ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DOBYL JSEM KILI

Obzor se ztrácí ve sluncem rozvlněném vzduchu východoafrických savan. Nos mám rozplácnutý na okénku našeho landroveru a vyhlížím nejvyšší horu Afriky. Místo ní se mi na silnici do Moshi, městečka na jejím úpatí, míhají před očima jen kozy, děti a cyklisti s umělohmotnými kanystry. „Podívej! Tam,“ zapichuje řidič svůj prst někam do oblohy. A tak jsem ho prvně spatřil: vznášelo se, plulo oblohou, majestátní ve své nádheře, jako by ani nepatřilo do tohoto světa. Nebeské sídlo místních bohů - Kilimandžáro.

HORA ŽIVITELKA
Kilimandžáro, nebo také Kili, jak mu familiárně říkají všichni, kdo se s ním blíže seznámí, vlastně není hora, ale pohoří. Masiv o délce 60 a šířce 40 kilometrů, jemuž dominují tři vrcholy: Shira (3943 m), Mawenzi (5149 m) a nejvyšší Kibo (5895 m). Jsou sopečného původu a jako poslední, před sto tisíci lety, skončilo sopečnou aktivitu Kibo. Výstup na jeho vrchol Uhuru Peak, který napříč čtyřmi vegetačními pásmy absolvuje ročně několik tisíc turistů, je zdrojem slušné obživy místních obyvatel. Horskou silnici k bráně Národního parku Kilimandžáro lemují, zasazené do bujné vegetace, rozestavěné hotely a obchůdky se vším možným. Náš „nutný“ doprovod tvoří včetně Romana, místního průvodce z kmene Meru, šest lidí. Jeden nosič na toaletní papír, jeden na mýdlo... Trochu přeháním, ale opravdu nechápu, proč my dva, já a můj kamarád Petr Duchek, kterému říkám Mr. Daček, potřebujeme kolem sebe tolik lidí. Ale chcete vidět sníh v rovníkové Africe? Chcete se ho dotknout? Tak musíte platit. A ne málo. Průměrná cena jednoho dne výstupu je okolo sta dolarů. Suma, která vám pomůže překonat únavu a zahnat myšlenky na delší aklimatizaci. I tak počítejte nejméně s pěti dny. Tedy pokud nejste bohatý japonský turista s bílými rukavičkami a rouškou přes obličej. I takové zde můžete potkat.

TŘI VÝŠKOVÉ TÁBORY
Stezka do Mandara Hut (2700 m n. m.), prvního tábora, se kroutí horským pralesem. Upravená a udržovaná tisíci kroky připomíná cestičku parkem, jen místy je narušena kořenovým systémem pralesa, vodou nebo neposlušným kamenem. Občas v porostu zahlédnete pár červených oček a máte dojem, že vás sledují pralesní skřítci. Vzápětí oči zmizí a nad hlavou vám s vřískotem přeběhne tlupa kočkodanů diadémových na cestě za potravou či jinou důležitou opičí záležitostí.
Slunce se dotýkalo vrcholků stromů, když jsme se po třech hodinách chůze ocitli na prostranství mezi dřevěnými chatkami prvního tábora. Mandara Hut je několik chatek vybavených palandami a matracemi. Nosiči bydlí odděleně. Na kraji tábora se ve větvích nerušeně krmila rodina gueréz pláštíkových, která přitom vydávala neopakovatelné zvuky. S blížícím se soumrakem ale její volání pomalu utichalo a vystřídaly ho skřeky nočního pralesa, které mi zněly v uších ještě ve spánku.
Ráno byl tábor plný shonu a křiku. Nosiči hulákají, ječí a navzájem se pošťuchují. Konečně mají sbaleno i naši. „Pole-pole (pomalu),“ tlumí naše ostré tempo průvodce Roman. Čeká nás tisíc metrů převýšení. Opustili jsme pásmo lesa a procházíme pásmem subalpínských horských vřesovišť. Rovníkové slunce se nám s veškerou svou silou opřelo do zad a stín v této oblasti je tím nejnepravděpodobnějším, co v pravé poledne můžete čekat. Kolem stezky se objevují jen první obří starčky a lobelky. Nejsou to sice stromy, ale i tak dosahují několikametrové výšky. Před druhým táborem nás vítají velcí „krkavci“ s obojkem z bílého peří. Nepůsobí příliš přívětivým dojmem.
Horombo Hut (3720 m n. m.) je několik chatek k ubytování, jedna velká jako jídelna a primitivní sociálky. Koupil jsem si pivo značky Kilimandžáro, které mají schované v jedné z chatek a prodávají ho za dolar a půl. Teď sedím v „jídelně“ a otevřenými dveřmi sem vítr vhání mraky. Kousek od mé nohy sedí myška se čtyřmi pruhy na zádech. Cpe se sušenkou, kterou jsem jí nadrobil. Vůbec se nebojí.
Východ slunce vítáme velmi odpornou cibulovou polévkou, vejcem, usušeným párkem a dvěma kolečky rajčat k snídani. S obědem v igelitovém sáčku v batohu vyrážíme na stezku. Zhruba v polovině trasy míjíme Last Watter Point, poslední příležitost k nabrání vody. Po pěti hodinách trmácení měsíční krajinou bez rostlin, poháněni ledovým větrem, jsme dosáhli posledního tábora ve výšce 4700 m n. m. Kibo Hut je jedna zděná budova, stany pro nosiče a tři turecké záchody. Ubytovna, která připomíná prasečák, má několik místností. V jedné bydlí dva američtí piloti, dva Němci, Mr. Daček a já. Místnost je plná strašlivého puchu propocených věcí a nemytých těl. Večeříme v pět odpoledne a po jídle ihned uléháme na palandy. Z nadmořské výšky mě hrozně bolí hlava.

NOČNÍ VÝSTUP
Byla to nejdelší noc v mém životě. Nemohl jsem usnout. Pět hodin jsem se jen převaloval a s nepříjemnou pravidelností si kladl neodbytnou otázku: „Dokážu to?“ Abych se zbavil bušení ve spáncích, vypil jsem téměř dva litry vody. Je sedm hodin, osm, devět... stále nemohu usnout. Bolest hlavy pomalu ustupuje a kolem půl desáté jsem konečně zabral. Hodinu nato mě vzbudila voda, kterou jsem vypil. Krátce po půlnoci vstáváme. Obloha je jak vymetená a hvězdy září jen pár metrů nad našimi hlavami. Srpek měsíce ozařuje západní svahy Mawenzi. Je to magická podívaná.
V jednu hodinu ráno opouštíme tábor. Nahoře ve svahu blikají jako světlušky lampy těch, kteří vyšli před námi. Pomalu stahujeme jejich hodinový náskok. Nepotkáváme tváře, ale světla čelovek, zástupy ztěžka oddychujících světel.
Připojujeme se k Američanům, kteří jdou první. Najednou mám hlavu absolutně čistou a vůbec o sobě nepochybuji. Pak přijde Hans Meyer Cave, 5182 m n. m., mám za sebou jen polovinu dnešní trasy a stálo mě to už skoro všechny síly. Dostáváme se do nejhorší části výstupu. Cesta pokračuje sutí. Snad po tisící zapichuji hůlku do místa, kde před chvílí byla Romanova bota. Vidím jen jeho záda a černý obrys vrcholu. Jak ještě dlouho? Srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Plíce úpí pod nedostatkem kyslíku. Jen mozek křičí: „Musíš, musíš!“ Skončila suť. Přelézáme balvany. Najednou silueta Romana kamsi mizí a nade mnou je jen obloha. GillmanŐs Point (5680 m n. m.), nižší z vrcholů. Přehoupnu se, nebo spíš přepadnu přes okraj a objímám se s Romanem. Vleže nepříčetně ječím svou radost do noci. Na Uhuru Peak ale zbývá ještě hodina a půl stoupání. Zvolna postupujeme po hraně kráteru. Mám problémy s rovnováhou. Po dvou stech metrech mě hora sráží na kolena a já zvracím svou touhu po vítězství do prázdna pod sebou. „Pojď, chlapče,“ plácá mě po zádech Roman. Zvedám se a jdu jako robot. Konečně v 6.38 stojíme na nejvyšším bodě afrického kontinentu. U našich nohou vychází slunce... Cítím, jak mi přes rozpraskané rty stéká slaná kapka. Má chuť radosti a vyčerpání.
Chlad se pomalu začíná prokousávat vrstvami oblečení. „Dolů!“ rozsvítí se mi kontrolka ve špatně okysličeném mozku. Ještě jednou odevzdávám obsah žaludku hoře. „Are you OK?“ ptá se trochu nesmyslně vedle mě stojící Němec. „Jasně, vole,“ cedím mezi zbytky ananasu. Cestou dolů odpočívám často, ale tepová frekvence se mi trochu upravuje až v menší výšce. Suťové pole jsem už seběhl. Z tábora mi vyšel naproti jeden z nosičů a podal mi plechový hrnek s mangovým džusem. Vypil jsem ho za chůze, padl na palandu a usnul. Přitom od chvíle, kdy jsme vyšli, uplynulo jen osm hodin.

ZÁVOD DOLŮ
Odpočíváme dvě hodiny a vracíme se do druhého tábora, aby se tělo v nižší nadmořské výšce zotavilo. Ušli jsme v poměrně slušném počasí dalších devět kilometrů. Člověk vydrží opravdu mnoho, většinou to o sobě ani neví. V Horombu spánek, jídlo a zase spánek. Druhý den se nutím tvářit čile a odpočatě. Nejde to. Po snídani přichází Roman. Žádá mě o bakšiš dvě stě dolarů pro sebe a nosiče. Je pravidlem platit průvodcům a jejich lidem nějaké peníze navíc, ale tento požadavek je přehnaný. Tak vysokou částku odmítám zaplatit. Nálada okamžitě klesá k bodu mrazu. S nepříjemnými pocity opouštíme tábor.
Mr. Daček má natažené vazy v koleni a sestupuje za pomoci holí v doprovodu jednoho z nosičů pomalejším tempem. Já se ocitám na kamenité stezce s Romanem. Jsme stejně staří. On mě chtěl okrást, já jemu nezaplatil. Každý se svou křivdou. Za každou další zatáčkou zrychluje. Některé prudší úseky sbíháme. Všechny svaly v mém těle protestují, ale nemíním se vzdát! V jeho černých očích čtu výzvu, kterou přijímám.
Nad hranicí lesa se otáčím. Loučím se s tou kráskou v bílé čepici. Podle domorodé legendy žije na vrcholu Kilimandžára démon, který přináší zimu. Já ho nepotkal. Možná už se odstěhoval. Kvůli oteplování a kácení pralesa na svazích hory jeho ledový příbytek rychle taje. Kilimandžáro bude brzy bez sněhové čepice. Afrika tak přijde o jeden ze svých nejkrásnějších symbolů! Naposledy mávám hoře a pak pokračuji v závodě mužské ješitnosti...
červen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group