ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA NEVYZPYTATELNÉ EKVÁDORSKÉ VULKÁNY

Ekvádor je zemí sopek, i když má také oceán, krásné ostrovy a husté pralesy. Sopek je tu totiž skoro čtyřicet, z toho osm činných. Zemské desky, oceánská Nazca a pevninská Jihoamerická, vytvořily před osmdesáti miliony let obří hřeben jihoamerických And. Na stále nehotovém a tvárném území teď ventilují přetlak žhavou lávou, balvany a masami popela. A právě nevyzpytatelné ekvádorské vrcholy byly cílem naší expedice.

PICHINCHA - HROZBA A OSUD QUITA
Guagua Pichinchu, která se klene přímo nad hlavním městem Ekvádoru Quitem, jsme si zvolili jako horu pro relativně rychlou aklimatizaci před výstupem na další, vyšší sopky. Výstupy na ni se datují již od 16. století. K těm známějším patří výstup francouzské zeměměřičské společnosti, která horu zdolala roku 1742, a přírodovědce a badatele Alexandra Humboldta z roku 1802. My jsme chtěli hned první den po příletu vystoupit alespoň do úrovně 3500 nadmořských metrů a strávit tam noc. V Quitu, které leží ve výšce 2850 metrů a je po bolivijském La Pazu druhým nejvýše položeným hlavním městem kontinentu, si najímáme vozidlo, které nás veze až za vesnici Lloa. Blátivá cesta stoupá mezi políčky indiánských obyvatel, kteří s motykou v ruce obdělávají zdejší úrodnou sopečnou půdu. Postupujeme s krosnami na zádech po úbočí sopky a s obavami sledujeme zhoršující se počasí. Prší, viditelnost je mizerná a kýžená chata (refugio) stále nikde. V okolí se rozprostírá typické páramo - travnatá step s osamocenými keři a řadou nízkých, ale nápadně kvetoucích rostlin, jako jsou červené kastileje, modré vlčí boby či růžové hořce zcela nepodobné těm našim.
Docházíme na plošinu a navlékáme teplejší oblečení. Pláštěnky se nadouvají větrem, blíží se soumrak. Pozdě za tmy konečně docházíme, už za hustého sněžení, ke kamenné chatě, kde můžeme na palandách ve vlastních spacácích přenocovat. Teprve ráno zjišťujeme, že nadmořská výška není 3500 metrů, jak uváděly některé prameny, ale skoro o 1000 metrů vyšší! To také dostatečně vysvětluje naši krušnou noc: bolesti hlavy, neutišitelnou zimnici, lehké oblouznění. Do takové výšky se opravdu nemá vystupovat najednou a to, že jsme to hned první den dokázali, není zrovna důvod ke chlubení. Zkušeným vysokohorským turistům by se to stávat nemělo... Ráno je všude čerstvý sníh, zataženo, jen opodál prosvítá okraj 2,6 km širokého kráteru Pichinchy. Jdeme k němu, ale nevidíme skoro nic. Mlha, mraky a závany sirného pachu. Výstupem po okraji kráteru zdoláváme vrcholovou skálu a vracíme se.
Druhý den jsme se v místním tisku dočetli, že sopka byla v noci poměrně aktivní a odfoukla značné množství plynů. Ve známé historii explodovala již 25krát. Snad největší výbuch v roce 1660 pokryl město více než čtvrtmetrovou vrstvou pemzy a popela a mraky zakryly slunce na několik dnů. Pak skoro dvě století byla Pichincha relativně v klidu a více o sobě dala vědět opět v 19. století. Nynější aktivita začala na počátku 80. let a zřejmě se zvyšuje. Pár týdnů po návratu domů nás zastihla zpráva o novém prudkém zvýšení vulkanické aktivity a ohrožení města. Sopka vypouštěla z kráteru přes 10 kilometrů vysoký sloup dýmu a popela a muselo být několikrát uzavřeno letiště a také školy, vesnice Lloa byla evakuována. Naštěstí aktivní kráter 4784 metrů vysokého vrcholu Guagua Pichincha (guagua znamená mladá nebo „dítě“) je od Quita odkloněn, a tak alespoň výrony lávy by město pravděpodobně nepostihly. Poslední zprávy z května a června 2003 signalizují určité zklidnění, avšak nestabilita trvá a v okolí jsou denně hlášeny slabší otřesy půdy. Druhý vrchol, asi o 15 m nižší, se nazývá Rucu (stará) Pichincha a je dnes už naštěstí vyhaslý.
Asi 25 km severně od Quita prochází rovník, který dal jméno celé zemi. Ekvádorci jsou na tuto důležitou zemskou přímku patřičně pyšní a postavili na něm několik monumentů. Mitad del Mundo, muzeum, turistické zázemí a především rovník v podobě bílé čáry, na kterou si návštěvník rozkročmo stoupne, aby měl jednu nohu na severní a druhou na jižní polokouli, je největší z nich. Severně od rovníku ční nad náhorní planinu několik sopek, většinou vyhaslých. Předně Cotacachi dosahuje takřka pětitisícové hranice (4939 m). Vypíná se severozápadně od města Otavala a její kráter zaplavilo jezero, po kterém se plavíme loďkou a na ostrově uprostřed něho obdivujeme stromy obsypané epifytními bromeliemi. Při jeho březích rostou krásné vysoké trávy z rodu Cortaderia, které se v poslední době začínají pěstovat i na našich zahradách. Průvodce nás upozorňuje na probublávající oxid uhličitý, svědčící o vyhasínající aktivitě sopky.
Východně od Otavala se nachází výrazný kužel vyhaslé Imbabury (4609 m), zrcadlící se v jezeře San Pablo (svatého Pavla). A jižně od Otavala, v drsné a opuštěné krajině blízko jezer Mojanda, najdeme nevýrazný vypreparovaný sopouch vulkánu Fuya Fuya (4263 m). Úplně na severu se při kolumbijských hranicích nachází sopka Chiles (4723 m).

LÍBEZNÝ KRK MĚSÍCE
„Líbezný krk měsíce“, jak zní název Cotopaxi v kečuánštině, se zdvihá k obloze asi 80 kilometrů pod rovníkem. Pravidelný sněhobílý kužel Cotopaxi (5897 m) je jedním ze symbolů Ekvádoru. V Ekvádoru bývá uváděn jako nejvyšší aktivní vulkán na světě, ale ve skutečnosti je to chilské Guallatiri (6060 m). Cotopaxi náleží k východnímu andskému hřebenu. Kráter je hluboký 300 m a od roku 1534 byl v činnosti devětkrát, naposledy v roce 1975. Sopečné výbuchy této druhé nejvyšší hory Ekvádoru několikrát poničily město Latacunga, vzdálené 30 km. Sopka může na svazích roztavit také velké masy sněhu a ledu, takže lidem v okolí hrozí i ničivé proudy vody a bahna.
Na vrchol vystoupili jako první už roku 1872 Reiss a Escobar. Dnes sopku zdolává každoročně značný počet lidí, což umožnila chata José Ribas, vybudovaná v polovině sedmdesátých let ve výšce 4800 m. Výstup od ní trvá průměrně šest hodin. Sopka je součástí Národního parku Cotopaxi o rozloze 340 km2. Chráněny jsou i některé blízké vrcholy, horské páramo i les v nižších polohách, dnes však často změněný vysazenými borovicemi a eukalypty.
Přijíždíme ke vstupní bráně do Národního parku Cotopaxi a počasí nic neslibuje. Prší, je mlha. Vůz zdolává další a další kilometry a my pozvolna nabíráme výšku. Projíždíme kolem obrovských erozí vymletých roklí, jež rozbrázdily úbočí sopky v nižších polohách. Dostáváme se na páramos, travnaté horské stepi oživené řadou nápadných rostlin. Zejména plošina Limpiopungo v nadmořské výšce 3800 m s mělkými jezery by bez kvetoucích koberečků působila jednotvárně a drsně.
V dálce se občas vynoří z mraků rozložitá Pasochoa (4200 m), kdežto Sincholagua (4893 m) zůstává z větší části skryta. Také vrchol majestátní Cotopaxi se ztrácí v mracích, jen spodní sněhová linie prosvítá. Až skoro do 4600 m se dostane vozidlo. Dál už musíme pěšky. Tři čtvrtě hodiny cesty štěrkovitým svahem za silného sněžení a větru a jsme v útulné José Ribas.
Vstáváme o půlnoci. Vpravíme do sebe horký sladký čaj a vločkovou snídani, ustrojíme se co nejtepleji, opásáme sedacími úvazky, do batohů přidáváme mačky a lana a s cepíny v rukou vyrážíme v 1 hodinu do mrazivé noci. Čelovky vrhají kužel světla na kamenitý svah nad chatou, ale už po krátké době stoupání musíme nasadit mačky. Od 5000 m je sněhová pokrývka souvislá a poměrně silná. Svah má sklon 40, místy až 50 stupňů. Navázáni po trojicích na lano stoupáme hlubokým sněhem, obcházíme nebezpečné ledovcové trhliny. Vítr stále zesiluje a žene proti nám sněhovou krupici. Ve spojení s patnáctistupňovým mrazem to výstup dále ztěžuje. Výška je samozřejmě velmi citelná a nutí k častým odpočinkům. Míjíme mohutné sněhové převisy, jeskyně plné krápníků, až se dostáváme k obří černé skále Yanasacha. Rozednívá se a po sedmé hodině ranní konečně dorážíme na vrchol. Plochý hřbet vulkánu je ponořený do hustých mraků, takže ani nevidíme do třísetmetrového kráteru. Mrazivý vítr nás přinutí k brzkému ústupu. Ten je třeba absolvovat dopoledne, dokud nehrozí nebezpečí lavin či pádu do trhliny.

OHNIVÉ HRDLO NAD BA~NOS
Když v jednom z dalších dnů, po návratu od překrásného horského kráterového jezera Quilotoa, míříme z Ambata směrem na Ba~nos, objeví se v dálce před námi jako přízrak špičatý vulkán - Tungurahua. Tmavý kužel kontrastuje s modrou oblohou, nad údolím se vznášejí cáry mraků. Ba~nos znamená lázně. Příjemné městečko svou lázeňskou aktivitu založilo právě na sopce, na jejímž úpatí leží. Až 50 ̌C horké vulkanické léčivé prameny proslavily toto místo v celém Ekvádoru. Pod kolmou skalní stěnou jsou nejznámější lázně Piscina de la Virgen, hned vedle jsou lázně Santa Clara. Nejhezčí lázně El Salado jsou od Ba~nos asi tři kilometry a tvoří je bazény na terasách pod úpatím sopky. Okolní pralesy živí mnohé říčky, které často spadají ze stupňů členitého okolí vysokými vodopády. Několik takových vidíme cestou při hlavní řece Pastaza, patřící k povodí Amazonky. Lázeňské město je spjato s Tungurahuou opravdu těsně. I v místním velkém kostele na nás sopka hledí z barevné malby hned u vchodu. Tungurahua znamená v kečuánštině „Ohnivé hrdlo“. Nyní je ale klid a my jsme v tomto poklidném městě plném hotelů a penzionů nakonec strávili tři dny. Opustit město nám znemožnila stávka autodopravců, kteří na jediné silnici směrem na západ postavili barikádu. Ládujeme se tedy místními specialitami, k nimž patří afenikue, slazené těsto z mandlového oleje a grilovaná morčata, a čekáme, až nám po jednání na radnici velitel vládou vyslaného vojenského oddílu mezi skandujícími stávkujícími uvolní cestu. Míjíme ještě několik zátarasů, ale nakonec už bez problémů projíždíme po nové, v mapách a průvodcích ještě neuvedené silnici. Netušíme, že pouhé dva měsíce po našem návratu do Evropy dá o sobě sopka důrazně vědět: sloupy kouře a popela až do výše kolem 10 kilometrů přinutí k evakuaci 25 000 obyvatel z Ba~nos a okolí, kameny a popel pokryjí plochu 50 000 hektarů... Podle zpráv z června 2003 aktivita sopky neustává, občas létají z kráteru kameny, sloup kouře a spad popela trvá s různou intenzitou.

CHIMBORAZO - VYHASLÝ MAJESTÁT
Chimborazo, obrovský, rozložitý dávno vyhaslý vulkán, vytvořil kolem sebe kdysi měsíční krajinu. Z ní se teď zdvihá do impozantní výše 6310 metrů, pokryt zářícím sněhem a ledem. Vysoká hora leží 150 kilometrů jižně od hlavního města, ale ze severu je vidět již od kolumbijských hranic a od jihu až z Peru. Chimborazo bylo kdysi po tři čtvrtě století považováno za nejvyšší horu světa! Dodnes mu svým způsobem toto prvenství zůstalo - vlivem nepravidelného zakřivení Země leží vrchol hory mnohem dále od zemského středu než Mt. Everest v Himálaji. Rozlehlost a majestátnost tohoto velikána nás nutí přemýšlet o obrovské vulkanické aktivitě v minulosti, která dala vzniknout takovým masám sopečné hmoty.
Hlavní vrchol hory odolával lidem až do úspěšného výstupu Edwarda Whympera v roce 1880. Dnes je tato jeho první cesta standardní výstupovou trasou, i když Whymperova druhá výstupová cesta ze severozápadu je snazší. Na první trase je ale od roku 1980 nejvýše položená chata v Ekvádoru ve výši 5000 metrů.
Terénní vozidlo nás prašnou cestou dopravuje až do výše 4800 m. Necháváme tu některé věci a půl hodiny vystupujeme mezi sněhovými jazyky k Whymperově nové chatě. Fičí mrazivý vítr, ale obloha je čistá a obnažuje nám obra nad námi. Jdeme brzy spát, protože už v 11 hodin večer musíme vylézt ze spacáků a o půlnoci se vydat do tmy. Sledujeme levou výstupovou trasu. Nasazujeme mačky, navazujeme se na jisticí lano a opíráme do cepínů. Postupujeme vlevo od skal známých jako Whymperovy jehly. Cesta je většinou strmá, vyčerpávající. Metry přibývají jen pomalu, zato naše nosy i nápoje v batohu mrznou urychleně. Obcházíme zřetelné ledovcové trhliny. Srpek měsíce chabě osvětluje okolí, čelovky jsou nutné.
Dlouhá sněhová pole zdoláváme šikmými „cik-cak“ výstupy. Ledové séraky (nebezpečné hlavně přes den) lemují střední část výstupu. Už za úsvitu docházíme na Ventimilla Peak (6267 m). Čeká nás ještě nekonečný, i když jen kilometrový průchod hlubokým sněhovým plató a poté svahem s bořícím se sněhem, než můžeme konečně po osmi hodinách námahy stanout na vlastním vrcholu Chimboraza. Je krásně, a tak si vychutnáváme pohled z jednoho z nejznámějších vrcholů And. Severním směrem se nad mraky tyčí desítky kilometrů vzdálená Cotopaxi, oba vrcholky Illinizy, Antisany, ale i rovníková Cayambe a ještě dále Cotacachi. Zcela nedaleko se zdá Tungurahua a divoce rozeklaný El Altar. A konečně na jihovýchodě ve vzdálenosti 80 km se tyčí zřetelný bílý kužel obávané Sangaye. Zatímco vrcholy máme jako na dlani, ekvádorská údolí hluboko pod námi zakrývají mraky.
Návrat do Riobamby je rychlý. Chtěli jsme zde přenocovat, ale dáváme přednost konvoji s chráněným vojenským doprovodem. Stávky a s nimi i zátarasy se totiž mezitím rozšířily na celou zemi. Unaveni nasedáme do autobusu a naposledy obdivujeme poprášené čepice hor. Přejíždíme vysoké hřebeny, klesáme serpentinami do hlubokých kaňonů a po neuvěřitelných 3,5 hodinách končíme v přístavním městě Guayaquilu. Ráno jsme byli na nejvyšší hoře Ekvádoru - 6310 metrů a večer na pobřeží Tichého oceánu. Během jednoho dne, vlastně dvanácti hodin, jsme sestoupili o šest kilometrů!
březen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group