ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VE SLUŽBÁCH PAPEŽE

 

Když na počátku 90. let odjížděl naposledy z Indonésie, nezůstalo toho po něm málo: 56 základních a dvě střední školy, gymnázium, hospodářské a truhlářské učiliště, na 400 obytných domů a patnáct kostelů, okolo třiceti tisíc pokřtěných lidí a tři tisíce šest set požehnaných manželství, dva semináře pro domorodé kněze a... jeden všední život nevšedního misionáře. Narozeného na Slovensku, vysvěceného v Římě a od roku 1950 pracujícího v západní části indonéského ostrova Flores.

 


FOTO ARCHIV PÁTERA JURAJE VOJENČIAKA

 

Jeho práce pokračovala i v Bratislavě, kam se páter Juraj Vojenčiak po dvaačtyřiceti letech konečně vrátil. Pustil se do budování úřadu Papežských misijních děl, stal se jeho ředitelem a sám začal vysílat misionáře do celého světa. Snad jen naše návštěva přinutila šestasedmdesátiletého kněze, aby se na několik hodin posadil do křesla, odpočíval a vzpomínal.

 

VE SLUŽBÁCH PAPEŽE

 

Vedle v kanceláři svítily obrazovky počítačů a my jsme se vrátili do padesátých let ­ společně s právě vysvěceným devětadvacetiletým páterem Jurajem jsme projížděli na koni divokou tajemnou džunglí, kde jen obtížně obhajovaly svou existenci úzké pěšinky vyšlapané lidmi a zvířaty. Kolem poletovala mračna malarických moskytů a ani malý, jen dvacet centimetrů dlouhý had, jehož jed za pár minut zabije dospělého buvola, tu ještě nebyl vůbec vzácný. Potkávali jsme nahé domorodce, jejichž "čavat" zakrýval opravdu jen to nejnutnější. Džungle se zdála nekonečná, vedro nesnesitelné, sopky nebezpečné a lidé nepochopitelní. Odpovídali představě o misionářské práci, kterou si Juraj vybral už v dětství? Tušil, že od jediného místního lékaře (na 350 000 lidí) dostane pro vzdálené osady nejen léky, ale i dvoje kleště na vytrhávání zubů (jedny na dolní, druhé na horní)? Očekával, že ke křtění dětí a zakládání škol přibudou i stovky vytržených zubů? Že bude učit ženy šít na stroji, muže dělat prkna a proutkem hledat prameny vody? Jak se asi cítil, když vystoupil v Indii z letecké linky Řím ­ Kairo a věděl, že je to pravděpodobně "na doživotí"? Loď ho odvážela dál do indonéské Batavie (dnes Jakarta), odkud pokračoval další lodí do přístavu Ende na ostrově Flores. Před osmnácti dny ještě mohl rozjímat pod 120 metrů vysokou Michelangelovou kupolí Svatopetrského dómu v Římě a teď ho vedli kolem dřevěných domů na kůlech do místní misijní stanice, jediné zděné stavby ve městě.

 

Po silnicích, které by žádný Evropan silnicemi nenazval, ho co nejrychleji přesunuli do Mataloky, aby se vzpamatoval, přizpůsobil a připravil na cestu do oblastí na mapě tehdy ještě označených "hic sunt leones" ­ neprozkoumaná území. Alespoň že na začátku bylo z osmadvaceti kolegů-misionářů šest Slováků. Co mu bylo platné, že se na školách naučil latinu a řečtinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. Před odjezdem do této bývalé nizozemské kolonie se ještě rychle naučil holandsky, jenže pro misijní činnost na západním Floresu potřeboval znát především jazyk domorodého kmene Mangarajů. Vždyť vzdělání, hygienu, léky a slovo boží přinášel lidem, z nichž mnozí bělocha nikdy neviděli.

 

CO JDE, ODLOŽ NA ZÍTRA

 

Byl vždycky tak vyrovnaný jako dnes? Jestlipak se nemusel nutit do klidu, když porovnával aktivní a cílevědomou povahu Evropanů a někdy až nervy drásajícím klidem a neuspěchaností původních obyvatel Floresu... "Nedělej to, co můžeš odložit na zítřek" ­ to bývalo jejich heslo. Zpočátku se zdálo, že nicnedělání těla je v harmonické jednotě s nicneděláním duše. "Obyvatel" znamenalo v jejich jazyce totéž jako "ten, který sedí".

 

"Kdo mlčí, souhlasí" o nich neplatilo. Za staletí si navykli neprotivit se vrchnosti, a když nesouhlasili, mlčeli. Pokud chtěli něco udělat, nadšeně nahlas přikyvovali: "Ano, uděláme to..." ­ zítra nebo možná pozítří. "Že je ve střeše díra? Vždyť neprší." A když začalo? "Musíme počkat, až vyroste rákos." A když vyrostl? "Už vyrostl? Vždyť zase neprší..." ­ "Promiňte otče, dnes nebudete mít k snídani kávu, včera jsem spotřeboval poslední. Že jsem ji měl hned koupit? Ale proč, včera jsme ji přece ještě měli."

 

Po čtyřech desetiletích zkušeností se bývalý misionář všemu už jen usmívá. Vzpomíná, jak musel přemýšlet a improvizovat, aby dokázal všechny dobré místní tradice a zvyky spojit s křesťanskou vírou: "Nešlo o to, vytrhnout lidi z jejich kořenů, ale vyvést je ze tmy do světla."

 

RÝŽE BYLA JÍDLEM BOHATÝCH

 

Páter vyndavá staré fotografie. Na jedné jsou okousané palice kukuřice z hladomoru roku 1978, kdy ve vesnici denně zabili na šest tisíc myší. Tehdy šel do banky a na své jméno a svou dobrou pověst si půjčil peníze na nákup sto padesáti tun jídla. Pak nezbylo než jet do Evropy shánět peníze na splácení dluhu.

 

Až do 70. let byla rýže potravou bohatších vrstev, zatímco chudí ­ a zrovna tak i misionáři ­ jedli kukuřici, zeleninu a sušené ryby. Jako stovky generací před nimi vymýtili a vypálili kus pralesa, půdu si rozdělili rovným dílem a když se vyčerpala, přesunuli se dál a vykáceli další metry džungle. Až vládní slib tříletého osvobození od daní přiměl rolníky k návštěvě zemědělských kurzů. Tak i na Floresu nakonec využili kopcovitý terén a začali pěstovat rýži na terasovitých polích. Z těch deště úrodnou půdu neodplavovaly, ovšem mýcení pralesů bohužel nemohlo nic zastavit.

 

PLNOVOUS MÍSTO UNIFORMY

 

Na návštěvu vzdálené misijní stanice se kněžské roucho vezlo spolu s ostatními věcmi v plechových truhlách na koni. Kněží chodili v obyčejné košili a kalhotách. Pro odlišení od ostatních ­ mnohdy ne právě vzorně žijících bělochů ­ nosili dlouhé, nepěstěné vousy. Na nepohodlí si nikdo nestěžoval, i když první misijní domy nebyly často nic víc než bambusové poustevnické chýše s moskytiérou a otřískaným plechovým umyvadlem.

 


Juraj Vojenčiak

 

Nejen stanice, ale i první kostely postavili vesničané tak, jak stavěli od nepaměti ­ ze dřeva, bambusu a palmového listí. Termitům katolické kostelíky moc chutnaly, a tak nezbylo než stavět znovu ­ ze železobetonu. "Stavba bude měřit dvanáct krát dvacet metrů," rozhodl páter. Vzhled stavby navrhla spolu s ním celá vesnice. Materiál? "My obstaráme dřevo, štěrk, kámen a písek. Vy, otče, zaplaťte cement a železo," vybrala si vesnice. A pak z přístavu vzdáleného třicet pět kilometrů všechen cement odnosila na zádech. S dopravou dřeva se už moc nepospíchalo. Období dešťů se blížilo, střecha nebyla hotová, a proto páterovi nezbylo než začít sám s první velkou kládou. Nabízenou pomoc odmítl: "Ne, to je moje kláda. Vaše na vás ještě čekají v lese."

 

ISLÁM NENÍ JEN FUNDAMENTALISMUS

 

"Tolerance, a zvlášť náboženská tolerance, je Indonésanům dána mimo jiné i ústavou," vysvětluje otec Vojenčiak. "Ovšem při masových masakrech v období komunistického puče v roce 1965 šla veškerá tolerance stranou." Když americké dokumentární záběry ukázaly té části indonéské armády, která zůstala věrná vládě a nynějšímu prezidentu Suhartovi, její právě zmasakrované kolegy, znetvořené mrtvoly a znesvěcené hroby (což je v Asii jedna z největších urážek), nastalo několikadenní krveprolití, jež za sebou nechalo statisíce mrtvých ­ nejen komunistů, ale i lidí podezřelých ze sympatií k nim.

 

"V době puče mě chtěli ukřižovat, protože mě komunisté obvinili z příprav ozbrojeného spiknutí. Naštěstí se v přístavu včas vylodili Suhartovi vojáci; raději jsem ani nepátral, jaký osud stihl ty, co pro mě připravili kříž."

 

A jak se dostal na ostrovy islám? Ve středověku ho přivezli na svých lodích obchodníci, a pro sultány a místní vládce se brzy stal módní záležitostí. A protože i na rovníku platí zásada "koho půda, toho víra", brala se Indonésie jako převážně muslimská země. Dnes statistiky uvádějí přes 80 % muslimů v zemi.

 

Ale cesty Boží jsou nevyzpytatelné... "První indonéský prezident Sukarno byl za války internován na Floresu v Ende. S kým si měl povídat? Byl původem z Jávy a místnímu jazyku nerozuměl, zato uměl dobře holandsky, a tak chodil na kus řeči ke katolickým kněžím na místní misijní stanici. Při debatách s nimi vznikaly první zásady ústavy budoucího státu: pět bodů ­ pět základních sloupů, na nichž stojí indonéská republika. Jedním z nich je víra v Boha, ale v jakého Boha, to už ústava neříká." A páter dál vykládá, jak při islámském svátku ramadánu mlčely křesťanské zvony ­ a na oplátku při katolických modlitbách svolávali muezíni k modlitbám do mešit své věřící jen velmi potichu.

 

VZÁCNÝ HOST SE VÍTÁ ŽIVÝM KOHOUTEM

 

S takovými lidmi se otci Vojenčiakovi žilo dobře. "Naučil jsem se jejich jazyk, zvykl si nejen na vedro, ale i na samou kukuřici a rýži, podle zvláštního zahnutého sosáčku poznám druh komára, který nejčastěji přenáší malárii." Kdyby nebyla jeho rodinou katolická církev, určitě by páter považoval Flores za svůj pravý domov. Vždyť nám sám řekl: "Kde bych mohl plněji a šťastněji žít než jako misionář na Florese."

 

Letos jeho pětileté ředitelské období v Bratislavě končí a čeká ho zasloužený důchod. Bez problémů by se mohl vrátit do Indonésie, protože od indonéské vlády dostal za svou sociální a charitativní činnost nejvyšší vyznamenání ­ státní občanství. Je tu jeden háček. Obava, že už tam nebude užitečný! Jaká obrovská skromnost se to skrývá za slovy: "Bojím se, abych tam nebyl někomu na obtíž..." ! A přitom právě jeho by na celém západním Floresu vítali živým kohoutem a džbánem palmového vína tak, jak se tradičně vítají nejváženější hosté.

 

My si ovšem cestu na Flores nenecháme ujít ­ žije tam přece spousta lidí, které potěší pozdrav od pátera Juraje Vojenčiaka, verbisty ­ člena řádu Společenství božího slova.
 
Květen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group