ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STALIN - KAT SVÉHO LIDU

 

„Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně tvrdého a bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pocit pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním.“

Postřeh studenta Iremašviliho o jeho spolužákovi Josifu Džugašvilim je výmluvný. Otec jednoho z nejkrutějších vládců moderní historie Stalina byl násilník a opilec. Po zrušení nevolnictví v roce 1864 se přestěhoval do městečka Gori, převzal tam zděděnou ševcovskou živnost a oženil se s rusovlasou a zbožnou Jekatěrinou Geladzeovou. Ta vynakládala veškeré úsilí k tomu, aby se syn stal knězem. Postarala se o dítě sama, když muž odešel pracovat do továrny na obuv v Tbilisi. Přestěhovala se do domu pravoslavného kněze a tam pracovala jako hospodyně. S jeho pomocí pak nechala syna zapsat do pravoslavné církevní školy.
Když bylo synovi deset let, trval otec na tom, aby se šel do Tbilisi učit ševcem. Jekatěrina se dokázala muži vzepřít a přivedla syna zpět do školy, aby mohl dokončit docházku. Až do synových devatenáctin ho díky osobní obětavosti a s pomocí stipendia dokázala udržet nejen na církevní škole, ale i na Ruské pravoslavné bohoslovecké koleji v Tbilisi. O mnoho let později, když už byl nejmocnějším mužem Sovětského svazu, mu do očí řekla, jak stále lituje, že se nestal knězem.

ŘÍKEJTE MI KOBA
Stát se knězem mohlo být zajímavé v době nevolnictví, ale po jeho zrušení se už zraky mnohých upíraly jiným směrem. Mladý Džugašvili patřil samozřejmě mezi ně. V té době přestává být gruzínština vyučovacím jazykem a je bez předchozího upozornění nahrazena ruštinou. To vedlo ke konfliktům s vládními úředníky a Džugašvili se stává jedním z vedoucích rebelů. Zároveň ho to přivedlo k zájmu o gruzínskou literaturu.
Mezi knihami, které hltal s vášnivou nenasytností, patřily romantické povídky Alexandra Kazbegiho o hrdinném odporu kavkazských horalských klanů proti ruským dobyvatelům Gruzie. Jedna z nich, založená na historické události z roku 1840, udělala na budoucího Stalina trvalý dojem. Její název zněl Otcovrah a vypráví příběh Koby, kavkazského Robina Hooda. Ten se postavil proti kozákům, bránil práva rolníků a mstil své přátele, chycené vinou zaprodaných vesničanů. Až do doby, kdy o dvacet let později začal používat pseudonym Stalin, trval mladý Džugašvili na tom, aby se mu říkalo Koba. Spolužák Iremašvili o tom píše: „Koba se stal jeho bohem, smyslem jeho života. Přál si být dalším Kobou, stejně slavným bojovníkem a hrdinou.“
Mlhavé romantické ideály kavkazského nacionalismu jej ale přestaly bavit ještě během studií. Přitahovalo ho Marxovo učení, protože vyhovovalo jeho dominantním, ale zničujícím emocím nenávisti a nesnášenlivosti. To se později ukázalo být silnou stránkou jeho povahy. Zároveň se mu nabízelo pozitivní východisko pro jeho ambice a cíle. Jeden z jeho životopisců R. Tucker napsal: „Evangelium třídního boje legalizovalo jeho odpor k autoritě; rozpoznal své nepřátele jako nepřátele dějinné.“

VĚZENÍ JAKO POLITICKÁ UNIVERZITA
Ve dvaceti letech si ujasňuje budoucnost. V květnu 1889 je vyloučen ze studia, protože se nedostavil ke zkouškám. Od tohoto okamžiku se vydává na dráhu profesionálního agitátora, jehož cílem bylo svržení existujícího řádu.
Po odchodu ze semináře v roce 1889 pracoval následujících deset let jako politický agitátor na Kavkazu. Svou činnost zaměřoval na dělníky v železničním uzlu v Tbilisi, na naftových polích v Baku a v přístavu Batumi. Jeho zkušenost s dělnictvem ho přesvědčila o tom, že evoluční cesta vývoje proletariátu k ničemu nevede. Pochopil, že ke svržení carského režimu je zapotřebí disciplinované centralizované strany se sítí profesionálních revolucionářů, jak to popsal v roce 1902 Lenin v revolučním pamfletu Co dělat. Toto zjištění se stalo spojnicí mezi oběma muži, ačkoli se ještě osobně neznali.
Během let mezi březnem 1908 a březnem 1917 strávil Stalin na svobodě pouze rok a půl. Celkem byl sedmkrát zatčen a pětkrát se mu podařilo utéci. Vězení a vyhnanství byla pro politické vězně místa, kde získávali vzdělání i praktické zkušenosti. Stalin se tam seznámil s marxistickými spisy a byl pověstný výsměšným tónem, s nímž vedl diskuse. A právě absolutorium této „zvláštní univerzity“ ho doporučilo Leninovi. Jeho postavení i samolibost posílil článek „Národnostní otázka a sociální demokracie“, podepsaný poprvé K. (Koba) Stalin. Nový pseudonym byl na světě.

NOČNÍ MŮRA TROCKIJ
Stalinova role v revolučním období roku 1917 nebyla v žádném případě taková, jak se ji - zejména po roce 1929 - snažil veřejnosti předkládat, a je klíčem k porozumění jeho psychologického vývoje. Snil o tom, že bude vůdcem revoluce. Tím byl ale vedle Lenina bezesporu Trockij, jehož zásluhou došlo k poklidnému uchopení moci. Skutečnost, že selhal, byla pro Stalina trvalým traumatem.
Pro muže tak mocichtivého, jako byl Stalin, navíc sužovaného pocitem méněcennosti, byla převaha Trockého nesnesitelná. Kromě svého talentu a pověsti výborného řečníka se Trockij zasloužil i o vznik Rudé armády a sklízel slávu za vítězství v občanské válce. Stalina navíc deptala skutečnost, že ho vůbec nepovažoval za důstojného partnera, ačkoli se snažil navázat s ním kontakt.
Trockij o tom později napsal: „Stalin se snažil navázat určitý druh důvěrnějších vztahů, ale mne odpuzovaly právě ty vlastnosti, které ho činily silným: omezenost jeho zájmů, duchovní hrubost a zvláštní cynismus balíka, jenž se díky marxismu osvobodil od předsudků, ale nedokázal je nahradit filozofickým názorem, který by důkladně promyslel a duchovně vstřebal.“
Později Stalin neváhal osobně přepsat připravované Dějiny všesvazové komunistické strany. Vylíčil se v nich jako člověk, který od pražské konference v roce 1912 vedl stranu společně s Leninem. Pasoval se na vůdčí osobnost převzetí moci v roce 1917 a úplně pominul Trockého vedoucí roli v občanské válce. Spolu s Leninem podle tohoto nového výkladu dějin zabránili rozvracečským pokusům Trockého, Zinověva, Bucharina a Rykova, což také mělo ospravedlnit procesy z druhé poloviny třicátých let.
Ti, kdo se Stalinem přicházeli do přímého styku, si po čase uvědomili, že pokud se odváží pochybovat o jeho verzi, nebo jen opomenou projevit víru v ni, zaplatí za to životem. Během čistek ve třicátých letech pak skutečně mnozí z těch, kteří si pamatovali události jinak, nebo své paměti dokonce publikovali, byli zlikvidováni. Samotného Trockého, který již žil ve vyhnanství, nechal Stalin zavraždit v roce 1940.

LENINOVA ZÁVĚŤ
Přestože Stalin nesehrál v revoluci žádnou podstatnou roli ani se nepodílel na vytvoření strany, stává se 4. dubna 1922 generálním tajemníkem. Do funkce ho doporučil Lenin. On ani tři další z pětičlenného politbyra totiž neměli chuť zabývat se systematickým každodenním řízením strany. Lenin usoudil, že pro udržování kontaktů mezi ústředím a ostatní členskou základnou bude Stalin vzhledem ke zkušenosti ze života v provincii vhodnější než bývalí emigranti a intelektuálové Kameněv, Trockij a Zinověv. Byl přesvědčen, že dokáže Stalina zvládnout, a jistě by to i dokázal, kdyby jej měsíc po jeho jmenování nezasáhla první mozková mrtvice.
Stalin začal okamžitě budovat impérium své moci a obklopil se lidmi, kteří s ním spojili svůj život i kariéru.
K definitivnímu rozkolu mezi Stalinem a Leninem dochází po jeho druhé mozkové příhodě, kdy si uvědomuje, že je Stalin neřiditelnou střelou. Lenin se ve snaze najít spojence proti němu obrátil v průběhu roku 1922 dvakrát na Trockého, aby přijal post místopředsedy rady lidových komisařů. Ten však odmítl. Lenin ve snaze zabránit rozkolu se nikdy nezmínil o tom, koho považuje za svého nástupce. Dá se proto předpokládat, že uvažoval o kolektivním vedení. Rozhodně však byl proti tomu, aby se stal jeho nástupcem Stalin. Svědčí o tom zápisky, jež tajně diktoval a které vešly ve známost jako Leninova závěť.
V dovětku s datem 4. ledna 1923 Lenin píše: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se dá jakžtakž strpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby promysleli způsob, jak Stalina přemístit z této funkce, a jmenovali do této funkce jiného člověka...“ Dopis včetně kopií byl uložen do zapečetěných obálek s poznámkou „Tajné, otevřít může pouze V. I. Lenin a po jeho smrti Naděžda Krupská“.
Dopis chtěl Lenin přečíst na XII. sjezdu, konaném v dubnu 1923. Sjezdu se ale nezúčastnil a o dopise nepadla ani zmínka. Stalinem muselo otřást, když se dozvěděl, že Lenin přestává být jeho přítelem. Po celý život pak uchovával Leninovu závěť v tajnosti. Teprve po Stalinově smrti byl dopis nalezen v jeho psacím stole.

DIKTÁTOR PARANOIK
Stalin věřil, že ruský lid byl a může být ovládán pouze strachem a utrpením. (Počet obětí jeho režimu dosáhl podle některých sovětských pramenů v rozmezí let 1930-1939 dvaceti milionů.) Byl to důsledek paranoidních tendencí, které u něho objevil ruský neurolog Bachtěrev. Ten na mezinárodní vědecké konferenci v Moskvě učinil velký dojem na zahraniční delegáty, což upoutalo Stalinovu pozornost a nechal se od něho vyšetřit. Po sezení 22. prosince 1927 řekl Bachtěrev svému asistentovi, že Stalin je typickým příkladem silné paranoie. Krátce nato profesor onemocněl a zemřel ve svém hotelu.
Přitom Stalin budil dojem člověka, který vládne svými schopnostmi, ví, co a proč dělá, a plně kontroluje svou činnost. Překvapoval logikou uvažování, hloubkou licoměrnosti a především mírou, kam až byl ochoten ve své brutalitě zajít. Nejednalo se totiž o mentální chorobu zneschopňující člověka tím, jak trpí, ale o abnormální stavy osobnosti, při nichž osoba vykazující psychopatické rysy ví, co dělá, a je schopna za své činy odpovídat.
Tyto záchvaty se objevily v souvislosti s kampaní proti kulakům v období 1929-1930, v letech 1936-1937 v průběhu čistek ve straně i v armádě a s největší pravděpodobností také na počátku války s Německem, kdy v podstatě přestalo fungovat vedení státu. Stalin nepředpokládal, že by mohl být porušen pakt z roku 1939, který považoval za výsledek své vychytralosti. Po vyhlášení války seděl zhrouceně v křesle a nebyl schopen přijmout zásadní rozhodnutí. Zmatek ve vedení státu ustal až 23. června po vybudování hlavního stanu vrchního velení, vedeného komisařem pro obranu Timošenkem. Stalin byl původně pro svou počáteční nečinnost pouze členem tohoto orgánu. Teprve od 8. srpna se stává vrchním velitelem.

MANŽEL STALIN
Jedno z nejšťastnějších období svého života prožil Stalin ještě za carského Ruska. V červnu 1906 se oženil s dcerou železničáře Semjona Svanidzeho Jekatěrinou. Dokonce souhlasil se svatbou v kostele. Jekatěrina se o politiku nezajímala a plnila roli tradiční gruzínské manželky. Snažila se, aby se Josif usadil.
Novomanželé žili v Tbilisi, kde Jekatěrina porodila syna Jakova. O šest měsíců později, 22. října 1907, ale zemřela na tyfus. Pohřeb měla podle pravoslavných zvyklostí a budoucí Stalin přitom poprvé a snad naposledy projevil nějaký lidský cit a očividně ztrátu manželky želel. „Ta žena obměkčila mé kamenné srdce. Teď, když umřela, umřely i moje poslední city k lidem,“ řekl na pohřbu.
Druhou Stalinovou ženou se stala Naděžda Allilujevová, dcera gruzínského revolucionáře, s jehož rodinou se Stalin dobře znal. Naděžda se podle vyprávění příbuzných do muže staršího o 22 let zamilovala až po uši. Jak ale vylíčila po návratu ze stalinského lágru v posledních letech svého života její sestra, manželství nezačalo právě nejlépe. Naděžda po přerušení studia na gymnáziu doprovázela roku 1918 Stalina jako spolupracovnice na frontu do Caricynu (pozdějšího Stalingradu). Na cestě ji Stalin v noci v salonním vagoně znásilnil. Její otec, který byl mezi gardisty, uslyšel křik, vtrhl do vagonu a chtěl Stalina zastřelit. Ten mu padl k nohám a požádal o Naděždinu ruku.
Stalinovo druhé manželství nebylo rozhodně žádnou idylou. Byli typickým párem, v němž jeden druhého nemůže a nechce pochopit. Naděžda se stala Leninovou sekretářkou a patřila k těm, kteří věděli o jeho „závěti“. V mnoha věcech s manželem nesouhlasila. Mrzel ji například stupňující se rozkol mezi Stalinem a Trockým. Také mu vyčítala hrůzy spojené s kolektivizací zemědělství.
Ani Stalin nebyl se svou mladou ženou spokojený. Obviňoval ji, že mu tropí hysterické výstupy, přestože má vše, nač si vzpomene. Stalin navzdory svým zásadám trpěl v rodině i chůvy a kuchařky, jen aby ženě ulevil.
„Podle slov Nadi Allilujevové se Stalin opíjel, ale ona pít nesměla, protože byla po matce labilní, a mimo to jí pití nechutnalo. On ji však přede všemi nutil pít tak, jak Gruzíni umějí, a ona se zlobila a byla na něj hubatá. Když pak zůstali sami, byl v opilosti nesnesitelný. Přestával se kontrolovat a oblíbeným tématem jeho samomluv byl boj o moc. Styděla se, že o něm lidé mluví jako o velkém Stalinovi, a ona zatím doma vidí jiného člověka,“ píše v knize Ženy v Kremlu Larisa Vasilievová.

ŽENA, NEBO DCERA?
Schylovalo se k velké tragédii. U příležitosti patnáctého výročí říjnové revoluce kráčela Naděžda, ještě rozesmátá, v průvodu pod tribunou, a ráno ji našla hospodyně u postele v tratolišti krve. Vedle ležela malá pistole značky Walter. Stalina, který spal nedaleko v pokojíku vedle jídelny u vládního telefonu, probudili až mnohem později.
Chruščov ve svých pamětech napsal: „Okolnosti její smrti byly jaksi záhadné. Ale ať už umřela jakkoli, příčinou bylo Stalinovo chování. Říkalo se dokonce, že Naďu zastřelil sám Stalin. Podle jiné verze, která se mi zdá pravděpodobnější, se Naďa zastřelila sama pro nějakou urážku, která se dotkla její hrdosti.“
Tou urážkou mohlo být zjištění, že je možná nejen Stalinova žena, ale také dcera. Jak se krátce před smrtí svěřila své přítelkyni, Stalin jí prý při hádce řekl: „Buď jsi moje, nebo Kurnatovského.“ Uhodila na svou matku a ta přiznala, že jeden čas skutečně měla poměr se Stalinem i s jinými muži a že neví, kterého z nich vlastně je.
Stalin dal příkaz, aby se o příčinách manželčiny smrti nezahájilo žádné vyšetřování. Před uzavřením rakve zvedl Naděždinu hlavu a začal ji líbat. „Opustila mne jako nepřítele,“ řekl a odešel. Pohřbu se nezúčastnil a její hrob nikdy nenavštívil.

KRKAVČÍ OTEC
Stalin se zřekl svého gruzínského původu a rusifikoval se. Příslušníky kavkazských národností považoval pro jejich požadavky národní a kulturní autonomie za hrozbu revoluce. To byl také jeden z důvodů, proč zanevřel na svého syna z prvního manželství. Jakov mu připomínal jeho gruzínský původ. Nenávist to byla tak silná, že syna odmítl vyměnit z německého zajetí, ač mu to Němci dvakrát nabídli. Zdůvodnil to tím, že žádný správný Rus se nedá zajmout. Jakov skončil v drátech elektrického oplocení koncentračního tábora.
Ani k dětem z druhého manželství nebyl schopen najít pravý otcovský vztah. K mladšímu Vasilijevovi se choval odměřeně a ten mu působil jen nepříjemnosti. Po neúspěšné kariéře leteckého důstojníka zemřel za podivných okolností jako alkoholická troska ve věku 41 let.
Jedině k dceři Světlaně se snažil neobratně přiblížit. Trval na tom, aby při pracovních večeřích seděla po jeho boku. Na druhé straně však omezoval jakýkoli projev její samostatnosti. Když chtěla nosit krátké sukně, rozkřikl se, aby se oblékla, jak se na slušnou dívku patří. Dokázal také brutálně zakročit proti muži, kterého si vybrala bez jeho souhlasu. I když se časem odcizili, byla Světlana zřejmě jedinou osobou, která v něm viděla člověka. „Nikdy nezapomenu na jeho cit, jeho lásku a něžnost, se kterou se ke mně choval jako k dítěti,“ napsala později ve svých „Twenty Letters“.
Stalin zemřel 5. března 1953. Jeho osobnost snad nejlépe dokreslí citát z Dostojevského knihy Zápisky z mrtvého domu. „Kdo okusil moc, tu naprostou schopnost pokořit jinou lidskou bytost, chtě nechtě přestává ovládat své city. Tyranie je zvyk, má schopnost se rozvíjet a nakonec se z ní stane choroba. Lidská bytost i občan zemřou v tyranu navždy.“
listopad 2004

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group