ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MEZI DAJAKY NA BORNEU

Na Kalimantan jsem přijela za domorodci, kteří jsou souhrnně označováni jako Dajakové. Dajaků je několik desítek kmenů, které se od sebe v mnohém liší, mimo jiné svými jazyky, zvyky a uměním, jež bylo hlavním předmětem mého zájmu. Základnou pro můj výzkum měla být univerzita v hlavním městě Západního Kalimantanu - Pontianaku, a především její dajakologické centrum. Přes veškerou snahu univerzity vypravit tým z řad studentů a zaměstnanců dajakologického centra jsem nakonec vyrazila do vnitrozemí s několika dopisy v tašce sama.

BEZ MAPY, ZATO S PRŮVODCI

Trochu rozechvělá, ale zvědavá jsem nastoupila do polorozpadlého autobusu, abych podstoupila cestu do vnitrozemí dlouhou asi 900 km. Cesta měla trvat "pouhých" 22 hodin, což mi všichni neustále s pýchou připomínali. Tato jediná cesta byla totiž postavena teprve před několika lety a skutečně výrazně zkrátila vzdálenost k poslednímu většímu osídlení, k městu Putussibau. Dříve se tam bylo možné dostat pouze po řece Kapuas, která je nejdelší indonéskou řekou (1150 km), a cesta trvala při dobrém stavu vody zhruba šest dní.

V Putussibau jsem zjistila, že žádnou mapu neseženu, a tak jsem se začala ohlížet po nějakém vhodném průvodci. Má indonéština nebyla ještě natolik dobrá, abych se sama bez problémů domluvila, a navíc jsem byla zaskočena zdejšími poměry. Dál se cestuje už jenom po vodě, a loďku je pro cizince neznalého prostředí dost obtížné sehnat. Vše funguje formou domluvy a klíčem k úspěchu je vědět, na koho se obrátit. Jakéhosi průvodce jsem nakonec sehnala, ale o jeho kvalitách jsem se přesvědčila později a hořce jsem této volby zalitovala. Gumárus se uvedl tím, že přišel pozdě a domluvil loď směrem, kam jsem vůbec nezamýšlela jet.

Shánět informace, kde kdo žije, jsem občas považovala za nadlidský úkol. Mnohokrát mi nezbývalo než se někam podle nejasných informací vydat a čekat, jestli to náhodou nebude to, co hledám. Nejednou jsem dorazila do vesnice s úplně jiným kmenem, než jsem očekávala, a s jinými tradicemi, než po jakých jsem se pídila. Pak mi nezbývalo nic jiného, než chodit po vesnici - někdy i několik dní - a někoho přemlouvat, ať mě odveze.

LOVCI LEBEK

Dajakové jsou většinou usedlí zemědělci, ale jsou i kmeny, jež kočují. Dokonce se tvrdí, že existuje několik dosud neznámých kočovných kmenů, které, zatlačeny do obtížně přístupného vnitrozemí, zapomenuty okolním světem a netknuti jakýmikoli vnějšími vlivy, doposud praktikují svá animistická naboženství a tradiční lov lebek. Ten nebyl prvotně motivován kanibalistickými sklony, nýbrž touhou po společenské a sociální prestiži. Větší množství lebek bylo symbolem mužnosti a statečnosti a jejich majitelé byli mnohem žádanější jako nápadníci. I když o té statečnosti by se dalo možná pochybovat, vezmeme-li v potaz, že se někdy nezdráhali zabíjet ze zálohy i ženy a děti. Nad takovým úlovkem se však ve vesnici nikdo nepozastavoval. Muž měl zkrátka uříznuté hlavy a ty se počítaly.

Hlavy se pečlivě zbavily kůže a vykuřovaly nad ohněm za bedlivého střežení obyvatel domu. O tom, jak jsou lebky nepřátel důležité, svědčí i starost o usmíření ducha zabitého. Má-li třeba někdo z obyvatel dlouhého domu sen, ve kterém žádá hlava o jídlo, uspořádají Dajakové slavnost na usmířenou. Kdyby snu nedbali, duchové by se jim mohli mstít a trestat je. Lebky se po vykouření pověsily v jakémsi košíčku z rotangu na krov na verandu či na jiné veřejné místo v dlouhém domě. Jejich funkcí je ochraňovat dům před nepřáteli a zlými duchy, zajistit dobrou úrodu rýže, spoustu divoké zvěře v lesích, úspěch při lovu, zdraví lidí v domě a plodnost jejich žen.

Přestože lov lebek je většinou díky vlivu křesťanství již minulostí, vyprávěli mi příslušníci kmene Kendajan, že při různých kmenových bojích je dosud zvykem bezprostředně po zabití nepřítele vyříznout a sníst jeho syrové srdce a mozek. Ti, kteří takto pojí, se ve vhodném okamžiku stanou odvážnější. Mírně mě zamrazilo v zádech a vzpomněla jsem si na nedávné boje mezi kmeny Madura a Dajaky. Takové boje vznikají velmi rychle, vlastně bez jakéhokoli předběžného varování, proto jsem se začala zajímat, jak vlastně poznají nepřítele. Domorodcům přišla tato otázka kupodivu poměrně namístě. Vysvětlili mi, že těsně před bojem začnou vzývat jisté předky a sílu, kterou pojmenovali terijú. Popisovali ji jako "červeného býka", který po sestoupení do těl navodí stav podobný tranzu. V takovém stavu pak mají lidé neuvěřitelně citlivé smysly, ale poněkud zatemněný mozek. Pak i na několik metrů ucítí a identifikují člověka a lehce poznají, je-li to přítel, či nikoli. Přijala jsem to jako fakt, jsou věci mezi nebem a zemí...

DAJACKÉ NÁMLUVY

Jednotlivé kmeny žijí samostatně a mnohdy striktně udržují odstup od ostatních kmenů. Smíšená manželství sice nejsou již výjimkou, ale svatební obřad a poté status manželů je mírně odlišný. Tito lidé jsou nesmírně hrdí na svůj kmen a přesně vědí, odkud se kdo přivdal či přiženil. Jednotlivé kmeny jsou různě společensky postavené a všichni vědí o této skutečnosti, mající původ hluboko v minulosti. Rozhodovala právě kritéria statečnosti celého kmene, jeho bohatství a početnosti... Také platí, že čím dále je vesnice po proudu řeky, tím její obyvatelé pocházejí z urozenějšího předka a těší se větší vážnosti. Přestože tyto hodnoty dnes již většinou neplatí, vědomí o nich je v lidech hluboce zakořeněno. Proto není snadné, vybere-li si vzdělaný muž, který je poměrně úspěšný ve své profesi, žije ve větším městě a také jeho rodina je dobře situována, ženu, jež těchto kvalit nedosahuje, ale pochází z výše postaveného kmene. Byla jsem na takové svatbě, a přestože rodina ženy žila ve velmi bídných poměrech a vesměs to byli analfabeti, jméno ženicha vyslovovali se značným a neskrývaným despektem. Navíc musel muž za ženu zaplatit značnou sumu peněz, aby trochu usmířil příbuzné.

DLOUHÝ DŮM

Vesnice na Kalimantanu je vlastně jeden velký dlouhý dům, kde všichni žijí pod jednou střechou. Tyto domy stojí u břehů řek na kůlech vysokých několik metrů. Dům dosahuje délky i několika stovek metrů a výšky několika desítek metrů. To, že je dům postaven na tak vysokých kůlech, má hned několik výhod. Hlavně je to určitá pojistka proti častým povodním, které i přes tuto ochranu občas strhnou celý dům. Podlaha je ze dřevěných prken, mezi nimiž jsou mezery a těmi propadá všechna nečistota a odpad dolů, kde je místo pro domácí drůbež či pro prasata. Základní konstrukce domu je z velmi tvrdého dřeva zvaného belian, které se v anglické literatuře označuje jako "ironwood". Je velmi žádané pro svou tvrdost a životnost i několik století, a valem ho ubývá. Na Kalimantanu působí také mnoho zahraničních těžebních společností, které belian vyvážejí. Pro domorodce to sice znamená určitý přísun financí, ale na druhou stranu ztrácejí stavební materiál, který je pro ně životně důležitý. Vysvětlovali mi, jak hluboko do džungle musejí jezdit pro dřevo, chtějí-li postavit nový dům nebo přistavit novou část. Kvůli nedostatku stavebního materiálu jsou občas nuceni opustit tradiční způsob života a dočasně bydlet v provizorních oddělených domech. Mnozí tím však značně trpí. Život ve společném dlouhém domě znamená totiž určitou sociální jistotu, třeba v dobách neúrody. O tom, že je to navíc místo veškerého společenského života, ani nemluvě.


Rohože slouží ke spaní, sezení i jako "stůl" a jsou
z rotangu, který je na Kalimantanu nejběžnějším mate-
riálem. Rotangu se používá i k výrobě nejrůznějšího
zemědělského a loveckého nářadí.

Dlouhý dům má vždy společnou verandu, kde vesničané tráví večery - ručními pracemi nebo klábosením. Veranda je pod střechou, která přikrývá dlouhý dům a bývá většinou 5 metrů široká. Po celé délce domu stojí dřevěná stěna oddělující soukromí od veřejného místa. Ve stěně jsou dveře do pokojů jednotlivých rodin. Za prvním pokojem je kuchyně s otevřeným ohněm. Kouř odchází průchodem ve střeše, který se za deště uzavírá nepřipevněným prknem. Hloubka domu kolísá od 15 až ke 30 metrům. Někdy je za kuchyní ještě malý dvoreček, kde může být i jakýsi záchod, což je opět vynechané prkno, tentokrát v podlaze. Nábytek v domě zastupují pouze police z rotangu, který je tady nejběžnějším materiálem. Používá se i k výrobě nejrůznějšího nářadí potřebného k zemědělství či k lovu a rybaření. Z rotangu jsou vyrobena velká oka na lovení divokých prasat, válcovité klece na ryby nebo rohože na spaní, sezení či na jídlo.

Život v dlouhém domě má svůj pevný řád a společenské uspořádání. Platí, že náčelníkovi a jeho rodině je vyhrazena místnost uprostřed domu. Návštěvník musí přísně dodržovat rituál představování a respektovat hierarchii v domě. Je žádoucí, aby po vstupu do domu bez okolků a zastavování ihned vyhledal náčelníka, kterému je povinen říci o sobě patřičné informace a sdělit důvod návštěvy. Náčelník je zase povinen se o hosta postarat a zajistit mu místo k přespání. Neznalost tohoto oficiálního uvedení neomlouvá, nýbrž je posuzována jako opovrhování a neúcta k osobě náčelníka. Kromě tohoto nejvyššího postu je ještě důležitá osoba jeho zástupce a člověk, který zná obřady a právní systém kmene. Neopominutelný je nejstarší muž kmene, jemuž je také záhodno projevit úctu.

Domy jsou obklopeny džunglí a často jsou i z loďky těžko viditelné. Někdy se dají poznat pouze podle nenápadných schůdků, které vedou od řeky k domu. O tom, jak je voda pro zdejší obyvatele důležitá, se snad ani nemá cenu zmiňovat. Koupou se dvakrát denně, řeka jim dává pitnou i užitkovou vodu a v neposlední řadě slouží za odpadní stoku a záchod.

DLOUHÉ DNY DAJAKŮ

Den tady začíná velmi brzo a není výjimkou budíček ve tři hodiny ráno. Následuje obvyklý rituál sestávající z osobní hygieny, koupele a uvaření rýže a kávy ke snídani. Povinnost koupání a očisty mají všichni na zřeteli, a než jsem došla se svým provizorním kyblíčkem s hygienickými potřebami k řece, zeptalo se mě pokaždé nejméně pět lidí, jdu-li se skutečně mýt. Po návratu do pokoje se opět ujistili, zda se všichni umyli, a teprve pak se mohlo začít jíst. V této otázce byli tak podivuhodně nekompromisní - ve čtyři hodiny ráno je ještě pořádná zima!

Všechno práceschopné obyvatelstvo po snídani vyrazí na rýžová pole, vzdálená i několik kilometrů od vesnice. Na poli jsou domorodci celý den a v dobách sklizně zde spí v malých provizorních chatkách.

Každá rodina vlastní a obhospodařuje své pole. Pěstování rýže je na Kalimantanu trochu odlišné od běžného způsobu, což je dáno zdejšími přírodními podmínkami. Zdejší pole, nazývaná ladang, nejsou pravidelně zavodňována a jsou značně kopcovitá. Ladang se získává vypálením kusu lesa a je v užívání pouze jeden rok. Potom se musí najít k vypálení jiné vhodné místo.

Poměrně častý je na Kalimantanu také rybolov a prodej ryb bývá pro obyvatele vesnic blízko větších měst i určitým zdrojem příjmů. Ryby se konzumují vařené nebo sušené. Občas je jídelníček zpestřen masem z divokého prasete, které považují za velikou pochoutku, ovšem mně chutnalo nesmírně odporně. Bohužel, právě vepřové maso je často nabízeno důležitým hostům na přivítanou a odmítnutí je více než nezdvořilé. Přílohou k rýži bývají nejrůznější druhy vařené zeleniny, které jsem pokaždé identifikovala jako trávu. Samozřejmě nelze pominout ovoce, nejběžnější jsou banány a kokosové ořechy.

DUCHOVÉ PŘEDKŮ

Při vstupu do dlouhého domu si nemůže návštěvník nevšimnout dřevěných soch a hlav, jimiž jsou zakončeny vstupní schůdky, nebo které tvoří jakýsi plot před dlouhým domem. Jejich umístění není náhodné, mají ochrannou funkci a nepustí člověka se zlými úmysly nebo nepřítele. Sochy zapíchnuté do země představují zemřelé předky. V minulosti byly velmi důležité pro celý kmen. Vždy se vztyčují po pečlivé přípravě, jejíž součástí jsou přísné půsty a rituály, kterých se mohou zúčastnit jen zasvěcení jedinci. O tom, kdy je vhodný čas sochy zbudovat a postavit na místo, rozhodují zemřelí předci, komunikující s vybranými jedinci prostřednictvím snů. Protivit se jejich vůli se nevyplácí. Jsou velmi silní a mohou člověka zabít či jinak potrestat. Vyprávěli mi tu také o tom, že mnohé sochy jsou spící udatní bojovníci, kteří ve válkách znovu ožívají.

Sochy mnohdy nejsou na vysoké umělecké úrovni, často jde pouze o nahrubo opracované kůly. To ale není důležité. Důležité je, že je v nich přítomen duch předka. Domorodci nejsou zatíženi žádnými názory na to, jak by mělo umění vypadat, a jednoznačně oceňují individualitu. Třeba při hře na hudební nástroje - což jsou většinou nejrůznější druhy bubnů a gongů - není důležité, zda jsou vyluzované tóny libozvučné, či nikoli. Jednoduše respektují, že si člověk nalezne nějakou cestu, jak s nástrojem komunikovat, a vše ostatní je nepodstatné.

Sochy mohou mít lidskou nebo zvířecí podobu. A právě podle zoomorfních motivů se mnohdy dá poznat, o jaký kmen se jedná. Podle tradičního náboženství každý kmen považuje určité zvíře za svého prapředka. Může to být pes, krokodýl, nebo pták. Víra ve schopnosti některých druhů zvířat je stále živá a ani křesťanství jí neubralo na aktuálnosti. Pouze oběti nejsou tak časté a veřejné. Není se čemu divit, když rovnou z kostela jdou Dajakové k řece a obětují krokodýlovi, nebo je právě narozené dítě zasvěceno drakovi.

Dajakové také stále naslouchají zvířecím hlasům a řídí se jejich pokyny. Poznala jsem to při cestování - občas se stalo, že jsme i několik dní místo chůze prostě jen tak stanovali. Ráno jsme si zabalili a vyrazili, ale po pár metrech jsme se otočili a šli zpět. Moji průvodci mi vysvětlili, že pokaždé zaslechli hlas ptáka, který ohlašuje neštěstí. V takovém případě by je nikdo nedonutil tohoto varování neuposlechnout.

TETOVÁNÍ NA ÚSTUPU?

Původní obyvatelé ostrova byli a jsou kromě lovu lebek proslavení i tradicí tetování těl. Nejznámější a nejumnější v tetování jsou příslušníci kmenů Iban, Kajan, Kenjah a Kelabit. Důvody k tetování jsou různé a dnes již mnohdy těžko popsatelné a vysvětlitelné. Přesto však o určitých pohnutkách hovořit lze. Byla tetována jak mužská, tak ženská těla, přičemž tetování na ženách bylo zpravidla lépe provedené. Tetování zdůrazňuje a potvrzuje vyspělost ženy a dokládá její schopnosti při domácích pracích. Pro některé kmeny bylo ženské tetování také znamením krásy. Začínalo se s ním zhruba ve věku 11 let a ve 14 letech už byly nejdůležitější části těla potetovány. Jednotlivé kmeny měly své ornamenty, které používaly a znalo je i okolí. Pro ženy kmene Kajan bylo typické tetování pouze horizontálními nebo vertikálními čarami, a to tak hustými, že mezi nimi nezůstalo žádné volné místo. Bylo-li vidět nevyplněné místo, považovala se žena za méně atraktivní. Kmen Ukit zase používal výhradně geometrické vzory. Ženy byly tetovány především na krku, nohou, rukou a prstech. Tetování prstů signalizovalo schopnosti dívek vykonávat domácí práce.

Mužské tělo bylo většinou tetováno celé. Některé vzory však byly určeny pouze pro jisté části těla. Uzavřené cyklické ornamenty mohly být například na ramenou nebo na vnější straně zápěstí. Pro větší motivy, jako třeba psa, škorpiona či draka, byly vyhrazeny vnější strany stehen. Speciální vzor byl určen pro krk. Tetování rukou vypovídalo o muži statečném a úspěšném v boji, tedy o získání několika lidských hlav. Oproti tomu existoval také speciální znak, který se tetoval na zadní stranu krku. Tento obrazec - například u kmene Murut to byl čtverec - označoval muže zbabělého, který z boje utekl.

Díky tetování byli od sebe muži při kmenových bojích jednoznačně odlišeni. Důležitou vizitkou bylo tetování pro muže, který cestoval. Podnikání dlouhých a náročných cest se považovalo za projev mužnosti, statečnosti a dospělosti. Přišel-li cestující k jinému kmeni, mnohdy nehovořil jejich řečí, ale jeho tetování mluvilo za něj. Tetování vypovídalo i o společenském postavení jedinců. Aristokracie a vyšší společenské vrstvy měly výsadu používat jiných ornamentů a vzorů než třeba otroci a měli také tetování lépe provedené specialistou, kterého si ostatní nesměli dovolit. Na první pohled tak bylo zřejmé, s kým kdo má tu čest.

Tetování bylo také chápáno jako jisté posvěcení lidského těla, někdy i jako prostředek, díky němuž se duše po smrti dostane na onen svět. Tetované tělo hrálo svoji nezastupitelnou úlohu při nejrůznějších rituálech. V boji zvětšovalo sílu bojovníka a bylo důležité i pro komunikaci s předky, kteří mohli přijít ve snech, tranzu či při postech. Pro ducha zemřelého předka byly ornamenty na kůži jasným a neomylným vodítkem, s kterým člověkem má navázat kontakt.

Tetovalo se následujícím způsobem. Vzorek se nejdříve otiskl na tělo a poté se pomocí speciálně vyrobené jehly (specialisté používali až 3 jehly najednou) a klacíku vyťukával předtištěný vzor. Barva je směsí černého inkoustu, cukru a vody. Aby se tetování nerozšiřovalo, okamžitě se místo potíralo rýží. Vytetovat jeden vzorek trvalo přibližně jeden měsíc. Někdy se mohl proces tetování zpomalit - při úmrtí v rodině tetovaného se muselo přestat, a pokračovat se dalo nejdříve za rok.

A jaká je dnešní realita? S používáním tradičních vzorů se pomalu ale jistě přestává. Potkala jsem mnoho starších lidí, kteří měli tetování ještě z dob, kdy statečnost ve válce a množství lidských hlav něco znamenaly. Dnes jsou tyto hodnoty mnohdy již pouze nejasnými pojmy. Mladší lidé často touží uniknout z pout společenské hierarchie, proto se snaží dostat do měst za prací či studiem, a v takovém prostředí se příliš na tetování nehledí. Naopak - je to někdy pokládáno za primitivismus. Dnes je také tetování dostupné každému. Je třeba pouze příslušný finanční obnos a vzor může být jakýkoli. Ženy se téměř přestávají tetovat a muži, kteří zůstávají ve vesnici, upřednostňují obrazce, jimiž chtějí působit zajímavěji. Na svá těla si nejednou nechávají vytetovat věty typu "I love you" či obrazy Ježíše Krista. V horším a častějším případě to jsou obrazy různě souložících lidských párů či ženská těla v ne zrovna lichotivých polohách.




BORNEO - INDONÉSKY KALIMANTAN

je svou rozlohou (746 546 km²) třetím největším ostrovem světa. Leží v souostroví Velké Sundy v jihovýchodní Asii. Ze severu je omýván Jihočínským mořem, z východu Celebeským a na jihu Jávským mořem. Kalimantanem prochází rovník, který určuje i podnebí na tomto ostrově - vlhké tropické. Vnitrozemí je hornaté s nejvyšší horou Mt. Kinabalu (4101 m n. m.), 85 % území pokrývá tropický deštný prales, který je domovem orangutanů a gibbonů. Ostrov je velkou zásobárnou nerostného bohatství. Jsou zde doly na těžbu zlata, diamantů a drahokamů.

Historie Kalimantanu sahá do dávné minulosti. Jsou o něm zmínky již v Ptolemaiově "Úvodu k zeměpisu" datovaném zhruba do roku 150. O tom, že obyvatelé ostrova měli určité kontakty s okolním světem, svědčí např. obchod s korálky, kterých si Dajakové dodnes velmi cení a přičítají jim magické schopnosti a síly. Dále jsou z této doby známé vlivy indo-javánské, jejichž hmotné pozůstatky archeologové datují do 2. a 3. st. př. n. l. Z 5. st. př. n. l. pocházejí kameny s rytinami s hinduistickou tematikou, které potvrdily existenci hinduistického království v jižním Kalimantanu. Pozdější zprávy pocházejí z 13.-16. st., kdy byl Kalimantan částečně pod vlivem Madžapahitské říše. Podrobnější informace však pocházejí až z 16. st. s příchodem islámských králů, kteří si na pobřeží zakládali sultanáty. Středověkým Evropanům zprostředkoval kusé zprávy o Borneu italský františkánský mnich a cestovatel Odoriko z Pordenone (nazývaný též Boemus, neboť jeho otec byl českého původu), který ve 14. st. podnikl jako papežský vyslanec cestu do Asie. Na počátku 17. st. Portugalci a Španělé začali ztrácet svůj obchodní monopol a posléze byli vystřídáni Holanďany. Na severu a severozápadě ostrova leží území zvaná Sarawak, Sabah a Brunej, která byla r. 1888 vyhlášena britským protektorátem. Zbylé 2/3 území Kalimantanu zůstaly pod holandským vlivem. Během druhé světové války byl Kalimantan okupován japonskými vojsky. Úplné samostatnosti a nezávislosti obyvatelé ostrova dosáhli v roce 1949 a stali se jednou z provincií Indonéské republiky. Oblasti pod britskou správou (s výjimkou Bruneje) dosáhly nezávislosti v r. 1963 a připojily se k Malajské federaci. Brunej byla pod správou Velké Británie do r. 1983. Nezávislým státem je od 1. 1. 1984.

Ostrov je osídlen obyvatelstvem asijského původu. Tři čtvrtiny populace tvoří původní obyvatelé - Dajakové, dále muslimové, což mohou být konvertité rekrutovaní z původního obyvatelstva nebo muslimové kalimantanského původu, Číňané a jiné malé skupinky přistěhovalců. Hustota obyvatelstva je velmi nízká, pouhých 31 lidí na km².


DAJAKOVÉ

Toto označení je veskrze evropský termín a jsou jím nazýváni lidé žijící ve vnitrozemí Bornea, kteří ještě donedávna měli svá animistická náboženství, a dnes jsou většinou christianizovaní. To je hlavní znak, jenž je odlišuje od ostatních obyvatel Kalimantanu, kteří se nazývají Malajú. Nejedná se však o etnické Malajce, ale o část populace vyznávající islámskou víru. Ti žijí převážně na pobřeží celého Bornea. Dajaků je několik desítek kmenů, obývajících často jen těžko prostupné území džungle. Je velmi obtížné určit přesný počet obyvatel, ale udává se přibližné číslo přes 2 miliony. Dělí se na velké skupiny, které sdružují několik kmenů. Mezi největší patří kmeny Bahau (zahrnující např. Kajan, Kenjah, žijící v centrálním a východním Kalimantanu), kmeny Ngadžu v jižní části, vnitrozemští Dajakové v jihozápadní části a v oblasti zvané Sarawak, mořští Dajakové, mezi něž patří asi nejznámější kmen Iban, a mnoho dalších.

Kmen od kmene se liší jazyky a zvyky, stejně jako sociálním a společenským uspořádáním. Praktikují jak matrilineární systém, tak patrilinearitu, některé kmeny mají velmi podrobně vypracovanou společenskou hierarchii. Nalezneme jak kmeny praktikující exogamii, tak i kmeny endogamické. Tento výčet by samozřejmě mohl pokračovat dlouhou řadou odlišností. To, co mají společné, je stejný typ zemědělství, tzn. pěstování rýže, rybolov a lov. Jejich zbraněmi jsou meč, štít a otrávené šípy. Jejich jazyky spadají do indonéské větve austronéské jazykové rodiny.
únor 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group