ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

GARÍFUNA - DOMA V CIZÍ ZEMI

Kaliponan, později Kalinagu, dnes Garífuna. Tak byl označován nepočetný černošský národ, jenž se zformoval na jednom z karibských ostrovů. Dvě španělské lodě, převážející z Afriky stovky otroků na americké plantáže, u jeho břehu na konci 17. století ztroskotaly. Ti, kteří přežili nekonečné týdny v podpalubí a vyvázli z trosek lodí, dali vzniknout zcela novému společenství lidí. Historikové jej později označili Garífuna. Z ostrova už tito lidé dávno odešli, jejich potomci však nedaleko odtud žijí dodnes...


"V celé Americe roku 1879 dosáhl počet zavlečených otroků z afrického kontinentu bezmála deset milionů. Tento obchod s lidskými bytostmi je tím největším, jaký kdy historie zaznamenala. Pořádaly se doslova hony na domorodé vesnice, muži i ženy byli v poutech odvlečeni.

Svou rodnou zemi, rodinu ani blízké už nikdy nespatřili. Utrpení z únosu, nekonečného věznění v temnotách podpalubí, přinucení žít v nových podmínkách, novém prostředí, odepření mateřského jazyka i svého náboženství - to všechno museli prožít! Ale přesto v nich nemohli zničit vzpomínky na Afriku..." Seňor Mejía se na chvíli odmlčí, letmo utře slzu tak, aby to ostatní nepostřehli, znovu nasliní prst, očima rychle vyhledá poslední přečtený řádek a pokračuje: "V Africe existovalo před kolonizací více než dva tisíce kmenů s vlastním jazykem a individuální formou existence, se svým způsobem života. Dnes se počet etnických skupin snížil o více než polovinu."

Do města Livingston nevede žádná pozemní komunikace. Přijet sem můžete lodí po moři anebo člunem přes jezero Izabal. Livingston totiž leží na břehu Karibského moře při ústí Río Dulce (Sladké řeky), jež se v poslední části toku rozšiřuje v rozlehlé jezero. Malebná krajina mezi azurovou hladinou Karibiku a hustými porosty mangrovových stromů ve východní části Guatemaly je však poznamenána pohnutou historií jejích obyvatel.

PROVINCIE LAGO DE IZABAL

Jezero ve stejnojmenné provincii Izabal je největší přírodní vodní plochou v Guatemale. Nejužší místo, jen pár desítek metrů široké, je dokonce přemostěno, a tak je umožněna pozemní doprava do pralesní oblasti Peténu na severu země.

Asociace zdejších majitelů motorových člunů, jež převážejí domorodce i turisty, nekompromisně střeží dodržování předepsaného ceníku jízdného. Smlouvání, na které jsme byli zvyklí v ostatních částech země, je tady proto vyloučeno. Navíc po loňském hurikánu Mitch, jehož ničivá síla zasáhla i guatemalské pobřeží a načas ochromila zdejší život, se ceny ještě zvýšily.

Z Río Dulce, městečka na severní straně mostu, trvá plavba přes jezero do Livingstonu dobrou hodinu. Okolní husté mangrove se svými vzdušnými kořeny plazícími se po hladině, hejna štěbetajících ptáků a děti stojící před svými prostými chatrčemi a vesele mávající na všechny lodě a čluny jsou dostatečnou podívanou, aby cesta rychle ubíhala.

GARÍFUNA

Většinu obyvatel města Livingstonu, jakož i nedalekého přístavu Puerto Barrios, tvoří potomci Afričanů. V této části Karibiku žije v současnosti na třicet tisíc černošských obyvatel. Ti všichni se hlásí k etnické skupině Garífuna. Kdo by snad předem neočekával lidi černé pleti v této části světa, snadno by nabyl přesvědčení, že se jeho loď zmýlila v navigaci a kapitán namísto Střední Ameriky přistál někde u Guinejského zálivu.

Dnes tu Garifuňané poklidně žijí společně s potomky Evropanů i původních domorodců. Po více než dvě stě let však stáli běloši a otroci z Afriky nesmiřitelně proti sobě.

Už první prohlídka města je pro nás ale velikým zklamáním. Namísto etnika žijícího tradičním africkým způsobem, které jsme naivně očekávali, tu černoši v džínách a kšiltovkách posedávají v početných "nálevnách", jiní prodávají všechno možné návštěvníkům i místním, mnozí jen tak znuděně brouzdají ulicemi, dívky pletou turistkám typické copánky a malí kluci v hotelích bubnují hostům k obědu. Kam se poděla idylka prostých venkovanů žijících ve slaměných chatrčích? Ne, pravdou je, že polonahé černochy s pomalovanými obličeji a oštěpy nikdo z nás nehledal. Ovšem ani tak zjevný vliv moderní americké civilizace, s jakým jsme se ve městě setkali. Podnikli jsme však příliš dalekou cestu, než abychom se nechali odradit prvními nabytými dojmy. Garifuňané přece nemohli na svou historii, své tradice, na těžký úděl svých dědů a pradědů zcela zapomenout!

"Naše minulost? Já o tom nic nevím, prodávám tady melouny a rajčata. Běžte za seňorem Mejíou, ten toho ví..." Lidé na ulici skutečně na svou historii jakoby rezignovali. Všichni se ale překvapivě shodli na jednom jediném jméně - seňor Mejía.

Šlachovitý stařík nás, ač neohlášené, přijal s neskrývaným polichocením velmi uctivě. Je typem člověka, na jehož podobu se nezapomíná. Bělmo nezvykle vypoulených očí a široká ústa dominovaly jeho pohublé, vrásčité tváři. Pevný stisk a přímý pohled však dávaly znát, že ani osmdesátka, kterou letos oslavil, jeho paměť a úsudek nijak neoslabila.

Nebylo potřeba příliš vysvětlovat důvod naší návštěvy. Pan Mejía ho záhy pochopil, třebaže se o původ a historii jeho národa lidé z okolí ani většina turistů nezajímají.

Vzal to pěkně od začátku. "Naši nejstarší předkové pocházejí z Ghany, Nigérie a jižních částí Afriky. Přicházeli sem nedobrovolně jako otroci. Je potřeba si uvědomit, že Afrika je kontinent plný rozdílů a rozmanitostí - ať už kulturních, jazykových či náboženských. Naleznete tam nejrůznější zvyklosti a tradice, způsoby odívání, zemědělství, rozdíly v životní úrovni apod. Naši předkové nepřicházeli z jedné jediné části, nýbrž z několika koutů Afriky. Garifunská kultura proto odráží různorodé obyčeje. Všechny obyvatele ale spojuje jediné - význam a naplňování pojmu rodina. Ta je totiž v jejich životě rozhodující a lidé jsou v ní mnohem více svázaní než kupříkladu tady v Americe či v Evropě. A to jsme získali i my, Garifuňané."

NĚKOLIK SLOV O POSLEDNÍM REVOLUCIONÁŘI

Pan Pablo Roberto Mejía Gonzalez se narodil v nedaleké vesnici Quiriguá v roce 1919. Jeho otec přišel ze sousedního Hondurasu, aby zde pracoval pro pověstnou americkou společnost United Fruit. Vyučil se několika řemeslům a vystudoval vojenskou školu. Největší vášní, která ho provází celým životem, je právě historie garifunského národa. Ačkoliv, zdá se, zůstává ve svém boji za obnovení starých tradic a kultury osamocen, stal se váženým občanem města, uznávaným i za hranicemi Guatemaly. Dostalo se mu řady ocenění od nejrůznějších institucí a zasloužil se také o rozvoj Livingstonu. Od vlády USA dokonce získal 5 milionů USD na pomoc městu a lidem v této části země. Jeho smysl pro přesnost a pořádek dokládá i pečlivě vedená kronika zaznamenávající historii města a jeho rodiny. Na stěnách nechybí diplomy, uznání a samozřejmě fotografie početného příbuzenstva. Většina z jeho sedmi dětí vystudovala a žije ve Spojených státech amerických.

ÚRYVKY Z "MEJÍOVY KRONIKY"

"...Samotný původ garifunského národa se váže k ostrovu San Vicente (Svatý Vincenc) a je v podstatě výsledkem střetu tří kontinentů - Afriky, Ameriky a zásluhou Angličanů též Evropy. Negroidní rysy však v této směsici převládly, a to předurčilo Garifuňany k nelehkému údělu v americké, tehdy otrokářské společnosti. Utrpení, vykořisťování a ustavičné ponižování tyto lidi ale nezlomily. Po celých dvě stě let byli hrdými a statečnými bojovníky za svá práva a svobodu ve vytrvalém a nerovném boji. Garifunská kultura dnes bohužel prožívá největší úpadek ve své historii. Lidé ztrácejí o minulost zájem a soustřeďují se na zisky, které s sebou přináší rostoucí příval turistů..." Pan Mejía nedokáže ve svém hlase potlačit obrovskou lítost nad lhostejným přístupem současné generace. Rozhořčeně vyčítá svým soukmenovcům ignoranci a nezájem, to, že zapomněli na ty, kteří po dlouhá desetiletí budovali garifunskou kulturu a bojovali i za jejich svobodu. Přesto však, jak na závěr našeho setkání sám tvrdí, zůstává optimistou. Věří, že lidé znovu, byť jen částečně, obnoví zapomenuté tradice, že se začne na školách opět vyučovat garifunský jazyk, že se lidé rozpomenou na garifunské písně a budou svým dětem vyprávět staré legendy a příběhy.

PRVNÍ VLAŠTOVKY

Společnost ONEGUA už s tímto programem "duchovní obnovy" začala. Usiluje, jak praví oficiální stanovy, o rozvoj této černošské komunity v oblasti kulturní, vzdělávací a informační. Organizuje nejrůznější akce a slavnosti. Ty mají současným mladým lidem připomenout zvyklosti, které kdysi naplňovaly život jejich předků. Garifuňany totiž odlišovala od ostatních nejen barva pleti, ale i jazyk, typické oděvy, svérázná kuchyně a v neposlední řadě hudba a tanec. Snad právě muzika a zejména výroba tradičních hudebních nástrojů má velkou šanci na přežití, snad i díky tomu, že se prezentuje a prodává z velké části zahraničním turistům. Pabla Ramíreze, jediného výrobce garifunských bubnů, chrastítek maracas a nejrůznějších uměleckých předmětů, zná ve městě každé malé dítě. Žije se svou početnou rodinou za městem, v chudinské kolonii přímo na pláži. "Bubny jsou legenda a jsou pro nás symbolem sjednocení, míru, války i lásky k domovu," seznamuje nás Pablo se svým řemeslem. Některé tambory jsou dokonce posvátné, zasvěcené bohům. Na výrobu se používá cedr, mahagon nebo duté palmy. Právě jejich dřevo má potřebnou zvučnost. Při výběru pak hrají důležitou roli fáze měsíce. Poražený strom se upraví do požadovaných rozměrů. Kupříkladu pro rituály a ceremonie dugu byly vybírány nejkvalitnější stromy největších rozměrů. Ty jsou společně s badum murewa (jakási magická hůl, v níž odpočívají síly duchů Jiyurujas) hlavními nástroji při šamanském rituálu buyei.

"Nařezané části stromů volně leží sedm dní, aby se z nich vypařila veškerá voda. Pak se nechají ve stínu větrat, což poté usnadní dlabání. Připraví se jelení kůže zbavená chlupů vápnem či popelem, klička z juty nebo agáve. Ta se namočí do vody a natáhne, usuší a natře voskem. Potřebné jsou rovněž dřevěné špulky o rozměru asi 3 cm." Dutý dřevěný válec s malými otvory po stranách se potáhne kůží ve dvou vrstvách s asi centimetrovou mezerou. Spojení kruhu a otvorů se provede šňůrou formovanou do tvaru převráceného písmene "V". Mezi jednotlivými "véčky" jsou špulky, které zjemňují zvuk. Nakonec se hotový buben usuší, nejlépe v kuchyni nad kamny. Tady se totiž kombinuje teplo s výpary soli nezbytnými k získání patřičné vlhkosti.

Hra na bubny není o nic snazší než jejich výroba, a skutečné umění bubnovat tu ovládá jen málokdo. Existují tři typy garifunských tamborů s rozdílným zvukovým zabarvením. Stojí buď na zemi mezi nohama, anebo jsou zavěšeny na pásce u pasu a okolo krku. V kapele garifunských hudebníků nechybí ani maraga či maracas. Jde o chřestítka vyrobená z vyschlé slupky tykve a naplněná přírodními semínky, nápadně připomínající rumba koule. Rozměrově větší, zhotovená pro šamany, se nazývají sisira. Z ostatních tradičních nástrojů, které se však v současnosti užívají jen výjimečně, lze připomenout iyawuri (vyrobené z malých mořských šneků), uadabaguri (mušle), taguei bugudura z koňských houní či feiňen - hřeben pokrytý cigaretovým papírkem.

RÁJ NEBO VĚČNÝ BOJ O PŘEŽITÍ?

Karibik ve většině z nás nejspíše vyvolá představu bělavých písečných pláží, azurového moře a malebných ostrůvků. Přesně tak, jak to známe z prospektů cestovních kanceláří.

Karibik však nejsou jen luxusní hotely a jachty v přístavech. Je to i nelehký každodenní život domorodců, potomků karibských Indiánů, Evropanů, a tady v Guatemale především Garifuňanů.

Moře hraje v životě těchto lidí roli nejdůležitější. Poskytuje jim potravu a prodejem úlovků získávají prostředky k zajištění všeho ostatního, co potřebují ke svému skromnému živobytí. Pohádková pobřežní krajina, věčně modré nebe, tropické slunce, palmy ohýbané teplým mořským vánkem.

Mnohým by skutečně mohla připomínat ráj. Avšak nádhera a bohatství, které se tu obyvatelům nabízejí, jsou zastíněny množstvím odpadků, špíny a všudypřítomného zápachu. Lidé tu žijí v ubohých chatrčích, bez kanalizace a s neuvěřitelným smyslem pro nepořádek.

Po několikadenních procházkách jsme už i my přivykli na zdejší atmosféru, na ohlušující směsici hudby, která se line z každého domku v jiném tempu, na děti hrající si na smetištích a dospělé v houpacích sítích anebo mládež, jak se vlní v rytmu samby. Na rybáře pracně vytahující těžké sítě plné ryb a ženy sbírající na břehu vyplavené mušle. Jinde zase muži vytesávají z jednoho kusu kmene člun a kypré černošky odnášejí na hlavách vyloupané kokosové ořechy na trh. To vše patří k životu v Karibiku.

Stejně jako pan Mejía a Pablo Ramiréz, je i učitel Celso jedním z těch, kterým osud Garifuňanů není lhostejný.

Za vysokou, mohutnou postavou, dlouhými vlasy spletenými v bezpočet copánků a poněkud drsným výrazem ve tváři se však skrývá jemný a citlivý člověk. Trpělivost, s jakou se věnuje těm nejmenším, by mohla být příkladem pro leckteré kantory i u nás.

"Všechny šperky a ozdoby se vyrábějí z přírodních materiálů, především kokosových ořechů, dřeva a nejrůznějších semínek rostlin. Prodejem zhotovených výrobků si děti navíc mohou vydělat na nějakou sladkost anebo na zakoupení potřebného nářadí."

I v době prázdnin je v Celsově třídě (malá dřevěná chatrč na břehu moře), kde se mluví výhradně garifunským jazykem, nabito. Žáci se tu dobrovolně učí starým garifunským řemeslům.

"Pro nás, pro naši komunitu to má obrovský význam. Usilujeme o rozvoj naší kultury, našich tradic. Věřím, že tyhle děti to jednou předají svým potomkům. Jedině tak totiž Garífuna přežije."

BYZNYS

Do livingstonského přístavu denně připlouvají lodě, čluny i soukromé jachty chrlící do města stovky turistů. Ještě nedávno poklidné městečko s nefalšovanou africkou atmosférou se změnilo v lákavé turistické středisko.

Všichni jsou tu na bohaté návštěvníky připraveni. A z vlastní zkušenosti mohu doplnit, že na všechno. Nepoctivým obchodníkům se neubrání ani ostražitý cizinec.

Restaurace, typické taverny, jež večer ožívají v latinskoamerickém rytmu, cestovní kanceláře nabízející atraktivní výlety do okolních mangrovových porostů, hotely, penziony, stánky s kýčovitými napodobeninami. A co městské muzeum garifunské kultury, které nabízejí zahraniční průvodci? Chátrající opuštěná stavba, uvnitř zaprášené zbytky rekvizit, potrhaná kniha návštěv s posledním datem z června 1987, hromady papírů, odpadků a rezavá, sotva čitelná cedule "Vítáme Vás". Jen další důkaz upadající garifunské kultury. Hlavní ulice zdobí billboardy a nejrůznější plakáty s Coca-Colou, oroseným pivem či mraženou Algidou. Tak to vše se dnes v Livingstonu nabízí. Všechno je zde podřízeno nabitým peněženkám Japonců, Američanů a Němců. Ti totiž představují v oblasti nejpočetnější klientelu.

Když ale opustíte centrum a vydáte se do uliček na okraji města, rázem se ocitnete v jiném světě. Ti, kteří ještě nepodlehli komerčnímu vlivu, tu žijí v poklidu v polorozpadlých prkenných chatrčích. Je tu odevšad slyšet garifunština, dokonce i některé ženy nosí typické šaty s podkasanou sukní, z kuchyní se line vůně kokosového mléka a pečených banánů. Teprve tady máte pocit, že skuteční lidé Garífuna přece jen existují.




SVATÝ VINCENC A GRENADINY

Ostrovní stát v Karibském moři v souostroví Malé Antily při severním pobřeží Jižní Ameriky. Ostrovy, objevené roku 1498 Kryštofem Kolumbem, několikrát změnily svého majitele, než se staly roku 1762 britskou korunní kolonií. V letech 1969-1979 byly přidruženým státem Velké Británie s vnitřní samosprávou. Od roku 1979 existuje jako nezávislý stát v rámci Commonwealthu. V čele stojí generální guvernér zastupující britskou královnu.

Etnická skupina Garífuna se zformovala na ostrově San Vicente bezmála dvě stě let po objevení Nového světa a odráží v sobě střet tří kontinentů - Ameriky, Afriky a Evropy.

Až do 8. století byli původními obyvateli ostrova Arawakové. V následujících několika stoletích jej dobývali indiáni Karibové z okolních ostrovů. Ti nakonec vyhubili všechny muže a ponechali si jen arawacké ženy jako matky svých dětí. Již nedlouho po objevení Ameriky a následné kolonizaci všech lukrativních území evropskými mocnostmi se rozvíjí obchod s černými otroky (první dokumenty o transportu pocházejí z roku 1518). Nedobrovolní přistěhovalci z Afriky sem byli přiváženi jako levné a přitom výkonné pracovní síly na plantáže cukrové třtiny, bavlny, kakaa, tabáku a kávy nebo na těžbu do dolů. Pocházeli z různých regionů kontinentu, kmenů a rodin všech společenských vrstev.

V 17. století, v letech 1636 a 1676, ztroskotaly u břehu ostrova dvě španělské lodě přivážející další otroky. Ti, kteří přežili, se pak usídlili společně s uprchlíky z okolních ostrovů v hornaté části San Vicente. Karibové zase obývali rovinaté pobřeží. Více než sto let žili v poklidné vzájemné symbióze a postupně docházelo k míšení obyvatel. Začala se utvářet multietnická a multikulturní společnost, v Americe zcela nová. Historikové ji označili černí Karibové, též Kalinagu, později pak Garífuna.

Mír narušil teprve příchod Angličanů. Napětí rostlo úměrně s počtem Evropanů. Roku 1791 se ostrovanům (Garifuňanům) dostalo pomoci od Francouzů. Ti tak hledali cestu ke znovunabytí země darované Anglii vládou Ludvíka XVI. Francouzi vyzbrojili černochy a očekávali, že se jim podaří Angličany vypudit. To se však nestalo... Celkem 72 let trvaly dvě karibské války. Skončily až v roce 1795, poté co byl svržen legendární vůdce Kalinagů Jhosep Satuye. O rok později Angličané znovu upevnili svou moc na ostrově a nařídili deportaci všech vzbouřenců co nejdále z ostrova. Jedenáctého března 1797 bylo v Balliceux naloděno 4338 osob (z toho 4195 Garifuňanů). Směrem k americké pevnině vypluly tehdy lodě "H.M.S. Experiment" s kapitánem sirem Barethem, "John Hillary" vedená sirem Warnerem a "Prince Williams Henry" pod velením sira La Salleho. O měsíc později, 12. dubna, připlouvají k honduraskému ostrovu Roatán. Během náročné plavby zemřelo na palubách tisíc pasažérů.

Na počátku 19. století se první Garifuňané dostávají na středoamerickou pevninu. Během následujících sto let založili v Hondurasu celkem 36 komunit a 10 usedlostí. Dnes se jejich počet odhaduje na 150 000. V první polovině 19. století lidé Garífuna emigrovali také do okolních zemí. Hnáni touhou po domovském ostrově San Vicente a zároveň strachem před perzekucemi vojáků generála Morazána odcházejí postupně do Nikaraguy, Guatemaly a Belize. Roku 1933, kdy k moci nastoupil nacionalista Tiburcio Carías Andino, vstoupil Honduras do další krvavé epochy, jež měla za následek novou vlnu emigrantů. Byly zakázány veškeré ceremonie a rituály černošských přistěhovalců, volby garifunského starosty, jakož i členů místní rady. Nařízeny byly drastické postihy proti všem rebelům. I přesto lidé Garífuna usilovali o udržení vlastní identity. Jejich snažení trvá až do dnešních dnů, třebaže bývá často zastíněno rozpínavostí moderní civilizace.

Historie etnika Garífuna byla vzhledem k dlouhotrvajícímu potlačování vzdělanosti zaznamenána jen v ústní podobě. Příběhy a legendy vyprávěné z generace na generaci, svérázná hudba a s ní spojený tanec a zpěv, náboženství, vlastní jazyk. To vše vytváří garifunskou kulturu. Ve světových dějinách tak hledají Garifuňané už po více než dvě století své vlastní cesty. Jednou z nich je i náboženské smýšlení a vnímání podstaty existence světa zvané dugu. Dugu je možné chápat jako komplex myšlenek a názorů pocházejících od různých etnických skupin. Obsahuje náboženské prvky tří kontinentů, z nichž nejsilnější přichází od skupiny Yorubas z jihovýchodní Nigérie. Nedílnou součástí dugu jsou časté rituály a obřady věnované duchům předků. Právě na jejich existenci je postavena celá filozofie dugu. Podle předků se řídí cesta každého jedince až k dosažení blaženosti. Hlavním principem garifunského světonázoru přitom zůstává "být lidský". Podle dugu má člověk tři duše a ještě jednu, zvláštní, navíc. Duše uwany znamená vitální sílu, jež dává životu smysl. Je umístěna v hlavě. Může ovšem utrpět "nehodu" u dětí i dospělých, proto potřebuje duchovní podporu a pomoc, aby přežila. Po smrti se spolu s tělem transformuje v energii. Afurugu je duch strážný. Ačkoliv nemá v těle konkrétní místo, doprovází fyzickou schránku, bdí a střeží ji před případným nebezpečím. Amuňani je stínem, jenž odráží světlo. Duch, který v sobě zahrnuje všechny ostatní, rozděluje svět na pozemský a nadpřirozený. Vytváří cesty v nadpozemském světě, které mají dohlížet na "hmotný osud" na Zemi. Anigui představuje srdce, čtvrtou či onu jednu duši navíc. Je silou, jež se chronologicky mění. Přizpůsobuje se času, který vymezuje existenci těla v materiálním světě. Tradiční náboženství dugu, stejně jako ostatní pohanské víry původních obyvatel amerického kontinentu, označila katolická církev za barbarské, zaostalé a pro španělskou korunu nepřípustné. Roku 1850 Garifuňané oficiálně přijali křesťanství. Byl to výsledek snahy misionáře Manuela de Jesús Subirany. Pro svou misionářskou práci je znám v historii Hondurasu jako apoštol Karibů. I když se i dnes v některých rodinách udržují "přikázání" dugu, většina Garifuňanů je katolického vyznání.

Také písně a tance yungu yungu hrály a na mnohých místech dosud hrají v jejich životě důležitou roli. Písně jsou zpívány v komunitách babičkami a staršími matkami. V nich opětovně kladou důraz na historii předků. Informují je o tom, co nového se mezi lidmi přihodilo. Podle toho text písně upravují.


GARÍFUNA NA KONCI 20. STOLETÍ

(úryvky z knihy "Adeija Sisira Gererum Aguburigu Gariganu", čili "Hněv rolniček, slova předků" autorů Armanda Crisanta Melendeze a Auyujuru Savaranga)

"Navzdory zrušení otroctví se i dnes objevuje rasová diskriminace! Tak to cítíme my, Afroameričané! Setkáváme se s ní nejen v soukromí, ale dokonce i na oficiálních místech. Ačkoliv ústava garantuje občanská a politická práva všem, hlásá, či spíše jen vytváří iluzi o rovnosti etnik. V praxi jsou pak známy mnohé případy diskriminace. Nejsou dány stejné příležitosti černochům a domorodcům jako lidem bílé pleti. Mezi lidmi Garífuna je řada vzdělaných jedinců - učitelů, lékařů, inženýrů. Většina z nich však emigruje, protože chybí prostor, kde by se se svou kvalifikací uplatnili. Jediný způsob, jak vyřešit tyto problémy, je transformace socioekonomického systému. Důležité je udržet solidaritu a společný boj celé komunity prostřednictvím občanských politických práv a zároveň získat mezinárodně uznávané organizátory...

Navzdory těmto kritickým slovům je postavení současných Afroameričanů mnohem významnější a důležitější než kdykoliv v minulosti. Zdá se, že i úsilí mnohých z nich slibuje dalším generacím ještě lepší budoucnost. Nezáleží ovšem pouze na rozhodnutích oficiálních představitelů, nýbrž, a možná především na snaze a vůli samotných Garifuňanů i ostatních černošských skupin, které v zemích Střední Ameriky představují významné menšiny. Afričané, Afroameričané a jejich potomci míšení s domorodci i Evropany vytvářejí totiž tvůrčí sílu přinášející nové hodnoty v sociálně ekonomickém i politickém rozvoji v Americe a obohacují i kulturní dědictví celé oblasti."
duben 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group