ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POD KŘÍDLY HROMOPTÁKA

Na osvětlené prostranství vyskakuje tanečník přestrojený za obrovského ptáka. V pernaté pláštěnce s křídly místo paží, na nohou děsivé spáry. Obličej kryje dřevěná pestře pomalovaná maska hrozivého dravce se žlutým zakřiveným zobákem a rohy na hlavě. Chvíli jako by se zmítal ve vichřici, chvíli jako by kroužil majestátním letem vysoko na obloze. Pak se však připravuje ve stále se zužujících kruzích k výpadu. Jeho útok je doprovázen divokými skřeky. Plameny vrhají na zem fantastický, mnohonásobně zvětšený stín děsivé rohaté hlavy i gigantických rozmáchlých křídel.
Z příšeří na druhé straně plápolajícího ohně ční k nebi štíhlý totem, na jehož vrcholu sedí obrovský dravý pták s roztaženými křídly a shlíží povýšeně na celé to hemžení pod sebou.

 

STAVITELÉ TOTEMŮ
V představách průměrného Evropana jsou totemy nerozlučně spjaty s každou indiánskou osadou nebo stanovým táborem. V kolika indiánkách nebo kovbojkách se už o nich psalo! Žádný správný tábor Siouxů se bez nich neobešel. V některých byly totemy dokonce naivně zaměněny s mučednickými kůly. A přece jsou tyto podivuhodné stavby výsadou jen několika skupin indiánů žijících v úzkém pruhu na pacifickém pobřeží Britské Kolumbie. Kwakiutlové, Hajdové, pobřežní Sališové. A pak ještě kmeny Nutka, Bella Colla, Cimšian a Tlinkit. Ostatní indiáni je neznali. Kde by na ně také třeba prérijní Dakotové sháněli patřičně vysoké urostlé stromy? To v pásu deštných lesů táhnoucím se podél pacifického pobřeží byla situace jiná. Urostlé stromy, tzv. červené cedry, se tu nabízely po stovkách. Stačilo jen vybrat si ten nejvhodnější.
Nejproslulejší oblastí, v níž se vztyčovaly totemy, je kraj v okolí města Vancouveru, ostrov Vancouver a pacifické pobřeží severně odtud. A nejslavnějšími staviteli totemů byli již zmínění Kwakiutlové a Hajdové. Opravdoví mistři. Projevilo se to i v dalších dřevěných skulpturách podobného charakteru nebo v tanečních maskách tajných společností a klanů. Dřevo tzv. červeného cedru (ve skutečnosti nejde o cedr, ale o jalovec Juniperus scopolorum), rostoucího hojně na celém pobřeží, se pro řezbářské zpracování výborně hodilo a bylo nejčastějším materiálem ke zhotovení totemu. Ve vlhkém prostředí západokanadských deštných pralesů dosahuje tento strom výšky od patnácti do dvaceti metrů. K přípravě těch nejvyšších totemů se v ojedinělých případech užívalo i gigantických jedlovitých douglasek Pseudotsuga menziesii, dosahujících výšky i přes šedesát metrů. Na ostrově Vancouver rostou velké skupiny těchto obrů jako nebetyčné sloupoví přírodních katedrál. Když jsem pod nimi stál a díval se vzhůru, měl jsem stejný pocit pokory a úcty jako při pohledu do hlubin vesmíru.
Obdivuhodný je i způsob poražení stromu, dopravy a vztyčení totemu, uvážíme-li, že k tomu indiáni neměli žádné mechanizační prostředky. Poražený kmen byl posunován na špalcích. Po vyřezání a pomalování byl totem přesunut dolním koncem k vykopané hluboké jámě a pak pozvolna vztyčován neustálým podkládáním jeho horní části tak dlouho, až nakonec svou vahou sklouzl a spodní konec zapadl do připraveného otvoru.
Často přes dvacet metrů vysoké, esteticky vyvážené totemové sloupy fascinující diváka dramaticky sešklebenými tvářemi mytologizovaných zvířat, vyčnívajícími mohutnými zobáky a roztaženými perutěmi na vrcholu. Jsou mistrovskými ukázkami do dřeva zakletých sil přírody. A není to jen náhodné seskupení příšer vzniklé bez ladu a skladu. Každý totem vypráví nějaký příběh, symbolizuje určitou vazbu nebo vztah všech na něm zobrazených tvorů.
Celkový účinek byl zvýšen barvou. V tom vynikali především Kwakiutlové, Hajdové pomalovávali své totemy mnohem umírněněji nebo je nebarvili vůbec. Původně byla užívána jen přírodní barviva. Červená ze železné rudy a olšové kůry, zelená z roztoků mědi, černá z uhlí, bílá ze spálených mořských lastur. Jikry lososů posloužily jako emulze pro nanášení barev a ostny dikobrazů a chlupy zvířat jako štětec. S příchodem bělochů začali indiánští tvůrci používat nových barev, takže dnes již původními barvivy pomalované totemy nenajdete. Životnost těchto barev byla totiž značně krátká a malba se musela často obnovovat. Ani materiál, z něhož byly totemy zhotoveny, nebyl věčný. Podle místních klimatických podmínek vydržel v průměru padesát až sedmdesát let. Jen velmi málo do současnosti zachovalých totemů je starších než sto roků. A tak se po čase místo zetlelých a ztrouchnivělých stavěly nové ve stále se opakujícím cyklu ztvárnění jednoty přírody a lidí v ní žijících.

 

JAK SE V NICH VYZNAT
Zobrazení zvířat zachycených na totemech je sice silně stylizováno a mytologizováno, přesto však má svá pravidla, podle nichž lze každé z nich bezpečně identifikovat. Tak hromopták, který vévodí na vrcholu mnoha totemů, má zahnutý zobák, dvě péra vztyčená po stranách hlavy a malý pernatý hřebínek na jejím temeni. Orel se mu značně podobá, nemá však tyto pernaté ozdoby. Krkavec má zobák rovný, stejně jako legendární huk-huk, záhadný pták, jehož identitu se zatím nepodařilo určit. Jediným klovnutím prý rozpoltí lidskou lebku, aby z ní mohl vyžrat mozek. Zobák krkavce je však mnohem silnější a na samém konci přece jen lehce zahnutý, zatímco huk-huk má i konec zobáku zcela rovný a mezera mezi jeho horní a dolní částí je viditelná i zepředu. Kosatka je zobrazována ze strany a má vždy dobře viditelnou charakteristickou dorzální ploutev. Losos, symbol hojnosti a prosperity, je zobrazován v půdorysu ve svislé poloze. Dlouhé drápy a vyplazený jazyk charakterizují medvěda baribala, zatímco grizzlyho tvář má podobu v rozích zakulaceného čtyřúhelníku se zdůrazněnými špičáky. Bobr cení oba přední řezáky a lehce ho poznáte podle plochého ocasu, stejně jako vlka podle vyceněných zubů a protáhlé tlamy. Ke správnému čtení totemů je však nutno nejen dobře znát indiánskou mytologii, ale i historii konkrétní rodiny, před jejímž obydlím totem stojí.
I když jsou tyto nádherné, fantasticky vyřezávané a vybarvené, do nebes čnějící sloupy nazývány od nepaměti totemy, pravými totemy vlastně nejsou. V případě pravých totemů je totiž jejich tvůrce přesvědčen, že zobrazené zvíře je předkem jeho klanu a on je pak zbožňuje a uctívá. U indiánů tomu však tak není. Svých totemů si váží, ale neuctívají je. Jsou spíš jakýmisi jejich erby. Konečně, není dokonce ani totem jako totem. Nejčastější jsou ty, které mají vlastně funkci pomníku připomínajícího událost, v níž se jeho majitel nějak vyznamenal. Ty stojí na volném prostranství před domem či na zvlášť významných nebo dobře ze všech stran viditelných místech. Podobné jsou i totemy, které jsou součástí stavby domu a jsou zabudovány do jeho pestře pomalované čelní stěny. Úzkým otvorem v nich, jímž se protáhne jen jediná osoba, se vchází dovnitř. Jiné, menší totemy jsou vestavěny přímo dovnitř domu a slouží jako podpůrné střešní sloupy. Poslední kategorii tvoří pohřební totemy. Ostatky významného zemřelého, většinou náčelníka, spočívají v dřevěné pomalované truhlici na samém vrcholu totemu. Jeho symboly pak zachycují nejvýznamnější události života zesnulého, případně symbolizují i jeho ženu nebo nejbližší příbuzné.

 

SYMBOL NEJMOCNĚJŠÍ
Nejmocnějším symbolem totemu je hromopták (anglicky thunderbird), umístěný s rozepjatými křídly na jeho vrcholu. Stopy jeho kultu naleznete v celé oblasti západního pobřeží Kanady. Jako vládce nebes ho uznávají nejen Kwakiutlové, kteří pro něho mají těžko vyslovitelné jméno Kwunkwanekulegyi, ale i sousední kmen Hajda, nazývající jej El-Anga. Znají ho i další kmeny této oblasti - pobřežní Sališové (ti ho jmenují Šojuhva), kmeny Nutka, Bella Colla, Cimšian a Tlinkit. Jeho kult zasahuje i daleko na východ, i když tam již méně výrazně. Mytologie Kwakiutlů zná dokonce jménem i další členy hromoptákova rodu - jeho synem je Swivelus, dcerou Kahmi, sestrou Qolus a manželkou Ca-Ič. Všichni mají podoby obrovského ptačího dravce. Je také zajímavé, že hromopták je sice uznáván za vládce nebes a Velkého ducha oblohy, ale není považován za boha. Podle víry Kwakiutlů je jeho hlavní potravou mořská nestvůra, obrovský ještěr Cain-Ku, Velký drak, a jeho nepřítelem Velký duch moří, tyranský vládce podsvětí a hlubin, kosatka Marhenurh. Ve vzájemném boji však vždy hromopták nad kosatkou vítězí. Toto vítězství je motivem jak totemů, tak i velkých indiánských dřevořezeb, které můžete v pobřežních oblastech západní Kanady často vidět (např. v háji totemů před muzeem ve Victorii, v parku Capilano Suspension Bridge ve Vancouveru i jinde). Na těchto pestře pomalovaných a v totemovém stylu zpracovaných dřevořezbách sedí hromopták s roztaženými křídly na zádech kosatky a zatíná do ní spáry.
Úcta, prokazovaná hromoptákovi, je symbolizovaná i tím, že mu na totemu přísluší vždy nejvyšší místo. Bývá zastoupen na většině z nich. Představa totemu, na jehož vrcholku sedí hromopták se široce roztaženými křídly, pronikla tak hluboko do všeobecného povědomí, že „holé“, neokřídlené totemy, kde není zastoupen, připadají divákovi jaksi neúplné nebo nehotové. I na totemech drží často ve spárech ulovenou kosatku (např. na jednom z totemů ve Stanley Parku ve Vancouveru). Někdy zastoupí hromoptáka na vrcholu totemu jeho syn Swivelus, jenž je od něho téměř k nerozeznání, nebo jeho sestra Qolus, která bývá zobrazována se složenými křídly. Jedinečným je v tomto směru totem umístěný ve vancouverském Stanley Parku na místě zvaném Prospect Point, zobrazující celou výše zmíněnou dynastii hromoptáků pohromadě.

 

VIDĚLI DÁVNÍ KWAKIUTLOVÉ ŽIVÉHO HROMOPTÁKA?
Na všech totemech bývá hromopták vždy zobrazován jako gigantický dravec orlovitého vzhledu, opatřený po stranách hlavy podivnými útvary připomínajícími rohy nebo vztyčené uši s nižším hřebínkem uprostřed. Tím se jednoznačně odlišuje od totemového zobrazení orla, který žádnou takovou ozdobu hlavy nemá. Jinak se však již z totemů, pokud jde o podobu hromoptáka, víc nevyčte. Jeho zobrazení je silně stylizováno, stejně tak jako u ostatních totemových zvířat. Ale snad přece jen ještě o něčem podávají totemy svědectví. Indiáni na nich zobrazovali skutečná zvířata, která znali z každodenního života. Proč právě u hromoptáka by měli udělat výjimku?
Také obyvatelé Blízkého, Středního i Dálného východu byli přesvědčeni o existenci obrovských dravých ptáků. Svědčí o tom četné dochované pověsti, legendy a pohádky. Existovali kdysi opravdu tak obrovští létající dravci, kteří mohli zavdat příčinu k těmto zkazkám?
Ještě před deseti tisíci lety, a v té době byla již tato oblast osídlena indiány, žil na západním pobřeží Severní Ameriky obrovský, kondora připomínající dravec Teratornis incredibilis a o něco menší Teratornis merriami. Větší z nich dosahoval v rozpětí křídel 5,5 m. Pozůstatky těchto dravců se stále nalézají na známé paleontologické lokalitě La Brea Tar Pits na předměstí Los Angeles. Zbytky ještě mnohem většího příslušníka skupiny teratornidů, nazvaného Argentavis magnificus, byly nalezeny asi 160 km od Buenos Aires. Rozpětí jeho křídel činilo kolem osmi metrů, hmotnost 80 kg, od hlavy k ocasu měřil 3,3 m a vestoje dosahoval výšky 1,8 m. Ještě nedávno by nikdo v existenci tak obrovského létajícího ptáka nevěřil. Nebyl to právě některý druh těchto obrovských teratornidů, který se stal uctívaným hromoptákem indiánů?
Existuje však ještě další možnost. Ve zříceninách perské Persepolis lze na sloupových hlavicích najít zpodobení dravce, který se až zarážejícím způsobem hromoptákovi podobá. Staří Peršané nazývali tohoto obra vzduchu homa. Jeho sílu zvýrazňovali tak, že jeho hlavu kombinovali se lvím tělem. V jiných oblastech Blízkého a Středního východu se jeho zobrazení, známé pod obecným jménem gryfon, nachází také. Po stranách hlavy homy upoutají pozornost protažené útvary připomínající rohy nebo uši. A středem se táhne nižší pernatý hřebínek.
Homa a hromopták. Dva legendární gigantičtí dravci dávných dob. Staří Peršané i původní indiánští obyvatelé Severní Ameriky je zobrazují stejně. Mohutní, silní, jednoznačně orlovití ptáci se dvěma výraznými péry vztyčenými po stranách hlavy a nižším pernatým hřebínkem táhnoucím se jejím středem. Staří Peršané a indiánské kmeny nemohli mít mezi sebou před více než dvěma tisíci třemi sty lety žádný styk, kterým by vzájemně ovlivnili svou představivost. Své sochy a totemy zhotovovali podle skutečných dravců. A ti dravci byli totožní. Snad se podobali jakési vzácně se vyskytující cirkumpolárně rozšířené obdobě dnešní harpyje s rozpětím křídel okolo osmi metrů. Harpyje rovněž při podráždění vztyčuje impozantním způsobem svá péra na hlavě. A dosáhli-li takové velikosti příbuzní kondorů, musí každý chtě nechtě přiznat, že jí mohl dosáhnout i zástupce jiné skupiny dravců.
Ze živočichů žijících v dávné minulosti známe stále jen malou část. Možná i legendární hromopták dostane jednou na základě paleontologického nálezu své vědecké jméno.

 

SESKVEČ A KANIBALSKÁ DSONOKVA
Dávno před příchodem bělochů znali indiáni západního pobřeží Britské Kolumbie i USA obrovitého horského opočlověka, před nímž měli hrůzu. Je tak včleněn do jejich tradice, že se stal i totemovým symbolem, i když se jeho zobrazení vyskytuje na totemech mnohem řidčeji, než je tomu u zmiňovaných zvířat. Indiáni na severozápadě USA ho nazývají velká noha, z kmenů na území západní části Britské Kolumbie jej Kwakiutlové a Sališové jmenují seskveč nebo seskvoč a je znám i pod řadou dalších místních indiánských jmen. Jeho popis je však ve všech případech stejný.
Staré indiánské zprávy často vyprávěly o smíchu seskvečů, signalizujícím blížící se útok. Překlad některých místních jmen zní doslova „smějící se chlupatí obři“ nebo jen „smějící se obři“. To zmátlo některé pozdější etnografy, kteří z pouhého překladu tohoto jména usoudili, že šlo o tvory přátelské, usměvavé. Některé kmeny obviňují seskveče i z příležitostné lidožravosti, zvláště Nimpkišové, kde lidožravá žena tohoto druhu - dsonokva - bývá spolu se svým synem zobrazována na vrcholku totemů. Indiáni pohlíželi vždy na seskveče jako na obrovského chlupatého člověka, nikdy ne jako na zvíře. Viní ho též z občasných únosů mladých žen a jsou přesvědčeni, že s nimi dokáže zplodit potomka.
I když zobrazení na totemech a ostatní dřevořezby jsou značně stylizovány a mytologizovány, přece jen z nich něco vyčíst lze. Prohlédněme si třeba taneční masku Kwakiutlů, představující tohoto tvora, ve sbírkách Provinčního muzea Britské Kolumbie ve Viktorii. Její celkový výraz je hrozivý. Původně byla pokryta mnoha dlouhými vlasy, z nichž se zachovaly jen některé. Má nápadně vystouplé nadočnicové oblouky, plochý nos s velkými nosními otvory - a lidské zuby.
Stejně děsivě vyhlíží na svých totemových zobrazeních i lidožravá samice seskveče dsonokva. Má rovněž silně vystouplé nadočnicové oblouky a strach nahánějící pohled, na rozdíl od svého druha má však rty sešpulené, prý připravené k vysátí krve své oběti, takže zuby vidět není. Ruce a prsty na nich má lidské. Na prstech vyrůstají nehty, nikoli drápy jako např. u medvěda. Její syn, kterého drží v náručí, vyhlíží podobně. Překrásný totem kmene Kwakiutlů s dsonokvou najdete na volném prostranství opět před Provinčním muzeem Britské Kolumbie ve Victorii na ostrově Vancouver.
Uvažuje se, že by seskveč mohl být potomkem obrovského čínského lidoopa nebo opočlověka druhu Gigantopithecus blacki, který se nejen udržel na některých izolovaných lokalitách na východě Asie, ale přes pevninský most, existující kdysi v místech dnešní Beringovy úžiny, mohl přejít i na severoamerický kontinent. A gigantopiték měl prokazatelně chrup mnohem bližší chrupu lidskému než chrupu dnešních lidoopů. Shoduje se tedy s typem zubů zobrazených jak na výše uvedené masce, tak i na totemech. Grizzly je na nich např. zachycen i se svými velkými špičáky. Na základě dermatoglyfologického rozboru dlouhých řetězců obrovských stop z oblasti Walla Walla, provedeného čtyřmi nezávisle vybranými kriminalistickými specialisty a vylučujícího možný podvrh, popsal dokonce americký profesor Krantz seskveče pod vědeckým jménem Gigantopithecus canadensis. A jeho zobrazení na totemech slouží dnes kryptozoologům jako vodítko k tomu, aby zjistili, v jakých oblastech se mohl vyskytovat a kde by po něm měli pátrat.

 

 


Totemy v britské kolumbii
Nejlepším místem ke studiu totemů je rozhodně kanadská provincie Britská Kolumbie. Ve vancouverském Stanley Parku najdeme shluky totemů hned na několika místech. Nejznámější je skupina velkých totemů nedaleko mořského akvária, pěkné jsou i tři menší u tratě parkové železnice. A rozhodně byste neměli zapomenout na nádherný totem s celou dynastií hromoptáků na Prospect Pointu, o němž jsme již mluvili. Najdete jej hned vedle mostu přes záliv. Další místo, kde je můžete vidět, je na kopci na protější straně zálivu. Je to lokalita Capilano Suspension Bridge, bývalá obchodní stanice pro styk s místními indiánskými kmeny, a kromě několika totemů a indiánských dřevořezeb v životní velikosti se tam můžete projít i po nádherně se houpajícím visutém mostě zavěšeném nad hlubokou propastí. Snad nejhezčí totemy jsou však k vidění v Provinčním muzeu ve Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, na ostrově Vancouver. Jsou jak uvnitř místního muzea, tak i na prostranství před ním. Byly sem převezeny z míst jejich původního umístění z celé přilehlé oblasti a reprezentují tvorbu všech kmenů, které totemy zhotovovaly. Obrovitý totem, sahající až do stropu několikaposchoďové haly, můžete obdivovat i v kanadském Národním muzeu v Ottawě.
Nejsilněji však na mne působily totemy, které jsem nacházel nahodile ve volné přírodě, ať již na ostrově Vancouver, nebo na protějším pobřeží pevniny. Indiánské vesnice, k nimž kdysi patřily, již dávno zanikly, rozpadly se a místa, kde kdysi stály, zarostla vegetací. Nezůstala po nich jediná stopa. Totemy samy byly staré a omšelé, rozhlodané zubem času, takže nikomu už ani nestály za přemístění do muzea. V mnoha případech se již kolem vypínaly vzrostlé stromy, takže jsem je v lese málem přehlédl. Když jsem však před nimi stál, pocítil jsem něco, co ve mně totemy přemístěné do parků a muzeí vyvolat nedokázaly. Jako třeba tehdy, když jsem pod jedním zašlým totemem vlčího klanu, polozavátým sněhem, pozoroval táhnoucí vlčí smečku.
Bylo to také v zimě v pobřežních horách Britské Kolumbie. Jeli jsme na snowmobilech průsmykem k chatě, kde jsme měli zamluvený nocleh. Zaskočil nás rychle se snášející soumrak. Chata již nebyla daleko, chtěli jsme tam dojet ještě za světla, a tak jsme na to trochu šlápli. Najednou se přímo přede mnou vynořil z lesního přítmí neuvěřitelně vysoký holý kmen bez koruny, z návětrné strany obalený navátým zmrzlým sněhem. Měl jsem co dělat, abych zastavil. Teprve pak jsem v nenadálé překážce rozpoznal pradávný zapomenutý totem, ošlehaný vichřicemi, jehož barvy již smyly deště. Stál mírně nakloněn vpřed, mnohaletá eroze narušila jeho podloží. Hromopták na jeho vrcholu se široce roztaženými křídly, pokrytými zmrzlým sněhem, vypadal v příšeří soumraku, jako by se právě chystal vzlétnout. Cítil jsem, že s sebou odnáší poselství nenávratně ztracené minulosti, jíž my se svými snowmobily již nemůžeme rozumět.
únor 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group