje dojem podivného lidského mraveniště. Kamenné stavby jsou namačkány těsně vedle sebe. Cesta skrz vesnici jako by ani neexistovala. Bludiště úzkých křivolakých uliček člověka neznalého věci vždy bezpečně zavede do slepého zákoutí či na dvorek některého z domů. Jednoduché kamenné stavby napůl zapuštěné do země svým vzhledem dokonale korespondují s drsným okolím. Na jejich rovných střechách se suší zásoby topného dřeva, největšího bohatství v této ledově pusté krajině.

Všude panuje až nezvyklé ticho, narušované pouze zvuky domácích zvířat. Dospělí jsou totiž na polích a děti ve škole. Najednou prořízne vzduch krátké zazvonění a z dlouhé, nově vypadající stavby na kraji vesnice se vyvalí hrozen dětí. Právě jim skončilo vyučování. Malí i velcí, kluci i holky, všichni v jednotných slušivých uniformách skotačí na hřišti před školou. V jejich rysech jsou patrné jasné znaky tibetských předků. Vždyť taky hranice Tibetu jsou odtud coby kamenem dohodil. "Odkud přicházíš?" ptá se mě nesměle malý klučina. "Cestuji z Evropy a dneska jsem přijel z Kalpy," odpovídám. "To neznám, já jsem z Naka a jsem buddhista, až budu větší, chci být mnichem jako můj starší bratr."

Tibetský buddhismus rozšířený prakticky v celé oblasti Transhimálaje zapustil kořeny v dávných dobách i zde. Modlitební praporky vlají nad každou střechou, na volných prostranstvích kolem vesnice se válí hromady kamenů s vytesanými mantrami a centrem všeho dění je klášter. Právě spojení jedinečné přírodní krásy s všudypřítomnou magičností starého Buddhova učení dává Naku neopakovatelné kouzlo. Kouzlo, které nás bude provázet dál po cestě napříč Spiti.

TABO - BUDOUCÍ DOMOV DALAJLAMY

Když se v roce 1996 radili nejvyšší tibetští lamové o místě konání každoroční slavnostní ceremonie Kalachakry, vedené samotným dalajlamou, padla volba na klášter Tabo.

Hlavní pohnutkou jejich výběru byla snaha o zviditelnění tisíciletého výročí založení kláštera. Pokud se dá totiž spolehnout na historické prameny, tak to bylo právě roku 996, kdy se velký učitel a překladatel buddhistických textů ze sanskrtu do tibetštiny Rinchen Jangpo toulal údolím řeky Spiti. Společně se svými žáky si vybral několik míst, na kterých pak založil kláštery. Tabo byl jedním z nich. Díky svému strategickému postavení se klášter rychle stal duchovním a uměleckým centrem celé oblasti.

Klášterní komplex tvoří 9 svatyní a 23 různě velikých stup obehnaných kamennou zdí. Prosté hliněné stavby nebudí zvenčí žádný zvláštní dojem. Procházka vnitřkem je ale zato tím pravým dotykem úžasného mystéria tibetského buddhismu. Ten se ve své vizuální podobě jeví jako velice barevný, hravý a bohatě zdobený. V Tabu to platí dvojnásobně. Když si vaše oči přivyknou na sporé osvětlení hlavní svatyně, začne se před vámi zjevovat umělecké bohatství, o kterém se možná nezdálo ani Ali Babovi. Na zdech se střídají dokonale zachované fresky se sochami sedících božstev, ze stropu visí mohutné sametové prapory s vyšitými mantrami. Uprostřed místnosti se leskne pětice vznešených pozlacených soch Bódhisattvů. Na nosných dřevěných sloupech jsou v několika řadách nad sebou pověšené obří mandaly. Na malých meditačních stolečcích rozesetých po místnosti leží úhledně narovnané svazky posvátných textů. Vzduchem se nese vůně štiplavého kadidla společně se zápachem hořících olejových lamp. K vašim uším doléhá melodický zvuk mnichy drmolených modliteb. Je to jakýsi frontální útok na všechny vaše smysly. Napadá vás, jestli se vám to náhodou všechno jenom nezdá. Všechno je tak tajemné a neznámé.

Tabo patří k nejsvětějším klášterům ve světě tibetského buddhismu. A jeho význam v posledních letech stále roste. Zasloužil se o to především velký lama Gserskong Rimpoche. Koncem sedmdesátých let Tabo sám několikrát navštívil, aby zde pozvedl duchovní výuku mnišské komunity. Později ho s jeho požehnáním následovali další významní učitelé. Klášter pravidelně navštěvuje i Jeho Svatost dalajlama. Dokonce se proslýchá, že by sem na sklonku života, až již nebude mít síly na vykonávání svého úřadu, odešel na odpočinek.

Možná i proto bylo v posledních letech kousek od původního komplexu postaveno několik nových budov. Mnichům slouží nová meditační místnost. Do klášterní školy zase proudí davy mladých noviců. Je tady centrum výuky uměleckých řemesel. Pro potřeby každého návštěvníka slouží dobře vybavená knihovna. O nasycení hladových žaludků se stará klášterní jídelna, bydlet se dá v útulné ubytovně. Kdo má zájem, může navštívit v nové svatyni také každodenní ranní ceremonii. Tabo se o svoji další budoucnost rozhodně obávat nemusí. Jeho duchovní potenciál bude i nadále pozitivně působit na prostý život zdejších lidí a obohacovat každého z cizích návštěvníků.


ÚDOLÍ PIN - ZEMĚ IBEXŮ A SNĚŽNÝCH LEOPARDŮ

"Jo, kdepak sněžný leopard, toho tady neviděl ani můj pradědeček. To ibexové se občas objevují, hlavně na jaře, když vysoko v horách není ještě dost čerstvé pastvy. Teď v létě však určitě žádného neuvidíš," zchlazuje mé naděje mladý pastevec na odlehlé samotě hluboko uvnitř národního parku. Dostane-li se vám totiž do ruky jakýkoliv z indických rádoby průvodců o Spiti, můžete si být naprosto jisti, že tam nebude chybět pasáž s lákavým názvem "Údolí Pin, národní park - země ibexů a sněžných leopardů".

Můj počáteční pocit zklamání brzy vystřídalo hluboké uspokojení okolní krajinou. Ty tam jsou pusté a vyprahlé planiny, srázy barevného kamení a bezútěšná údolí. Suchý vzduch nahradila příjemná svěžest a vůně rozkvetlých bylin. Desítky pramenů vyvěrajících na úbočích zasněžených štítů přinášejí půdě tolik potřebnou vláhu. Dokonale zbudovaný systém zavlažovacích kanálů navíc vodu rozvádí i do těch nejodlehlejších zákoutí. Krajina se příjemně zelená, políčka ječmene a hrášku střídají koberce rozkvetlých hořců, mateřídoušky, modrých zvonků a jiných vysokohorských bylin. Celkově jich tady roste více než 400 druhů. Tam, kde voda teprve nedávno začala zavlažovat neúrodný svah, vyrážejí první trsy luční trávy, na kterých si pochutnávají stáda ovcí, koz a jiných domácích zvířat. Brzy je vystřídají pilné ruce vesničanů, které vysbírají všechno kamení, zryjí půdu a osejí další drahocenné políčko. Nelehký proces zúrodňování zdánlivě bezútěšné půdy, dobře známý našim dávným předkům, je tady jediným zdrojem obživy stále rostoucí populace. Některým rodinám pak přináší i možnost prodat nadbytečnou úrodu a vydělat si pár potřebných rupií.

Nazveme-li celé Spiti zapomenutou zemí, pak údolí řeky Pin můžeme směle prohlásit za konec světa. Když se koncem 10. století prohnala celým regionem mohutná vlna misionářů přinášejících nové náboženství - tibetský buddhismus, údolí Pin se jakoby zázrakem vyhnula. Lidé tak zůstali věrni své původní víře bön, vycházející z uctívání mocných přírodních sil. Rituální obřady obětování zvířat byly na denním pořádku, ve výjimečných případech se mocným démonům nabídl i člověk. Teprve o několik století později se sem jaksi záhadně rozšířila zvláštní forma tantrického buddhismu. Ten se vyznačuje především velkým důrazem kladeným na praktické formy víry.

K mé radosti se i já osobně setkávám s jednou z těchto praktik. V prostorném domě rodiny, která nám poskytla střechu nad hlavou, se brzy ráno rozléhá dunivý zvuk. Za otevřenými dveřmi uprostřed místnosti spatřuji sedícího starého muže, jak tluče podivně prohnutou paličkou do zavěšeného bubnu. Druhou rukou krouží svazkem vonných tyčinek nad malým oltářkem před sebou. Hlubokým hlasem prozpěvuje do rytmu melodické modlitby. Najednou mě spatří, jeho pohled je plný překvapení. Dochází mi, že jsem ho vyrušil v jeho intimním rozjímání, a rychle odcházím. Jak se později dozvídám, podobné obřady se denně, ráno i večer, odehrávají prakticky v každém domě a jsou výsadou nejstarších mužů z rodiny. Slouží k zahnání zlých démonů a k očištění duše od hříchů všedního dne.

Údolí je také domovem putujících lamů buzhenů, kteří se přesouvají z vesnice do vesnice, kde hraním komedií, zázračných příběhů a zpěvem balad přitahují pozornost všech lidí. Jejich vystoupení je plné artistických kousků s tajemným magickým významem. Vrcholem celého programu je rituál tříštění kamene. Na plochý kámen se nakreslí ošklivá figurka - zpodobnění zlého démona. Pak si jeden z lamů lehne na zem, kámen se mu položí na hruď a ostatní ho prudkým úderem rozbijí na několik kusů. Zlo je tak poraženo a vesnice očištěna.

Ve svých barevných cestách krajinou lamové neustávají ani v třeskutých zimních měsících. Jejich úloha je totiž pro zdejší lidi nezastupitelná. Díky své po staletí budované autoritě bývají zváni ke konzultaci takřka ve všech důležitých otázkách, jako je třeba plánování svatby, stavba nového domu nebo koupě mladého koně. V neposlední řadě prý dokáží i léčit nemoci a odvracejí živelné pohromy.

DANKAR, LALUNG A MĚSÍČNÍ ÚDOLÍ

Uprostřed širokého údolí řeky Spiti, na vrcholku strmé skály, ve výšce bezmála 4000 metrů se zdvihá k nebesům majestátní Dankar gompa. Tento opevněný klášter postavený někdy v patnáctém století byl po dlouhá staletí sídlem krále - vládce nad celým Spiti. Na vrcholu slávy v něm přebývalo na 160 vybraných mnichů. Bylo zde vězení a v nejvýše položené věži sídlila vojenská posádka. Přilehlá vesnice byla zase cílem všech kupců cestujících těmito končinami. Na tržištích se jim dobře obchodovalo se vzácnými surovinami z indických nížin a obratem zas mohli nakoupit modré tyrkysy nebo kvalitní vlnu. Tohle všechno ale již dávno odvál čas. Vesnice je dnes bezvýznamným místem mimo hlavní silnici a klášter pozvolna chátrá.

"Snažíme se provádět alespoň ty nejdůležitější záchranné práce. Na víc zatím nemá naše vláda peníze. Podobných chátrajících objektů jsou po celé Indii desítky. Občas pomůže některá zahraniční organizace, jindy zase přispějí na opravu věřící. Tady ve Spiti je to ale horší, ve světě o existenci zdejších klášterů v podstatě nikdo neví a místní lidé nemají peníze často ani pro svoji vlastní potřebu," zklamaně prohodil mladý archeolog. "Copak Dankar, ten bych třeba z mého pohledu klidně oželel, ale Lalung, to je pravý klenot. Tisíc let staré fresky a stovky úžasných soch jsou pro nás archeology jedinečným materiálem ke studiu vzájemných vztahů mezi uměním a náboženstvím."

Co je na Dankaru určitě nejzajímavější, je jeho jedinečná poloha. Z dálky vzbuzuje představu jakéhosi nebeského hnízda a výhled z klášterního ochozu je zase něčím víc než jen obyčejným pohledem do kraje. Asi proto tady taky sídlil král, který měl zajisté pocit dokonalého přehledu nad životem svého království. Pobývajícím mnichům tento výhled do nekonečných dálek okolního světa zase neustále připomínal bezvýznamnost jejich vlastního ega, a byl tak dobrým pomocníkem na cestě k vytouženému osvobození z věčného koloběhu života.

Klášter Lalung se nachází asi 15 km od Dankaru. Vede k němu krkolomná stezka údolím řeky Lingti. Toto údolí je nejdelší a nejširší v celém Spiti, zároveň ale také nejpustější. Je to jakési živoucí geologické muzeum, dávající vzpomenout na dobu, kdy se zrodil Himálaj. Srázy rudě zbarveného kamení střídají ocelově temná skaliska, jinde se zase z krajiny zdvihají obří pískovcové homole a kostrbaté břidlicové útvary. Moře jako kdyby ustoupilo před chvílí. Nad hlavou se v až kýčovitě modrém nebi třpytí věčné ledovcové obaly šestitisícových hor. Jedna z nich je Gya Peak, s výškou 6794 m nejvyšší hora celého Himachal Pradeshe. Zvukovou kulisou tohoto bizarního království je hukot ledovcové říčky a občasné zakrákorání osamělého havrana.

V celém údolí jako kdyby nebylo života. Snad jedinou výjimkou je právě klášter Lalung s přilehlou vesničkou. Kolem pramene křišťálově průzračného potůčku se táhne nízký porost hustého křoví, kousek pod ním jakoby zázrakem, na ostrůvku uprostřed kamenné nádrže, roste obří, svěže vypadající vrba. Je tu také malá zahrádka, a pak vstup do zdánlivě úplně nevýrazné svatyně. Zouvám si boty a potichu vklouznu dovnitř. Úzké schodiště mě vede přímo do hlavní a zároveň jediné klášterní místnosti. Pro tmu vůbec nic nevidím, takže se brzy vracím zpět ke stoleté vrbě. K mému štěstí zrovna přichází ctihodný lama, strážce kláštera. S radostným úsměvem vytahuje odkudsi zaprášenou plynovou lampu a zve mě dál na prohlídku. "Lalung založil, podobně jako Tabo, velký překladatel Rinchen Jangpo. To, co ti teď ukáži, neuvidíš nikde na světě," prohodil s hrdostí v hlase.

V malé místnosti se tísní na tři stovky barevných soch. V různých velikostech, přilepené na stěně od země až ke stropu. Je tady zastoupeno více než třicet rozličných božstev. Všechny sochy hledí doprostřed místnosti, jakoby na vás. Expresivní výrazy tváří mají vzbuzovat přirozenou pokoru a respekt věřících. U vchodových dveří jsou po obou stranách na stěně vyobrazeni dva strašliví démoni - opravdové zosobnění zla. Jejich úlohou je zbavovat vstoupivší osobu všech negativních myšlenek, a očišťovat tak její duši.

KAZA

Potřebujete-li ve Spiti sehnat něco více, než jen základní a životu nezbytné potřeby, musíte vyrazit do Kazy. Tato vesnice se díky své strategické poloze stala po pádu Dankarské gompy sídlem krále a v současnosti je správním centrem celého Spiti. Právě zde se začínají místní lidé seznamovat s vymoženostmi západního světa. Na bazaru si mohou koupit třeba walkmana, v restauraci si dají kolu, a kdyby měli komu, mohou si zatelefonovat kamkoliv do světa. Řidičům se tady nabízí jediná možnost k načerpání pohonných hmot a opravě vozidla. Loni byla dostavěna tolik potřebná nemocnice. Kaza je zkrátka pulzující metropolí s neobyčejným významem pro obyvatele celého regionu.

Jak to ale obvykle bývá, má jako správná metropole také svoji odvrácenou tvář. Procházíte-li centrem vesnice, musíte si zvyknout na všudypřítomný zápach a špínu, a to snad v ještě koncentrovanější podobě než jinde v Indii. Vynález kanalizace sem asi ještě nedorazil, a nebo ho prostě místní lidé zavrhli. Malým potůčkem skrz vesnici již od rána protékají smrduté splašky. Ve slepých zákoutích se kupí hromady hnoje a cesty připomínají překážkové dráhy nad lidskými výkaly. Konec konců, ani vám nezbývá v případě nutnosti než objevit alespoň trochu zastrčený kout a vykonat tam nezbytnou potřebu.

Budete-li v slabém měsíčním světle uprostřed noci náhodou také hledat cestu k vašemu hotelu, můžete si být skoro jisti, že narazíte na nejméně jednu potácející se postavu s nepřítomným výrazem. Alkohol si zkrátka vždy a všude najde své oběti. Zvláště pak v takto nehostinných a drsných životních podmínkách, jaké ve Spiti panují. Vždyť krátké léto již koncem října vystřídají první mrazy a v lednu klesá teplota třeba až k -30 °C. Tomu, kdo si v sobě nevypěstuje silnou náboženskou víru, se pak prostě nabízí alkohol - dobrý to společník na ukrácení volné chvíle. Naštěstí se zatím jinde než v Kaze neprodává, takže se k němu pravidelně dostane pouze malé procento zdejších lidí.
duben 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group