ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STUDOVAL JSEM ČADÓ V KJÓTU

V Japonsku lze čaj koupit černý či zelený, teplý a studený, v čajovnách i ve veřejných automatech, ve vzácném nádobí nebo v plechovkách a pet láhvích. Můžete si koupit i čajovou zmrzlinu, čajové bonbony, čokoládu, šampony, pohlednice. V Kjótu existuje obchodní dům specializovaný pouze na nádobí na japonský čajový obřad čadó. Podobný koutek mají i ostatní obchodní domy, které se na čaj přímo nespecializují. Pokud čaje nemáte ještě dost, můžete navštívit čajovou výstavu nebo zajít do muzea s čajovým náčiním. Historie čajového obřadu je v Japonsku stará několik set let, a tak některé kusy čajového náčiní byly uznány za národní památky a pro Japonce mají hodnotu jako obraz Mony Lisy pro Francouze. Výrobou čajových propriet se tu některé rodiny zabývají po generace. A sem, do země čaje, mě po šesti letech studia tradičního japonského čajového obřadu v České republice pozval můj japonský mistr studovat čaj na škole Urasenke.

NEJVĚTŠÍ ŠKOLA ČAJE NA SVĚTĚ
Urasenke v Kjótu je největší školou čaje na světě. Patří mezi tři největší školy čajového obřadu v Japonsku, počtem svých následovníků a poboček ale své konkurenty, školy Omotesenke a Mušakódžisenke, předčila. Těsně po druhé světové válce totiž představený této školy l5. Velmistr Urasenke Sen Sóšicu vycestoval na Havaj do Spojených států, kde je velká populace Japonců, a založil zde první mezinárodní pobočku. Do současné doby má škola přes dva miliony následovníků a její pobočky lze mimo USA nalézt např. v Itálii, Francii, Německu, Bulharsku, Rusku, Brazílii, Finsku, Egyptě a také v Praze. Proslulost Urasenke je tak velká, že téměř každý Japonec, ať už se o čaj zajímá, či nikoli, o této škole něco ví. Celý název instituce, která se na dvanáct měsíců stane mým domovem, je Urasenke Čadó Senmon Gakkó, což by se dalo volně přeložit asi jako „vyšší odborná škola cesty čaje Urasenke“. Velmistr školy pravidelně vyjíždí do zahraničí, aby připravil šálek čaje pro čelní představitele různých zemí a představil cestu čaje široké veřejnosti. 15. Oiemoto (hlava rodu) Sen Sóšicu Hóunsai, jak je také představený školy nazýván, navštívil v roce 2000 sídlo organizace spojených národů v New Yorku, aby zde hlásal světový mír skrze šálek čaje. Připravoval čaj také např. pro prince Charlese a lady Dianu, papeže Jana Pavla II., generálního tajemníka Spojených národů Kofiho Annana, a v roce 1991 navštívil na pozvání prezidenta Václava Havla Českou republiku. Ve Zlatém sále Pražského hradu připravoval čaj pro prezidenta a Věru Čáslavskou, sportovní gymnastku, která získala mimo jiné tři zlaté medaile na olympiádě v Tokiu v roce 1964. V minulém roce se stal novým představeným školy syn mistra Hóunsaie, v pořadí již šestnáctý následovník tradice, Zabósaj Sen Sóšicu XVI. (mimochodem rodina Sen má také vazby na císařskou rodinu, manželkou Velmistra Zabósaje je princezna Masako, neteř japonského císaře Hirohita).
Sem tedy mířím taxíkem, jen co mě vysype malý elektrický nadzemní vláček haruka směrem z letiště. Na hlavním nádraží města Kjóto stojí před nádražní budovou postarší paní v uniformě a s píšťalkou přivolává k zástupu lidí čekajících na odvoz postupně taxíky. Přede mnou se otevírají automatické dveře vozu, který svým interiérem připomíná spíš automobil přichystaný pro svatbu. Naprosto čisté, bílé potahy sedadel s krajkami a řidič v uniformě s čepicí a bílými rukavicemi. Na otázku kam jedu, odpovídám pouze: „Urasenke.“ Ví, kam má jet.

MŮJ DOMOV V JAPONSKU
Taxi mě dopravilo před hlavní bránu do komplexu Konničian, jenž je domovem Velmistra. Vyzvedl mne jeden z úředníků z kanceláří Urasenke, které sídlí poblíž Konničianu. a zavedl mne na ubytovnu. Tady budu trávit podstatnou část svého pobytu v Japonsku. Každý ze studentů obdržel vlastní pokojík s balkonem s posuvnými dveřmi, na němž jsem strávil mnoho rán pozorováním studentů školy v kimonech, a zázemím jako malá kuchyňka, koupelna a toaleta. Mimochodem japonské toalety jsem si naprosto zamiloval. Nad mísou samotnou je umístěno malé umyvadlo a voda je nejprve použita k umytí rukou a posléze se stejná voda užije k samotnému spláchnutí. Postel je klasická evropská, stůl je také klasický, ale japonský, tudíž nízký pro sezení na zemi. Po letech sezení na rohožích v pražské čajovně jej mám už dokonce radši než běžný vysoký stůl. Na ubytovně kromě mne bydleli ještě asi čtyři zahraniční spolužáci a asi čtyřicet Japonců. Děvčata měla ubytovnu vlastní.
Vstupem do těchto prostor pro mne definitivně začal rok, jejž by Japonec nazval - šugjó. Výraz, který používají buddhističtí mniši, znamená asi něco jako naprostá disciplína, odříkání si. Často býval náš život v čajové škole připodobňován k životu mnichů v klášteře. Škola byla od pondělí do pátku (někdy také o víkendu), začínala kolem devíti ráno a po splnění všech povinností končila většinou okolo sedmé večer. Večerka, mongem, byla na ubytovně v deset večer, do té doby jsme se museli bezpodmínečně vrátit. S úsměvem vzpomínám, jak jsme uháněli na kolech po chodníku hlava nehlava pár minut před zavřením ubytovny.
Mongem jsme museli dodržovat i o víkendech, kdy jsme většinou měli volné dny. Jen asi jednou měsíčně se všichni žáci školy vypravili zhlédnout kenča šiki, při němž představený školy v buddhistických chrámech obřadně připravuje čaj obětovaný na oltář bohům. V souvislosti s tradiční ortodoxní výukou nelze nevzpomenout inovaci, kterou do čaje vnesl jedenáctý pokračovatel tradice Urasenke, slovutný Velmistr Gengensai. Mistr Gengensai pochopil internacionálnost a nadčasovost „čaje“. Aby si čajový obřad udržel svou pozici i v budoucnu a také aby jej zpřístupnil cizincům, jejichž zájem o tuto disciplínu sílil, ukázal na výstavě „Kjóto Hakurankai“ v roce 1872 přípravu čaje za použití stolů, u nichž se sedí ne na zemi, ale na židlích. Tato verze obřadu je známá jako rjúrei a do repertoáru svých umění jej převzaly například gejši v celém Japonsku, které se také učí čajovému obřadu.

ŠUGJÓ - ODŘÍKÁNÍ V URASENKE
„Vstávat a cvičit“, slovy ze známého českého večerníčku by se dal začít běžný den v čajové škole. Vstávám, obleču si na sebe kimono. Po několika měsících pobytu mně to zabere pouze několik minut, sbalím si školní učebnice do látky čtvercového tvaru furošiki v úhledný raneček, nazuji bílé japonské ponožky tabi a sandály zóri a běžím do školy. Vzhledem k tomu, že jsem byl studentem instituce, která vyučuje tradiční umění, chodili jsme do školy každý den v japonském kimonu. Musel jsem si jich pořídit hned několik, abych měl jiné na léto nebo zimu, formální a neformální atd. Cestou se ještě zastavím, abych se poklonil před branou do Konničianu, domova Velmistra naší školy. Budova školy se nachází na ulici Ogawa, kde bydlí jenom vážení čajoví mistři a učitelé. Když jsem procházel touto ulicí, vždy jsem se proto musel poklonit i všem protijdoucím.
„Sensei ohajó gozaimasu, jorošiku onegai itašimasu“ (Dobré ráno, mistře, prosím, učte nás), zdravíme v devět ráno učitele a zvedáme se z lavic. Výuka začíná teoretickými lekcemi o historii čajového obřadu, architektuře čajových zahrad a čajových domků, čajovém náčiní (jeho historii, typech a kombinacích pro jednotlivé měsíce v roce). Učíme se i o tom, jak aranžovat květiny pro čajovou místnost ve stylu čabana (na rozdíl od u nás známé ikebany v čabaně se květiny kladou do vázy tak, aby vypadaly přirozeně, jako by rostly na louce) nebo jak připravit jídlo kaiseki servírované během čajového obřadu. Jednou v měsíci nás navštěvoval buddhistický mnich mistr Matsunami, který nám přednášel o zenu, a my pak polovinu dopoledne strávili v zenové meditaci. Osvěžením byly také přednášky o divadle nó, kdy jsme opět měli možnost na vlastní kůži okusit složitost tohoto starého umění.
Následuje oběd ve dvouposchoďové školní jídelně. V prvním patře jsme si jídlo vyzvedli a snědli je v přízemí, horní patro bylo určeno učitelům a zaměstnancům Urasenke. Jídlo bylo povětšinou kombinací rýže, zeleniny, ryb a jako nápoj byl k dispozici zelený čaj. Pro vegetariány se připravovaly nudle soba nebo udon. Široké nebo tenké nudle, které jsou ponořeny do slané vody (asi jako naše polévka). Neměli jsme zde příbory, a tak jsme byli nuceni konzumovat pokrm jako všichni ostatní hůlkami, což vás donutí jíst pomalu a nehltat.
Po obědě jsme se přesunuli do čajoven ve škole, kde nás čekala praktická výuka čajového obřadu. My se učili „starou formu“ čajového obřadu, což znamená, že se celé vyučování odehrávalo na japonských rohožích tatami v pozici seiza, kdy vlastně klečíte na patách. Jednotliví studenti se postupně střídali v rolích hostitele a hosta a navzájem si připravovali čaj. Po čtyřech hodinách „klečení“ skončila praktická část, avšak zdaleka ne pobyt ve škole. Existoval zde jakýsi rotující seznam mimoškolních povinností tóban, který byl součástí disciplíny, nutné ke zvládnutí čajového obřadu. Patřila do něj např. příprava čaje pro učitele na dopoledních lekcích, očištění tabule a stolů a příprava ohniště na výuku následující den. Tato příprava ohniště se prováděla kolem šesté hodiny večer po skončení výuky. Jedním z úkolů bylo také zamést a setřít místnost o velikosti přes sto tatami (jedna japonská rohož tatami má rozměr 90 x 180 centimetrů).

WABIČA - DŮRAZ NA JEDNODUCHOST
Historie čajových škol v Japonsku začíná mužem jménem Tanaka Joširó, který je více znám jako Sen no Rikjú. Narodil se roku 1522 ve městě Sakai. Stejně jako jeho otec, i on se stal obchodníkem, nicméně krása čajového obřadu a především způsob, jakým ho prováděl jeho čajový učitel Takeno Džóó, ho zaujaly natolik, že Rikjú se stal čajovým mistrem tehdejšího vládce Japonska Tojotomi Hidejošiho. Dle legendy Rikjú věnoval peníze chrámu Daitokudži v Kjótu a mniši z tohoto kláštera mu na oplátku nechali nad vstupem do chrámu postavit sochu, jak bylo tehdejším zvykem. Vládce Hidejoši, který při vstupu do chrámu musel procházet pod nohama Rikjúa, to považoval za opovážlivost a Rikjúovi přikázal, aby spáchal rituální sebevraždu.
Nicméně majetek rodiny Sen se dál dědil z otce na syna. Rikjúův vnuk Gempaku Sótan při svém odchodu na odpočinek rozdělil majetek mezi své tři syny, kteří založili tři školy. Jejich názvy jsou odvozeny od částí domu, které synové zdědili. Urasenke znamená přední část domu rodiny Sen, Omotesenke (další japonská čajová škola) zadní část a název třetí školy Mušakódžisenke je odvozen od názvu ulice, kde jeden ze synů školu založil. Styl, který preferoval již Džóó, učitel, a který mistr Rikjú, jeho žák, ještě zdokonalil, dnes vyučují všechny tři školy. Styl se nazývá wabiča (styl drnové chýše). Wabiča klade důraz na jednoduchost a používá běžně dostupné náčiní, vyrobené například z všudypřítomného bambusu. Jako nádoba na studenou vodu se během přípravy používá třeba vědro, které sloužilo k vytahování vody ze studně, nebo jako misky na čaj je užito misky, která původně sloužila na rýži.
Wabiča je protikladem k šóinča, stylu preferovanému vojevůdci a vládci Japonska 16. století, ve kterém se používalo drahého čínského náčiní a věcí bohatě zdobených. Vládce Japonska v 16. století Tojotomi Hidejoši zašel v šóinča tak daleko, že si nechal postavit čajovou místnost včetně kompletní výbavy k přípravě čaje ze zlata. Ve stylu wabiča je také kladen velký důraz na rovnost postavení. V čajovně se tak mohou sejít samuraj a chudák a oběma je věnována naprosto stejná péče. Zajímavostí je, že samuraj nesměl do čajovny s mečem, ten musel vzhledem k poklidnosti místa odložit před čajovnou.

PRINCIPY ČAJOVÉHO SETKÁNÍ
Celé čajové setkání je postaveno na čtyřech principech: wa, kei, sei, džaku, tedy na harmonii, úctě, čistotě a klidu. Co znamená princip harmonie? Veškeré prvky v čaji od jídla, květin aranžovaných pro čajové setkání, přes náčiní až k typu kimona by měly být v souladu s právě probíhajícím ročním obdobím nebo příležitostí, u které je čaj konán. V parném létě se pořádá čajové setkání brzy ráno, kdy teplota ještě není vysoká a v zahradě můžete pozorovat kapky rosy na květinách. Čaj je servírován v mělkých šálcích, ve kterých se rychleji ochladí, je užito věcí ze skla, které navozuje pocit chladu. Oproti tomu v zimě se používají šálky uzavřenější, které udrží čaj dlouho teplý, a čajová lžička s poetickým názvem „sněhová vločka tající v ohni“. I světlo lucerny v zahradě a teplé saké podávané k jídlu zase mohou přivolat myšlenky na teplo. Existuje rčení „ičigo ičie“ neboli „jedna chvíle, jedno setkání“ značící, že právě prožitý čajový obřad je jedinečnou událostí, jež se již nikdy nebude opakovat. Náčiní, stejně jako podávané jídlo bylo v této kombinaci použito pouze jednou. Každé jednotlivé setkání má svoji neopakovatelnou atmosféru.
Když se hosté sejdou na čaj, je určeno pořadí, ve kterém budou čaj pít. Nicméně první host nepovažuje za samozřejmé, že by měl pít čaj první pouze proto, že na něj dříve přišla řada, proto se slovy „osaki ni“ (promiňte, že jsem před vámi) omluví druhému hostu, že pije první, a předtím než se napije, poděkuje i hostiteli „otemae čódai itašimas“ (děkuji vám za vaši přípravu). Druhý host nabídne prvnímu hostu, zda by si nedal ještě jeden šálek, poté se omluví následujícímu, že bude pít před ním, poděkuje hostiteli a teprve poté si vypije svou misku s čajem. Tak se vzájemně projevuje úcta, další pravidlo čajového obřadu.
Během samotné přípravy je užito mnoho kusů rozličného náčiní a hosté se ptají, kdo toto náčiní vyrobil, jak ho hostitel získal a proč je použito právě toto nádobí. Hosté těmito otázkami nevyjadřují pouze zájem o věci, ale hlavně úctu k hostiteli, výrobci předmětů a předmětům samotným. Před prohlídkou jakéhokoli kusu náčiní, které host dostane do ruky, se ukloní, přičemž předmět spočívá před ním, a teprve poté se pustí do prohlídky. Všechny tyto zdánlivě zbytečné úklony a omluvy nejsou jen pouhou čajovou etiketou, ale snaží se nás především naučit vážit si jeden druhého a věcí kolem sebe. A to nejen v čajovně, ale i mimo ni.
Před samotným započetím obřadu stráví hostitel několik dnů přípravami, přičemž velký důraz se klade na perfektní čistotu. Nejprve vyčistí zahradu s domkem, ve kterém se bude událost konat, pak čajové náčiní, jež hodlá použít. Spousta věcí je nová a bude jich použito pouze jednou. Vyjádřením čistoty jsou také čistě bílé japonské ponožky tabi, které na čaj berou jak hosté, tak hostitel.
Říká se, že poslední ze čtyř zásad, tedy duševního klidu, dosáhne čadžin - doslova „člověk čaje“ - praktikováním prvních tří pravidel.

CESTA ČAJE
Doposud jsem používal termínu čajový obřad, což je překlad z anglického „Tea ceremony“. Pro nás neznalé Evropany totiž příprava čaje během čajového setkání v Japonsku působí jako ritualizovaný obřad. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než pohostit hosta šálkem čaje. Jakási zdánlivá obřadnost je sled úkonů, jenž byl během staletí vytvořen ne se záměrem hosta omezovat, ale naopak zajistit, aby v místnosti, kde se lidé sejdou, nevládl chaos a doba, kterou spolu hosté a hostitel stráví, byla maximálně využita a nebylo plýtváno časem.
V Japonsku jsou pro čajový obřad také více užívány termíny čanoju, doslova přeloženo „horká voda na čaj“, nebo čadó, tedy „cesta čaje“. Všimněte si, že i většina tradičních umění na Dálném východě ve svém názvu obsahuje japonský znak dó, který má význam cesta. Celý název pro karate je karate dó, známé umění meče je kendó, džudó, zápas japonských tlouštíků se správně jmenuje sumo dó, dalšími příklady mohou být šódó (kaligrafie), kódó (umění vůně).

ČADÓ - ČAJOVÝ OBŘAD
Až tři měsíce před samotnou čajovou událostí hostitel určí datum a důvod čajového obřadu.
Napíše kaligraficky pozvánky na zvláštní rýžový papír makigami. Začátek pozvánky je poetický a hostitel v něm vyzdvihuje právě probíhající roční období. Následuje informace o místě, datu a důvodu setkání. Důvody mohou být různé, např. na podzim se lidé zvou na čaj, aby se spolu mohli těšit z měsíce v úplňku, nebo v létě, aby se těšili z chladivého rána, dobrou příležitostí je, když hostitel obdrží nějaký vzácný kus náčiní a rád by jej použil. Na pozvánce je také seznam hostů a hlavní host. Hlavní host je jednou z důležitých postav, jelikož před čajovým obřadem i během něho tvoří jakousi roli prostředníka mezi hostitelem a hosty. Poté, co hosté obdrží pozvánky a odpoví, hlavní host se vydá k hostiteli na formální návštěvu, aby potvrdil účast a zároveň si prohlédl místo, kde se čaj bude konat. Od této chvíle hostitel začíná s přípravami.
Nejprve je nutno pořídit náčiní korespondující s důvodem obřadu a také určit jídla, která budou podávána. Čajový obřad se většinou koná v čajovém domku, který je k tomuto účelu postaven v zahradě. Asi tři dny před samotnou událostí hostitel začne s kompletním úklidem zahrady i samotného domku. V den události hosté dorazí asi s půlhodinovým předstihem. Cesta k domu hostitele je pokropena vodou a dveře jsou otevřené. To jsou známky toho, že hosté mohou vstoupit. Když hosté vejdou, nejprve se převlečou do kimona, oblečení používaného k čaji, a usadí se v místnosti mačiai. Tato místnost slouží jako jakási dočasná čekárna a ve výklenku tokonoma je vyzdobena květinou a svitkem s nápisem nebo malbou souvisejícími s ročním obdobím. Tokonoma je ve starých domech nejposvátnějším místem. Lidé si tam buď vystavují cenné předměty, fotografie rodiny, nebo je zde umístěna soška Buddhy, před kterou se modlí. Po chvíli čekání se objeví hostitel a hosté jsou pohoštěni šálkem teplé vody. V momentě, kdy dopijí, se přesunou do čajové zahrady, kde po kamenné stezce ródži kráčejí ke druhé čekárně venku v zahradě. V momentě, kdy se objeví hostitel, se s ním všichni hosté přivítají úklonou vestoje a vydávají se do samotného čajového domku. Cestou se ještě všichni zastaví u malé kašničky cukubai, aby si hosté umyli ruce a vypláchli ústa.
Čajová místnost je vyzdobena opět svitkem, na kterém může být napsána moudrost zenového mnicha, a je zde také ohniště a kotlík s bublající horkou vodou. Když jsou všichni hosté usazeni, objeví se hostitel, všem poděkuje, že přišli, a přinese náčiní na přípravu ohniště, aby se na něm správně ohřála voda na čaj. Po přípravě ohniště následuje pohoštění kaiseki, které se skládá ze sedmi chodů. Nejprve je servírován ošiki - tác se třemi miskami rýže zformované do tvaru hory, polévkou miso ze sojových bobů a keramická miska s mukozuke - syrovou rybou, zeleninou a trochou octa. Mukozuke slouží jako doplněk k saké, které následuje hned po tácu ošiki. Hostitel donese konvičku se saké a mělký šálek hikihai pro každého hosta. Následují další chody, polévka s houbami - nimono, grilovaná ryba - jakimono a hassun - tác, na kterém je něco z darů hor a moře, ještě přichází nakládaná zelenina a lehce slaná voda s kousky připálené rýže, která dává vodě nezvyklou chuť. Každý jídelníček je individuální a obměňuje se podle ročních období. Na zakončení jídla hosté dostanou sladký zákusek vyrobený z fazolí.
Jelikož v tuto chvíli mají hosté za sebou už zhruba dvě hodiny sezení na patách v pozici seiza, odebírají se do zahrady lehce si odpočinout. Po chvíli jim zvuk gongu dá znamení, že mohou opět vstoupit. Svitek v čajovně vystřídala květina naaranžovaná ve váze a začíná podávání čaje. Nejprve hustého čaje koiča, připomínajícího svou konzistencí hráškovou polévku, který je vyvrcholením celého čajového obřadu. Hosté jej pijí všichni z jedné misky a v čajovně zatím nastává mnohem uvolněnější nálada. Hostitel servíruje cukroví higaši, vyrobené z lisovaného cukru, a každý host dostane vlastní šálek čaje usuča. Usuča je mnohem řidší čaj a není tak hořký jako čaj koiča. Čaj, jenž vzniká rozemletím lístků čajovníku a který je základem pro koiču i usuču, se jmenuje mačča. Čajem usuča celé setkání končí a po něm následuje pouze rozloučení hostů s hostitelem v zahradě. Přivítání a loučení jsou v postatě jediné momenty, kdy všichni hosté komunikují s hostitelem. Ten strávil přípravami dlouhé měsíce a je hezké, když to hosté ocení. V průběhu obřadu samotného je většinou komunikace nechána na hlavním hostovi, který se ptá na vše, co by mohlo hosty zajímat.

MÁ ČAJ BUDOUCNOST?
Není čadó, jak je čajový obřad nazýván, v dnešní době přežitkem? Rozhodně ne. Účinky čajové cesty, která přináší člověku relaxaci, si uvědomili například představitelé japonské pobočky společnosti IBM. Přímo u několikapatrové budovy kanceláří IBM v Tokiu nechali postavit čajový domek a čajovou zahradu a platí učitele, který zaměstnance vyučuje čaji. Stejně jako pro křesťana není pravidelná návštěva svatostánku a dodržování pravidel desatera pouze prázdným pojmem, snaží se čadžin (člověk čaje) aplikovat čaj do svého každodenního života. Např. organizací svého času šetří čas také druhých. Dává tím najevo, že lidé a okolní dění mu nejsou lhostejní. Zdá se, že takové vnímání světa je bližší čím dál větší skupině lidí i v „počítačové“ době a že 400 let stará cesta čaje má svou perspektivu i v budoucnu.
červen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group