ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AŽ K PUPKU SVĚTA

Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat teprve devátý inka Pačakuti Jupanki, nejslavnější ze všech, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. A tak se v jednom údolí andských velehor ve výšce bezmála 3500 metrů nad hladinou moře, mezi říčkami Huatanaya a Tullumayo, v polovině 15. století zrodilo velkolepé město. Úžasnou a dosud ne zcela objasněnou technologií, bez znalosti kola, kladky či železných nástrojů vybudovali Inkové své hlavní město a snad právem a s patřičnou pýchou je nazvali "pupkem světa".


ZEMĚ ČTYŘ ČÁSTÍ

Pro svou říši měli dokonce i úřední název Tahuantinsuyu, což doslova znamená "země čtyř částí". Bylo to pojmenování symbolické i administrativní, neboť obývané území bylo uspořádáno právě kolem Cuzca ve čtyřech obrovitých výsecích, orientovaných podle světových stran. Ačkoliv Cuzco i dnes skrývá mnoho z historie Inků i Evropanů a naštěstí uniklo šíleným architektům skleněných velkoměst, nese všechny rysy moderního turistického centra. Cuzco ale dokáže svým návštěvníkům nabídnout i tichá zákoutí, odl ehlé uličky pro ty, kteří chtějí uniknout přeplněným tržištím v okolí hlavního náměstí, i pro ty, kteří sem právě odtud zabloudili.

CO VYPRÁVĚLA STARÁ DÝNĚ

V jedné z těchto odlehlých uliček, už ani nevím přesně, kde to bylo, seděla na zemi stařena v pestrobarevném vlněném kroji s jupičkou patřičně podkasanou, s černým kloboukem spíše pánského střihu, bez něhož však není šat nikdy úplný, vedle sebe měla uzlík utkaný z téže látky. Tady na okraji města, stejně jako na venkově, jsou tyto tradiční kroje stále jediným oděvem. Z měst zaplavených džínami a kšiltovkami se bohužel pomalu vytrácejí. "Buenos días, seňora..." pozdravila mne, aniž by to zde bylo mez i cizími lidmi zvykem. "Něco pro vás mám," pokračovala lámanou španělštinou, vsunujíc ruku do uzlíku. "Je to ruční práce, děláme to už odpradávna. Jsou na nich příběhy a legendy, které si vyprávíme. Naši dědové nám a my zase našim vnukům." Docela malá vyschlá dýně, na níž byly vyryty obrázky a malinkými, sotva čitelnými písmenky cosi napsáno. Podobné tykve, snad ne tak jemné a úhledné, jsme viděli na oněch tržištích v centru města, ale tahle byla přece jen trochu zvláštní. Možná díky stařence, která se dala do vyprávění o životě svém i své rodiny. Text není nikterak složitý a náročný čtenář Shakespearových dramat by jistě mohl leccos namítat. Je však třeba mít na paměti, že tato "lidová tradice" přetrvává v Peru po staletí a její tvůrci pocházejí většinou z řad prostých, nevzdělaných domorodců. Vyprávění je strohé, leč výstižné a vyznívá z něj ona poetická atmosféra života v horách. Tykve sloužily už nejstarším obyvatelům nejen ve zdejším kraji, v jeho "předkeramickém období", ale stejně tak i na mnohých místech světa, jako nádoby. Potomci Inků však, zřejmě v úctě ke svým předkům, na ně dosud pečlivě zaznamenávají výjevy z jejich života, legendy i každodenní starosti současných venkovanů.
leden 1999

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group