ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA BAJKAL ZA ZENONEM

Po stopách českého přírodovědce a dobrodruha

„Ryby už mít nemusíme!“ shodujeme se při pohledu na vysušené rybí mumie zavěšené na šňůře stánku. Při měsících strávených na březích Bajkalu jsme omula měli uzeného, sušeného, vařeného, syrového soleného, horkého i studeného, jedli jsme pověstnou rybí polévku ucha i omulí karbanátky. Jídelníček zdejších obyvatel není pestrý. Hlavně omul, dravá lososovitá ryba, kterou si domorodci sami uloví, a několik druhů zeleniny.
Bajkal je nejhlubším jezerem světa. A právě toto místo v uplynulém století přilákalo i mnoho Čechů, kteří se - ať už náhodou, či zcela záměrně - zapsali do jeho historie. My jsme po pobřeží Bajkalu najezdili, napluli a nachodili stovky a stovky kilometrů a hledali jejich stopy. Nápadem znovu pátrat po českých stopách jsme navázali na úspěšný projekt „České stopy na březích Amazonky“ z roku 2000.
Přitom ústřední postavou našeho zájmu se stal Zenon, celým jménem Zenon Francevič Svatoš. Je spjat s arktickými výzkumy, expedicí pod svahy Kilimandžára a s první rezervací, kterou založil v zemích tehdejšího Ruska. Houževnatý nadšenec s notnou dávkou odvahy, nezkrotnou touhou po dobrodružství a oddanou láskou k přírodě, které obětoval celý život. Ačkoli jeho příběh by vydal na napínavou knihu, sláva tohoto přírodovědce nepřekročila hranice Ruska a v Čechách je takřka neznámý.

ČECH V NITRU SIBIŘE
Vlastně to všechno začalo starým novinovým článkem, v němž český inženýr Alexej Svatoš píše: „Můj otec měl od něho na stole âsuvenýrÔ - těžítko z hroší kůže. O synovi svého nejstaršího bratra Františka mi vyprávěl ještě jako klukovi. Můj bratranec se jmenoval Zenon, což mi připadalo nadmíru neobvyklé, a pak taky to, že jako poměrně mladý byl členem expedice petrohradské Akademie věd do Afriky.“ Alexej Svatoš o svém bratranci v polovině osmdesátých let vyprávěl doc. Bohumíru Janskému z Přírodovědecké fakulty UK, který byl předním odborníkem na jezero Bajkal, o ten se o Zenonovi zmínil ve své knize Bajkal - perla Sibiře. Pak lze sporé záznamy o rodině najít ještě v chrudimském archivu, ale dál už nic.
  Rodina Zenona Svatoše pocházela z obce Luže u Vysokého Mýta na Chrudimsku. V roce 1881 se odtud jeho děd Josef Svatoš se svou ženou Josefou a pěti dětmi vystěhoval do Novorossijska, kam tehdy přicházelo za prací mnoho Čechů. Po roce se celá rodina usadila v Simferopolu na Krymu, ovšem kromě nejstaršího syna Františka, který zůstal a oženil se. Jeho syn Zenon se pak narodil v kozácké stanici Krymskaja (dnes město Krymsk) na severním Kavkaze roku 1886. Oba rodiče mu záhy zemřeli a Zenon se dostal na vychování k příbuzným do Simferopolu, kde vystudoval reálné gymnázium. V obrovských rozlohách Ruska nebylo vzdělání základní prioritou širokých vrstev obyvatelstva a zdaleka ne každý si mohl dovolit nechat dítě vystudovat. To dokazuje, že rodina netrpěla nedostatkem, i když na vysokoškolský diplom už Zenon nedosáhl. Své přírodovědné znalosti si celý život doplňoval v terénu.

V SAVANÁCH KENI
Jeho první cesta vedla do asijského Bucharského chanátu, kde se stal uznávaným zoologem, sběratelem a preparátorem. Když kníže A. K. Gorčakov hledal odborníka pro svou africkou misi, byl mu Zenon vedením petrohradské carské Akademie věd doporučen. I když v zoologickém muzeu ruské Akademie věd trvale nepracoval, byl mezi odborníky velmi respektován. V muzeu na počátku 20. století pracovalo sotva dvacet lidí, ale už tehdy byl tento institut hlavní klenotnicí sbírek zvířat z celého Ruska.
25. listopadu roku 1911 se expedice vedená knížetem Gorčakovem nalodila na parník a 13. prosince dorazila do tehdy britské východní Afriky (dnešní Keňa), do přístavního města Mombasa na břehu Indického oceánu. Ještě téhož dne všichni členové přestoupili na železnici vedoucí do Nairobi, která se stala výchozím místem pro pěší pochody. Jejich práce trvala více než tři měsíce. Úkolem Zenona bylo ulovit a pro muzejní sbírky preparovat velké africké savce. Výprava získala 137 trofejí afrických zvířat, buvoly, antilopy, zebry, velké i malé kudu, gazely Thomsonovy a další v té době v Rusku téměř neznámé druhy divokých afrických zvířat. Sbírky Zenona Svatoše, uložené v osmi bednách, obsahovaly také bezmála 7 tisíc představitelů hmyzí říše, na osm desítek lihových preparátů, 53 fotografií afrických zvířat. „Záznamy o expedici máme v muzeu dodnes. Zenon Svatoš měl vynikající znalosti živočišné říše v jejích nejrůznějších projevech,“ uznale potvrzuje současný ředitel muzea prof. Potapov.

K POLÁRNÍM MOŘÍM
Ještě v témže roce, kdy se s velkolepou expedicí vrátil do Petrohradu a dosud ze sebe nestačil setřást okouzlení tropickou Afrikou, odplouvá Zenon Svatoš 26. června 1912 s výpravou Vladimíra Rusanova na lodi Herkules k severu, až za polární kruh. Kromě geologického průzkumu a úkolu zabrat na Špicberkách několik volných uhelných ložisek pro Rusko, se Rusanov zaměřil také na poznání rostlinného a živočišného světa této oblasti. Po šesti týdnech se tři členové výpravy včetně Svatoše vrátili s výsledky do Petrohradu. Kapitán Rusanov se ale v rozporu se směrnicemi ministerstva vnitra vydal na vlastní pěst prozkoumat severní mořskou cestu - z Atlantského do Tichého oceánu. Loď Herkules s deseti muži a jednou ženou (Juliettou Jeanovou, Rusanovou snoubenkou) na palubě už ale nikdy nikdo neviděl. Teprve v roce 1934 byly na západním břehu Tajmyrského poloostrova nalezeny pozůstatky Rusanovovy expedice. Mezi předměty byly objeveny i vizitky zoologa Zenona Svatoše a záznam v Rusanovově zápisníku: „...musím říci, že se Zenon Svatoš ukázal být skvělým pracovníkem a neúnavným sběratelem. Jeho sbírky se vyznačují mnohostranností, důkladností a pečlivým zpracováním...“

VELKÁ SOBOLÍ EXPEDICE
„Prakticky bez odpočinku byl zařazen do vědecké skupiny Georgije Doppelmaiera, která se zabývala zkoumáním barguzinských sobolů. Na podzim roku 1913 odjeli z Petrohradu na Bajkal, odkud už Zenon prakticky nikam nevyjížděl,“ vzpomíná na další osudy Zenona Svatoše ředitel petrohradskému muzea prof. Potapov.
Úkolem expedice bylo zjistit, co se stalo se sobolem asijským (Martes zibellina), jehož kůží se na carském dvoře začalo nedostávat. Jestliže v roce 1889 se na irbitském jarmarku prodalo 61 000 sobolích kožek, v roce 1910 to bylo už jen 10 275. Proto 16. dubna roku 1912 přijala carská vláda ustanovení, že je nutné uzákonit na Sibiři ochranu sobola a Doppelmaierův tým měl zjistit jeho stavy.
Proč právě tato malá kunovitá šelmička byla pro vládnoucí kruhy tak důležitá? Má totiž velmi hustou, jemnou, až hebkou srst. Odedávna byla nazývána měkkým zlatem a zdobila carská roucha. Už Ivan Hrozný vydal nařízení stít hlavu každému, kdo by prodal cizinci jediného živého sobola. V 17. století vynášel obchod s těmito kožešinami téměř polovinu příjmů do carské pokladny. Sobol pomáhal financovat války, na sobolí kožešiny se přepočítávaly daně, později se za ně nakupovaly stroje a zařízení továren, zkrátka významně zasáhl i do rozvoje světového hospodářství.
Čím je kožešina sobola tmavší, tím je cennější. Za nejkvalitnější rasu se pokládá barguzinský sobol obývající severovýchodní břeh Bajkalu, Barguzinské pohoří. A právě sem se vydává výprava vedená Georgijem Doppelmaierem. Mezi dalšími členy byl Konstantin Zabělin, Zenon Svatoš, A. D. Baturin a D. N. Alexandrov. Jejich daleká cesta na Sibiř vedla přes Irkutsk do Barguzinu, kde nakoupili koně a proviant, najali pomocníky a v Usť-Barguzinu na východním břehu jezera se nalodili na parník Svatý Feodosij. Když se 1. července 1914 výprava vylodila v osadě Sosnovka na severovýchodním břehu Bajkalu, žilo tu v jurtách jen několik Evenků. Nejbližší vesnice byla odtud vzdálená 150 km a cesta k ní trvala 3-10 dní, v zimě po ledě ještě déle. V jednom z evenských zimovišť zřídil Zenon Svatoš laboratoř a se dvěma pracovníky začal shromažďovat cenné přírodniny, seznamoval se s okolím. Dva roky doslova odříznuti od světa pozorovali sobolí populaci v jejím přirozeném prostředí. A bylo jasné, že stavy sobolů klesají a bez ochrany a podpory místních nemá zdejší populace šanci na přežití. Barguzinská rezervace v oblasti Zabajkalska na severovýchodním břehu jezera Bajkal na ploše bezmála 400 000 ha byla irkutským gubernátorem vyhlášena v květnu 1916, v prosinci téhož roku oznámil její založení ministr zemědělství vládnímu senátu.

ZENON SVATOŠ BRÁZDÍ VODY BAJKALU
Na lodi, která nese jméno Zenona Svatoše, se vydáváme do Sosnovky, prvního sídla vedení rezervace. Dnes tu žije jen jedna žena, správkyně, jejíž muž se před časem utopil v jezeře. Podle plánů současného vedení rezervace by zde mělo vyrůst nevelké centrum tzv. ekoturistiky. Místo bude tedy možné využít v rámci cestovního ruchu, ovšem v souladu s přísnými podmínkami Barguzinské rezervace.
Připlouváme ke břehu osady, odpolední sluníčko vytvořilo jedinečnou atmosféru, rozehrálo okolní lesy a louky všemi barvami. Jen několik krav pasoucích se opodál se stoickým klidem přihlíží tomuto divu přírody i našemu počínání s kamerou a fotoaparáty. Opuštěné sruby, až do výše oken zarostlé trávou, jsou tichou vzpomínkou na kdysi rušné sídlo rezervace. „Posmotrítě, zděs,“ ukazuje správkyně na kámen, jenž bychom v hustém porostu snadno přehlédli. Je to pomníček připomínající jména všech účastníků sobolí expedice, kteří stáli u zrodu Barguzinské rezervace. Mezi nimi je pochopitelně vytesáno i jméno Zenona Franceviče Svatoše.
Malebná krajina si však za pózování před našimi objektivy vybírá svou daň. Útoky komárů a všelijakého bodavého hmyzu jsme poznali již před rokem v amazonské džungli. V porovnání s těmi sibiřskými to však byly jen neškodné mouchy. Mému muži během několikaminutového natáčení otekla tvář natolik, že jen stěží artikuloval. Bezpočet bodanců však dostal každý z nás, a tak jsme náš pobyt v Sosnovce rychle ukončili.
Na lodi Zenon Svatoš, která patří správě Barguzinské rezervace, teď míříme dál na sever, do osady Davša, která se od padesátých let stala druhým sídlem vedení rezervace. Dnes je zde muzeum připomínající historii a přírodní hodnoty celé oblasti. Žije zde i Valerij, strážník rezervace, který nám na palubě lodi vypráví o Barguzinském pohoří, o sobolovi i o své práci „Nejchráněnější oblast, řekněme âjádroÔ rezervace se rozprostírá od mysu Volukan až k rozvodí řek Gramatuchy a Šumilichy. Právě zde byl nalezen nejvzácnější druh sobola - tmavý barguzinský sobol. Tato lovecká chráněná zóna už ale ztratila svůj význam, který měla v době založení. Populace sobola se totiž stabilizovala a je závislá v podstatě už jen na ekologických faktorech. Co se týče počtu sobola, ten se pohybuje okolo 1500 kusů. Zenon Svatoš, když hlídal tuto oblast, chytil sám 20 pytláků a můžeme říci âs nasazením vlastního životaÔ. Sobol byl velmi drahý a lidé byli ochotni udělat cokoli, aby získali jeho kůži. Jedna kůže stála tolik, že člověk mohl z jejího prodeje žít v klidu celý rok. To je začátek 20. století. Dnešní ochranná funkce rezervace spočívá v podstatě v kontrole rybolovu. Dnes jsou velkým problémem pytláci ryb. Místní obyvatelstvo vesměs žije z rybolovu. Nejběžnější způsob lovení je do sítí, což není pro nikoho žádný problém. Největším úkolem je tedy zachovat zásoby ryb v jezeře.“

TĚŽKÝ ŽIVOT V REZERVACI
Vedením nově založené rezervace byl v Sosnovce pověřen Konstantin Zabělin. Svatoš se stal jeho zástupcem pro vědeckou práci. S puškou v ruce tu před nebezpečnými pytláky bránili barguzinského sobola, kterého z původních tisíců kusů přežívalo už jenom čtyřicet. Byli najatí hajní, postaveny sruby v ústí Velkého Čivirkuje a v Sosnovce, kde byl Svatoš v letech 1924-1945 ve funkci ředitele. Více než 28 let svého života věnoval Zenon Svatoš Barguzinské rezervaci, nejstarší svého druhu v Rusku. Nejednou stál v ohrožení vlastního života v boji s pytláky. Pracoval v neuvěřitelně těžkých podmínkách, svým zaměstnancům nemohl vyplácet mzdu i několik let, prodával proto osobní věci, aby je odměnil. Vedl nesmlouvavý boj za nedotknutelnost tohoto chráněného území a přitom trpělivě získával domorodce pro myšlenky ochrany přírody. Celou oblast znal dokonale, doprovázel řadu výprav až k velehorským průsmykům, miloval a rozuměl Bajkalu, jeho přírodě, miloval tajgu, její životodárný vzduch, údolí a horské hřebeny. Roku 1932 ve své práci napsal „...závěrem chci poznamenat, že barguzinský sobol by se nedožil dnešních dnů, kdyby svého času nebyla zřízena Barguzinská rezervace.“

BARGUZIN
Na jižním okraji Barguzinského pohoří, na břehu řeky Barguzin, leží stejnojmenné městečko založené už v roce 1648. V Usť-Barguzinu, vzdáleném odtud asi 50 kilometrů, si najímáme Serjožu s jeho notně ojetým vozem značky LADA. Prašná drncavá silnička se klikatí, stoupá a zase klesá, zkrátka jako na horské dráze. Popraskané přední sklo omezuje řidičův výhled, avšak zdá se, že to Serjožovi nijak nevadí. V tomhle terénu to snad ani jinak nejde. Krávy líně kráčejí po silnici a z jejich klidu je nevyvede hluk motoru ani hlasité troubení. Nezbývá než se oklikou vyhnout. Je jasné, kdo tady má přednost. Konečně se před námi objevuje malebné údolí řeky Barguzin a na jeho konci vykukují stříšky stejnojmenného městečka. Naše první kroky směřují do muzea. Jeho ředitelka, Taťjana Sergejevna, je energická, svérázná žena, nadšená sběratelka všeho, co se týká historie zdejšího kraje. Postava Zenona Svatoše k ní neodmyslitelně patří. S chlapským postojem a cigaretou v koutku úst nám vypráví o pobytu a práci našeho krajana v Barguzinu: „U nás v muzeu máme věci, které patřily Zenonu Svatošovi. Poslední roky života trávil Zenon Francevič v Barguzinu a jeho žena Jekatěrina Afanasjevna pracovala v naší škole. Některé věci, které patřily jeho rodině, Zenon Francevič věnoval školnímu muzeu. Tak například tyhle seříznuté tlapy zvířat, např. slůněte, se dodnes v muzeu nacházejí a vzbuzují veliký zájem u žáků, protože oni nikdy neviděli živého slona nebo hrocha. Zenon Francevič Svatoš byl zakladatelem prvního Muzea přírody v Barguzinu.“
Ve vojenském gaziku nás Taťjana se svým mužem doprovází k příbuzné Zenonovy ženy Marii Ivanovně, která nás však svou zprávou zaskočila: „Jekatěrina Afanasjevna po smrti svého muže byla uražena tím, jak se vládní orgány zachovaly k Zenonu Francevičovi, a tak celý jeho archiv spálila.“ Poválečná komunistická vláda Sovětského svazu si necenila úspěchů cizinců na svém území, kteří tak zahanbovali schopnosti vlastních lidí. A v tomto duchu bylo zřejmě pohlíženo i na Zenona Svatoše.
Za městem, v borovicovém háji, stávala dříve chovná stanice sobolů. Soboli tam byli z vědeckých důvodů, nikoliv pro kožešiny. Zakladatelem a ředitelem byl Zenon Svatoš, který usiloval o rozmnožení sobola v zajetí. V prostorách bývalé stanice je dnes léčebna pro nemocné tuberkulózou, dovnitř tedy nemůžeme. Zdá se, že ani tady neuspějeme a že další stopy v Barguzinu už nenajdeme. Nakonec se však štěstí přece jen přiklonilo na naši stranu a my jsme objevili staříka, který si na Zenona pamatoval. Byl to totiž jeho žák a pozdější spolupracovník Pavel Melčanov. „Zenon Francevič byl přísný, ale všichni ho měli rádi. Vyžadoval pořádek, stejně jako jeho manželka. Po 7. třídě mi otec řekl, když nechceš studovat, půjdeš pracovat, a Zenon Svatoš mě zaměstnal. Byl velmi náročný a vždycky mě kontroloval, jak jsem co udělal. No a začal mě učit, hlavně dělat preparáty a vycpaniny, především ptáků. Na 300 druhů ptáků tady žije. Dělal jsem i plameňáka. Když se začalo preparovat, byl připraven velký, vysoký stůl, všechno se dělalo pomocí formalínu. Přinesl mi třeba noviny a řekl: âPavle, všechno udělej pořádně.Ô Tak například jsem dělal velkého výra a jestřába a on povídá: âTo je lahůdka, tak to dělej pořádně.Ô Kontroloval, jestli jsem si umyl ruce, ten smrad byl takový syrový, nepříjemný, jak od vydry například. Napsal mi tady, podívejte, věnování: Pavlovi, mému zaměstnanci, Z. F. Svatoš. Asi jsem byl jeho oblíbený žák.“
Zastavujeme před domem rodiny Gorjačich. Dříve tu sice stávala jiná chaloupka, ale právě sem chodíval Zenon Francevič za svým přítelem Alexejem a tady také zemřel. Na tuto událost dnes vzpomíná vnuk Alexeje Oleg: „Jednou můj dědeček zabil medvědici, protože na něho zaútočila, a vzal si domů dvě malá medvíďátka. Žila přivázána přímo tady u nás na dvorku. A přijel Zenon Francevič, už si nevzpomenu, za jakým účelem, ale asi dle dědečkova vyprávění vykoupit medvíďata, totiž vlastně ne vykoupit, ale vyzvednout a odvézt je do přírodní rezervace. Pak s dědečkem seděli a pili čaj. Zenonu Francevičovi se udělalo špatně, vyšel ven a tam na našich schůdkách zemřel.“
Teprve nedávno byl Zenonu Svatošovi postaven na starém hřbitově, kde je pochován, velkolepý pomník. Soška sobola u jeho hrobu dokládá, že právě toto roztomilé zvířátko bude již navždy spojeno s jeho jménem.

NEJSEVERNĚJŠÍ CÍP BAJKALU
Čeká nás poslední zastávka na břehu jezera Bajkal, na nejsevernějším cípu ve městě Nižněangarsk, dnešním sídle vedení Barguzinské rezervace. Současný ředitel Genadij A. Jankus zastává svou funkci už třicet let. S neskrývanou hrdostí hovoří o svém předchůdci Zenonu Svatošovi, třebaže jako cizinec nemusel být vzorem pro své následovníky. „Jeho značné zásluhy spočívají v tom, že se zabýval vědeckou prací a byl prvním v Rusku a prakticky i na celém světě, kdo začal chovat soboly v zajetí. V tom jsou jeho veliké vědecké zásluhy. Kromě toho, jako organizátor přírodní rezervace v těch nejtěžších podmínkách, když vypukla revoluce a bezprostředně po ní, dokázal zorganizovat práci rezervace a ochranu jejího teritoria a realizovat tam vědecký výzkum.“
Známý ruský přírodovědec C. C. Tyrov jistý čas pracoval společně se Zenonem Svatošem v Barguzinské rezervaci a na důkaz úcty, kterou choval ke svému kolegovi, pojmenoval jeho jménem jeden druh hlodavce pišťuchy (Ochotona alpina swatoshi), kterou v této oblasti objevil a popsal.
červen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group