ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Z TALLINNU NA KOLOBĚŽCE NA SVATEBNÍ CESTU

Koupili jsme si ten den v Rožnově pod Radhoštěm dvě koloběžky a přemýšleli, co s nimi podnikneme. A kde na to vzít. Pak nás napadlo, kolik nám asi tak může projít za rok rukama desetikorun a kolik by to bylo peněz, kdybychom je dávali do papírové krabičky. Měli jsme jich čtyři sta devatenáct, tedy čtyři tisíce sto devadesát korun. Na něco málo, na jiné zase moc...

Desetikorunky jsme vyměnili za eura a dolary, koloběžky, tou dobou už pojmenované Agnes a Rose, rozložili téměř na šroubky a i s věcmi dali do papírových krabic a nasedli v Brně do autobusu směr Tallinn. Řidič, Litevec, se sice díval na ty dvě krabice nevěřícně a ptal se, co v nich je, ale nakonec se smířil s tvrzením, že koloběžky. Možná nic takového ještě nikdy neviděl.
Máme čtyřicet pět dnů času. Pak už ale opravdu musíme být zpět, protože jsme v té době očekáváni na svatbě Jitčina bratrance a jeho budoucí ženy. Ale zatím netrváme na tom, že musíme celou naplánovanou cestu po Estonsku, Lotyšsku a Litvě projet jen na našich cestovních koloběžkách ověšených brašnami. Pokud to bude čas vyžadovat, pojedeme cestou zpět přes Polsko třeba vlakem. Jinak ale mají přednost koloběžky.

VYPADÁ MALÁ, ALE...
V Tallinnu na autobusovém nádraží skládáme dohromady Agnes a Rose a vyjíždíme. Tallinn nám velikostí připomíná Brno a nádraží, na které jsme přijeli, je vcelku tím směrem, kde bychom rádi přespali ve stanu, abychom se druhý den mohli vrátit zpět a obdivovat krásy města. Jedeme kolem jezera, ale nikde není žádné vhodné místo, jen plot. Po asi deseti kilometrech zastavujeme u malého shluku domků pro vodu. A už v té chvíli chápeme, jakou velkou výhodu koloběžka má – dá se na ní jet, aniž sedíte, čímž šetříte jednu podstatnou část svého těla, která by celodenní jízdou určitě trpěla...
Domek, u kterého sedí jakýsi dědeček, má hezký nízký dřevěný plot, ale jeho majitel nerozumí ani slovo – anglicky, a dokonce ani rusky. On totiž nehovoří vůbec. Štěkání statného německého ovčáka však upozornilo paní domu, nejspíše dceru onoho dědečka, že se něco děje. Také nerozumí, ale pak pochopí „mezinárodní“ řeč rukou, vezme prázdnou láhev, kterou máváme, a zmizí s ní v domku. Rychle hledám v batohu průvodce, abych se podíval alespoň na pár slovíček jako děkuji a nashledanou, a aniž si to uvědomuji, nastavuji své pozadí štěkajícímu hafanovi. Ten nezaváhá a kousne i přes plot. Jeden by nevěřil jeho šikovnosti, když stojím tak daleko!
„Je ti něco?“ vydechne zděšeně Jitka.
Jsem přesvědčen, že jsem docela v pohodě, a majitelka psa navíc přidává sáček s rajskými jablíčky jako bolestné. Když se jdu večer koupat do jedné z místních říček, zjistím, že mám na choulostivé zadní partii otištěn hafanův celý chrup.

ZTRACENÝ MOST
Psů cestou potkáváme i nadále spousty. Přece jen z nich teď máme větší respekt než dříve. Nakonec se po nás za celou cestu rozběhne ještě jeden pes, kterému se asi moc nelíbíme a přímo ho fascinuje moje pravá noha. Jednomu jen tak tak unikne moje pata, ale to je pak už nejvážnější incident z celé cesty. Naštěstí byl pes malý a ujeli jsme mu. Řada psů je u domů na volno, protože plot chybí, a když jedeme kolem, přiřítí se naštěstí jen k cestě a štěkáním a ceněním ostrých zubů dávají najevo, že máme jet dál.
Od neuvěřitelně velkého jezera připomínajícího moře, jež Estonci nazývají Peipsi a Rusové žijící na jeho východním břehu Čudské, už míříme přímo na jih. Díky koloběžkám jsme pro lidi docela velkou atrakcí, což nám ale zase na druhou stranu ulehčuje situaci, když sháníme vodu, stavíme stan mimo kempy, ptáme se na cestu a vůbec při kontaktu s lidmi, i když je pravdou, že Estonci si od cizích drží větší odstup než Rusové.
Vždycky jsem si myslel, že už nikdy nebudu muset polykat tolik prachu, jako když jsem doma rozebíral starou eternitovou střechu. Zkratka, kterou jsme zvolili od jezera Peipsi cestou na jih, mě přesvědčila o opaku. Když se kolem nás prohnal první náklaďák a zvedl neskutečná oblaka prachu, ještě jsme se snažili otáčet zády od cesty a nedýchat, abychom nebyli špinaví od hlavy k patě. Když projel už pátý a další, rezignovali jsme. Estonci si ale očividně s takovými cestami hlavu moc nelámou, vidět passata, jak se řítí devadesátkou po štěrku, který bubnuje do blatníků, nebylo nic nezvyklého.
Měli jsme v nohách kolem čtyřiadvaceti kilometrů po této neskutečně prašné cestě, když přišlo překvapení. Most zakreslený v mapě neexistoval. Cesta končila zábranami na břehu řeky. Stařík dobrodinec, kterého jsme nakonec umluvili, aby nás převezl na loďce, nám pak vysvětlil, že údajný most je nesmysl. Řeka slouží jako dopravní tepna z Tartu na jezero Peipsi a most by tomu překážel. A pak dodal, že asi nejsme jediní s podobnou mapou. Jen týden předtím se z kopce k řece v místech, kde měl most údajně stát, přiřítili autem němečtí turisté, a jak byli rozjetí, prorazili zábrany na konci cesty a jako bomba vlétli do řeky.

NA NEJVYŠŠÍM KOPCI Z NEJNIŽŠÍCH
Jsme v Lotyšku. Je ráno a máme v plánu vyrazit na nejvyšší vrchol země – Gaizinkalns s nadmořskou výškou pouhých 312 metrů. Prší. Převalujeme se a přemýšlíme, jestli cestu nevzdát. Zaujme nás ale podivný zvuk. Pět metrů od našeho stanu chytá rybář z nedaleké vesnice ryby a svištivé zvuky vydává nahazovaným prutem. Když už jsme vstali, postěžujeme si svorně s ním na počasí, a pak přece jen rychle sbalíme stan.
Doufáme, že ve vesnici Berzaune, která je pro nás nejvýhodnějším místem pro začátek „výstupu“, objevíme nějakou vhodnou mapu, protože doma jsme žádnou takovou nesehnali. Jediné, čeho se nakonec můžeme držet, je na křižovatce silnic ukazatel  na klasické modré ceduli: Gaizinkalns 13 km.
„Paráda, ne?“ povídá Jitka.
Cesta začíná panely, což opravdu vypadá nadějně. Po zkušenostech s estonskými silnicemi jsme byli připraveni na jízdu po hliněné nezpevněné cestě i tady v Lotyšsku. Jestliže v Estonsku platilo, co je v mapě vyznačeno červeně a žlutě, je asfalt, bílé je polní cesta, tak tady je asfalt jen červeně. Ostatní znamená – uvidí se. Na druhou stranu je tady menší provoz.
Panely se ale stejně po pár kilometrech změní na hlínu, protože však stoupáme jen do mírného kopce, tak to nevadí. Už z dálky jsme ale viděli nádhernou vyhlídkovou věž. Svatebčané, kteří nás míjeli, se u ní naštěstí nezastavili, i když Jitka zauvažovala, jak by asi bylo pěkné mít svatbu na nejvyšším kopci v zemi. Svatebčané na rozdíl od nás zřejmě věděli, že věž je uzavřená kvůli havarijnímu stavu. Upozornění je na ní napsáno dokonce anglicky, což v této zemi není vůbec zvykem.

O DRÁTKÁCH V PŘEDNÍM KOLE
Při pravidelné ranní prohlídce našich koloběžek po přejezdu Gaizinkalnsu zjišťuji, že mám v předním kole prasklou jednu špici. „Nemáš náhodou kus drátu?“ snažím se vtipkovat.
Věřím, že v nejbližším městečku bude obchod s koly, jenže to je ještě něco kolem pětaosmdesáti kilometrů. Můžeme se také vrátit do Madony, městečka poblíž Gaizinkalnsu. Včera jsme tam totiž objevili dobře zásobený cykloobchod. Zkoušel jsem v něm koupit přední plášť, protože jsem musel už po prvních dvou stech kilometrech použít náhradní. Ale nic jsme nekoupili, protože stál třikrát více než v Česku, což byl vzhledem k jinak příznivému kurzu velký nepoměr.
Jeli jsme dál. Než jsme ale dojeli o padesát kilometrů blíž k Aizkraukle, kde bychom snad mohli dráty do výpletu koupit, všiml jsem si, že v předním kole mé koloběžky chybějí už dráty dva. Pokud tedy rychle neseženeme náhradní, naše cesta zatím skončí a budeme muset jet vlakem do Rigy.
Koloběžky ale naštěstí opět prokážou, kolik toho vydrží. Když se ukládáme ke spánku za zamčenou závorou na nádherném místě, kde si lidé začínají stavět chaty, objeví nás stavební dělníci. Naštěstí jsou jen zvědaví a nevyhánějí nás, nechtějí věřit, že opravdu cestujeme na Agnes a Rose. Dokonce zavolají svým nadřízeným, ať se jedou na tu atrakci – tedy na nás – podívat.
V Aizkraukle jsme dráty nakonec přece jen sehnali – i když o sedm centimetrů delší, než jsme potřebovali. Šikovné české ručičky si ale poradí i s tím.

VE STŘEDU EVROPY
Střed Evropy podle naší mapy leží dvacet šest kilometrů severně od Vilniusu a samozřejmě nás moc zajímalo, jak vypadá.
„Co je to vlastně Evropa a jaké má hranice?“ ptal se nás s nadsázkou v onom místě Holanďan, který sem při své čtyřtýdenní cestě v Pobaltí zamířil právě proto, že je geograf.
Není totiž Evropa jako Evropa. Záleží, zda se myslí s Ruskem, bez Ruska, s Grónskem, bez Grónska, s ostrovy na severu, bez nich, a tak dále. V podstatě záleží na politické ideologii, stupni vlastenectví, náladě Američanů a Rusů... Pomalu to vypadá, že svůj střed si najde každý. Přesto jsme se chtěli na toto místo, bod ležící na 54° 54’ severní šířky a 25° 19’ východní délky, který jako střed Evropy uznal podle informace zdejšího průvodce francouzský Národní geografický institut v roce 1989, podívat.
Čekali jsme kámen s vytesanými světovými stranami uprostřed malého pahorku, a namísto něj už tu stojí mohyla na vydlážděném prostranství a z mramoru vyskládaný onen pomyslný střed i s růžicí všech světových stran.
Necelých třicet kilometrů od středu Evropy je Vilnius. Z Tallinnu sem jsme jeli dvacet čtyři dnů, přičemž jsme najeli 1254 kilometrů.

PODIVNÝ PARK V GRÜTAS
Litvu opouštíme po třech dnech v jejím hlavním městě, aniž bychom po celou svou cestu potkali kohokoliv na koloběžkách. A kousek před hranicemi jsme objevili park, který jako by byl symbolickým rozloučením s Pobaltím. K pokladně parku se šlo po úzkém chodníčku kolem vagonu z vězeňského vlaku, kterým byli Židé deportováni na Sibiř. Ani ve snu by nás nenapadlo, že kromě soch sovětských pohlavárů, kterých tu má být podle informace pokladní momentálně osmdesát šest, a dětského hřiště, na němž jsou mimo jiné i děla, tu najdeme také malou zoologickou zahradu.
Jdeme se parkem projít. Vedle všech těch Stalinů a Leninů a samozřejmě i spousty dalších sovětských hlav je tu také pracovna a knihovna podobná té, kterou používal Lenin. Bavíme se a děláme nějaké fotky. Je to navíc místo, kam dokonce jezdí svatební páry, aby měly na fotografii ze slavnostního dne někde v pozadí za sebou sochu třeba i Stalina.
Některým Litevcům se prý tohle mauzoleum starých časů nelíbí, nicméně hned za první rok po otevření ho navštívilo sto tisíc lidí. Milionář a majitel parku V. Malinauskas, jehož otec strávil deset let v sibiřských táborech, vysvětlil: „Tohle místo odráží trýznivou minulost našeho národa, která přinesla bolest, muka a ztráty. Nikdo nemůže zapomenout ani škrtnout dějiny – ať jsou jakékoliv.“

JEŠTĚ KOUSEK, PŘES MORAVU
Z litevsko-polské hranice do Varšavy jsme jeli stopem a trvalo to dva dny. Ukázalo se, že dvě koloběžky představují pro řidiče velký problém. Nechtěli jsme dál ztrácet čas a navíc riskovat konflikt s policií, takže jsme z Varšavy nakonec jeli do vesničky Chaloupki, necelé dva kilometry od polsko-české hranice, vlakem.
Vítá nás ranní slunce a chlad, takže se párkrát rychle odrazíme jen tak pro zahřátí. Za pár minut už jsme na hranici. A jsme doma. Tachometr koloběžek ukazuje přesně 1544 kilometrů.
Lidé v autech, která nás míjejí, se na nás krásně usmívají. Zřejmě jsme pro ně vítaným zpestřením brzkého rána. Projíždíme zúžením silnice a před námi stojí červená dodávka s otevřenými dveřmi.
„Tož nasedat, děcka, hodím vás až do Ostravy,“ zve nás řidič.
„Ne, díky, Moravu bychom rádi projeli po svých,“ odmítáme svezení a řidič moc nechápe.
„Škoda, že se někdo takový nenašel v Polsku,“ litujeme. Možná jsou Češi více v pohodě, nebo je to prostě jen jedna velká náhoda.
Míříme na Lysou horu, na niž bychom rádi vyjeli, a vychutnáváme si změnu, kterou cestování po Moravě představuje. Některým řidičům sice zřejmě překážíme, ale nakonec je jim asi jedno, jestli jede po krajnici koloběžkář či cyklista, důležité je mít prázdnou silnici.
V Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme koloběžky před více jak rokem koupili, jsme si výborně popovídali s výrobci. A pár dnů nato už jsme doma. Jen sto kilometrů chybí, a pokořili bychom hranici dvou tisíc kilometrů.

 
Možná pro to neexistuje žádný rozumný důvod. Prostě jsme chtěli zkusit něco jiného. A nakonec je pravdou, že cokoliv je neobvyklé, přitahuje pozornost, a tím i nové kamarády.
Cestování pro mě znamená pohyb a poznání. A možná jsme také chtěli něco dokázat – že platí staré známé: Kde je vůle, tam je i cesta. Jako někdy cyklista říká, tady by to šlo lépe s batohem na zádech, tak podobně uvažuje i chodec o jízdním kole. Nám někdy chyběli na štěrkové cestě větší kola a naopak při prudkém stoupání lesem nám dvě malá kola přebývala. Přesto mohu říci, že zkouška dopadla výborně, a pokud to půjde, příští léto vyrazíme na delší čas kolem Evropy. A nebude nás bolet sedací část těla jako cyklisty a ramena z nošení batohu jako pěší turisty.

 

Pár rad pro ty, kteří také chtějí cestovat na koloběžce
– Pokud nemáte mnoho věcí, můžete je mít na předním nosiči – kvůli rovnováze. Další možností je pak už jen batoh na záda nebo malý přívěsný vozík, se kterým nemusí být jízda až tak hrozná, jak by se mohlo zdát.
– Vezměte si s sebou určitě rezervní brzdové špalíky. Kola mají přece jen malý průměr, ráfky se rychle zahřívají a špalíky opotřebovávají.
– Přibalte náhradní duše a lepení na defekty (my ho potřebovali jen jednou, ale co kdyby).
– Pro jistotu přibalte jeden přední a jeden zadní náhradní plášť.
– Vezměte s sebou dráty do výpletu.
– V jakých cestovat botách, jsme se zcela neshodli. Jeden z nás měl běžecké, druhý trekové. Chce vyzkoušet předem, co vám padne.
– I když vypadá jízda na koloběžce jako hračka, nejezděte bez rukavic. I z koloběžky se dá spadnout.
– Koloběžka je brána v silničním provozu stejně jako kolo, je tedy třeba dodržovat stejná pravidla.
– Kolik se dá denně ujet? Záleží to na fyzické kondici. I když nás cestou „zdržela“ nějaká zajímavost, ujeli jsme za den tak padesát až sedmdesát pět kilometrů. Takže zhruba polovinu toho, co na kole.
červenec - srpen 2005

 


Proč právě koloběžka?
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group