ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DŘEVORUBCI

Dřevorubci mají v angličtině mnoho názvů a jmen - lumberers, shantymen, lumberjacks, lumberbeats, loggers, ve francouzsky mluvící části Kanady pak forestiers a b^ucherons. Ať už jsou nazýváni jakkoliv, všichni mají velmi tvrdou práci, svou profesionální hrdost, společné zvyklosti, osobitý slovník a folklor. A také soutěže, které probíhají po celé Severní Americe. Sjíždějí se na ně přeborníci z Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Tasmánie, USA a z Finska. Tak jako kovbojové kočují z rodea na rodeo, objíždějí dřevorubci svoje soutěže. Jen výhry nejsou tak velké, většina proto dál pracuje v lese.

 

SÍLA TRADICE
Dřevorubci, tak jako zlatokopové a trapeři, patřili od začátků osídlování Severní Ameriky k průkopníkům a pionýrům Nového světa. Obrovské zásoby dřeva lákaly nové přistěhovalce.
S kácením lesů se začalo na východním pobřeží, které bylo osídleno jako první, zejména na územích dnešního kanadského Quebecu a amerického státu Maine. Na západě se dřevorubectví rozvíjelo až daleko později, kolem roku 1870.
Nejtypičtějším obrázkem severoamerického dřevorubce je zarostlý muž v červeno-černé kostkované košili zvané mackinaw, ve vykasaných kalhotách ke kolenům a s pilou či sekyrou v ruce.
Zvyky dřevorubců se vyvíjely podle toho, jaké kde byly přírodní podmínky. Široká čepel sekyr z Quebecu se nehodila na obrovské stromy na západním pobřeží Kanady, a byla upravena na dvojsečnou užší sekyru s delší rukojetí zvanou double-bitted axe. Dlouhé a mrazivé zimy v Quebecu vyžadovaly jiné pracovní způsoby než mírné a deštivé počasí v Britské Kolumbii. Přes tyto rozdíly byl cíl práce ale všude stejný - dopravit pokácené dříví do továren na zpracování a na vývoz.
Vhodnou těžební lokalitu vyhledávali tzv. timber cruisers. Na základě jejich doporučení se do lesa vypravila skupina vedená předákem s několika desítkami až stovkami najatých dřevorubců a pomocníků. Nejdříve se postavila dřevorubecká chata, ve které se spalo, vařilo a ustájovali koně nebo voli. Obvykle byla hotová za dva týdny. Jednotná barva dřeva, různé vybavení - od naprosto jednoduché jediné dlouhé postele pro všechny pracovníky až po jakési kóje pro dva nocležníky na jedné pryčně. Dřevo se kácelo od úsvitu do tmy, šest dní v týdnu. Protože práce byla velmi namáhavá a dřevorubci spálili víc kalorií než kdokoliv jiný, pánem dřevorubeckého tábora byl kuchař. Vstával první, aby připravil snídani, usínal poslední až po úklidu po večeři a umytí nádobí. Vařila se čtyři jídla denně a záleželo na kuchaři, zda pracovníci vydrží krušné podmínky. Kuchař musel pracovat sedm dní v týdnu.
Částečně opracované kmeny se svážely na saních tažených koňmi po ledu. Práci provázela vůně dřeva. Tam, kde byla mírná zima a nebyl led, se klády svážely po naolejovaných kůlech připravených na udusané zemi. Dřevo svezené ke břehům řeky, jezera nebo moře se plavilo po vodě ke zpracování. Všechny tyto úkony se postupem času vyvinuly i v soutěže zvané Lumberjacks Competitions.

 

ZÁVODY
Pro malé město Squamish nedaleko Vancouveru jsou dřevorubecké závody opravdu nezapomenutelný zážitek. Obyvatelé se dobrovolně podílejí na přípravě celé akce a ubytovávání přespolních účastníků. Samozřejmě nechybí první pomoc a záchranná služba, protože tempo soutěže je rychlé a sekyry a pily velmi ostré. Doby, kdy si dřevorubci léčili úrazy přikládáním rozžvýkaného tabáku na sečné rány nebo bolení břicha pitím horké vody s rozmíchaným střelným prachem, naštěstí už pominuly.
První, čeho si návštěvník všimne, jsou do nebe trčící kůly, dosahující 80 stop (necelých 25 metrů). Jsou součástí té nejokázalejší disciplíny - tree climbing (šplhání na strom). Před používáním letadel a vrtulníků bylo totiž lezení na stromy pro dřevorubce základní součástí jejich práce. Potřebovali se orientovat v lese, hledat nové lokality na kácení stromů nebo ořezávat větve. Závodník má nyní na čas vylézt až na vrcholek pomocí lana uvázaného kolem těla. Proti sklouznutí mu pomáhají násady s ostrými bodáky, připevněné na botách. Nejrychlejší částí tohoto závodu je spouštění se dolů, které připomíná spíš seskok. Dopad bývá obvykle tvrdý.
Podobná soutěž jako šplhání, ale ztížená požadavkem uříznout na vrcholku kůlu kousek předem připraveného špalku, je tree topping (řezání špalku na vrcholu kůlu). Dřevorubec má pilu přivázanou u pasu a šplhá nahoru a dolů stejně rychle jako při předešlém závodě. Pro diváky je to adrenalinový prožitek. Není ale radno stát příliš blízko, pokud divák nechce dostat uříznutým špalkem do hlavy. Podobná doporučení platí i pro vůbec nejstarší disciplínu dřevorubeckých přeborů, která byla dokumentována již kolem roku 1800, axe throwing (házení sekyrou). Účastník se snaží hodit sekyrou na terč a trefit se co nejblíže středu.
Většina disciplín má přesná pravidla, s několika málo obměnami v různých částech kontinentu. Tak např. při underhand chop (sekání v předklonu) stojí dřevorubec rozkročmo na vodorovně přidělaném špalku, který se snaží přeseknout co nejrychleji. Přitom není výjimkou, že se závodník sekne do nohy a prstů, proto někteří nosí kovové kryty na špičky nohou. Přesto tuto disciplínu s oblibou vyhledávají i závodnice - ženy. Zato butcher block chop (sekání řeznického špalku) je disciplínou jen pro tři zkušené a sehrané dřevorubce. Všichni tři muži se střídají v sekání dřeva a vyhrává samozřejmě nejrychlejší trojice.

 

KLAUNI A PIVO
Každá správná zábava v Severní Americe má své klauny. Snad proto, aby se ulevilo diváckému napětí a soutěžící si mohli oddechnout. Ani Loggers Competition v městečku Squamish není výjimkou a klaun se objeví hned v první půlce programu. Crazy Joe se specializuje na šplhání a řádění na vrcholku 25metrového stožáru. Paní klaunová přitom pod stožárem naříká nad neopatrností pana klauna. Ten se ale nenechá odradit a po stojce na hlavě na vrcholku kůlu si otevře pivo. Když už se dostatečně pokochal výhledem a pozlobil paní klaunovou, sjede z vrcholku bleskovou rychlostí na připraveném laně přes celý dřevorubecký areál.
Druhý den se objeví starší, „vysloužilejší“ klaun, Cranky Bill se smutným výrazem. Specializuje se na hrátky se sekyrou a vysekávání všelijakých hraček, stolečků a patvarů. Obecenstvo vděčně tleská. Bill si odbyl své x-té vystoupení. Těžko říct, zda bylo víc vystoupení, nebo vyřezaných stolečků.
V duchu potřebných kalorií je také připraveno dřevorubecké pohoštění. U stánku pomáhají děti i dospělí ládovat rozkrojené housky nařezaným upečeným hovězím masem. Specialitou, která přitahuje nejvíc zájemců, je bezkonkurenčně stánek s pivem, který je ale podle puritánských kanadských zvyků ohražen pletivem a přístup mají jen dospělí. Závodníci sedí na svých přinesených židličkách, obklopeni nářadím, vybavením a spoustou přátel, a vychutnávají si odpoledne.
Následující den lilo jako z konve. Nebe bylo zatažené černými mraky, ze kterých se bez přestání valily proudy vody. Tráva byla pod vodou a zbytek závodní arény se propadal do bahna. Dřevorubci zápasili s mokrými pilami, nasáklými kůly a kluzkým povrchem. Ale nevzdali to. Stejně jako jejich předchůdci, z nichž při práci mnozí utonuli, umrzli nebo je zabily padající stromy, se snažili dovést práci do konce. Práce dřevorubce je jejich celý život. Oprávněné diskuse a protesty ochránců přírody poukazujících na vykácené lesy nesnižují úsilí těchto pracovitých lidí, jsou jen novou, žádoucí etapou ve vývoji dřevorubectví a jeho přizpůsobování se času a podmínkám.

 


DALŠÍ DISCIPLÍNY

 

Springboard chop (řezání na zvýšeném prkně)
Je to velmi atraktivní a náročná disciplína. O jejím původu se dohadují dřevorubci z Tasmánie a Britské Kolumbie. Vznikla prý při kácení obrovských stromů (např. Douglasovy jedle, Pseudotsuga menziesii), dosahujících při obvodu kmenu kolem 5 metrů často výšky i přes 70 metrů. Aby mohli dřevorubci sekat na nejvýhodnějším místě, musí se dostat do výšky několika metrů nad zemí. K tomu slouží upravená prkna, která jsou na jednom konci okovaná. Dřevorubec si postupně vyseká v kmeni zářezy, do nichž vloží prkna, po kterých vyšplhá až do požadované výšky. Klání v tomto oboru je vyhrazeno pro pokročilé a zkušené závodníky, kteří se musí podobným způsobem dostat k vrcholku kůlu a jeho špičku useknout. Měří se nejen čas, ale i preciznost sekání.

 

Birling
(nemá přesný překlad do čestiny, volně znamená točení klády ve vodě)
Tato mokrá disciplína je veselou částí soutěže, kde mohou závodit i děti. V malém bazénu je připravená plovoucí kláda, na které se snaží dva protivníci udržet rovnováhu a zároveň shodit soupeře do vody bez použití rukou. Přešlapují, utíkají, skáčou, ale většinou oba nakonec skončí ve vodě. Závodníci mají speciální boty s hřebíky, aby se mohli na vratké kládě udržet, což pomáhá jen do doby, než vládu převezme gravitace.
Pohybovat se na kládě museli dřevorubci při každém plavení dřev, ať už na jezeře, nebo na řece. Dřevorubci museli kontrolovat a udržovat klády v proudu vody, aby kmeny nezatarasily tok. Rovnováhu jim pomáhala udržovat tyč se speciálním hákem zvaná peavey, kterou také používali k manipulaci se splavovanými kmeny.

 

Chokerman’s race (závod se smyčkou)
Je druhou mokrou disciplínou, tentokrát pro velmi zkušené a silné soutěžící. V bazénu jsou připraveny dva kmeny pro souběžně běžící závodníky ze dvou družstev. Oba se snaží přeběhnout kládu na druhý konec, proběhnout při tom několika překážkami, omotat lano se smyčkou přes určenou kládu a vrátit se zpátky na druhou stranu závodiště po kládě, která se teď už povážlivě houpá. Hraje se na čas a obecenstvo většinou burácí.

 

Two men hand bucking (též Jack and Jill saw)
(řezání klasickou pilou pro dva muže a nebo pro pár)
Oblíbená kategorie nejen pro muže. Soutěžit mohou i páry. Lumberjill je název pro dřevorubkyni, i když v historii i současnosti jich vzhledem k fyzickým nárokům této práce moc nebylo a není. Závodníci musí co nejrychleji uříznout kus klády. Soutěžní pila je přes metr dlouhá, s třícentimetrovými zuby. Rozhoduje nejen čas, ale měří se také požadovaná tloušťka uříznuté klády.
Velikost a druh pil se měnil a rozvíjel v závislosti na přírodních podmínkách. Stromy na západě byly daleko větší a kmeny silnější, než na jaké byli dřevorubci, kteří přišli z východu, zvyklí. Tradiční pily se zakousávaly do stromů, a byly proto nepoužitelné. Vylepšení pil upravenými zuby, tzv. rakers, byl nápad dřevorubců v Britské Kolumbii. Mezi dlouhé zuby na pile přidali kratší, které pomáhaly čistit zářez od pilin a prachu.

 

Speed bucking (řezání na čas motorovou pilou)
S technickým pokrokem přišla i soutěž s motorovou pilou. Řezání motorovou pilou je disciplína, v níž jde o čas, a kdo uřízne plátek klády nejdříve, vyhrává. Roli hraje nejen čas a zručnost soutěžícího, ale i spolehlivost motorové pily. Když se zrovna během závodů zasekne a nebo nechce nastartovat, má soutěžící smůlu.
Přestože se první motorová pila na americkém kontinentu objevila už kolem roku 1855, byla velmi vzácná. Teprve na konci 30. let 20. století se rozšířilo používání obrovských německých motorových pil značek Stihl a Dolmar (dodnes vedou v produkci dřevorubeckých nástrojů), které museli obsluhovat dva muži. Motorová pila usnadnila dřevorubectví, a tím bohužel přispěla i k masivnímu kácení obrovských ploch lesů.

 

Obstacle pole chop (řezání motorovou pilou s překážkami)
Závodník musí doběhnout k velké kládě, vyskočit na ni, přeběhnout až na její konec, nastartovat motorovou pilu a uříznout plátek dřeva na jejím konci. Měří se čas a přesnost uříznutého kusu dřeva.
květen 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group