ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MÁLEM JSEM ZTRATIL ROZUM

Koukám doma do stropu a připadám si jako pitomec, který předčasně utekl z bitvy. Přesto spím klidně a mám chuť do života. Od druhého vánočního svátku uteklo jen několik málo týdnů. Na statisíce lidí bez střechy nad hlavou a jakékoliv možnosti nového startu se ve světě už nějak zapomnělo a neznámé tváře kdesi na druhém konci světa vystřídaly na stránkách časopisů malicherné problémy slavných. I život v Thajsku jde dál v zaběhnutých kolejích. Turisté se na Phuketu smaží pod horkým sluncem, křičí hrající si děti, prostitutky po barech loví zákazníky a flamendři vyspávají svou opici. Vše jde dál, jen s výjimkou dvou míst, která zmizela z mapy světa.

Pro mne všechno začalo krátkým telefonátem: „Kde jsi teď, ve Španělsku? Potřebujeme někoho okamžitě do Thajska, víš, co se stalo, ne? Pokud jsi volný, sedni do prvního letadla, v Bangkoku na velvyslanectví si vyzvedneš informace a pověření.“
A tak jsem za dvě hodiny seděl v poloprázdném letadle a snažil se rozproudit krev v nohách ztuhlých nedávným celodenním šlapáním do pedálů horského kola. Už první schůzka s tajemníkem velvyslanectví a delegátkou české cestovní kanceláře po příletu mi ušetřila spoustu času, který bych nejspíše promarnil objevováním již objeveného. Dostal jsem odpovědi na všechny dotazy a mohl jsem si vytvořit základní představu o struktuře záchranných prací.
První zprávy o událostech v jihovýchodní Asii se do světa dostaly až po mnoha hodinách a velmi zkreslené. Hovořilo se o značných materiálních škodách, ale jen o několika málo ztrátách na životech. Přitom záchranné práce byly tou dobou, byť zpočátku chaoticky, v postižených oblastech v plném proudu. Vše, co mělo kola a dokázalo plout, odváželo mrtvá těla do provizorních skladišť pod širým nebem, zřízených v několika buddhistických watech. Kdo měl ruce, pomáhal odklízet trosky.
Většina zasažených oblastí se sice velice rychle vzpamatovávala a v samotném Phuketu nebylo jen pár dní po událostech téměř nic znát, ale nejpostiženější oblasti Ko Phi Phi a Kao Lak armáda uzavřela. Chyběly informace o tom, co se za pomyslnou zdí děje.
Do záchranných prací a odklízení trosek se zapojilo mnoho raněných hned po nezbytném ošetření. Cestovní kanceláře a ambasády zvláštními lety evakuovaly ty šťastnější a poskytovaly dostupné informace pro pátrací týmy i pro rodiny obětí.
Dobrovolníci, často baťůžkáři na dovolené, spali v nemocnicích a stanových táborech na kusech kartonu, a politici v naškrobených límečcích se dohadovali o pravomocech.
Policie v klecích odvážela pochytané kočky a psy, aby zabránila hanobení mrtvých. A mnoho pupkatých arogantních turistů brblalo, stěžovali si na nedostatečný servis u delegátů a pletli se záchranářům pod nohy. Je k neuvěření, kolik práce dokáže udělat pár lidí za krátkou dobu jen proto, že je to zapotřebí, a jak otravní naproti tomu dokážou být ti, kteří nehnou prstem. Kupodivu jsem se nedoslechl o rabování, jako tomu bylo při záplavách na Moravě nebo pak později i v Čechách nebo v devadesátém šestém ve Španělsku.
Na mnoha místech Thajska byla obnovena dodávka elektřiny a telefonické spojení, městské úřady zřídily krizová centra a tábory s nejzákladnějším vybavením pro ty, kteří přišli o střechu nad hlavou. Městské úřady vytvořily informační centra plná plakátků s fotografiemi pohřešovaných, Interpol a některá velvyslanectví vyslaly specialisty na pomoc nejen přeživším, ale i k vyhledání a identifikaci obětí. V informačních centrech ale málokdo vládl angličtinou a nějaké souhrnnější informace prakticky neexistovaly. Thajci jako vždy rozdávali úsměvy, ale krám byl prázdný. Na druhou stranu však nikdo nekladl překážky těm, kteří se snažili obstarat si potřebné informace.
Tak jsem se na pár hodin usadil v jinak nedostupné kanceláři phuketského policejního šéfa a vykradl mu z počítače veškeré soubory týkající se tsunami a jiný policista mi pak asistoval ve vytřídění podstatných informací psaných thajsky. Účel světí prostředky a trocha drzosti často dokáže nemožné.
Hned ráno jsme s českou delegátkou a třemi vodními záchranáři vyjeli rychlým člunem z Phuketu na Phi Phi, kde zmizelo několik českých turistů.
Pohled na záliv plný trosek lodí a staveb byl strašlivý. Všude plavaly tisíce kokosových ořechů utrhaných vlnou z vrcholů palem, stovky dokladů a kufrů. Několik silně poškozených, ale stále stojících budov na okraji pláže působilo bizarně. Střed ostrova byl zcela zničen, tam, kde dříve stávaly luxusní bungalovy, hotely a nákupní střediska, byla jen změť prken, betonu a oblečení. Všude se válely chuchvalce kouře z ohňů spalujících vytříděný odpad a nasládlého pachu tlejících těl. Nad ostrovem neustále kroužilo vojenské letadlo s termovizí a několik helikoptér.
Rozdělili jsme se a začali prohledávat trosky v místech, kde dříve stál ubytovací komplex s našimi krajany. Trochu se na nás usmálo štěstí, našli jsme spoustu osobních věcí i dokladů a zpovídáním snad všech, kdo zůstali na ostrově, si upřesnili časové možnosti pohybu pohřešovaných. Snažili jsme se dozvědět něco i od „lodičkářů“, ale jejich výpovědi pro nás neměly žádnou váhu, neboť se zoufale snažili ulovit klienta a o všem a každém, koho jste jim na fotografii ukázali, tvrdili, že je viděli.
Prolezli jsme snad každý metr ostrova, každou jeskyni, puklinu, les. Ale už po dvou dnech pátrání v terénu a desítkách telefonátů po všech možných i nemožných místech bylo jasné, že naděje nalézt někoho živého je velmi malá. Týden po tragédii již neležel v žádné z thajských nemocnic bezejmenný zraněný cizinec. Dějí se však i zázraky, a tak náš tříčlenný tým nadále prohledával okolí a zpovídal kdejakého domorodce. Prakticky neexistovala žádná stopa, byť sebefalešnější a nesmyslná, po které by se někdo nevydal. Zpátky do Čech odletělo tělo jedné oběti, ale nadále pokračovalo pátrání po šesti dalších nezvěstných českých turistech. O některých jsme měli kompletní informace, u jiných velmi kusé nebo prakticky žádné, třeba jen výšku postavy a několik let starou nekvalitní fotografii z nějakého flámu.
Zapojil jsem se do práce týmu DVI ve watech. Zatímco thajská armáda i obyčejní lidé se v prvních dnech při odklízení trosek a záchranných pracích předvedli v nejlepším světle, tak bohužel policie zanedbala nejzákladnější pravidla registrace obětí. Pravda, je potřeba brát v úvahu množství těl a chybějící chladicí prostory, které armáda dodala až po několika dnech. Především ale chyběl jakýkoli přehledný systém. Těla byla jen nadepsána číslem bez označení pohlaví či jakéhokoliv popisu a fotografie, velmi amatérská, nicneříkající, rozmazaná a z nesmyslného úhlu, byla pořízena až čtvrtý den. Obvykle byla jen jedna a často chyběla úplně. Po tak dlouhé době pak bylo prakticky nemožné podle fotografie rozeznat, zda tělo před námi patřilo muži, ženě, mladému, či starci, bělochovi, nebo Afričanovi.
V některých watech dokonce odstranili z těl oblečení a tím i jedno z mála vodítek, jak dotyčného poznat. Stálo hodně potu sehnat jakoukoli informaci z thajské strany, byť úsměvy jako vždy nešetřili. Navíc rodiny pohřešovaných českých občanů nepochopily často situaci a někdy až nesmyslně tvrdohlavě mlčely. Snad po zkušenostech s českým tiskem, cucajícím si informace z prstu v honbě za senzací.
K ničemu nebyly ani oficiální informační internetové stránky, které thajská vláda vytvořila, stejně jako stránky nemocnic. Obsahovaly jen jakési zmatené útržky, které dále už nikdo neaktualizoval.
A tak jsme museli se značným zpožděním začít opět od nuly, od pohlaví, výšky hledaných, odhadnutého věku, zvláštních znamení jako tetování, náušnic, osobních věcí, fotodokumentace a odběrů vzorku DNA. Jen v Thajsku bylo zapotřebí zaznamenat na tři a půl tisíce těl a tisíc dalších ještě dohledat někde pod troskami domů či starého lomu za Kao Lakem, a všechny získané informace porovnat se seznamem pohřešovaných. Po celodenní práci v masce a kombinéze pod stanovým přístřeškem, do kterého pálilo tropické slunce, jsem dlouho do noci nad klávesnicí počítače vyhodnocoval získaná data, abych se dopátral některého z pohřešovaných českých občanů. S oteklýma očima jsem se probíral tam a zpět tisíci fotografií příšerně zmrzačených těl a v tabulkách hledal záchytné body pro prvotní selekci, která by mě vedla k užšímu výběru a já pak mohl tělo skutečně najít.
Měl jsem pocit, že už všechny fotografie znám zpaměti. V životě už jsem viděl mnoho bolesti a mnoho mrtvých. Nikdy však tolik najednou a v takovém stavu – jako by prošli jakýmsi obřím mixérem. Některé scény byly jako z hororu. Například jsme našli novorozeně s utrženou pupeční šňůrou, částečně okousané rybami. Chvíle jeho narození byla i chvílí jeho smrti a jeho bezpochyby mrtvá matka ležela někde nablízku.
Těla vytažená z vody byla plná obrovských puchýřů způsobených mnohahodinovým pobytem na slunci, jazyky a rty měla neuvěřitelně oteklé a oči vytřeštěné hrůzou posledních okamžiků. Když jsme s nimi hýbali, museli jsme si počínat co nejopatrněji, neboť jednotlivé vrstvy kůže se již začaly oddělovat a vrstva z dlaní se svlékala i s nehty jako gumová rukavice. Těla nalezená pod troskami či v písku již obvykle neměla měkké části obličeje a byla většinou plná červů. Pokud někdo měl výrazné tetování či jiné zvláštní znamení viditelné na první pohled, byla jeho identifikace hračkou. Nejobtížnější však byla práce nad oběťmi, které byly jen v plavkách či zcela nahé, bez hodinek, jizev, prstýnků, tetování a jež vlivem času ztratily vlasy a oční tkáně. U takových bylo jediné, o co se dalo opřít, jejich výška. Mnoho obětí mělo na krku fotoaparát či videokameru, vždyť to, co se blížilo k pobřeží v posledních vteřinách jejich života, bylo tak zvláštní a úchvatné.
Denně do watu, kde jsme hledali i my, přicházely desítky Thajců i cizinců z celého světa, aby našli své blízké. Kdo měl sílu, mohl s některým z pracovníků týmu procházet křížem krážem záznamy a fotografie, a pokud bylo jasné, že nalezl svého blízkého a záměna není možná, mohl si tělo odvézt a pohřbít.
Obdivoval jsem vyrovnanost a smířenost Thajců přicházejících si pro těla obětí: smíření se smrtí, která čeká každého z nás od okamžiku narození, smrtí, která je v naší „vyspělé“ civilizaci tabu. Někteří prožili okamžiky jako z hrůzného snu, po návratu z práce nenalezli nic a nikoho ze svého malého světa, některým jejich blízké vyrvala voda přímo z rukou. Co člověk, to příběh. Ještě, že jsme měli tolik práce, že nezbyl čas ani prostor na nic víc než pár hodin spánku a jídlo, jinak bych snad přišel o rozum.
Po třech týdnech od tsunami ale nastala patová situace. Po poněkud divokém období prvotních identifikačních prací se probrala ze spánku thajská vláda a pokusila se poprvé stanovit pravidla pro práci ve všech watech. Bohužel tou nejméně vhodnou formou – práce zastavila. Rozhodovalo se, kdo bude zpracovávat odebrané vzorky DNA a veškeré informace, aby nebyla pozůstalým vydávána nesprávná těla. Budou to Američané? Nebo snad Čína, která se k tomu nabídla, aniž by měla jakékoliv finanční nároky? Je to podobné jako ve válce, šlo o balík peněz.
Téměř měsíc po tragédii konečně došlo k dohodě s Interpolem, na který se mají od té chvíle rodiny postižených přímo nebo prostřednictvím zastupitelských orgánů obracet se svými žádostmi. Když jsem viděl mnohastránkový tiskopis Interpolu ke každé oběti, obrátil jsem oči v sloup. Z thajského chaosu `a la udělej si sám do euroamerického extrémního, avšak v těchto podmínkách nefunkčního superpořádku! Chcete svého blízkého? Dodejte vše včetně otisků prstů a rentgenu chrupu. Že mnoho zemí tato data o svých občanech nevede, nikoho nezajímalo.
Práce s vyhodnocováním a porovnáváním DNA se tak zastavily, neboť se dosud nerozhodlo, kdo se tak lukrativní zakázky ujme. A tak nezbývá než čekat. Týdny, měsíce, možná déle než rok. Pak se snad vrátí těla obětí domů, i když ne tak, jak by si všichni přáli.
Byl jsem rád, že jsem našel těch pár pohřešovaných, ke kterým jejich blízcí dodali informace. Byla to pro mne velmi zvláštní životní zkušenost. Snad právě uprostřed hrůzy člověk snadněji rozpozná, že to nejlepší na životě je to, že prostě je. Viděl jsem věci, které bych nikomu vidět nepřál. Snad mi to pomůže žít život plněji a hodnotněji. A snad se naučím nebýt pyšný a smířit se s tím, s čím bojovat nemohu. A porvat se, když to stojí alespoň za pokus.
květen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group