ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NENÍ JANTAR JAKO JANTAR

Slunce i med a je v něm zakletý čas. Jantar, pryskyřice dávných stromů, sice není kamenem, ale ve šperkařství se za něj považuje – zařazuje se do malé skupiny minerálů organického složení. Přitahoval muže i ženy už v pravěku a velmi oblíbený byl i ve starověku. Z největších nalezišť na pobřeží Baltu se vozil už do Řecka a Římské říše. Z řeckého názvu pro jantar – elektron – ostatně vzniklo i slovo elektřina. Jedna z mnoha obchodních cest – jantarová stezka – vedla i přes české území.

Kde se pryskyřice stromů teplého pásma vzala na dně a březích chladného Baltského moře? Odpověď je jednoduchá. Jde vlastně o náhodu související s mnohamilionovým geologickým vývojem celé oblasti. Samotná doba existence Baltského moře je přitom zcela zanedbatelná – vzniklo až po rozpuštění obrovského kontinentálního ledovce asi před deseti tisíci lety. Před ledovými dobami bylo klima zdejší oblasti mnohem příznivější pro život, mělo charakter teplého pásma nebo i subtropů a severní hranice jantarového lesa procházela až dnešní jižní Skandinávií.
Tím by se vysvětlilo, kde se jantar na severu vzal. Proč ho tu ale vzniklo tolik? Zřejmě to souvisí se změnou klimatu ve spodním eocénu, tedy před nějakými 45 miliony let. Tehdy lesy teplého mírného pásu zasáhlo silné oteplení, a protože čím je tepleji, tím více stromy vytvářejí pryskyřice, abnormální teploty zřejmě způsobily nadměrné ronění pryskyřice. To mohlo stromy oslabit, zahynuly, nahradila je jiná, teplomilnější společenství a jantarový les se posunul na sever.

JAKO ZAKLETÁ POKLADNICE
Pryskyřice je pro nás dnes velmi zajímavá také proto, že zalila a po miliony let uchovala i řadu rostlinných a živočišných zbytků. Díky ní se tak leccos, i když ne v úplnosti, dozvídáme o životě v dávném lese. Pryskyřice samozřejmě mohla uzavřít jen poměrně malé části rostlin nebo nejrůznější drobné živočichy, pro které byla nezřídka i smrtelnou pastí. Na povrchu jantaru jsou často otisky sosnové kůry nebo částí šišek, případně jsou v něm otvory po větvích.
Celkem bylo díky jantaru rozlišeno několik stovek různých druhů cévnatých rostlin, ale i hub, játrovek, lišejníků a dalších. Bylo zjištěno i mnoho stromů jehličnatých, například túje, cypřiše, sekvoje, glyptostroby či borovice. Výzkum rostlinných zbytků také ukázal, že na vzniku jantaru mělo největší podíl několik druhů borovic.
Rostliny zalité v jantaru nepřímo napovídají, jaký byl tehdejší les. Zdaleka nebyl jednolitý. Vedle hustých porostů se tu nacházely i savanovité světliny či bažiny. Některé chladnomilnější skupiny zjištěných rostlin svědčí o tom, že terén byl členitý a nacházely se tu i pahorkatiny. Přitom rostlinné inkluze (vrostlice), které dokážeme určit, jsou velmi vzácné a tvoří jen asi půl procenta organických hmot uzavřených v jantaru.

POUZE JEDINÁ JEŠTĚRKA
Živočichové zalití v jantaru byli samozřejmě vždy atraktivnější než zbytky rostlin, takže o nich psal již Aristoteles. Také bývali často součástí nejrůznějších sbírek kuriozit, které shromažďovali panovníci a šlechtici. Proslulá byla například sbírka krále Augusta II. saského.
Škála živočichů zachovalých v jantaru je pestrá, přesto logicky musí převažovat druhy spjaté nějakým způsobem se životem na stromě nebo v jeho těsném okolí. Lepkavá pryskyřice byla nebezpečím samozřejmě jen pro drobné živočichy, takže nepřekvapuje, že téměř devadesát procent inkluzí tvoří hmyz. U některých exemplářů lze dokonce dodnes pozorovat stopy jejich marného boje o vyproštění z lepkavé pasti.
Poměrně často se najdou i pavouci a roztoči, jiné skupiny jen velmi zřídka. Jantarový les samozřejmě obývalo i mnoho obratlovců, ale jejich přítomnost můžeme odhadovat pouze nepřímo. Na úpatí stromů byly často zality třísky čerstvého dřeva svědčící o činnosti hlodavců, našly se i smotky jejich srsti nebo srsti vačnatců. O přítomnosti obratlovců svědčí také inkluze jejich parazitů, například střečků a blech. Jediným obratlovcem kdy nalezeným v jantaru byla asi čtyři a půl centimetru dlouhá ještěrka, příbuzná rodu dnes žijícímu v Africe. Zalita pryskyřicí byla zřejmě až po smrti. Tento unikát zmizel během druhé světové války a žádná další se již nenašla. Existuje ale samozřejmě bezpočet nejrůznějších padělků.
Jantar se stále těží, řádově několik set tun ročně, loví z moře i sbírá. Stále tak zůstává šance, že se ještě objeví nové druhy živočichů i rostlin. Těží se dnes v Rusku a Polsku. Zajímavé je, že se jantar většinou nenachází na místě vzniku, ale nejbohatší ložiska vznikla nahromaděním jantarových úlomků na mořských mělčinách a v deltách řek.
Gigantické množství hornin přemístil i kontinentální ledovec a po obrovské ploše tak rozvlekl i jantaronosné sedimenty. Tu a tam lze tedy najít jantar i v nejrůznějších ledovcových uloženinách. Sice takové nálezy nemají prakticky velký význam, ale zajímavé je, že malé kousky jantaru lze občas najít i na českém území, protože až sem kontinentální ledovec svými malými výběžky zasahoval. Například je to ve Frýdlantském výběžku nebo na Ostravsku.

KRÁSA Z MODRÉ HLÍNY
Nejbohatší ložiska baltského jantaru se nacházejí na poloostrově Sambia v Rusku, kde se těží už někdy od roku 1860. Leží tu v takzvané modré hlíně, sedimentech říční delty, které se ukládaly v mělkém moři asi před čtyřiceti miliony let. Usazeniny tu mají zvláštní modrozelenavou barvu, za což může minerál glaukonit, který vzniká výhradně v moři.
Bohaté zásoby jantaru má i Polsko, kde se nacházejí stopy po jeho těžbě už v 17. století. Těží se v blízkosti Gdaňska, kde má jantaronosná vrstva až šest metrů. Jantar získávaný takzvanou zemní těžbou je často na povrchu navětralý a až do hloubky několika milimetrů pokrytý drolivou vrstvou.
Jantar se samozřejmě získává také přímo z moře. Ten má tu výhodu, že moře jeho navětralou vrstvu odstranilo a povrch byl vyhlazen pohybem ve vlnách. Nejvhodnější období pro nálezy je doba zimních bouří. Voda je teplá jen zhruba dva stupně Celsia a je nejhustší. Jantar, který normálně leží na dně, se proto začne ve vodě vznášet a je možné ho lovit do sítí. Samozřejmě se sbírá i na pláži, což si mohla v praxi vyzkoušet i řada českých turistů.
Mimo hlavní jantarovou oblast, například na německém baltském pobřeží, ovšem turisté často sbírají místo jantaru úlomky roster belemnitů. Tito vyhynulí křídoví hlavonožci si vytvářeli rostrum – opěrný útvar doutníkovitého tvaru, obdobně jako jejich dnešní příbuzní sépiovou kost. Rostra jsou velmi hojná v křídových útesech, odkud se dostávají do moře. Poměrně křehký útvar z nažloutlého aragonitu se v příboji rychle rozbije na malé kousky, domnělý jantar je na světě a člověk, který se v mineralogii nevyzná, se snadno splete.

OD ŽLUTÉ PO BÍLOU
On také není jantar jako jantar. Záleží už na tom, v jaké části stromu vznikl – pryskyřice mohla tvořit kapku či krápníček, mohla téci po kůře nebo až na zem, mohla tvořit výplně v dutinách nebo prasklinách uvnitř stromu. To pak určuje kvalitu jantaru – může být zcela čirý, poloprůhledný, zakalený nebo neprůhledný. I barva se mění od různých odstínů žluté, oranžové, hnědé až po bílou. I na jednom kousku může být několik barevných odstínů. Časté jsou i různé fluidální struktury, zakalené části kamene a podobně. Prostě jantar je materiál mnohotvárný a přímo ideální pro šperky. Dobře se řeže, leští i vrtá, takže výroba je poměrně snadná a levná. Dělají se z něj nejčastěji různé korále a náhrdelníky, ale i náramky, závěsy, náušnice a také kameny do prstenů. Kromě leštěného se někdy, zvláště na velmi hezké náhrdelníky, používají provrtané kousky s přírodním povrchem.
Jantar se využíval i jako materiál na vykládání nejrůznějších luxusních předmětů. Naprostým unikátem byla slavná jantarová komnata, dar pruského krále Fridricha pátého ruskému carovi. Tento klenot nevyčíslitelné umělecké i hmotné ceny byl ale během druhé světové války uloupen německou armádou a dodnes nebyl nalezen. Některé stopy po něm z posledních týdnů války údajně vedly i do výcvikového prostoru zbraní SS na Neveklovsku. Přes velkou snahu skupiny nadšenců v osmdesátých letech, kteří měli k dispozici i moderní techniku, se tu po něm nenašla ani stopa. Dnes se předpokládá, že komnata byla během válečných událostí zničena. Nedávno ale ruští umělci a restaurátoři po třiceti letech neuvěřitelně přesné mravenčí práce dokončili v Petrohradě věrnou kopii.
Samozřejmě se při výrobě jantarových šperků používá řada nejrůznějších technologií, které zvyšují atraktivnost materiálu, například vytvořením hvězdičkovitých trhlinek uvnitř kamene a podobně. Vyskytují se i jantary vyráběné lisováním z výrobního odpadu a také plastikové padělky. Mnoho takových lze samozřejmě najít i mezi kousky s uzavřeným hmyzem. Ostatně to, čeho je málo a o co je zájem, se padělává snad od počátku lidstva.

JAKO V BABYLÓNĚ
Baltský jantar, který je v České republice nejznámější, ovšem není ve skupině fosilních pryskyřic zdaleka jediným. Jantar se vyskytuje na více místech, a to v usazeninách stáří od křídy do holocénu. Značně nepřehledné je i názvosloví – existuje přes padesát názvů nejen pro fosilní pryskyřice z různých lokalit, ale i pro pryskyřice různého složení nebo stáří. A tak máme například rumenit z Rumunska, simetit ze Sicílie, cedarit z Kanady, nebo obecně křídový jantar retinit a mnoho dalších. U nás máme v moravské křídě např. valchovit. Vezmeme-li v úvahu ještě snahy o třídění těchto pryskyřic podle chemického složení nebo kvality, octneme se v dalším těžko přehledném bludišti názvů. A tak se zdá, že nejlepší je přece jen označovat jednotlivé druhy podle nalezišť jako jantar baltský, sicilský, tajmyrský či levantský.
Většina světových jantarů ovšem nedosahuje kvality baltského. Bývají špatně barevné, obtížně leštitelné, velmi křehké a někdy se také vyskytují jen v malých kouscích. Výjimkou je jantar z El Valle v Dominikánské republice, starý kolem třiceti milionů let. Vyskytuje se až v několikakilogramových kusech, je čirý a má krásnou barvu. Našlo se v něm obrovské množství druhů tropického hmyzu včetně krásných motýlů. Podle některých zpráv je ale tato lokalita již značně vytěžena.
V obrovských množstvích a také až mnohakilogramových kusech se vyskytuje jantar i v některých povrchových uhelných dolech v Sarawaku. Bohužel je křehký, neprůhledný a barevně nevýrazný. A takových lokalit s nekvalitním jantarem je samozřejmě mnohem víc. Pokud se nenajde nějaká zcela nová lokalita, budou to tedy zase hlavně šperky z baltského jantaru, které potěší ženy i mnoha dalších generací.

 


 

Slzy nymf
Vzhledem k půvabu jantaru není žádný div, že mu byly přisuzovány božské vlastnosti. Měl údajně léčit choroby, zvyšovat potenci i zlepšovat náladu. O „magických“ schopnostech, které chránily majitele před nebezpečím, ani nemluvě. Ostatně dodnes astrologové na internetu sdělují světu, že „chladný zelený jantar a čistá platina Pannu doplňují a přinášejí jí štěstí“. Jantar má různé odstíny žluté, béžové až po oranžovou. Zeleně či zelenavě zbarvený jantar patří mezi vzácnosti a na aukcích se prodává výrazně dráž. Zeleně zbarvený kámen o velikosti 30 x 35 mm je nabízen za 45 amerických dolarů. Šperky z jantaru se vyrábějí už nejméně 37 tisíc let. Hezké a často výstižné bylo pojmenování jantaru. Zatímco české slovo jantar laikovi nic neřekne, římské succinuim naznačovalo, že jde o „kamennou šťávu“. Hezké, což? Řekové, proslulí svou zvídavostí a tíhnutím k vědeckému poznání, zase nazvali zkamenělou pryskyřici elektronem, protože je zaujala třením vznikající statická elektřina. Kdyby se místo ebonitové tyče třela liščím ocasem tyč jantarová, výsledek by byl obdobný. Statická elektřina by k povrchu tyče přitahovala drobná smítka. Ostatně právě tento jev u jantaru pozoroval a popsal řecký učenec Thales z Mílétu už v 6. století př. n. l. Zájem učenců z různých oborů se upínal k jantaru v průběhu celých dějin. Nejen Řekové či Římané, ale i švédský učenec Magnus Olaus ve svém díle Histoire des pays septentrionaux jantar zmiňuje. Tehdy se psal rok 1561. Ostatně zájem evolučních biologů, kteří zkoumají v jantaru zalitý hmyz, sice s nadsázkou, ale přece jen výstižně popisuje film Jurský park. Nebyla to právě kapka krve nasátá komárem a zalitá v jantaru, která umožnila filmovému hrdinovi „oživit“ dinosaury?
Jantar, ačkoli nejde o fosilii v klasickém slova smyslu, je důležitou pomůckou ve studiu evoluce právě díky organismům v něm uvězněným. Průsvitná hmota má v sobě díky svému složení perfektně konzervovanou minulost. Dokonce tak, že je možné jantar nařezat na mikroskopické plátky i s uvězněnými živočichy a řezy zkoumat pod vysoce kvalitním mikroskopem. Další výhodou je, že se v jantaru uchovají i ty tělní části, které při „běžném zkamenění“ většinou zmizí. Ovšem evoluce uvězněná v jantaru má dvě obrovská omezení. Jedním je čas, protože výskyt stromů ronících lepkavou pryskyřici – budoucí jantar – nastoupil „až“ před 130–120 miliony let (první jantarové nálezy na území dnešního Libanonu) a pokračoval v třetihorách. Druhým omezením je prostor. Jantar, respektive pryskyřice se logicky nacházela v suchozemských ekosystémech, kde rostly pryskyřičné stromy. Tedy ani v jezerech, ani na pouštích, ani na nezalesněných vrcholcích hor.
zpracoval Topí Pigula

červen 2005

 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group