ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AFRICKÉ CESTY SOCHAŘE FOITA

 

Při slovech expedice, Afrika a automobil většině z nás maně vytane na mysli kopřivnický vůz značky Tatra. Hůře se již hledají jména cestovatelů. Běžně se vybaví populární dvojice inženýrů z padesátých let, pánů Hanzelky a Zikmunda. Faktem ovšem zůstává, že první pionýrské cesty po Africe s vozem československé výroby uskutečnili mrákotínský akademický sochař František Vladimír Foit a honorární spolupracovník Národního muzea v Praze Dr. Jiří Baum. Zatímco Dr. Baum zůstal v paměti národa jako úspěšný a významný světoběžník, takový jaký ve skutečnosti byl, sochař Foit se řízením osudu a "odpovědných" činitelů propadl časem do hlubin zapomnění. Vždyť více jak třetinu svého tvůrčího života prožil v afrických dálavách.

SVĚTOBĚŽNÍK Z TÁBORA

Narodil se na přelomu století v roce 1900 v Táboře. Dětství a mladické roky strávil v Doupí u Telče. Rodina Foitova byla několik generací široko daleko známa příslušností k nejlepším uměleckým kameníkům. Usazeni v mrákotínsko-řásenské pánvi na Českomoravské vysočině ovlivňovali svými skvělými pracemi region, který přesahoval hranice Československa z roku 1918. Střední vzdělání získal na reálném gymnáziu v Telči a svou uměleckou dráhu nastoupil na odborné kamenické škole v Hořicích. V rozšiřování znalostí pokračoval na Akademii v Drážďanech a nakonec u prof. Bourdella v mekce vší kultury · Paříži. Zde nalezl své celoživotní zalíbení v africké sekci Musée de l?homme. Hodiny strávené jako v transu před rituálními maskami značně ovlivnily jeho další životní pouť. V Československu byl posléze pověřen Antropologickým ústavem při Karlově univerzitě v Praze vymodelováním kmenových afrických typů pro plastickou antropologii.

AUTEM NAPŘÍČ AFRIKOU


V roce 1931 tedy podnikl se svým přítelem Dr. J. Baumem a s dvouválcovou Tatrou 12 studijní cestu napříč Afrikou z Alexandrie do Kapského Města s nákladem přes 1060 kg skulptur a botanicko-zoologických sběrů. V době, kdy tam prakticky ještě z devadesáti procent neexistovaly žádné cesty upravené pro automobily. Sledovali tedy pouze vyježděné pisty, bez servisu, bez skladů pohonných hmot a bez hotelů.

V Egyptě studovali historické památky. Pokračovali přes Chartúm do anglického Súdánu a do Konga, kde mistr Foit modeloval domorodé obyvatele. Navštívili kraje, kam noha Evropana nikdy předtím nevkročila. Projeli rovníkovou část Afriky, navštívili Viktoriiny vodopády, přejeli Jižní Rhodésii a Transvaal. Prožívali mnohá dobrodružství, zapadali až po nápravy do hlubokého písku, brodili se potoky a museli se vyhýbat stepním požárům. Cestovali za takových teplot, že nebylo radno opustit vůz a vydat se všanc žhavým slunečním paprskům. Po návratu z Kapského Města, kam dorazili ještě téhož roku, potvrdili skutečnost, že vzduchem chlazený motor má v Africe řadu výhod. Jedinou závadou, kterou po cestě měli, byl o kámen utržený tlumič výfuku. Jeho ztráta byla příčinou značného hluku, jenž sice v divočině výborně plašil zvěř, se kterou bylo lépe nepřijít do styku, avšak vynesl též cestovatelům v Johannesburgu pokutu za rušení klidu ve městě.

Expedice splnila svůj vědecký účel. Cestovatelé kromě úspěchů ve vlastních vědeckých oborech ukázali světu vyspělost automobilového průmyslu předválečného Československa. Bohužel tento první přejezd přes Afriku s nejmenším vozem do 1100 ccm nebyl ani oficiálně zaregistrován. Mimo to šlo rovněž o první československý přejezd přes Afriku vůbec a první přejezd s dvouválcovým vzduchem chlazeným motorem, což mezinárodní tisk a cizí autokluby komentovaly s velkým uznáním. Posuzovaly celou cestu nejen jako automobilový průkopnický výkon, ale i jako cenný kulturní přínos k probádání afrického zemědílu. Ostatně celá cesta byla detailně popsaná ve Foitově knize "Autem napříč Afrikou".

ČTVRT STOLETÍ NA ČERNÉM KONTINENTU

Sochař F. V. Foit byl putováním po Černém kontinentu natolik uchvácen, že se v roce 1947 do Afriky vydal znovu. Tentokrát již se svou manželkou Irenou a novým čtyřválcovým vozem Tatra 57B v barevné úpravě "Argent metallis`ee".

Původně plánovaná cesta na osm měsíců se protáhla na dvacet čtyři let.

Z pověření několika československých ministerstev, a zejména Antropologického ústavu Karlovy univerzity v Praze a jiných kulturních institucí, vyrazili manželé Foitovi na podzim roku 1947 z rodné vlasti k jedné z největších československých vědeckých expedic do Afriky. Přes Německo, Švýcarsko a Itálii, lodí do Alžíru a severní Afriky. Přes Saharu nejvyšším pohořím Tamanrasat do Súdánu, Nigérie, rovníkovou Afrikou, přes Čad, Kamerun, Ubangi-Schari, bývalé Francouzské Kongo, bývalé Belgické Kongo, Angolu, oběma Rhodésiemi do Jihoafrické republiky, Svazijska, Mosambiku, Njaska, tehdejší Tanganjiky, Keni, Ugandy a Ruanda · Urundi. Tam a zpět, sem a tam, vertikálně i horizontálně, mnoha státy, které dnes neexistují nebo se jmenují alespoň jinak. Zkrátka kolem 150 000 kilometrů za velmi těžkých podmínek nesjízdných terénů afrických pralesů i plání.

Automobil byl zařízen jako speciální zvukový reportážní vůz, vybavený tehdy nejlepšími zařízeními z USA pro záznam zvuků. Drátový magnetofon, speciální měniče proudu, tři dobíjecí akumulátory, rozhlas a další technika. Jelikož bylo nutné převážet na tisícikilometrové vzdálenosti, obvykle k říční dopravě, etnografické sběry, originální africké skulptury a vlastní sochařské práce mistra Foita, byl vůz neustále přetížen (dle úředního vážení vozil až 1200 kg nákladu). S tímto zatížením cestovatelé i vůz statečně bojovali především po cestách, které nikdy nepoznaly cestáře. Manželé Foitovi nacházeli materiál pro své sběry a záznamy převážně v téměř neprostupných pralesích, zarostlých bažinách, trnitých buších a odlehlých pistách s vyježděnými kolejemi od nákladních vozů. Africký kontinent hodlali manželé projet od severu na jih za osm měsíců. Už na Sahaře však nabrali zpoždění. Mnohokráte zapadli do písku a vyprošťování trvalo úmorné hodiny. Aby bylo ještě hůře, přetížená karoserie vozu nevydržela a rozpadla se. Pravděpodobně již při sjíždění ze švýcarských Alp do Milánské nížiny vrchovatě naložený přívěsný vozík způsobil trhliny v nosné konstrukci zadní části vozu. Výmoly, skryté prachovým pískem, a ostrá vystupující skaliska v Alžírsku dílo zkázy dokončila. Nebyl by to však světem prošlý cestovatel, aby si nedokázal pomoci. Všestranný sochař Foit provedl rekonstrukci zadní části vozu sám na malé misijní stanici s jedním hoblíkem, dlátem a pilkou. Nová konstrukce sestávala z dřevěné nosné kostry, potažené plátěnou střechou a po stranách pobité slabým hliníkovým plechem. Ten bylo nutné připravit z vlnitých plátů, kdysi sloužících jako střecha domu. Konečně opustili poušť a zamířili do rovníkového pásma. Zpoždění stále narůstalo v důsledku antropologických prací. Sochař musel nejprve najít v místě vhodnou hlínu, pak podle živých modelů vytvořit plastiky a nakonec ve vlhkém prostředí pralesa díla vysušit a připravit pro transport. Foitovi se podařilo nalézt způsob barvení hliněných bust pomocí roztoku vylouhovaného z místních travin podle receptu domorodých žen. Díla dostala po vypálení v zemních pecích krásnou černou barvu, jen na spodním okraji hlav zůstala patrná červeň vypálené hlíny. Dokonalost práce se paradoxně stala manželům Foitovým téměř osudnou.

FOITOVI JAKO LIDOŽROUTI

Proběhl Únor 1948, ale prst vítězného pracujícího lidu se nevztyčil a nepovolal manžele zpět. Afrika byla přece jen hodně daleko. Další dva roky Foitovi vytrvale zasílali plastiky a etnografické sběry do Brazzaville, hlavního města tehdejšího Francouzského Konga. Bedny s materiálem dále putovaly přes řeku Kongo do Leopoldville, dnešní Kinshasy, hlavního města belgické části Konga. Samozřejmě muselo být vše řádně procleno. Celníci při pohledu na sochařské výtvory hleděli poněkud zaraženě, ale nic nenamítali. Několik dní přepravovali cestovatelé přes hraniční řeku materiál určený na první výstavu Foitových prací. Neklid černých obyvatel Leopoldville narůstal, až 21. června 1950 vyvrcholil. František Foit odjel parníkem do Brazzaville do místní slévárny. Irena vyřizovala poštu, samotná v ulicích města byla napadena běsnícím davem domorodých obyvatel. Ze skrumáže, která už už zaváněla lynčem, ji zachránila Američanka v Packardu. Za ujíždějícím automobilem se neslo zlověstné skandování jediného slova - mitumbula (lidožrout).

Nikoho, ani samotné cestovatele, tehdy nenapadlo, že domorodci považovali dokonalé Foitovy plastiky za odříznuté hlavy a osud zbylých částí těl si již vysvětlili po svém. Situace byla velmi vážná. Belgičané nevěděli, co se děje, a protože se dav postupně rozrostl na neuvěřitelných patnáct tisíc hlav, vyhlásili v Leopoldville výjimečný stav. Sochaře Foita před kamenováním zachránila policejní eskorta, vůz však nikoliv. Ten byl dokonale zdemolován. Koloniální správa rozhodla o vyhoštění cestovatelů. Dostali 10 minut na sbalení nejnutnějších věcí, a pak hned na letiště. Dostavil se i československý konzul a zástupce belgického guvernéra. Belgická tajná policie rozhodla, tak jak je zvykem u podobných institucí, že manželé Foitovi jsou vývozci komunistické revoluce a svým jednáním chtěli podnítit černošské obyvatelstvo ke vzpouře. Naštěstí, ale k velké nelibosti úředníků, Foitovi nepodepsali nabízené prohlášení viny a také odmítli být eskortováni jako viníci do vlasti přes území dnešní Angoly. Policie je proto poslala letecky do Elisabethville, dnešní Lubumbashi, a odtud 150 kilometrů do buše. V nuzné chatě lovců lvů prožívali sedmiměsíční izolaci pod každodenním dohledem policisty.

MRTVÉ DUŠE

Jednou se dostavil i konzul československé ambasády. Požádal je o pasy, že budou v Československu prodlouženy. Od té doby pasy neviděli, spadla železná opona a cestovatelé Foitovi přestali pro svou vlast existovat. Špatné bylo také to, že v odebraných dokladech měli platná víza do Jihoafrické republiky. Na prozatímní potvrzení existence, list papíru, putovali s opravenou Tatrou přes dnešní Zambii a Zimbabwe do Jihoafrické republiky. Každých padesát kilometrů se museli hlásit na policejní stanici a jednou vyřčený nespravedlivý ortel na nich ulpíval jako znamení moru. V Jižní Africe chtěl Foit přednášet. O dlouhodobá víza ale mohli požádat pouze z jiného státu. Vrátili se tedy zpět do Mosambiku, kde nastala sisyfovská práce s úřady. Když už hrozila znovu deportace a s ní strach ze zatčení v Československu, pomohla náhoda. Z předchozího večera "společensky unavení" úředníci ambasády si spletli Čechy s Řeky a udělili vstupní víza do Svazijska. Žádná velká výhra to nebyla, ale získali čas. Deset měsíců žili v zimě a strádání, než houževnatí manželé získali možnost odcestovat do dnešní Tanzanie k rodině, kterou František Foit znal ještě z cesty s Dr. Baumem. Pod Kilimandžárem začal sochař projektovat školy a jiné vládní budovy pro vyspělý domorodý kmen Wachagga. Postupně se vypracoval až na Kenyatta College v Nairobi, kde přednášel africkou kulturu. Uvnitř areálu Univerzity v Nairobi vymodeloval 10 metrů vysokou skulpturu, nazvanou "Žízeň po vědění". Žil pro Afriku a do sochařství dal celou svou duši. V jeho nairobském díle se odráží celá dlouhá historie Černého kontinentu. Nástěnnými jeskynními malbami počínaje a současností konče. Svobodná doba šedesátých let je symbolizována možností uhasit žízeň po vědění. Ve stejném období vytvořil pro místní, tehdejší anglickou vládu busty Churchilla a krále Jiřího V. Hluboký reliéf pro Pakistani Airlines a státní znak Keni. Později, již pro novou domorodou vládu potom portrét černošského vlastence Lumumby. Stejně jako prezidenta Kenyatty a jeho tanzanijského partnera Neyrera.

AFRICKÉ DÍLO

O africké expedici manželů Foitových by bylo možno vydat celou knihu. Mnohé kapitoly by byly velmi dramatické, vždyť je psal sám život v málo probádaných zemích. Reference autoklubů a registrace úřadů pokládají přejezd Sahary v roce 1947 se čtyřválcovým vzduchem chlazeným motorem o obsahu do 1300 ccm za první rekordní výkon toho druhu s nejmenším vozem jmenované kategorie.

Bohužel československé oficiální sportovní i produkční kruhy ve své době ignorovaly tyto výkony Foitovy expedice, zatím co jiný zájezd do Afriky, vedoucí kromě jiných také po upravené "Great North Road", bombasticky oslavovaly.

Akademický sochař F. V. Foit a jeho manželka Irena natočili během svého pobytu v Africe přes 450 zcela unikátních zvukových scén, tradičních písní, hudeb a rytmů, uložených v šedesátých letech v Náprstkově muzeu v Praze. Dodali na 1500 sběrů tamtéž a do regionálních muzeí v Jihlavě a Telči, jež měla před dvaceti lety jedny z největších kolekcí afrických tradičních etnografických a uměleckých předmětů, většinou nenahraditelných. Zaslali mnoho skulptur · portrétních studií a vlastních sochařských prací. Svým úsilím se zasadili o rekonstrukci chybějícího článku historické kontinuity umění staré Afriky, která byla přerušena a ničena různými destruktivními vlivy.

VRÁTIT SE DOMŮ!

V roce 1963 byl expediční vůz odstaven z provozu a v následujících letech nabídnut Františkem Foitem Československé socialistické republice. Společenský vývoj v naší zemi na konci šedesátých let zažehl v Ireně i Františkovi jiskřičku naděje na návrat do vlasti. Do země, pro kterou od nešťastné události v Belgickém Kongu před mnoha lety přestali manželé úředně existovat. Z dobových dopisů mistra Foita rozličným úřadům i národnímu podniku Tatra Kopřivnice je možno vysledovat sochařovo minimálně pětileté (1964·1969) úsilí důstojně uzavřít "provozní deník" Tatry 57B a zakončit tak jednu kapitolu života, ve kterém hrál ne nepodstatnou úlohu spolehlivý vůz z Moravy. Situace však byla taková, že i když n. p. Tatra na voze zájem měl a podnik zahraničního obchodu Motokov dokonce slíbil vyslat příležitostně svého experta na posouzení technického stavu vozu, nenašlo se v celém státě devizové krytí na přepravu vozu lodí z Afriky do Evropy.

Vůz, který měl velký podíl na výsledcích expedice manželů Foitových, zůstal přes všechnu snahu umístěn v sisálovém skladišti v Himo, blízko Moshi v Tanzanii, kde si na jeho měkkých částech s gustem pochutnaly velké myši. Tak jako pro Tatru nebyly peníze na odvoz, tak ani pro manžele Foitovy nebyla v jejich vlasti práce ani byt, v Československu, ve kterém pomalu doznívalo Jaro 1968. Mezi Slovany se našel naštěstí jeden národ, který přijal cestovatele mezi sebe. Po dvaceti čtyřech letech putování Afrikou přistáli v roce 1971 s jistotou zase u břehů Evropy - ve Slovinsku!

Celý týden zůstali v hotelu a dohlíželi na přepravu beden se sbírkovými předměty, které zde měly být umístěny a vystaveny. Následující den jeli autem s několika dalšími přáteli do Velenje, městečka blízko Celje. Banální nehoda, při které byl zraněn pouze akademický sochař Foit, byla příčinou jeho nenadálé smrti. Irena po tolika letech osaměla, shodou okolností v Evropě, odkud před mnoha lety vyrazila se svým mužem k expedici, která nemá v dějinách Československa obdoby. Zůstala žít ve Slovinsku, kdeji přijali za svou. Po roce 1989 získala sice zpět československé občanství, ale to taky bylo všechno. Z hlediska možností dosáhnout návratu uměleckých děl a studií, jakož i všeho majetku, který "pečliví" spoluobčané zcizili při příležitosti likvidace ateliéru jejího muže, se nezměnilo v České republice vůbec nic. Irena Foitová žije dosud ve Slovinsku a připadá si tak trochu jako bájný Ahasver.

Profesor F. V. Foit zanechal po sobě v Československu i ve vzdálené Keni výrazné dědictví. Jako perly upuštěné do trávy jsou rozsety skulptury, sochy a pomníky, které vytvořil, ať už v Praze, Nairobi, Brně či Polné. Ve Slovinsku prožil posledních sedm dní svého bohatého života, do Československa se vrátil, když o tom již nevěděl.

S africkým pozdravem "Harambee" čest jemu i jeho ženě Ireně!
červen 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group