ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DUCHOVNÍ DOBYVATEL - PO TOKU AMAZONKY VE STOPÁCH ČESKÉHO RODÁKA - PÁTERA SAMUELA FRITZE

Jsem z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, jeden ze šesti misionářů, kteří se souhlasem Jeho Katolického Veličenstva vypluli v měsíci září roku 1684 s flotilou z Cádizu s určením do misií na řece Amazonce, jež spravuje kolej v Quitu. Poté, co jsem přijel do misií, ujal jsem se dle příkazu pátera superiora provincie Omagua, abych kázal evangelium. Jde o 38 osad, malých i větších, ležících na ostrovech řeky Amazonky, jež všechny spolu s mnoha dalšími osadami jiných kmenů až po Rio Negro na severním břehu a Rio de la Madera na jižním, přijaly k mému velkému uspokojení Kristovo učení bez vzpoury a jakéhokoliv odporu...." (z dopisu P. Samuela Fritze generálnímu prokurátorovi P. Diegu Franciskovi Altamiranovi, daného v Pará 16. prosince 1690).

 

S VÍROU A KŘÍŽEM


Dvanáctého října 1492 se začíná psát další, nová epocha v dějinách lidstva. Když Kryštof Kolumbus toho dne doplul ke břehům Hispaňoly (dnešní ostrov Haiti), splnil se jeho životní sen. Objevil novou cestu na západ do Indie. Záhy však ke své lítosti zjistil, že se nejedná o pevninu a z Pyrenejského poloostrova vyplul celkem třikrát, aby ji pro španělskou korunu našel. Teprve při své poslední výpravě, roku 1498, konečně narazil na pevninu. Nikoli však asijskou, jak si on sám a všichni ti, kteří ho doprovázeli, tolik přál. Nechtěl si přiznat, že mu nalezená země (jihoamerický kontinent) s močály a nesmírnými záplavami sladké vody (řeka Orinoko) navždy uzavře cestu do Indie. Svého přesvědčení, že k "zemi koření" Zipangu doplul, se Kolumbus do konce svého života nevzdal. A ačkoli se k Indii přes Atlantik nikdy nedostal, svými objevy a především vytrvalostí a houževnatostí se tento janovský tkadlec, později námořník a španělský "admirál moře oceánského", stal vzorem pro mnohé další dobrodruhy a odvážlivce. Následný tvrdý boj Španělů a Portugalců o prvenství v zámořských objevech vedl dva roky po objevení Nového světa zásluhou papeže Alexandra VI. ke smlouvě uzavřené v Tordesillas. Byla stanovena hraniční čára 360 mil západně od Kapverdských ostrovů. Tato dohoda, vymezující přesnou demarkační linii sfér zájmů obou států, měla za následek i to, že se dnes v Jižní Americe hovoří oběma jazyky (španělsky a portugalsky). Objevený kontinent pak vystřídal v průběhu dalších let několik názvů (Gracia, jak ji nazval Kolumbus, nahradily Západní Indie, Nový svět a v kosmografii Martina Waldseemulera z roku 1507 se poprvé objevuje Amerika podle neméně slavného mořeplavce italského původu ve španělských službách Ameriga Vespucciho). Podle názorů tehdejších geografů se totiž Kolumbus pohyboval v oblasti asijských ostrovů a objevitelem nového kontinentu byl právě Vespucci. V Nurembergově Codexu Bratislaviensis se píše: "Amerika. Objevená Amerigem Vespuccim, mužem moudrého rozumu. Usoudili jsme, že má právo být nazývána Amerikou, neboť Evropa a Asie jsou pojmenovány podle žen. Její poloha a mravy lidí se poznají z jeho čtyř plaveb".

 

DOBYTÍ NOVÉHO KONTINENTU

 

První období dobývání amerického kontinentu je spojováno se jmény Hernana Cortéze (podmanitele říše Mayů a Aztéků), Vasca Núněze de Balboa (objevitele "jižního moře" - Tichého oceánu v Panamské úžině) a zejména pak Francisca Pizarra, bývalého pasáčka vepřů a někdejšího člena Balboovy skupiny. Tvrdý a houževnatý Pizarro, posedlý touhou po slávě a bohatství, vyrazil v listopadu roku 1524 podél západního pobřeží pevniny směrem k jihu. Hlad a nepříznivé podmínky zadržely celou výpravu, a tak teprve roku 1531 se Pizarro vydává s nepočetnou armádou na náročný pochod na východ, k mohutným horám Kordillér. V Cajamarce (sever Peru), podhorském městečku, byl jím zajat vládce Inků Atahualpa poté, co odhodil nabízenou svatou knihu. (Už totiž španělská královna Isabela Kastilská, přezdívaná často "Katolická", nepochybně jejíž zásluhou dostal Kolumbus před lety souhlas a podporu španělského dvora, viděla v jeho plánech obrovský náboženský význam. Miliony pohanů budou obráceny na pravou víru a jejich duše budou zachráněny.) Konquistadoři v prvních letech dobývání byli však více než čímkoli jiným zaslepeni leskem nepřeberného množství zlata a bohatství, které nový kontinent nabízel. Krutostí samotných vůdců, bezcitností a chamtivostí vojáků i úředníků pak domorodí indiáni přicházeli o všechno, co po staletí s pilností a pečlivostí budovali. Amerika a zejména mocná, zlatem překypující peruánská říše lákala další a další dobrodruhy, lidi z nejrůznějších vrstev i minulostí, lidi bohatstvíchtivé i romantiky, kteří sem z Evropy stále ve větších zástupech připlouvali.

 

MISIONÁŘI

 

S obracením na křesťanskou víru se tak důsledně započalo až s příchodem misionářů, kteří zde měli kázat evangelium, rozptýlené a neusazené obyvatelstvo soustředit do osad a přinést těmto primitivním kmenům zemědělství. Po dominikánech, františkánech a augustiniánech po roce 1549 se o to zasloužili především jezuité. Jezuitští bratři působili na celém území nového kontinentu, od Santiaga de Chile až po Mexico a Kalifornii. A tak sem připlouvalo i bezpočet těch, kteří oddaně a s nasazením vlastního života sloužili bohu a církvi. Část tvořili scholastikové a laičtí bratři (lidé bez kněžeckého svěcení). Později, po získaných zkušenostech, sami jezuité doporučili, aby je v misiích následovali lékaři, lékárníci, matematici, astronomové, učenci v oborech ekonomie, kartografie či geografie, jež by zde mohli pomoci nejen domorodým indiánům, ale přispěli by také k hlubšímu vědeckému poznání nového kontinentu. Byli pak často vysíláni na nebezpečné cesty do míst, kam domácí kněží a Španělé nechtěli. Svými objevy a výzkumy vytvořili podklad pro moderní práce z oblasti etnografie, geografie apod. Ačkoli je výsledek jejich misijní činnosti zřejmý i dnes, (více než 90 % všech obyvatel kontinentu se hlásí ke křesťanství) původní božstva a pohanské zvyklosti v srdcích indiánů ani na oltářích kostelů zcela nezanikly a mísí se s křesťanskou vírou na mnohých místech celé Latinské Ameriky. Nemálo těchto hrdinů bylo navždy opomenuto. Na stránkách historických knih zůstala však i jména řady těch, kteří se výrazně zasloužili o poznání "zeleného" kontinentu a svému poslání obětovali celý svůj život.

 

PO STOPÁCH NAŠICH KRAJANŮ

 

Pro českého čtenáře bude jistě zajímavé a možná překvapující, že k těm nejvýznamnějším náleželi i čeští kněží Tovaryšstva Ježíšova na přelomu 17. a 18. století. Od roku 1678, kdy poprvé jeho členové obdrželi svolení k misijním cestám do Nového světa, až do roku 1767, ve kterém byli jezuité z Ameriky vyhoštěni, prošlo nejrůznějšími oblastmi objeveného kontinentu více než 150 našich krajanů. Těžko dnes můžeme s jistotou tvrdit, co tyto muže vedlo k rozhodnutí vydat se na misijní pouť tak daleko od svých domovů, do neznámých končin vzdáleného kontinentu. Jistě, bylo mezi nimi mnoho těch, kteří toužili po věčné slávě mučednické smrti, ale i nemálo takových, kteří byli k náboženství lhostejní a hnáni touhou po dobrodružství, slávě či objevování nových oblastí. Počátek putování těchto mladíků (průměrný věk se pohyboval mezi 22-26 lety), z nichž se mnozí už nikdy nevrátili, býval v pražské jezuitské koleji Klementinu nebo na kolejích v Brně a Olomouci. Odtud pokračovali do italského Janova a na lodích připlouvali až na španělské pobřeží. Tady zpravidla strávili dlouhou dobu v napjatém očekávání, zda úspěšně projdou mašinerii nejrůznějších prověřování a administrativních procedur. Ani vstup na palubu však ještě neznamenal, že se dostanou k cíli své cesty. Mnohé z lodí, jež směřovaly ke břehům americké pevniny, zmizely ve vlnách rozbouřeného Atlantiku. Jiní pak vyčerpávající několikatýdenní plavbu nepřežili. Snad s ještě větším odhodláním se pak ti, kteří překonali všechny nástrahy náročné pouti, vydávali do svých stanic, ke svým svěřencům. Patrně největší působiště nalezli tito "duchovní dobyvatelé" mezi amazonskými indiány. Dvěma našim cestovatelům - misionářům, kteří působili v tropické pralesní domovině divokých indiánů na Amazonce, byla věnována i poměrně velká literární pozornost. Jindřichu Václavu Richterovi pro jeho misionářské působení a Samuelu Fritzovi, rodáku z Trutnova, pak pro jeho slavné dílo kartografické. Právě Samuel Fritz, který v Amazonii prožil více než čtyřicet let svého života, je autorem mapy řeky Amazonky. Ta byla vytištěna v Quitu roku 1707 a je skutečně vůbec prvním přesným kartografickým dílem, na němž je zakreslený celý tok největší řeky naší planety až k jejímu ústí do Atlantického oceánu. Na podzim roku 1683 se oba mladí jezuité Richter a Fritz spolu s Jiřím Burgrem a dvěma Slezany vydávají, obdobně jako řada jejich předchůdců i následovníků, do Janova, odkud odpluli do Sevilly. Teprve po bezmála ročním čekání na povolení pokračovat na své cestě, neboť nikdo, kdo nebyl Španěl, nesměl bez královského povolení do "Indií" odplout, vstupují v Cádizu na palubu lodi. Po dvou měsících, které si plavba přes Atlantik tehdy žádala, konečně přistávají v Kolumbijské Cartageně. Následné neméně náročné a strastiplné putování v člunu, pěšky, po neschůdných cestách, znovu na kánoi, na mezcích a oslech v nesnesitelném horku, vlhku, dešti, neustále obtěžováni miliony moskytů, si dnes zhýčkaní turisté asi jen stěží dokáží představit. Další nekonečné týdny tak odhodlaně směřují Richter a Fritz spolu s jezuitou Janem Gastelem a španělským jezuitským prokurátorem José Casesem nejprve do Quita a poté do La Laguny na řece Huallagy (přítok Amazonky). Tady se oba nerozluční přátelé počátkem roku 1686 po bezmála dvouletém putování rozešli a putovali na horní tok Amazonky do svých redukcí, jak byly jejich misijní stanice označovány. Richterovi byla přidělena horská misijní oblast na řece Ucayali, zatímco Fritz působil u indiánů Omaguů v povodí Maraňónu. Roku 1695 Richter vážně onemocněl a ve svém dopise do Čech, rok před svou smrtí, píše: "Deset let již bojuji s bědami, oděn houní, v rozbitých šatech a bos, a během osmi let jsem nezměnil šaty více jak dvakrát, košil jsem neměl více než čtyři. Již po nějaký čas cítím, že mé síly jsou zlomeny a že síla zdraví takřka zmizela, ale to mi nepůsobí bolesti." (J. Kunský: Čeští cestovatelé, Orbis 1961.) Tragická smrt Richtera Fritze sice překvapila, nebyla však mezi misionáři ojedinělá. Richter byl po šesti letech zabit vlastními indiány z kmene Cunivů. Bílí Evropané přinášejí divochům nejen křesťanskou víru, ale i nový způsob života, četné vymoženosti civilizované společnosti starého kontinentu, naráželi mnohdy na odpor a nepochopení jejich dobrých úmyslů a stávali se oběťmi indiánských vzpour či krutých praktik "lovců lebek" a kanibalů. Stejně jako Fritz, který Richtera přežil o 35 let, nakreslil Richter mapu povodí horního toku řeky Ucayali, jedné ze dvou hlavních zdrojnic Amazonky. Fritz ji pak využil pro svou velkolepou mapu Amazonky. Stal se tak prvním badatelem a znalcem celého vodního toku až k jejímu ústí v Belénu, kde se kalná řeka mísí s vodami Atlantiku. Mohutné záplavy na horním Maraňónu a vážné onemocnění na sklonku osmdesátých let přivedly Fritze až na portugalské území. Energický Fritz často zasahoval mezi Portugalce a Španěly, kteří spolu na koloniálním území Amazonie soupeřili. Netajil se sympatiemi ke španělskému králi, v jehož službách sloužil a hájil jeho zájmy. Byl proto navzdory horečkám portugalskými rivaly zatčen a poslán do jezuitské koleje v Pará. Tam se sice uzdravil, ale dostal se do sporu s představiteli portugalské moci a půl druhého roku byl zadržován. Teprve na příkaz portugalského krále byl propuštěn a dopraven proti proudu Amazonky zpět do své misie. Cestou připravoval materiál k mapě, popsal podrobně vesnice, indiánské kmeny, všechny ostrovy a přítoky. Díky všem těmto dramatickým okolnostem se mu podařilo v průběhu dvou let proplout a zmapovat takřka celý tok Amazonky. Fritz se nakonec dostal pěšky přes andské hřebeny až do Limy na pacifickém pobřeží, aby zde místokráli vylíčil své cesty. Stal se tak jedním z prvních, dost možná vůbec prvním Evropanem, který překonal napříč rovníkovou oblast jihoamerického kontinentu. Fritz se poté věnoval nadále své misijní činnosti, budoval pro indiány vesnice, zakládal kostely a kaple, učil je práci a všelijakým řemeslům, bránil je před postupem Portugalců a násilím kolonizace. Zemřel v sedmdesáti letech roku 1725 v nejstarší misii Jéveros na Rio Aipeně.

 

SETKÁNÍ

 

Při našem pobytu v jedné z jihoamerických zemí - Peru - jsme měli příležitost seznámit se s některými současnými misijními pracovníky. Přestože tato setkání nebyla zahrnuta do našeho harmonogramu, přispěla nepochybně k hlubšímu poznání života chudých domorodců v Amazonii i v Andách. K nemalému překvapení nás všech si své místo zde našly i ženy. Pizarro či Fritz by se asi podivili, dnes však misionářky odvádějí svou práci s nemenší obětavostí, nadšením a láskou. Páteř jihoamerické pevniny tvoří pásmo kordillerských velehor - And. Nejslavnější civilizace tohoto kontinentu, říše Inků, zaujímala kromě území dnešního Peru také část rozlohy okolních států Ekvádoru, Bolívie a Chile. Zatímco původní Inkové obývali převážně horskou část svého území, je dnes "la sierra" téměř vylidněna. Život v těžkých podmínkách drsných hor se však ještě zcela nezastavil a potomci slavné civilizace tu dodnes žijí, pracují a dodržují staré tradice.

 

PRASEČÍ MĚSTEČKO

 

Jsme v Chuquibambě, malebné andské vesničce, ležící ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad hladinou moře. Žije tu jen pár stovek osadníků. Samotný název znamená v domorodém jazyce Kečua "prasečí" město. A vskutku ne náhodou. Hned po příjezdu nás mezi prvními vítá uprostřed silnice statný čuník. Tato roztomilá zvířátka neodmyslitelně dotvářejí zdejší kolorit i atmosféru a spolu s domorodci žijí jak vidno v míru a přátelství. Za "branami" městečka, sotva pár desítek metrů, začíná zemědělská oblast. Typická pole nejrůznějších barev i rozměrů terasovitě seřazena ve svazích okolních kopců dokonale využívají horské krajiny a dotvářejí přenádhernou a jedinečnou scenerii. Hlavní a nejdůležitější plodinou jsou brambory. Svůj původ má tato plodina právě tady, v peruánských Andách a do Evropy byla převezena spolu s kukuřicí především zásluhou misionářů. (V českých zemích se s nimi poprvé setkáváme v centru Prahy, na místě dnešního paláce U Hybernů. V polovině 17. století zde nechali irští františkáni zvaní Hiberni postavit klášter, kde pak od počátku 18. století začali jako první brambory pěstovat.) Dominantu vesnice tvoří moderní stavba kostela, která vyniká mezi jednoduchými kamennými domky a chatrčemi z hliněných cihel. Nemenší překvapení v nás vzbuzuje i moderní budova církevní školy na samém okraji horského městečka. Vede ji farář pocházející z Malty, který deset let působil v Austrálii, a tak poněkud nezvykle konverzujeme anglicky. Přestože naši návštěvu neočekával, a ani my jsme o působení misionáře v tak odlehlé vísce nic nevěděli, přijal nás velmi vřele a poskytl noc ve "své" škole. Zděná budova, evropské sociální zařízení s vodou, útulné modlitebny, skromné učebny s obyčejnými stoly a lavicemi, fotbalové a basketbalové hřiště. Pro Evropany nic neobvyklého, tady vysoko v Andách a daleko od civilizace, věci vskutku nevídané. Čistota školního areálu navíc ostře kontrastuje s okolní chudobou, všudypřítomnými odpadky a špínou. Chuquibambské děti tak mají možnost kromě získání vzdělání, učit se hygienickým zásadám, základům stolování a všem nezbytným pravidlům civilizované společnosti.

 

ZEMĚTŘESENÍ, SOUČÁST ŽIVOTA

 

Celé pásmo andského pohoří je, jak známo, velmi aktivní tektonickou zónou spojenou s vulkanickou a především zemětřesnou činností. V údolí řeky Colcy, v peruánském departamentu Arequipa, došlo v červenci 1991 k silnému zemětřesení v důsledku mohutné sopečné činnosti vulkánu Sabancaya. Většina terasových systémů obdělávaných políček byla v této části porušena, jakož i silnice a kostel ze šestnáctého století. Nedaleko odtud, ve vesnici Yankue, stojí františkánský klášter, který byl v minulosti rovněž zničen při otřesu půdy, později naštěstí opraven. Dnes tu žijí dvě misionářky - Sára z Indie a Antonie původem z New Yorku. Sára tu žije a pracuje deset let, zatímco Antonie přijela do Jižní Ameriky vykonávat práci misionářky již koncem padesátých let. Každý den připravují tyto obětavé ženy spolu s pomocnou kuchařkou jídla pro tisíc lidí. Srdečně však pohostí každého, byť není na jejich "seznamu strávníků". Denně vstávají ve tři hodiny ráno, aby vše stačily připravit a od šesté hodiny jídla vydávat. Podmínky jsou přitom více než skromné, jak dokazuje pohled na pár obřích hrnců, do nichž se zub času už notně zakousl. "Doufáme, že se situace časem zlepší," usmívá se Sára. Ředitel nadace Valla de Colca a bratr Antonie podporují tuto charitativní činnost, jakož i někteří obyvatelé vesnice, kteří dodávají brambory, kukuřici, zeleninu či maso slepičí a kuřecí.

 

NAKONEC NA AMAZONKU

 

Poslední etapa naší cesty pak směřovala do Amazonie. Nekonečný, všudypřítomný neprostupný prales, přenádherná květena a exotická fauna, ba i nesnesitelné horko a samozřejmě život tamních domorodců. To byly hlavní důvody, které nás, zhýčkané Evropany, lákaly silou téměř magickou. Strastiplná byla už cesta z Cuzca do rezervace Manú, jednoho z posledních míst na naší planetě, kde je dosud zachován původní panenský les tropické oblasti. Na korbě vratkého nákladního automobilu po rozbahněné silnici, lemované strmým hlubokým srázem, sestupujeme z oblasti tzv. vysokého pralesa až k řece Madre de Dios v povodí Amazonky. Během několika hodin překonáváme více než 3000 metrové převýšení. Posledním civilizovaným místem, kde jsou dokonce některé budovy zděné, je obec Salvacion, za ní se rozprostírá už jen bujný zelený porost, stanice rezervace a osady indiánských kmenů. V Salvacionu se stáváme hlavní pozorností všech místních domorodců, zejména těch nejmladších. Právě děti nás přivádějí do tamního kostelíku a k misionářce Carmen Garcia. Jednoduchá stavba je poněkud odlišná od typických evropských kostelů či chrámů. Oltáři dominuje velký kříž, který je, stejně jako na mnohých místech v celé zemi, ozdoben bohatými barevnými látkami. Carmen ochotně přerušuje probíhající výuku. To aby mohla uvítat nečekané a tady takřka nevídané cizince. Je členkou sdružení MISEMA (Misioneros seglaros Puerto Maldonado) a pečuje o náboženskou výchovu a vzdělání nejmladší generace osadníků v Amazonii už čtrnáctým rokem. Právě vzdělání považuje MISEMA za svůj prioritní úkol a sdružuje dnes na čtyřicet center zabezpečujících základní i středoškolské studium. "Naše organizace se neustále rozšiřuje. Tahle stanice je nová, byla založena teprve nedávno," říká Carmen. Její žáčci sem přijíždějí z celého okolí a vždy po etapách se střídavě učí a pracují s rodiči ve svých vesnicích, většinou na ovocných plantážích.

 

BOHATSTVÍ, KTERÉ NELZE KOUPIT

 

Životu ve vysokých horách, stejně jako v amazonském tropickém pralese, přivykli po staletí jejich obyvatelé, dokonale se přizpůsobili náročným přírodním podmínkám. Co však přivádí do těchto končin lidi z "civilizované" Evropy či Severní Ameriky? Co je přimělo vyměnit pohodlí vyspělého světa, založení vlastní rodiny za život v nelehkých a skromných podmínkách? V dobách prvních misionářských průkopníků před staletími trvala cesta z Evropy až do nitra jihoamerické pevniny celé dlouhé dva roky. Člověk z konce dvacátého století, z uspěchané a snad až příliš přetechnizované doby, kdy se přesun mezi kontinenty počítá na hodiny, si to jen ztěží dokáže představit. Ať už však cesta trvala stovky dní nebo třeba jen pár hodin, a přestože se domorodí indiáni i prostředí, ve kterém žijí změnilo, spojuje tyto lidi, kteří k nim přicházejí, mnoho společného. Není to už snad taková touha po dobrodružství a objevování nových míst neznámé a tajuplné země, touha po slávě a uznání, které kdysi tak často vedly mladé muže na paluby lodí, směřujících k Novému kontinentu, ale je to především víra a láska... Tři sta let staré zápisky v denících a vyprávění současných misionářů nás naplnilo přesvědčením, že byli a jsou mezi námi lidé, kterým osud druhých není lhostejný, že peníze a majetek v porovnání s jejich bohatstvím nic neznamená a může kdykoli pominout. Nesmírná obětavost, upřímná láska k bližním a pocit sounáležitosti k těm, kteří pomoc potřebují, naplňuje tyto lidi štěstím, činí je potřebnými a tedy i trvale bohatými.
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group