ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PO STOPÁCH ALBERTA SCHWEIZERA - OGANGA - BÍLÝ DOKTOR

Lambaréné procitá do nového dne. Vesničanky pospíchají k řece pro vodu. Ve svěžím ranním vzduchu se mísí pach kouře s vůní čerstvě ulovených ryb. Pozoruji východ slunce pln očekávání, co nového přinese, a povznesen romantickými představami odcházím do nemocnice. Smutná zpráva hned na začátek tak krásného dne. Domorodý lovec, kterého před několika dny ošklivě potrhal levhart, v noci nečekaně zemřel. Jeho druhové ho nesli do nemocnice téměř celý den a celou noc. Samotná operace byla vyčerpávající a tr vala dlouhých osm hodin. Ranní euforie se tak rázem mění v tvrdou realitu všedního afrického dne.

 

. . . . .

 

Na kostelní věži v alsaském městečku Kaysersburgu se rozezněly zvony. Duchovnímu správci zdejšího evangelického sboru Ludwigu Schweitzerovi se právě narodil syn Albert. Šťastný otec si do kalendáře poznamenal významné datum - 14. ledna 1875.

 

Krátce po této události se i s celou rodinou přestěhoval na venkov do Günsbachu. V překrásném údolí řeky Münsteru prožil Albert se svými sourozenci první léta svého života. Když mu bylo pět, odvezl ho otec k dědečkovi, pastorovi Schilingerovi, aby se u něho naučil hrát na fortepiano. Albert si hudbu velmi zamiloval. Od svých vrstevníků se však Albert přes tuto lásku nijak nelišil. Uchvátilo ho moře a snil o cestování, dalekých krajích, dlouhých plavbách a odvaze námořníků. Velmi proto obdivoval pomník francouzského admirála Brüa, který stál v jednom parčíku v blízkém Colmaru. Dlouho měl oči jen pro bohatýrskou admirálovu sochu, ale brzy zjistil, že postava černocha ležícího pod admirálovýma nohama ho přitahuje mnohem víc. Takový silák, porobený a sražený k zemi. Nemohl to pochopit a často o osudu černocha přemýšlel. Od té doby Schweitzer svého kamenného přítele pravidelně navštěvoval. V jednom ze svých memoárů o tom napsal: "Bylo to volání Afriky, kterému jsem musel dříve či později podlehnout".

 

. . . . .

 

Přicházejí nemocní. Je mezi nimi malé, sotva pětileté děvčátko s typickými příznaky lepry. Bohužel, mohu pomoci jen částečně, nemocnice je už zaplněná a další volná lůžka prozatím nemám. Dávám matce zásobu chaulmogrového oleje na deset dní. Předem však vím, že lék prodá nebo jej smění za jinou nepotřebnou věc. Vedle léčby malomocenství a spavé nemoci mi nejvíce času zabírá léčení vředů. Z nových léků se začíná osvědčovat Storvasol. Je však velmi drahý. Rozhlašuji proto, že Storvasolem léčím jen za p almové tašky, ale mnohokrát za den musím ze svého rozhodnutí ustoupit. Kolik je tu chudých matek, které si nemohou opatřit tašky z listí, abych mohl ošetřit jejich nemocné děti. Přesto se mi tak podařilo pokrýt již několik čtverečních metrů střechy.

 

. . . . .

 

Na podzim roku 1895 odešel mladý Schweitzer na gymnázium. Často se svými profesory diskutoval a pokládal jim otázky, na které nedokázali odpovědět. Po maturitě se rozhodl studovat teologii a filozofii na univerzitě ve Štrasburku. Ani při náročném studiu nezapomněl na hudbu a pilně cvičil hru na varhany. Oblíbil si Bacha a v jeho interpretaci se stal doslova virtuozem. Dokonce se mu dostalo uznání od francouzského skladatele Charlese Widora, s nímž se setkal při prázdninovém pobytu v Paříži. Přátelst ví mezi oběma vydrželo ještě mnoho dalších let a byl to právě Widor, který později Schweitzera přesvědčil, aby napsal svou slavnou monografii o fenomenálním Bachovi. Úspěch u Widora inspiroval Alberta k ještě většímu zájmu o hudbu. Náročné studium filozofie a teologie, studium hebrejštiny a francouzštiny, varhanní cvičení a koncerty, stovky hodin v univerzitní knihovně - přátelé nedokázali pochopit, jak to může všechno zvládnout.

 

V roce 1899 úspěšně obhájil svou dizertační práci a na žádost svých profesorů napsal svou první knihu "Náboženská filozofie Kantova". Bylo mu nabídnuto místo soukromého docenta, ale Albert odmítl. Podle vzoru svého otce chtěl pomáhat chudým a stal se vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. Zde se setkal s Helenou Bresslauovou, osudovou ženou svého života.

 

Jednoho dne našel ve francouzském deníku zajímavý článek vyzývající čtenáře, aby přijeli pracovat do rovníkové Afriky. Pisatel si stěžoval, že misie v Gabunu má nedostatek lékařů. Schweitzer si o tom později poznamenal: "Byl jsem na konci hledání smyslu mého života. Definitivně jsem se rozhodl vypravit do rovníkové Afriky." Ve třiceti letech se doktor filozofie, docent teologie a uznávaný varhaník rozhodl studovat medicínu. Za svůj čin je přáteli kritizován. Nemohou pochopit, že tak obdivovaný filoz of a hudebník odchází pohřbít svůj talent někam do pralesa. Studium medicíny však úspěšně dokončil a okamžitě nabídl misijní společnosti v Paříži, že bude zdarma pracovat jako lékař v Gabunu.

 

. . . . .

 

Zástup nemocných nebere konce. Vždy mne udivuje, z jaké dálky sem ti ubožáci přicházejí. Kolik trápení je musí stát cesta a kolik víra, že za svou námahu budou uzdraveni. Snažím se ze všech sil, abych je nezklamal. Po obědě přibíhá Josef ze stavby a rozčileně oznamuje, že dělníci přestali pracovat a nezačnou, dokud okamžitě nepřijdu. Kolikrát jsem byl varován před pracovní morálkou domorodců a kolik sil mne stálo, abych je přiměl k práci. Unavený přibíhám na stavbu a zjišťuji, že domorodý předák utekl a ostatní stávkují, protože prý nevědí, jak mají pracovat dál. Beru do ruky sekeru a předvádím jim, jak mají vypadat otesané střešní trámy. Chvilku mne udiveně pozorují, jak se lopotím, a nakonec se dávají sami do práce. Dokud není střecha hotova, trávím každý den neustálým přebíháním mezi stavbou a operačním stolem, často mám tak roztřesené ruce, že sotva udržím skalpel. Naštěstí mi brzy pomohl jeden z mých přátel v misii a poslal mi jednoho ze svých černých tesařů, který si zjednal mezi dělníky respekt. Konečně se tak mohu opět věnovat svému původnímu poslání.

 

. . . . .

 

Dne 26. 3. 1913 stojí doktor Schweitzer na palubě lodi jménem Europe a se svou ženou Helenou mávají hrstce věrných přátel, kteří se s nimi přišli rozloučit. Po dlouhé a vyčerpávající plavbě dorazili šťastně do cíle své cesty - do misijní stanice Lambaréné v Gabunu. Byli však nemile překvapeni, když zjistili, že nemocnice ještě nestojí. Nedali se odradit a začali ordinovat pod širým nebem. Pralesem duněly bubny a oznamovaly, že do Lambaréné přijel bílý doktor, kouzelník - Oganga. Zanedlouho byl nával nemocných tak obrovský, že už za týden Schweitzer vyčerpal zásobu léků, kterou si přivezl. V Evropě zatím zuřila válka. Ačkoli tím Schweitzer trpěl, válka mu nepřímo pomohla se stavbou nemocnice. Obchod se dřevem vázl a afričtí obchodníci začali propouštět své dělníky. Schweitzer neváhal a ihned je zaměstnal. Zakrátko se tak mohli přestěhovat do nových nemocničních budov. Ale situace v Evropě je stále napjatější. Schweitzer musí přerušit veškeré kontakty s přáteli. Do Lambaréné nechodí pošta, není možné opatřit léky. Provoz nemocnice musí být radikálně omezen. Na podzim 1917 přichází rána největší. Schweitzerovi jsou jako civilní váleční zajatci deportováni do Evropy a umístěni do francouzského internačního tábora. V několika okamžicích se tak hroutí dílo, jemuž věnoval léta života. Propuštění přichází až se samotným koncem války. Manželé se vyčerpáni na těle i na duši vrací do rodného Alsaska. Z Alberta Schweitzera se stal slavný muž a jeho přátelé mu nedopřejí odpočinku. Nekonečné cesty, př ednášky a intenzivní literární činnost ho přinutily, aby odsunul svůj návrat do Afriky. Nezapomíná však na své milované varhany a koncertuje téměř po celé Evropě. Zastavil se i v Praze. Všude ho očekávají plné sály, všichni chtějí vidět doktora, který léčil černochy. V únoru 1924 opouští Schweitzer vlast a vrací se do Lambaréné. Po příjezdu se ihned dává do práce. Nemocniční budovy jsou téměř zničené, podlahy prorostlé kořeny stromů. Musí začít nanovo. V Evropě zatím rozpoutali Schweitzerovi přátelé bouřlivou kampaň. Sbírali příspěvky pro nemocnici, vydávali materiály o její činnosti, získávali dobrovolníky pro práci v Africe. Brzy přijíždějí do Lambaréné první lékaři a zdravotní sestry. Během dvou let se nemocnice stěhuje výš po proudu řeky Ogooué a Schweitzer tam zakládá moderní nemocniční městečko.

 

. . . . .

 

Kdo chce v Africe přežít, musí mít duševní práci. Hodina mezi obědem a odpolední směnou v nemocnici je věnována hudbě, stejně jako každé nedělní odpoledne. Jak prostě a vroucně zní v srdci pralesa Bachova hudba. Není-li den příliš únavný, mohu po večeři pracovat na své knize o etice a kultuře v dějinách lidského myšlení. Jak zvláštní je to práce. Za okny šumí tiše palmy, z pralesa se ozývají strašidelné zvuky, u mých sousedů odpočívá malá trpasličí antilopa. V této samotě mohu formulovat myšlenky, o nichž uvažuji již od svých studentských let. Pokud jsem prací příliš unaven, beru do rukou knihu. Při čtení vážného díla přestávám být někým, kdo se potýká s nemocemi a nespolehlivostí domorodců, stávám se zase člověkem. Noviny jsou tu nesnesitelné. Jejich každodenní pomíjivost se tady v Africe, kde se zastavil čas, stává absurdní. Všichni jsme tu pod dojmem každodenního poznání, že příroda je vším a člověk ničím.

 

. . . . .

 

Na jaře 1928 přijíždí Schweitzer znovu do Evropy, zmítané hospodářskou krizí. V Německu se dostávají k moci fašisté, hrozba nacistické agrese roste. Schweitzer ve svých článcích a dopisech vyzývá představitele světových mocností, aby společným úsilím zamezili vzniku nové války, ale jeho slova vyznívají naprázdno. Nepochopen a znechucen se vrací zpět do Afriky. Na podzim roku 1939 obsazuje Hitler Polsko a i největší Schweitzerovi oponenti mu dávají za pravdu. Vypuknuvší válka nevynechá ani Afriku. Dě lové čluny dokonce ostřelují Lambaréné. Situace v nemocnici není dobrá. Chybí léky, základní potraviny, spojení se světem nefunguje. Pak ale přicházejí z Evropy povzbudivé zprávy. Hitler utrpěl první porážku a od té chvíle začíná být jasné, že válku nevyhraje. S koncem války oslavuje Schweitzer své sedmdesátiny. Válka skončila, ale v srpnu 1945 přichází do Lambaréné hrozná zpráva o svržení atomové bomby na japonská města. Přes sto tisíc lidí uhořelo. Schweitzer je prvním, kdo pozvedá hlas proti použ ití atomové zbraně. Jako lékař pochopil, že ničivou není jen síla v okamžiku výbuchu, ale hlavně následky radioaktivního záření, jež mohou negativně ovlivnit další generace. Za slova lambarénského doktora se postavila stovka světoznámých vědců a myslitelů. V roce 1952 je Schweitzerovi udělena Nobelova cena za mír. Za získané peníze staví v Lambaréné moderní nemocnici pro malomocné. O dva roky později umírá náhle Schweitzerova manželka Helena. Smrt milované ženy zasahuje Schweitzera velmi těžce. Aby překonal bolest, pouští se s ještě větším úsilím do práce. Rozhoduje se napsat knihu o dosažení míru a zabránění jaderné válce. Studená válka však rozděluje svět na dva tábory a Schweitzer znovu naléhá a vysvětluje důležitost a potřebu míru. Spolu s ostatním světem odsuzuje nesmyslnou válku ve Vietnamu, jejíhož konce se však nedožil.

 

Zemřel v Lambaréné 5. 9. 1965 ve věku devadesáti let. Na vlastní přání byl pochován vedle své ženy na břehu řeky Ogooué a na jeho hrob byl postaven prostý dřevěný kříž. Schweitzerova smrt zanechala v srdcích lidí hluboké stopy. Po celém světě byly založeny další nemocnice, které dodnes kráčejí v jeho stopách a nezištně pomáhají chudým a trpícím.
květen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group