ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EXPEDICE K VRAKU ROSALIE MOLLER

Téměř s jistotou tady žádný potápěč nikdy před námi nebyl. Dřevo bylo v kotelně připravené na podpal v jednom z kotlů. Zásah z německého letounu způsobil, že už v něm oheň nikdy nezahoří. A nářadí pohozené po zemi jako by vypovídalo příběh posledních minut vraku Rosalie Moller, leží přesně tam, kam jej obsluha kotlů odhodila, když si zachraňovala holé životy.

Rosalie Moller byla spuštěna na vodu v lednu 1910 v loděnicích Barclay & Curle v Glasgow a téhož roku byla v Liverpoolu zaregistrována pod jménem Francis. Až do roku 1931 ji společnost Booth Steamship Company z Liverpoolu využívala jako ocelovou nákladní loď s parním pohonem. Nový majitel, rejdařství Moller Line, ji ale v Šanghaji zaregistroval pod novým jménem Rosalie Moller a brázdila pak moře kolem Číny. Když se roku 1938 schylovalo ke druhé světové válce, byla loď povolána zpět do Liverpoolu. Relativně zastaralý a pomalý motor, který nevyvinul větší rychlost než asi 10 uzlů za hodinu, rozhodl o tom, jak bude dál využita – bude zásobovat britské námořní základny uhlím. Vozit měla přibližně čtyři a půl tisíce tun uhlí značky Best Welsh, které hořelo a přitom málo kouřilo, což byla pro tehdejší válečné námořnictvo bezesporu výhoda. Méně kouře znamenalo být na moři méně nápadný a pro nepřítele hůře odhalitelný. Při námořních bitvách často rozhodovalo, kdo uviděl nepřítele dřív.
V červnu 1941 byl motor Rosalie Moller přestavěn a zmodernizován a na konci téhož měsíce byla naložena 4680 tunami uhlí a pověřena plout do Alexandrie. Jedenáctého září 1941 zdvihla kotvy v jihoafrickém Durbanu a vydala se na plavbu kolem východních břehů Afriky. Po krátké zastávce v Adenu vplula do Rudého moře.

NEBEZPEČNĚ BEZPEČNÉ KOTVIŠTĚ
Lodě, které čekaly na proplutí Suezským kanálem, měly podle britské admirality čekat na západním břehu ostrova Gubal (27° 39’ s. š., 33° 46’ v. d.), na místě označeném jako bezpečné kotviště s kódem H. Rozkaz proplout Suezským kanálem byl obecně vydáván vždy podle aktivit nepřítele, důležitosti nákladu, který jednotlivé lodě vezly, a s ohledem na to, jak dlouho v přístavišti čekaly.
Byla ale ona „bezpečná kotviště“, jak se místa čekání označovala, skutečně tak bezpečná?
Německé zpravodajské služby tou dobou dostaly informaci, že se velká část britského námořního loďstva přesouvá do severní Afriky (zřejmě šlo o Queen Mary) a na letecké základně na Krétě byla vyhlášena pohotovost. Letouny Heinkel He 111 ze základny II/Kg26 (No. 2 Squadron 26th Kamp Geswader) dostaly jasný rozkaz. Najít velkou loď a zničit ji!
A tak 5. října 1941 pozdě v noci si piloti dvou dvoumotorových letounů Heinkel objevili na moři britskou loď Thistlegorm a přesně v půl druhé v noci se jim podařilo hodit bombu do jejího muničního skladu. Výbuch osvítil široko daleko další britské lodě. Rosalie Moller sice kotvila až jedenáct mil jihozápadně od místa útoku na Thistlegorm, ale jisté bylo, že se nepřítel vrátí. A tak se i stalo.
Trvalo to dalších 48 hodin, než kapitána Jamese Byrna vzbudil hluk letadel. Vyšel ze své kajuty a pak jen bezmocně přihlížel, jak se blíží dva německé letouny a jeden se chystá k útoku. Osmého října v 00.45 hodin zasáhla jedna bomba nákladový prostor číslo tři, další poškodila pravobok a loď se potopila. Zahynuli dva členové posádky, třicet se jich zachránilo.
Po druhé světové válce bylo mnoho potopených lodí vyzdviženo, ale některé byly špatně identifikovány. Tak se stalo, že i Rosalie Moller byla mylně vedená jako vyzdvižená a rozebraná. Přitom dodnes leží na písčitém dně v hloubce padesáti metrů pod místem „bezpečného kotviště H“.

VIDITELNOST – DESET METRŮ
Po šedesáti třech letech se v září 2004 vydala k vraku česká NOKIA Expedice Rosalie Moller, aby pod vodou natočila dokumentární film. Expedici tvořilo deset osob – šest potápěčů bylo rozděleno na průzkumný, filmařský a záložní tým, zbylí čtyři je měli podporovat a starat se o jejich bezpečí.
Expedice přistála v egyptské Hurghadě a pak se na týden přesunula na standardní potápěčskou motorovou jachtu se čtyřmi palubami, šesti kajutami a sedmičlennou posádkou, která se měla stát základnou pro výzkum vraku. Čeští potápěči s sebou přivezli čtrnáct velkých tankerů s kyslíkem a přístroji na míchání směsí, které měly pomoci bezpečněji dýchat v hloubkách, kde vrak lodi leží.
Při prvním průzkumu potopené lodi byla voda teplá 25 stupňů Celsia a vidět bylo zhruba na deset metrů. Nejprve se objevil v hloubce osmnácti metrů příďový i záďový stěžeň, teprve až ve třiceti pěti až třiceti šesti metrech pak hlavní paluba. Dno, na kterém loď leží, bylo ještě o třináct metrů níže. Potápěči byli ve vodě hodinu a čtvrt. Cesta od vraku zpět na hladinu jim trvala průměrně 40 minut, protože se mohli vynořovat jen s dekompresními zastávkami. Při delším pobytu v hloubce se totiž lidské tělo nasytí dusíkem, který se při vynořování jen velice pomalu uvolňuje a bez přestávek by pak bublinky dusíku mohly poškodit organismus potápěče a způsobit i smrt.

S HRNCI JEŠTĚ NA KAMNECH
Loď bylo třeba nejprve prozkoumat a teprve potom se rozhodnout, jak pořídit co nejlepší záběry pro film. Znamenalo to v dalších dnech neustále prozkoumávat další a další části lodi. Pozice jednotlivých částí lodi potápěči zakreslovali a podle toho pak naplánovali další ponor. Situaci ztěžovala hloubka pětačtyřiceti metrů, proud a špatná viditelnost. Přesto byly některé momenty skutečným překvapením – například když v kuchyňce na levoboku zjistili, že dva hrnce dodnes ještě stojí na kamenech. Zklamáním ale byl naopak trezor, který dva členové posádky našli prázdný.
Oříškem bylo, jak se dostat ke kotlům lodi. Hlavní vstup, přesněji dvě patra schodiště z hlavní paluby, které posádka běžně používala, byl zavalen. Nakonec se průzkumný tým dostal do kotelny přes několik otvorů a místem, kam se vsypával popel. S jistotou se dalo říci, že ačkoliv se k vraku už určitě dostala řada potápěčů, tady nikdo nebyl. Všechno zůstalo jako ve chvíli, kdy námořníci utíkali z lodi.
Je fantastické, že ještě po takové době nacházeli potápěči v dřevěné dílně pracovní stoly, nářadí a olejničky visící na stěnách, neporušené žárovky ještě v objímkách. Dech se tajil z toho, jak byla místa nedotčená. Ručičky pod skly v přístrojích byly stále na místě a ukazovaly stav v okamžiku, kdy Rosalie Moller klesla ke dnu.

EXPEDICE KONČÍ, PRÁCE POKRAČUJE
Šestý den expedice se uskutečnil poslední ponor. Znamenalo to natočit poslední plánované záběry, poslední měření a zakreslování. Po všechny dny si přitom členové expedice vždy znovu a znovu uvědomovali, jak důležité byly měsíce příprav a stovky ponorů na Slapech. V hloubkách a za nepříznivé viditelnosti tady hledali zbytky zatopených stavení, mapovali je a museli se orientovat ve zvířené vodě. Každá zkušenost z Čech se uvnitř vraku hodila. Pohyb byl totiž často velmi obtížný, některé otvory, jimiž se potápěči dostávali do vnitřních částí lodi, omezovaly i množství výstroje, kterou museli často odkládat. Každý pohyb vířil usazeniny. Ale domů si vezli mnoho zážitků i filmového materiálu. Expedice skončila, ale začala práce na filmu.
duben 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group