ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIBANON

Den po úspěšném atentátu na předáka Hizballáhu Ghaliba Avalího jsem si ustlal pod čtyřmi vzrostlými eukalypty. Netušil jsem, že spím v těsné blízkosti vsi, ze které pocházel. Proto mě místní začali opatrně prověřovat.
„Tady nesmíš spát, Izraelci to monitorují. Zabijí tě. A když ne, tak by ti mohl ublížit Hizballáh.“ Trval jsem na svém. Spor dopadl dobře. Na papír vytržený z poznámkového bloku jsem dostal dvě rukou psaná potvrzení, která měla ozbrojence z Hizballáhu přesvědčit, že jsem neškodný.

 

Když se řekne Libanon nebo Bejrút, většině se vybaví představa válkou zničené země. Jenže občanská válka skončila v Libanonu v roce 1992 a od té doby se přece jen mnohé změnilo. Bejrútské nákupní centrum je plné moderních budov se značkovým zbožím a ničím nepřipomíná palestinské uprchlické tábory na periferii. Přesto se tu pozůstatky války ještě najdou – obrovský počet vojáků hlídkujících v ulicích a na křižovatkách měst, dosud neodstraněné miny v polích, vojenské hlídky a tábory syrského „velkého bratra“.
„Vojáků máme možná tolik jako v České republice, ale nemáme je schované v kasárnách. Jsou v ulicích, kde udržují pořádek,“ tvrdil podplukovník libanonské armády Mahmaud Tabikh, který mě při své cestě domů vzal stopem. Nakonec jsem u něj strávil dva dny. Vůbec jsem přitom netušil, jak se mi tahle známost bude později hodit.
Libanon jsem chtěl poznat celý, včetně jižní části směrem k izraelské hranici.
„Dál nesmíte, nemáte povolení. Musíte jít na policii, kde vám ho možná vydají,“ říkali mi všichni při mém prvním pokusu dostat se tam.
Pokus projít jinou cestou také nevyšel. Opět libanonští vojáci, stejná rada. Lišili se jen ve výzbroji – zatímco ti první měli americké automatické pušky M16, druzí jugoslávskou verzi populárního ruského kalašnikova.
Co s tím? Udat se na policii!

 

MÁŠ NĚJAKÉHO ZNÁMÉHO?
Šedomodré policejní uniformy, M16 v koutě a za stolem Mustafa Mustafa. S poddůstojnickým klidem mě vyslechl, ale povolení nevydal. „Musíš na libanonské oddělení FBI. Máš tady nějakého známého?“ Vytasil jsem se telefonním číslem podplukovníka Tabikha. Zabralo. Mustafa po krátkém telefonátu usoudil, že mě nemůže jen tak odbýt, a nasměroval mě na kriminálku v Rayaku.
Tam sídlí nejen libanonská kriminálka, ale i velitelství vojáků střežících přístupové cesty na jih. Navíc se tady nachází velká vojenská letecká základna, označovaná jako hlavní letecké sídlo libanonských vzdušných sil. A tak stačilo s fotoaparátem na krku drze vejít do brány, a zadržení bylo nevyhnutelné. Byl to prostě ten nejjednodušší způsob, jak dát o sobě vědět – okamžitě jsem byl tam, kde jsem potřeboval, a mluvil se správnými lidmi.
„Koho tady znáte, kde spíte, co tady děláte...?“ prostě klasický úvodní výslech. Mým argumentem bylo, že Libanon je demokratická země, tak proč bych se po ní nemohl volně pohybovat?
„Není to bezpečné, něco by se vám mohlo stát,“ tvrdili mi.
Možná zabral argument, že Arabové jsou přece mírumilovní a já nejsem ani bohatý, ani důležitý, abych stál za jakýkoli útok. Výsledek? Rada, abych počkal tři dny, důstojník dá zprávu hlídkovým stanovištím a pak už mohu bez potíží na jih.
„Žádný papír nedostanete, protože by vás mohli okrást nebo by povolení mohl získat špion!“ řekl ale velitel posádky, plukovník, který mě vyslýchal. Nakonec se ukázalo, že nebyl problém jít na jih, ale dostat se odtud!

 

NOCLEH ZA RUSKÝM TANKEM
Slavný ruský tank T34 zná snad každý, kdo viděl kterýkoli film o druhé světové válce nebo sledoval v devadesátých letech spory o růžově natřený tank v Praze na Smíchově. T54/55 je jeho značně zmodernizovaná verze používaná mimo jiné i zeměmi bývalé Varšavské smlouvy a třetího světa. Zatímco z české výzbroje byl vyřazen před více jak deseti lety, v Libanonu tento až čtyřicetitunový kolos stál na mnohých bojových stanovištích či zakopaný u křižovatek. Posloužil v arabsko-izraelských válkách a Libanon by jich měl mít okolo sto osmdesáti.
Celou cestu se ke mně vojáci, kteří mě občas zadrželi, chovali korektně a trpělivě. Jméno a telefon na plukovníka z Rayaku či podplukovníka z Baalbeku fungovaly spolehlivě. Postupně jsem se dostal až k hranicím s Izraelem. Až při zpáteční cestě jsem na jedné z křižovatek narazil na klasického vojenského hňupa. Obvyklá známá série otázek tentokrát nevyústila v kontrolní telefonát, zřejmě proto, že už byl pozdní večer a vojáci nechtěli riskovat, že budou obtěžovat nadřízeného.
„Tudy projít nemůžeš,“ rozhodl důstojník, který se představil jako kolonel Nur Aldin. Vzhledem k tomu, že hodnost kolonel znamená plukovník a my stáli jen na obyčejné křižovatce, bylo očividné, že lže. „Musíš jít přes jiné stanoviště, přes Quartebne,“ tvrdil mi.
Z křižovatky jsem byl odveden do jednoduchého ležení mezi odpočívající vojáky a tanky s tím, že tu nikoho žádný můj známý plukovník nebo podplukovník nezajímá. „Tady prostě neprojdeš.“ Nezbylo, než se zatvářit, že to chápu a ještě teď v noci se vydám na druhý průchod. Nakonec jsem si ale ustlal pod nízkým olivovníkem zhruba dvě stě metrů od prvního tanku.
Trvalo mi několik hodin a spoustu kilometrů, než jsem zjistil, že žádný jiný přechod stejně v okolí není. Nakonec jsem se znovu coby stopař ocitl u problémového přechodu.
„Víš co,“ řekl mi voják, který jediný uměl anglicky a za chování svého nadřízeného se styděl, „náš velitel nechce mít problémy, a proto tě posílá nesmyslně pryč. Ale když půjdeš tímhle směrem půl kilometru zpátky, tak můžeš přes vesnici naše postavení objet.“ A bylo to.

 

HAND MADE PO LIBANONSKU
Hand made se považuje za označení vysoké kvality, něčeho, čeho se v dnešní době řízené stroji, mobily a elektronickými diáři nedostává. V Libanonu je vše naopak. Snad každý tu sní o vlastním podnikání, vše je ale hand made.
„Co dělám? Jsem podnikatel,“ říká obtloustlý Ahmad a vede mě do garáže. „Vyvážíme fíky. Přivezou je v pytlích a já jimi plním krabice.“ Ty stojí vyrovnané podél zdí a popisek tvrdí, že jde o produkt Arabských emirátů. Plnění probíhá samozřejmě ručně. „Jdou do EU,“ pochlubil se. Živě si představuji, jak si francouzská nebo česká rodina u vánočně vyzdobené tabule pochutnává na „kvalitních fících z Emirátů“, které prošly začouzenou garáží Ahmadovy rodiny.
Garážové podnikání je pro Libanon typické. Jsou v nich autoopravny, chovy drůbeže, obchody, sklady i nejrůznější výrobny. V garáži ve vesnici Manjal Anjar jeden ze syrských dělníků na primitivním stroji rozčesává vlnu. Další už připravuje látku, na kterou se vlna položí a překryje. Ručním sešitím vznikne základ vlněné deky údajně určené pro americký trh. Hotová je za hodinu a možná právě s visačkou hand made. Pouhých třicet dolarů za jednu. Syřané jsou v Libanonu silnou skupinou dělnických profesí, podobnou Ukrajincům v Česku. Jsou ochotni a schopni přijmout jakoukoli práci, samozřejmě za menší plat, než by očekával Libanonec. V Bejrútu je zase poměrně silná skupina služek z jihovýchodní Asie. „Jsou to takové šmudly,“ říká Češka, která se do Bejrútu provdala.

 

EMIGRACE KVŮLI SEXU
Ve chvíli, kdy jsme si s novým přítelem Mhamadem povídali, mu chybělo několik hodin k vytoužené svobodě. Rozhodl se emigrovat a doufal, že nejen svobodu, a le i partnera najde v Holandsku. Je homosexuál a to je něco, co mu rodina nemůže odpustit.
„Moje sestra si vzala křesťana a otec s ní přestal mluvit. Já mám jinou sexuální orientaci a mám s tím také neustálé problémy. Když se to dozvěděli na policii, začali mě šikanovat. V Evropě to máte dobré. Když tě tam zavřou, alespoň dostaneš papír. Já byl zavřený v Libanonu, a nikdo z blízkých o mě nic nevěděl.“ Mhamad se považuje za budoucího umělce. Kresby, které mi ukazoval, měly erotický nádech. I ty jsou pro jeho muslimského otce nepřijatelné.
Gayové to v Libanonu rozhodně nemají jednoduché. Místní tisk například přinesl 9. července 2003 velký článek o homosexuálech, které bila vlastní rodina, když odhalila jejich sexuální orientaci. V dubnu 2003 agenti Hizballáhu, tedy ozbrojenci fundamentálních šíitů, zadrželi a předali policii pět mužů podezřelých z homosexuality. V trestním řádu je homosexualita dávána na úroveň obcování se zvířaty a označena jako „nepřirozené sexuální chování“.
„Musím pryč. Za každou cenu! Vůbec si neumíš představit, jaké to je, když si tě nikdo neváží. Pro všechny jsi nula. Nic!“ říká Mhamad.

 

NEPODPOROVANÝ SYMBOL
Byly doby, kdy v Libanonu rostlo mnohem více cedrů než dnes. Není pochyb, že cedr je stromem, jenž pamatuje biblické časy a stal se součástí kulturní i obchodní historie Libanonu. Používali ho Féničané na stavbu lodí, ve třetím století před Kristem ho přístavní města dodávala jako výhodný obchodní artikl do Egypta. Z cedrového dřeva byl postaven první chrám krále Šalamouna a Asyřané, Babylóňané i Peršané podnikali výpravy za dřevem do tehdy zalesněných libanonských hor. Kvalitní dřevo využíval asi každý, včetně britských vojenských jednotek při stavbě železnice z Tripolisu do Haify během druhé světové války.
Cedr se později stal jedním z chráněných druhů a jeho porosty byly vyhlášeny za chráněná území. To platí i o horském lese Horsh Eden nebo rozsáhlých porostech v Tannourine Cedar Nature Reserve. Ale nejznámější, i když rozlohou nejmenší, je cedrový háj nad městem Bscharre.
V roce 1876 byl za peníze britské královny Viktorie tento stodvouhektarový pozemek obehnán kamennou zdí, aby sem nemohly ovce a kozy. Později převzala starost o háj nevládní organizace Friends of Cedars, která tu vybírá dobrovolné vstupné. Háj je uklizený, mladé semenáčky cedrů rostou ve stínu staletých velikánů, ale spíše jde o kulturní památku než přírodní rezervaci. Mnohem zajímavější je větší, ale mnohem mladší cedrový les, který na „posvátný“ háj bezprostředně navazuje.
„Ten sázel můj dědeček Antonius Marouk Tauk,“ říká Yamen. „Friends of Cedars jsou škůdci, jen vybírají peníze a pod záminkou ochrany odřezávají alespoň větve. Háj patří církvi. My se staráme o vlastní les, pojď se podívat.“
Ve stínu asi dvacetiletých cedrů odpočívaly přepravky cedrových semenáčků připravených k transportu nebo vysazení. Rodina staví hotel, protože turisté sem jezdí po celý rok.
V bezprostřední blízkosti fungují v zimě lyžařská střediska a i zimní procházka hájem má svou atraktivitu.
„Moc toho nepotřebujeme. Máme kde bydlet a cedrům se daří. Co vidíš okolo, je záležitost několika generací. Starost o les je běh na dlouhou trať,“ míní Yamen.
Cedr je kulturní dědictví, takže by se dalo předpokládat, že se libanonská vláda bude na jeho zachování podílet alespoň formou dotace. Ale Yamen se nad touto představou jen smutně pousmál.

 

ZKAMENĚLÝ ŽIVOT
Pravěký oceán Tethys, jehož zbytky dnes tvoří mj. Středozemní moře, se v oblasti Libanonu rozléval v průběhu spodní křídy před sto dvaceti až sto třiceti pěti miliony let. Vápencové usazeniny libanonské jury a křídy jsou dokonalou pokladnicí fosilií. K vidění i koupi tak jsou v Byblosu zkamenělé chobotnice, korýši i plazi. Ale nejčastější a asi nejproslulejší jsou zdejší zkamenělé ryby. Proč zrovna v Byblosu? Tři nedaleké vesnice Haqel, Hadjoula a Ennammoura patří mezi proslavená naleziště. Nejvyšší z nich leží osm set padesát metrů nad mořem a mořské fosilie se sem dostaly pohybem Arabské zemské desky, která vyzdvihla původní mořské dno i s jeho usazeninami.
Jedním z obchodníků a zároveň nadšených paleontologů je devětadvacetiletý Pierre Abi Saad: „Jde o fosilie staré sto milionů let, které jsme našli v pohoří Libanon. Odtud je asi pět procent všech nálezů. Spolupracujeme s mnoha světovými muzei a univerzitami. Určitě je tady mnoho nových druhů, které se nacházejí pouze na území Libanonu, a myslím, že některé jsou jen v této sbírce. Mezi nejvzácnější bych zařadil chobotnice, které fosilizují velmi vzácně.“
Mezi nejznámější české fosilie patří bezesporu trilobiti. Ty ale v Libanonu nemají, protože usazeniny pocházejí z dob, ve kterých se už trilobiti nevyskytovali.
„Naleziště v Libanonu jsou bohatá a fosilie nádherně zachovalé, je to dobrý byznys,“ míní Abi Saad. „Zkameněliny začal sbírat už můj dědeček, pokračoval tatínek a teď já a má dvanáctiletá dcera Rima.“
Ačkoli ta chce být astronomkou, metody preparace zvládá perfektně. „Podle tmavých vrstviček ve vápencích se dá poznat, jestli se tam nějaká fosilie schovává. Pak se musí kámen velice opatrně rozštípnout a zjistit, v jakém stavu fosilie je. Dál nastupuje jemná práce brusek a jehel. Někdy se dokonce používá kyselina, která vápenec naleptává. Výsledek vidíš sám,“ ukazuje Rima desítky vypreparovaných pozůstatků minulosti.
Obdivovat lze i hmyz zalitý v jantaru. Každý, kdo viděl Jurský park, si určitě pamatuje, jak důležití mohou být živočichové zakonzervovaní v prastaré pryskyřici a jejich DNA.
„Na Blízkém východě nacházíme jeden z vůbec nejstarších jantarů z období spodní křídy (135 až 120 milionů let). Naleziště jsou především v Libanonu. Výsledky infračervené spektroskopie ukazují (podobně jako u baltského jantaru) na blahočetovité rostliny (Araucariaceae),“ píše Jakub Prokop v časopise Vesmír. Nálezy motýlů v libanonském jantaru se staly základem vědeckých diskusí i důležitým krokem k poznání evoluce některých skupin tohoto hmyzu a v neposledním případě i nádhernou surovinou pro šperky. Nálezy jantaru, tedy zkamenělé pryskyřice, jasně ukazují na to, že v minulosti bylo území Libanonu zalesněné. Fakt, že důležité expedice proběhly pod záštitou Německa a později Americké univerzity v Bejrútu, zase ukazuje, že samotní Libanonci mají jiné starosti než důkladný vědecký výzkum.

 

VÍNO V BAALBEKU
Nejstarší doklady o osídlení dnešního Libanonu jsou staré sto padesát až čtyřicet tisíc let. V té době žili lovci v jeskyních a nacházíme po nich předměty z kamenů. První vesnice byly objeveny v údolí Bekaa a pocházejí z doby 7500 let před Kristem. Proslavený Byblos je o pouhé půlstoletí mladší. Archeologické doklady ukazují na rozvoj kultury a styl běžného života. Měděný rybářský háček ze čtvrtého tisíciletí před Kristem napovídá, čím se lidé na pobřeží živili. Bronzové a čedičové sošky zase ukazují, komu přinášeli obětiny.
Libanonské pobřeží je lemováno starověkými městy: Súr (Tyra), Saida (Sidon), Jbail (Byblos), Tripolis (Al-Mina) – to jsou jen ta největší. Celé pobřeží je zastavěné a jednotlivá města na sebe téměř navazují. V dobách Féničanů či Babylóňanů se jednalo o jednotlivé městské státy, důležité přístavy a centra dávného obchodu. Féničané, kteří na jednu z historických epoch zakotvili na libanonském pobřeží coby skvělí mořeplavci, dokázali nejrůznější vlivy cizích kultur využít pro růst vlastní civilizace. Byli to právě oni, kdo vytvořil souhláskovou, takzvanou severosemitskou abecedu o dvaceti dvou písmenech, která se četla zprava doleva. Své stopy v Libanonu ale zanechali i Řekové a Římané.
Zřejmě nejkrásnější archeologické pokoukání ale není na pobřeží. Baalbek v údolí Bekaa, dříve Heliopolis (Sluneční město), je největší románskou zříceninou, a jak název sám ukazuje, původně tu stávaly fénické svatyně zasvěcené bohu Baalovi. Za nejrozsáhlejší a nejvelkolepější se považují zbytky velikého chrámu, který se skládal ze dvou prostorných nádvoří a svatyně. Oba dvory, prvý o šířce 60 metrů a délce 76 metrů, druhý pak o šířce 113 metrů a délce 135 metrů, byly lemovány sloupovím a měly nádherný vchod, který se skládal z vysokého trojitého portálu se širokým schodištěm. Vlastní chrám, svého času pokládaný za div světa, stál v pozadí druhého dvora na západní straně. Měl tvar obdélníka a byl dokonce dlouhý 89 metrů a široký 49 metrů. Střechu podpíralo padesát čtyři korintských sloupů.
Na prozkoumání památky se podíleli libanonští, francouzští a němečtí archeologové. Jeho poloha zdaleka není náhodná, město leží mezi dvěma důležitými cestami. Jedna vedla mezi pobřežím Středozemního moře a syrským vnitrozemím, po druhé putovalo zboží mezi severní Sýrií a severní Palestinou.
První rozsáhlejší práce začali němečtí archeologové v roce 1898. Na ně v roce 1922 navázali Francouzi a detailní průzkumy zřícenin nebyly dodnes ukončeny. Přestože je údolí Bekaa baštou Hizballáhu, je přece jen vidět, že pevné islámské zásady povolují pod přílivem dolarů z turistického průmyslu. Jasným důkazem je prodej vína přímo v baalbeckých ruinách přesto, že pravověrný muslim by se měl alkoholu zříci. To, že ho nesmí požít, ovšem ještě neznamená, že ho nesmí prodávat. Turisté tak za patřičný obolus klidně hříchy páchat mohou. Na to vše pohlížejí policisté ze svých plastových židlí a zpoza stolu, respektive hlavice jednoho ze starověkých sloupů.

 

NOCLEH V MEŠITĚ
„Helou, příteli, pojď na šálek kávy!“ Takové pozvání je na Blízkém východě běžné. Přijímal jsem je rád, protože u kávy a čaje se v Libanonu dozvíte tolik, co v Čechách u piva. Tentokrát mě zvali syrští dělníci a Palestinec, inženýr Muhammad Bekai, který vystudoval v Sovětském svazu. Ukazoval, jak vedle sebe žijí dva muslimské světy.
„Stavíme tedy medresu – náboženskou školu, která bude sloužit sunnitům. Ale mešita, kterou tady vidíš těsně před dokončením, je zase šíitská. Na západě tvrdí, jak jsou muslimské ženy utlačovány, tak tuhle školu projektovaly právě ony,“ uvádí Bekai.
Stavební pracovní tempo dělníků je neúprosné, mechanizace žádná, dokonce i ocelové pruty se do konstrukcí vkládají ručně.
„Kde budeš spát?“
„Kdekoli,“ máchnu rukou do prostoru, ale je jasné, že vhodných míst zas tolik není. Jsme uprostřed města Byblos, od jehož jména je odvozen název svaté knihy křesťanů. „Víš co, přespíš v rozestavěné mešitě, řeknu to dělníkům,“ slíbil ing. Bekai.
Arabská pohostinnost je neuvěřitelná. Jeden z chlapů přinesl deku, další matraci a třetí mi rovnou chtěl uvolnit vlastní lůžko. Zamyslel jsem se nad euroamerickou představou, že každý muslim je potencionální terorista. Poslední občanská válka, která uvrhla Libanon o desetiletí zpět, ale byla vyřešena až vstupem „bratrských“ syrských vojsk v říjnu 1976. Dnes žije v Libanonu okolo šedesáti procent muslimů a zhruba čtyřicet procent křesťanů. Alespoň na pohled mezi nimi vládne rozumné příměří, na které dohlíží patnáct tisíc syrských vojáků.

 

 


Libanonská kuchyně se vyznačuje velkým množstvím zeleniny a zeleninových příloh. Jídlo, jehož recept přinášíme, nejen nabízí exotickou chuť Blízkého východu, ale zároveň odpovídá nárokům na zdravou výživu.

 

Bamieh w’roz
(hlavní jídlo pro čtyři osoby)
8 jehněčích kotlet
1 kg čerstvé okry (popřípadě okra v konzervě)
1 kg rajčat, 3–5 stroužků česneku, 5 kusů cibule
rajčatový protlak (asi 100 g)
polévkovou lžíci drceného koriandru, pepř černý (asi 5 g)
dle chuti citronová šťáva (asi ze 3 kusů)
2 dl olivového oleje, 100 g másla, 1/2 litru vody, sůl

 

Okra (proskurník) je zelenina používaná v arabském světě k zahušťování pokrmů. Kupujte ji jen čerstvou, s pevnými a světle zbarvenými lusky kratšími než 10 centimetrů. Nejmenší plody jsou nejlepší. V chladničce vydrží v plastikovém sáčku tři dny. Lze ji koupit i zavařenou nebo zmrazenou. Nahradit ji případně můžete malými okurkami nebo zelenými fazolkami.

 

– Na hluboké pánvi rozpálíme máslo, osmažíme cibuli dozlatova, přidáme nakrájený česnek, usmažíme. Přidáme jehněčí kotlety, trochu rajského protlaku, vodu a vaříme maso do měkka.
– Na druhé pánvi osmažíme na olivovém oleji čerstvou okru, přidáme sůl, pepř, koriandr a nakrájená rajčata. Okru restujeme, dokud není měkká tak, jak chceme.
– Poté vše přidáme do hluboké pánve k masu a vaříme ještě 10 minut. Nakonec přidáme citronovou šťávu.

 

Rýže basmatI (na orientální způsob)
Jako přílohu servírujeme orientální rýži na šafránu (na 1 kg rýže 1 g šafránu). Rýži orestujeme na másle, přidáme sůl, šafrán, zalijeme vodou a uvaříme.
v libanonské restauraci Diwan v Praze vyfotografoval Topí Pigula, vařil šéfkuchař Mahmoud Barnawi


 

Muslimské větvení
Muslimové se podobně jako křesťané rozdělili na několik náboženských frakcí. Mezi příznivci islámu, který má v současnosti více než miliardu věřících, se jedná zejména o příslušníky šíitů a sunnitů.
Šíité jsou v menšině (asi 13,5 % věřících). Za hlavu muslimské obce s titulem imáma uznávají jen Alího Ibn Abí Táliba a jeho potomky. Ší’a vznikla již v 7. století, v dalším vývoji se dále rozvětvovala. Šíité se liší od sunnitů, což je druhá větev islámu, hodnocením historie, výkladem některých míst Koránu, vlastním souborem tradic a některými odchylkami právního systému. Rozšířen je u nich kult mučedníků. Šíitismus tvoří většinové náboženství v Íránu, jižním Iráku a v Jemenu, menší skupiny jsou v Libanonu a v Sýrii.
Sunnité uznávají posloupnost historických chalífů a hlásí se k některému ze čtyř pravověrných mazhabů islámského práva. Vedle Koránu uznávají i tradici (sunnu). Sunnitismus se zformoval v 7.–9. století.
zdroj: encyklopedie Diderot

 

Jeden ze symbolů Bejrútu se vrátil na své místo
Libanon se po skončené válce mění a s ním i jeho hlavní město. Opravuje se, buduje. V polovině listopadu se dokonce na jednom z centrálních náměstí Bejrútu téměř symbolicky znovu objevilo sousoší Mučedníci, které tu původně stálo. Podařilo se ho zachránit ve chvíli, když už byly okolní domy pobořeny bombardováním. Mezi lidmi, kteří se tu shromáždili, byl i Peter Hubka ze Slovenska.
„Autojeřáb posouval sousoším ženy a muže s pochodní po betonovém podstavci obloženém mramorem. Dělníci vše porovnávali s předválečnou černobílou fotografií a obyvatelé Bejrútu, kteří postávali kolem, neskrývali, že to v nich vyvolává smutek a radost zároveň. Jeden z mužů nahlas řekl, že je šťastný, a ostatní přikyvovali. I když potom starší muž, který tam postával i s manželkou, nadhodil, že mu přece jen ti původní Mučedníci připadali hezčí,“ popisuje svůj zážitek.
Saab, jeden z restaurátorů, pak Hubkovi vyprávěl, že Památník libanonských mučedníků, arabsky Timthál aš-Šahdá, je věnován odbojářům popraveným osmanskými Turky za 1. světové vláky. Turci byli spojenci Němců a oběsili mnoho Libanonců, protože je považovali za spojence Britů.
Po válce, ve které zemřelo v Libanonu na hlad a choroby zhruba sto tisíc lidí, se bejrútské náměstí přejmenovalo na Mučedníků.
„Při pohledu zblízka byly i na opravených sochách vidět stopy po kulkách a jedné chybí ruka. Přesto jsem i já cítil z postavy muže i ženy s pochodní sílu vítězství. Ne nad někým, ale nad sebou. Libanonci se svou mentalitou zvítězili i v této válce. Hledí dopředu a v pohledu je úsměv – je nabitý energií a v novém Bejrútu, který se dnes opravuje a buduje, jsem ho cítil na každém kroku,“ dodal Hubka.
zaznamenal a vyfotografoval Petr Hubka

 

Užitečné informace
– Ke vstupu na libanonské území je třeba víza, za 1260 Kč se dá pořídit na libanonské ambasádě v Praze. Cestovní pas nesmí obsahovat izraelské razítko nebo razítko z jordánsko-izraelského či egyptsko-izraelského hraničního přechodu. Mějte kopii zadní strany pasu pro případ ztráty či krádeže. Přihlašovací povinnost u krátkodobých pobytů neexistuje.
– Pro vízum je nutné mít pozvání nebo zajištěné ubytování (stačí rezervace hotelu).
– Nejčastější doprava je mikrobusy. Nastoupit i vystoupit lze kdekoli po trase. Mikrobus z letiště do centra Bejrútu stojí 1,5 až 2 dolary. Taxikáři: 10–40 dolarů dle denní doby.
– Platit lze libanonskými librami i americkými dolary. Je dobré mít drobné.
– Domluvit se dá anglicky a francouzsky, je dobré znát arabské číslovky (mají jinou grafickou podobu než ty užívané u nás).
– Pro vstup do jižní části země je nutné mít povolení z velitelství kriminální policie v Rayaku nebo Ministerstva turistiky.
únor 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group