ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVA A PŮL ÚTĚKU

Nedávno napsal Milan Kundera esej o Václavu Havlovi a přivedl na scénu nové téma - "život jako umělecké dílo". Nejsou to však jen osudy spisovatelů nebo režisérů, které vzrušují, každá ze Shakespearových postav je zajímavější než Shakespeare sám. Každá generace vnímá takové osudy jinak, a proto nikdy nekončí nové adaptace velkých Osudů, mezi něž mám tu čest uvést letce z Anglie, útěkáře z fašistického tábora v Saganu, vězně z Pankráce, který dal ránu pěstí esesáckému dozorci i komunistickým vyšetřov atelům, chovatele slepic i úspěšného evropského podnikatele, člověka IVO TONDERA.

. . . . .



Stejně jako boxerský hrdina českého filmu Pěsti ve tmě se Ivo Tonder nemohl rozhodnout jinak. Po Mnichově a okupaci podporučíka prezenční služby demobilizovali, a tak Tonder však jako konstruktér vymýšlel v továrně Aero zlepšení pro automobily. Ale asi od začátku věděl, že bude muset odejít. Zdá se to samozřejmé, ale jak říká fotograf a Tonderův přítel Ladislav Sitenský: "Jak ukázal pozdější protektorát a především odboj, tolik nás zase nebylo." Složitou cestou se dostal při svém prvním útěku Ivo To nder v roce 1939 přes Slovensko, Maďarsko, Turecko až do bejrútské pobočky francouzské Cizinecké legie. Odtud přes Alžír konečně do vojenského tábora ve francouzském Agde.

Většina z nás, co nikdy nebyli vojenskými letci, má o nich představu podle Exupéryho. Ovšem skutečné bojové akce musely být především kázeň a dokonalé plánování. V bitvě o Británii Tonder například často startoval jako doprovod bombardérů v takzvaném sweepu. Létalo se ve wingu, tříčlenných rojích anebo čtyřkách. Ačkoliv chodili do vzduchu téměř denně a svými bombardéry zasahovali mnoho cílů, stíhači měli málo možností nějakého Němce sestřelit. Kromě toho, jaksi za odměnu, tu byla operační činnost. Ř íkalo se jí rhubarb, česky reveň, zelenina na koláče. Létalo se ve výšce deset až pět metrů nad terénem. Pak přišlo ještě mnoho akcí, ale nakonec přece jen zajetí. Vlastně nikdo neví, jak se to stalo. Po jedné hodně horké srážce ve vzduchu se Tonder náhle otočil zpět do kabiny a uviděl, že je plná kouře. Podvědomě utrhl kyslíkovou hadici i kabel od rádia, otevřel kabinu a vyskočil. Jak tak letěl, pozoroval svůj letoun, který si dál plul vzduchem bez pilota. Až mnohem později se zjistilo, že si za ně j pak nějaký německý pilot neoprávněně "připsal body" za sestřelení.

Vlastně je paradox, že člověk, jenž se ničeho nebál, se proslavil svými útěky. Poprvé se pokusil Tonder o útěk hned ve vlaku, který ho po havárii letadla vezl do zajetí. Chyběly mu zkušenosti. Chtěl otevřít okno, které bylo přišroubované. Sagan neboli Zhořelec se nachází na nynějším německo-polském pomezí, nedaleko od českých hranic. Útěků tu bylo mnoho, ale jen málo úspěšných. Také Tonder se hned ze začátku pokusil o sólovou akci. Když jednou ruští zajatci, kteří sídlili v jiné části tábora, odchá zeli, oblékl si dlouhý polský kabát, na hlavu nasadil kožešinovou čepici a přimíchal se mezi ně. Od ruského zajatce si půjčil sekeru s dlouhým topůrkem, přehodil si ji přes rameno a šel pomalu k bráně. "Bohužel měl někdo stejný nápad, a když se snažil k Rusům přimíchat, strážný na věži jej zahlédl," vzpomíná Tonder. Spustil křik na doprovázející Němce, že jeden z Rusů je Angličan. Tonder se i se sekerou nenápadně vypařil. Alespoň ta sekera se pak později ještě hodila při opravdu velkém útěku.

I když to z hlediska našeho příběhu je "jen poloviční útěk", přesto je asi nejslavnější. Byl také námětem hollywoodského velkofilmu. Ten snímek, ve kterém si zahrál tuším i Steve Mc Queen, na první pohled vypadá spíš jako výsledek bujné fantazie scénáristů za velkou louží, kteří nikdy doopravdy nepochopili, co to je koncentrák. Odehrál se však ve skutečnosti. Je to ovšem trochu jiná skutečnost německých zajateckých táborů, než je obecně známá. Britští piloti tu ve volném čase nacvičují Shakespeara, cvičí gymnastiku, kouří podpultové cigarety, které jim posílají příbuzní z Londýna, ale hlavně se pokoušejí o útěky. O tomto případu existuje už celkem slušná knihovna a má své oblíbené hrdiny. Kdyby existovala nějaká kronika velkých útěků, mohl by tento aspirovat na prvenství. Zúčastnilo se ho asi 1200 zajatců, kteří kromě rekordně dlouhého tunelu museli dělat i jiné věci. Podplácet Němce z tábora, aby se dalo sehnat sukno na falešné uniformy, které musel někdo ušít. Vyráběly se falešné doklady, na něž zase bylo třeba získat fotoaparát, filmy, chemikálie a papír na fotografie, také ovšem papír a inkoust na padělky nebo barva na razítka. Někdo musel sehnat mapy a kompasy a především se musel kopat tunel, který měřil 126 metrů a dělil se na čtyřicetimetrové úseky, protože vozíky se tahaly na provaze a při větší délce hrozilo přetržení. Někdo také musel obsluhovat měchy, kterými se do tunelu vháněl vzduch, a jiní roznášeli vykopaný písek z tunelu po kapsách. Ale hlavně - tunely se kopaly tři nar áz. Slavný Roger Bushell, který v neoficiální funkci takzvaného velkého X řídil koordinované útěkářské aktivity, řekl slavnou větu: "Když jeden najdou, dva máme v rezervě."

Útěk selhal kvůli barvě kalhot. Podle plánu se prchalo v předem určených dvojicích a Tonder se svým parťákem se dostali skoro až na české hranice. Přijížděli k českým hranicím a do vlaku nastoupila Kriminalpolizei.

Zkontrolovali jejich padělané dokumenty a uznali, že je všechno v pořádku. Už odcházeli z kupé, když ten poslední, co zavíral dveře, se ještě otočil, podíval se a řekl ostatním: "Hele, ten, co tam sedí, má zrovna ty samé kalhoty jako ten, co ho máme v base." A to byl konec. V base se setkali s několika dalšími útěkáři ze Saganu a gestapo je odvezlo do Prahy. Ani na Pankráci ale neztratil Tonder sám sebe, natož pak svůj smysl pro humor. Když po něm dozorci chtěli, aby stál v pozoru, říkal jim: "Ne já , ale vy musíte stát v pozoru, já jsem hauptmann, a vy jenom poddůstojník!"

A vždycky mu to prošlo.

Ze sklápěcího okénka těsně pod stropem své místnosti také pozoroval, jak dozorci vyváděli vězně a mlátili je, zatímco čeští letci v anglických uniformách stáli v malém kroužku a s rukama za zády se dívali, kde co lítá. Když se i Tonder takhle potřetí procházel s rukama za zády, přišel k němu nový dozorce a dal mu facku. "To já ale absolutně nesnáším," vzpomíná Tonder. "Jak mi tu facku dal, viděl jsem rudě. Skočil jsem na něj a on spadl na záda! Snažil se vytáhnout pistoli, ale jak jsem na něm ležel, tak se mu to nedařilo." A během toho, co zajatec gestapa Tonder ležel na svém dozorci, na něj křičel cosi ve smyslu: "Jak jste si mohl dovolit dát mi facku?"

Velitel pankrácké věznice ho za to poslal do korekce, samotky bez jídla, ale ještě předtím se mu jiný gestapák omluvil, že dozorce je nový a nezná tu poměry.

Zdá se, že válka neskončila pro všechny. Respektive skončila jen pro ty, pro které ani nezačala, zatímco letci z RAF i později v Čechách dál bojovali o svůj život. Tentokrát už se ale nevznášeli v nadoblačných výšinách. Tak například válečný letec Tonder po návratu z fronty začal na venkovské farmě pěstovat ve velkém slepice. Namísto plánů o obeplutí světa četl teorie kastrování kohoutků, učil se podojit kozu a kravku, a brzy měl slepic asi dva tisíce! První problémy nastaly při volbách v Závišíně. Urna byla nastavená tak, aby celý národní výbor viděl, co kdo dělá, a tak paní Tonderová hodně nahlas řekla: "Volíme proti komunistům." Brzy po volbách přišel Tonderovým dopis od předsedy NV se stručným obsahem: "Když nevstoupíte do komunistické strany, tak vás z farmy vyštveme." Pak se pokusili o první útěk "přes kopečky" do Německa - s malými děcky v náručí. Bloudili v pohraničním pásmu tak dlouho, až je obklíčili četníci, a Tonder šel zase sedět. Za půl roku jeho přátelé docílili toho, že byl dál e vyslýchán na svobodě. A útěky pokračovaly, nebyly však jediným styčným bodem s dobou válečnou. Když šel Tonder v Brně poprvé k výslechu, otevřel dveře a dostal facku od člověka asi o hlavu menšího, než byl on. Asi tušíte, co následovalo. "Skočil jsem na něj a začal ho mlátit. Byl bych ho snad i zabil. Jenže mezitím přiběhli tři policajti a pendrekama... Byla to opravdu děsná rvačka, ale přesto jsem k moc velké úhoně nepřišel, až na maličkost - začínal jsem být unavený. Ona to totiž není žádná sran da bránit se čtyřem chlapům. Házel jsem po nich psací stroje, byly tam celkem tři, ale potom jsem už dobře nevěděl, jak dál, tak jsem dělal, že jsem omdlel."

Netrvalo dlouho, a popral se znovu, tentokrát na cele, když starý kriminálník a "kápo" místnosti začal bez důvodu mlátit mladého politického vězně. Také odsud se pokoušel utéct - tentokrát vytáhl rouru ze zdi a chtěl šplhat komínovou šachtou, ale byl prozrazen dřív, než to mohl zkusit. Přeložili jej do cely politické, a protože právě začínala doba "Doznání" a "Procesů", měl být náhle jako vůdce nebezpečných desperátů souzen pro špionáž, vlastizradu a za spojení se západním imperialismem odsouzen na 25 let, když to dobře dopadne. Jako vůdce skupiny přišel na řadu první a záznam výslechu stojí za to, protože dalším smrtelným nebezpečím proplul po tondrovsku hladce.

"Obžalovaný, byl jste již trestán?"
"Prosím ano, pane předsedo."
"Tak nám, obžalovaný, řekněte, k čemu jste byl odsouzen."
"Prosím k smrti, pane předsedo."
"Tak proč jste ještě tady?"
"Prosím, pane předsedo, ono se to jaksi nepovedlo."
"A kdo vás to soudil?"
"Prosím německý soud, a také pro velezradu a špionáž."

Rozsudky toho dne nebyly nejmírnější. Dva tresty smrti, asi šestkrát pětadvacet let kriminálu a ti zbývající okolo dvaceti. Až na Tondera, který dostal neuvěřitelný jeden rok. Když mu po verdiktu přišel prokurátor gratulovat, Tonderova teta jej varovala: "Tak pozor, pane návladní! Abyste nebyl první, koho udeří!"

Kriminál se sice vyhnul Tonderovi, ale ne jeho ženě Jiřině, a to byl skutečný důvod rozhodnutí, že uteče. Přechod hranic byl opravdu unikátní, vskutku tonderovský. Těsně před hranicí si s kamarádem Salajkou otevřeli láhev, když se náhle strhla střelba mířící přímo k nim. Ivo Tonder šel střelcům naproti s láhví vína v ruce: "Nestřílejte, nestřílejte, pojďte se raději napít!" volal. Ten nejbližší to opravdu udělal a pak se zeptal: "Co tady děláte?" "Dostali jsme hlášku, že tu máte potrhané telefonní d ráty, tak to sem jdeme spravit."

"To je nápad," pochvaloval si předseda, neboť narazili na kompletní národní výbor na honu.

Pak se konečně dostal do Anglie a byl přemístěn na bázi RAF do Cardingtonu v hrabství Bedfordshire. Ovšem když tady bývalého majora Tondera poslali seržanti škrábat brambory, vypravil se za velitelem a požádal o okamžitou demobilizaci.Později se sešel i s manželkou a rodinou a mohl začít normálně žít. Ovšem Tonder přiznává, že se svou prudkou a hlavně dobrodružnou povahou se do klidného povolání prostě nehodil. Ale na druhou stranu se nikdy nevzdal. A tak si časem vybudoval slušné jméno mezi odborníky v textilu, koupil si dům, a ještě než firmu převzal jeho syn, i slušnou továrnu s moderním vybavením. To by skoro mohl být konec?

Není to žádná causa ani otazník, nebo příběh meresjevského opravdového člověka. S Ivo Tonderem už se osobně setkat nemohu. Zemřel ráno 4. května 1995, padesát let poté, co se Londýňané radovali z ukončení války. Pět dní se mohl dívat na výložky generálmajora, které mu předal tehdejší velvyslanec ve Velké Británii Karel Kühnl. Londýnské Timesy o něm napsaly v nekrologu, že "odešel člověk nezlomného ducha s neuhasitelným smyslem pro optimismus". Jeho celoživotní přítel fotograf Ladislav Sitenský s ním ještě stačil napsat knihu společného vzpomínání. Nebýt jí, pravděpodobně by to nejzajímavější z pestrých životních zákrutů odešlo kamsi do prostoru mezi nebem a zemí, kde musí být pro válečné letce vymezen volný koridor.
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group