ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VZAL JSEM SI MUSLIMKU

Indonésie je největší muslimskou zemí, islám v této čtvrté nejlidnatější zemi světa vyznává okolo 87 procent obyvatel. I když stát se pokládá za poměrně tolerantní a uznává i jiná náboženství, sňatky mezi vyznavači rozdílné víry dosud nepovoluje. A se sňatkem muslimky, kterou je Rossie, s ateistou, jímž jsem já, už zdejší zákony vůbec nepočítají. Ne že by přijmout islám bylo tak složité. Stačilo by několikrát zopakovat, že věřím v jediného boha a Mohamed byl jeho prorokem. Jenže já zatím opravdu nevím, zda nějaký bůh existujeÉ Nezbývalo nám než vymyslet jinou možnost, jak se vzít.

PRÁCE A ŽIVOT S ROSSIE
S Rossie jsme se sblížili při natáčení celovečerního dokumentu o obětech převratu, který v roce 1965 v Indonésii uskutečnil generál Suharto. Sesadil při něm zakladatele státu a prvního indonéského prezidenta Ahmeda Sukarna a během dalších měsíců genocidy zlikvidoval možná až tři miliony svých odpůrců (přesná čísla dosud neexistují). Jako první samozřejmě decimoval zástupce inteligence. Otec Rossie, profesor angličtiny pocházející ze staré jávské rodiny, byl také jeho obětí. Čtrnáct let strávil v koncentračním táboře v Buru. Přitom dosud nevyšla jediná kniha, nebyl natočen jediný film, které by období zdejšího teroru přiblížily světu.
A tak jsme s Rossie a několika skandinávskými filmaři obcházeli osobnosti indonéské kultury, přesněji ty, které režim prežily. Setkali jsme se s největším indonéským spisovatelem Pramoedya Ananta Toerem, s malířem Djokopekikem, se slavným historikem Asvim, s herci tradičního divadla ketoprak i se synem bývalého tajemníka Komunistické strany Indonésie Ilhamem Aiditem, jehož otec byl popraven a jeho hlava v krabici byla doručena do vězení jeho matce. Nikdo z nich necouvl, i když promluvit o minulosti se dosud všichni báli.
Práce na filmu už trvaly několik měsíců a já stále bydlel v hotelu, přestože Rossie je úspěšnou manažerkou velké telekomunikační společnosti a ve východní Jakartě vlastní velký dům. Zákon v Indonésii ale zakazuje žít nesezdaným osobám v jedné domácnosti. Kdyby nás někdo udal, hrozilo Rossie trestní stíhání. Navíc proti tomu byla i její rodina.
Jak se však v Indonésii oženit? Jak už jsem předeslal, sňatky mezi muslimy a bezvěrci tady nejsou možné. Co víc, každý občan musí v Indonésii v nějakého boha věřit a černé na bílém to má poznamenáno ve své identifikační kartě. Kdo nemá svoje náboženství, je považován za komunistu, a komunismus je v zemi zakázán. Přijmout islám jsem nechtěl a Rossie nakonec prohlásila, že mě chce takového, jaký jsem, pokud i já ji přijmu s jejím přesvědčením. To byla pro mě samozřejmost.
V indonéské a v muslimské tradici otec musí „předat“ svoji dceru budoucímu manželovi. I tento krok je však podmíněn tím, že oba jsou muslimové. Co mě zachránilo, bylo, že můj budoucí tchán byl vzdělaný, studoval v Austrálii, rozuměl světu a navíc četl mé knihy a chápal, že nemohu couvnout ze svých principů. „Máš moji dceru upřímně rád? A nebudeš jí bránit v tom, aby pokračovala ve své víře, pokud to sama uzná za vhodné?“ zeptal se mě. Mé ujištění mu stačilo. Uspořádali jsme malou oslavu v jejich domě v historickém městě Bandungu v horách západní Jávy, které se účastnila i má matka, žijící ve Stuttgartu. Tím se však nevyřešila právní otázka našeho sňatku.

KDE NÁS ODDAJÍ?
Začali jsme horečně hledat zemi, kde nás ochotně a také rychle oddají. Byli jsme uprostřed natáčení filmu a psaní scénáře.
Nejjednodušší by bylo sednout do letadla a odletět na několik dní do Spojených států, do mého města New Yorku. Anebo rovnou do Las Vegas, kde se dá oženit během deseti minut bez papírů a povolení, jen s cestovním pasem nebo řidičákem. Jenže Rossie zrovna vypršelo pětileté vízum do Spojených států a na konzulátu USA v Jakartě mi řekli, že obnovit vízum není problém, ale pohovor bude nejdříve za tři měsíce a vystavení víza potrvá dalších několik týdnů. Po válce v Iráku se z amerického konzulátu v Jakartě stala jakási nedobytná pevnost, takže nejen vízum, ale i vyřídit papíry k sňatku by trvalo několik měsíců.
Thajsko vyžadovalo hory papírů přeložených do thajštiny a povolení z obou ambasád. Takže stejný problém.
Singapur byl jednou z možností, jenže by tam musel jeden z nás permanentně žít alespoň sedmnáct dní. Na to jsme neměli čas. Hongkong požadoval podat žádost tři týdny předem, ale neměl na Internetu ani na čínském vyslanectví potřebné formuláře, jež by se daly stáhnout, vyplnit a poslat.
Začali jsme zkoumat alternativy jako Tahiti, Samou, Papuu a Šalamounovy ostrovy. Sňatky v těchto místech (s výjimkou Tahiti, kde platí francouzské zákony) však většina zemí neuznává, takže malá vada na kráse.
Najednou jsem si vzpomněl na Nový Zéland. Zavolal jsem na konzulát, kde mi vysvětlili, že stačí čestné prohlášení o našem úmyslu vzít se na půdě Nového Zélandu, domluvit si na úřadě datum a čas a zaplatit symbolický poplatek za notáře. Rossie obdržela vízum během tří dnů a já ho jako americký občan ani nepotřeboval. O pár dnů později jsme byli na palubě Singapore Airlines a po desetihodinovém letu ze Singapuru přistáli v Aucklandu.
Po měsících úmorné práce byl Nový Zéland zeleným ostrovem pohody a klidu. Na letišti jsme si na týden půjčili auto a vydali se na sever k zálivům a dlouhým prázdným plážím, a pak od mystického nejsevernějšího bodu země Cape Reinga zase na jih, do hlavního města Wellingtonu.
Poprvé jsme měli čas mluvit o naší budoucnosti a dohodli se, že si postavíme dům na Bali, Rossie opustí firmu a vrátí se k architektuře, kterou původně vystudovala, a taky chce mít víc času na psaní knih. Ostatně na Bali chce konečně uskutečnit svůj sen z mládí - otevřít knihkupectví a malé kulturní středisko, kde by se promítaly umělecké filmy a hrál jazz. Já toužil vrátit se do Jižní Ameriky, nejspíš do Chile, kde jsem strávil několik let svého života. Rossie nebyla proti. Mluví perfektně anglicky, francouzsky a třemi místními jazyky. Nedávno začala studovat španělštinu, a tak by se jí pobyt pro zdokonalení jazyka hodil. Takže výsledek byl: půl roku na Bali a půl roku v Jižní Americe. Pak se uvidí.
Do Úřadu vnitřních věcí v hlavním městě Wellingtonu, kde jsme měli podat žádost o sňatek, jsme dorazili jen deset minut před zavírací dobou. Úřad byl, jako všechno na Novém Zélandu, čistý, spořádaný a neuvěřitelně organizovaný. Věděli o nás, nechali nás podepsat několik papírů a prohlásili, že se můžeme vzít pozítří v obřadní místnosti na stejném patře.
Ubytovali jsme se v centru města a během dvou dnů čekání na obřad navštívili divoký choreografický experiment - operu „Elixír lásky“ s hvězdami italské a kanadské opery od Donizettiho, jež se odehrává na americké letecké základně; nádherné okolí města, galerie a skvělá knihkupectví.

KONEČNĚ SVATBA
Desátého března jsme na Úřadu vnitřních věcí, kde už na nás čekali, požádali dvě ženy v čekárně, zda by nám nemohly jít za svědky. Jedna z Wellingtonu, druhá byla Japonka, která se téměř ihned chopila mého fotoaparátu a nafotila obřad.
Zcela neúředně vyhlížející úředník nás nejdříve přivítal na Zélandu. Zopakovali jsme po něm svatební slib, řekli si ano, vyměnili prstýnky, políbili se a byli jsme svoji.
„Mimochodem,“ poznamenala Rossie, když jsme se ocitli na ulici, „musíme se zastavit v bankomatu.“ A já jsem si vzpomněl, že chci ještě koupit poslední knihu Tariqa Alí. Pak jsme se zastavili uprostřed ulice a několik minut se smáli. Došlo nám, že se to opravdu stalo, že jsme konečně manželský pár.
Rossie při sňatku přijala mé příjmení, do té doby vlastně žádné neměla. Jmenovala se Rossie Indira Mustikaningrum, měla tedy tři jména, ale žádné příjmení. Ostatně v Indonésii většina občanů nemá příjmení. K tomu, aby si změnila jméno na občanském a cestovním průkazu, bude zase zapotřebí hory papíru a „všimných“, pokud nechceme absolvovat několikaměsíční ságu.
Oženit se s občankou Indonésie také vůbec neznamená, že manžel obdrží povolení k trvalému pobytu. To zákon automaticky poskytuje pouze ženám, jež se provdají za indonéské muže. Získat KITAS (pracovní povolení a trvalé vízum) bude spojené s těžkým podplácením, je to však nezbytný krok k životu v této zemi. Mimochodem Indonésie od letošního února vyžaduje téměř od všech cizinců víza, která ale vystavuje pouze na jeden měsíc. Předtím občan EU či Spojených států automaticky obdržel razítko a povolení k pobytu na 90 dnů.
Po dopsání tohoto čláku oba letíme do Vietnamu, kde spolu s finskými kolegy zredigujeme závěrečnou verzi dokumentárního filmu. Pak v Jakartě naložíme auto a vydáme se na východ, na 1200kilometrovou cestu na ostrov Bali, do našeho nového domova.
září 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group