ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KDE SE ŽIJE PRO SMRT

 

Uprostřed shromáždění pozůstalých čeká na smrt šest buvolů. Dlouho se nic neděje. Vtom muž s vyšívanou čepicí a mačetou jediným zručným a nacvičeným pohybem podřízne býkovi krk. Krev teče proudem, umírající zvíře hlesne a klesá na zem. Zdá se, že ještě není úplně po smrti, ale pomocníci už z něj stahují kůži, odsekávají rohy, porcují maso. Zabíjení jde neuvěřitelně rychle. Poslední buvol je již naprosto šílený. Z toho, co se mu odehrává před očima a co ho nepochybně také čeká. Smrt je v zemi Toradžů počátkem nekonečného života v říši Puya. Aby se tam však duše zemřelého dostala, musí pohřeb probíhat podle předepsaných náležitostí. Bohaté zvířecí oběti jsou jejich součástí. Donedávna to byl i rituální lov lebek, který byl pro mladíky kmene současně zkouškou odvahy. Obětovaní doprovázeli zemřelého na onen svět jako otroci. Když nebyl dostatečný počet otroků získaných v boji, bylo nutné je zakoupit a obětovat. Lov lebek během koloniální nadvlády Holanďanů, kteří vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi dobyli v prvních desetiletích 20. století, pomalu zanikal. Misionáři tu rozšířili křesťanství a silný je také vliv islámu. Přes všechny změny si Toradžové původní mytologické zvyky a obřady uchovali. Státní doktrína, která v Indonésii vyžaduje víru jen v jednoho boha, zde výjimku, podobně jako u Balijců, akceptuje.

POHŘEBNÍ OBŘADY
Toradžové říkají, že jen co se někdo narodí, už aby myslel (a šetřil) na pohřeb. Pohřeb je pro každého příslušníka kmene opravdový vrchol jeho pozemského snažení. Podle pohřbu se totiž odvíjí další a mnohem důležitější část života - posmrtný život. Bez vhodného a honosného obřadu je duše zemřelého naprosto ztracena a má jen malou šanci, že se setká se svými zemřelými předky v zásvětí. Pohřeb a pohřební slavnost jsou zároveň aktem k potěšení bohů, kteří ovlivňují další cestu duše zemřelého. Tato duše má poté moc zpětně ovlivňovat životy žijících příbuzných, proto je i v jejich zájmu uspořádat dobrý pohřeb a slavnost.
Místo, kde se pohřební slavnost uskuteční, je pečlivě vybíráno. Vyšší aristokracie ho má vždy v blízkosti jednoho či více megalitů - rante. Tyto kameny, vysoké až čtyři metry, odkazují na významné předky. Vzhledem k tomu, že účastníků je mnohdy několik stovek, je třeba postavit téměř novou vesnici. S touto přípravou se začíná několik měsíců dopředu.
U Toradžů má pohřeb dvě fáze. První část se odehrává bezprostředně po úmrtí. Po tomto obřadu není tělo pohřbeno, ale je nabalzamováno, přesněji řečeno napuštěno formaldehydem a je ponecháno ve vesnici. Druhá část - hlavní pohřeb - se koná až v době, kdy jsou hotovy všechny potřebné přípravy a kdy jsou sezváni i všichni příbuzní. Aby se příbuzní mohli pohřbu zúčastnit v co největším počtu, konají se oslavy mimo dobu, kdy je třeba pracovat na poli, tedy v období sucha, od července do září. Z toho vyplývá, že nebožtík může být „odložen“ na dobu i téměř celého roku. Mrtvola je uložena ve vyhrazené části domu a zbytek rodiny se k mumii chová, jako by nebožtík dosud žil - mluví s ní a denně jí nosí jídlo a pití. Příslušník vyšší společenské vrstvy má po celou tuto dobu dokonce určeného člověka, který mu až do doby posledního obřadu dělá společnost.

TONGKONANY
Samotný pohřeb je skutečným zážitkem, a to nejenom pro nás užaslé cestovatele, ale pro všechny zúčastněné. První kroky vedou k zemřelému, který je vystaven v rakvi v samostatném tongkonanu uprostřed vesnice.
Tongkonany, tradiční domy Toradžů, jsou postaveny na kůlech a zakončeny mohutnou střechou. Štíty mají výrazně protažené dozadu, takže z boku dům připomíná prohnuté buvolí rohy nebo tvar lodi. Toradžové jsou jedním z mála etnik Indonésie, jež tradiční domy dodnes staví. V architektuře domů jsou pak jemné rozdíly podle příslušnosti k určitému kmenu. Zatímco západní Toradžové, obývající horskou oblast v okolí městečka Mamasa, staví tongkonany plošší, rozložitější, s více přesahujícím štítem, východní, žijící v kotlině u měst Rantepao a Makale, své domy zase více zdobí vyřezáváním a hlavně barvením. Ve výzdobě převládají rostlinné ornamenty a stylizace buvola a kohouta, barevnou mozaiku tvoří pouze čtyři barvy: červená je barva krve a tedy i lidského života, bílá je barvou kostí a kůže a je symbolem čistoty. Žlutá symbolizuje boží požehnání a sílu a černá je barvou smrti a soumraku. Takto vyzdobeny jsou nejen štíty dřevěných domů, které se mimochodem staví bez použití jediného hřebíku, ale i sýpky na uskladnění rýže, které jsou zmenšenou kopií velkých domů. Na přední straně domu jsou na kůlu srovnány pod sebou buvolí rohy - symbol bohatství rodiny.
Střecha, jak už jsme řekli, je ve tvaru buvolích rohů. Jiní tvrdí, že ve tvaru lodi. Tomu by odpovídala mytologie, podle které předci Toradžů připluli do své nové domoviny, jež se dnes nachází ve vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi (dříve Celebes), na lodích. Domy jsou postaveny čelem k severu, odkud tito předci přišli. Směr také může podle některých výkladů odkazovat na sídlo bohů, kteří přebývají právě na této světové straně.
Každopádně domy Toradžů nemají jen funkci obydlí, jsou také symbolem jednoty klanu a společenského statusu rodiny. Tento dům proto není možné prodat či koupit. Není ovšem výjimkou, že se tradiční obydlí používá dnes už jen při pohřebních obřadech a slavnostech a rodina žije vedle v moderním domě. Na něm je vidět satelitní anténa a po setmění namodralé světlo obrazovky. Toradže toto spojení mytické tradice s výdobytky moderní civilizace nijak neruší.

VODNÍ BUVOLI
Vodní buvol je pro Toradže nejposvátnějším a nejdůležitějším zvířetem. A při pohřbu hraje, hned vedle nebožtíka, tu nejdůležitější úlohu. Buvol je silné zvíře, a proto jen on je schopný dovést zemřelého na onen svět. Proto je žádoucí zajistit co nejvíce buvolů, protože cesta tam je dlouhá a vede přes stovky hor a tisíce údolí. Během samotného pohřbu jsou už od samého rána rituálně jednou ranou podřezáváni nejen buvoli, ale také prasata a drůbež. Buvol je však nejcennější. Tato zvířata, která jsou kupována za skutečně vysoké ceny jdoucí do milionů rupií, jsou darem příslušníků rodiny a příbuzných. Vzhledem k tomu, že pohřeb je finančně velmi náročný, počítá se s jakousi reciprocitou. Jestliže tedy někdo daruje buvola, může si být jistý, že až se bude pohřeb konat u nich, tak jim příbuzní buvolem také přispějí. Pro náhodně jdoucího cestovatele je dobré, chce-li se účastnit pohřbu, vzít s sebou jako dar např. karton cigaret. Obřad trvá celý den a pro nezasvěceného je to poměrně nudná a nezáživná podívaná. Neustále kvičí prasata, která jsou podřezávána jako na jatkách. Příbuzní zemřelého jsou podle rodin pomocí tlampače představováni a uvedeni do hlavního domu. Zde se na pár minut usadí, pojedí sladkostí a vypijí kávu. Poté se odeberou na verandu některého z ostatních okolo postavených domů. A do hlavního domu je uvedeno procesí dalších příbuzných. Obřad zpestřují muži, oblečení v tradičních černých saronzích kolem beder, tancem a zpěvem. Tancem „vyprávějí“ rodinné ságy, alegoricky ukazují život zemřelého a lidský život všeobecně. Vaří se maso, pojídá se a popíjí a hlavně vypráví. Nikde není slyšet pláč, přestože jistá vážnost a smutek ve tvářích jsou patrny všude. Toto je také jediné období v roce, kdy mají příslušníci kmene zaručen pravidelný příjem masa.
Duše zemřelého se tedy pouze po řádně vykonaném obřadu může odebrat na onen svět. Zde pak získává stejný společenský status, jaký měla v životě pozemském. Stejně je tomu i u zvířat, která jsou obětována. Ta mu budou také k užitku. Jak již bylo zmíněno, buvol je z nich nejcennější a je symbolem prosperity a moci. Není výjimkou, že při pohřbu vysoce postaveného jedince je obětováno až 100 kusů buvolů. Pokušení uspořádat skutečně honosný a velkolepý pohřeb vede mnohdy k naprostému finančnímu vyčerpání rodiny. Indonéská vláda se tento trend snaží eliminovat tím, že zavádí poplatek za každé obětované zvíře.

HROBKY
Poté co obřad skončí, je tělo mrtvého uloženo v rodinné hrobce, která je většinou ve skále či na úpatí hory. Po uzavření dvířek za rakví je zvnějšku postavena do jakési bambusové ohrádky soška tau-tau. Sošky vysoké okolo jednoho metru jsou vyrobeny ze dřeva stromu nangka - chlebovníku, které je velmi drahé. Jsou vyřezávány přesně podle tělesných rysů zemřelého a jsou také oblečené do jeho oděvu. Toradžové totiž věří, že kdyby se zemřelí chtěli vrátit na svět, použijí právě oči a oblečení ze své tau-tau. Ne každý si to však může dovolit, zrovna tak jako skalní hrob. Specialista, který se výrobou skalních hrobů zabývá, si totiž za práci účtuje cenu v hodnotě několika buvolů. Proto jsou ostatky zemřelých často ukládány jen pod skalní převisy a do přirozených jeskyní nebo často i do vyřezávaných dřevěných rakví v podobě buvola. Každý buvol s odnímatelným víkem je rodinnou hrobkou, která bývá umístěna také vysoko na skalní stěně. Společně s příbuznými jsou takto pohřbívány i starší děti. Jen dítě, jež zemřelo dříve, než mu začaly růst zuby, je pohřbeno v kmeni mohutného stromu, do kterého vyříznou otvor a ostatky dítěte uloží do vydlabané dutiny. Díra se zase zakryje vyříznutou kůrou, aby strom srostl. Toradžové věří, že míza stromu je dítěti mateřským mlékem. S růstem stromu se také duše dítěte přibližuje k onomu světu.
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group