ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIDÉ Z TUNDRY A TAJGY

 

Nedozírná dálka tundry zbarvená odstíny blížícího se podzimu. Zasněžené štíty Uralu zvedající se na východě. To je domov kočovných pastevců sobů - Chantů. Toto etnikum je jednou z takzvaných malých národností severu. Spolu s příbuznými Mansy a nám známějšími Maďary patří do ugrické skupiny ugrofinské jazykové větve. Jejich počet se pohybuje okolo 20 tisíc. Oč menší je jejich počet, o to větší rozlohy obývají. Jsou to ohromné prostory západní Sibiře a především povodí veletoku Ob. Právě tato mohutná řeka se svými nesčetnými přítoky a okolní tajgou poskytuje chantským lovcům a rybářům dostatek potravy již po staletí.

Kočovné pasení sobů, převzaté severními skupinami Chantů až v 15. století od sousedních samojedských národů, a způsob života s tím spojený jsou vlastní také dalšímu etniku - Něncům. Skupina lesních Něnců se od tundrových bratří odlišuje nejen jazykovým dialektem, ale i způsobem života. Zatímco tundroví Něnci se živí převážně kočovným chovem sobů, tajga svědčí spíše lovu a rybolovu.

CHANTOVÉ

Zkuste se zaposlouchat do tichého šumu řek protínajících krajinu, a možná uslyšíte hlasy zvonečků na postrojích zapřažených sobů. Zařaďte se do dlouhého průvodu jejich saní a běžte s nimi. Po několika hodinách zastaví. Třeba na skalnatém ostrohu nad malou říčkou Ljok Jelec s vodou tak čistou, že se z ní dá pít.

Muži vypřáhnou soby a ženy začnou připravovat obydlí. Studený vítr fičí, ale ony v krásných barevných krojích ze silné látky nebo v podzimních kožíšcích nosí fošny tvořící podlahu stanu, dále rohože, kůže, stolky, nádobí a mnoho dalších věcí potřebných pro život v tundře. Nad tím vztyčí dvounožku z dlouhých tyčí zhnědlých kouřem a do kruhu staví další a další. Takto vzniklou kostru pokryjí dvěma vrstvami. Spodní silnou, izolační, a svrchní plachtou proti dešti. Za chvíli už uvnitř praská oheň. Ozve se: "Čaj piť!" Žena před vás postaví hrneček na čaj. Ze společné misky nebo dřevěné dížky budete jíst vařené sobí maso s těstovinami či rýží. Po jídle hospodyně umyje nádobí, utře a uklidí stolek. Zatím se rozhlédnete po obydlí. Ve středu hoří oheň, nad který se věší čajová konvice nebo kotlík. Naproti vchodu stojí větší stůl s petrolejkou - a televizorem. Při stěnách jsou rozloženy kožešiny a pokrývky. U vchodu bude možná chroupat svůj zelený oběd mladý domácí sob.


Jestliže v táboře zůstanete více dní, můžete vyrazit s některým z mužů ke stádu pasoucímu se v tundře. Bude-li pršet - jako že to není nic neobvyklého - a máte-li pouze nízké holiny, mokrá křovíčka dosahující nad kolena vám brzy v botách utvoří jezírka. Občas se zastavíte a váš společník sleduje dalekohledem krajinu. Nad tundrou se převalují cáry mlhy. Když konečně spatří roztroušené soby, začne je shánět do jednoho stáda. Asi vás pošle, abyste na něho někde počkali. Sám zatím za hlasitého volání a s pomocí psa prohání soby po okolí. Konečně vidíte stádo pohromadě. Les paroží, bekání zvířat, šustot a cvakání kopyt v měkké, vodou nasáklé půdě.

Krátká přestávka s horkým čajem a kusem sušeného masa. Protože je konec léta, ženete soby k táboru. "Hrr, da!" rozléhá se kolem. Nevolá pouze pastevec, ale i vy. Ženete soby přes pahorky porostlé trávou, údolíčky s vyššími keři, napříč malými i většími bažinami. To, že přes ně přejdou sobi, ještě neznamená, že přejdete i vy. Hlavně zachovejte chladnou hlavu, až vám nohy zmizí v bahnisku. Je-li však krásný slunný den, není práce u sobů až tak krušná. Chant sežene stádo dohromady, lehne si mezi keříčky a za chvíli spí. Ví, že stádo zatím půjde podle větru. Po nějaké době se vzbudí, řekne vám "pošli," a jde se dál. Sobi se střídavě brodí mělkým korytem malé říčky nebo postupují po břehu, kde se musejí chvílemi prodírat hustým vyšším porostem. Za zátočinou se objevil tábor s ladnými kužely stanů.

Odpoledne nastává další část práce se soby. Ženy se psy se rozestoupí kolem stáda, muži pomalu přicházejí. Stáčejí rozvážně své tenžany - lasa spletená z proužků kůže - a vyhlížejí si svůj cíl. Lov začíná. Chant se přiblíží k vybranému sobovi, popoběhne a vrhá tenžan. "Poděrži, podnimaj, mans, mans!" mísí se ruština s chantštinou. Následujete lovce a pomáháte, kam vás pošlou a kde je třeba. Tu přišlápnete paroh povaleného sobího samce, tu podržíte nohu, aby domorodce nezranil sob při marném boji o svoji mužnost. Mladí samci jsou kastrováni a letošní mláďata označena majitelovou značkou. Tu tvoří zářezy do uší, v některých případech z ucha ubyde podstatná část, spolu se znakem vyřízlým do husté srsti na boku zvířete. Takto se sobi a muži honí až do soumraku. S příchodem večera honička končí. Ženy se vracejí do stanů, muži kouří a povídají si. Znavení sobi se pomalu rozcházejí do šeřící se tundry. Slunce klesá k obzoru a okolní krajinu zbarvují odstíny žluté a červené. Na svazích nedaleké hory se rozprostřel neskutečný fialový závoj.

Život v táboře nekončí, je doba jídla. Proč vařit, vždyť ten malý sob, který leží v trávě, je ještě teplý. Zručné ruce stahují kůži, vyvrhují vnitřnosti a spolu s některými kusy masa je dělí do připravených nádob. Ženy už nesou nože a stoličky ze stanů. Jí se venku. Všichni se sesednou kolem hostiny a každý si bere, na co má chuť. Přece nechcete urazit! Že nemáte nůž? Ale tady je! "Vozmi eto!" Krvavá ruka vám podává žebro s kusem masa.

Tma halí tábor. Ve stanech hoří ohně a vy spokojeně popíjíte svůj horký čaj a díváte se do plamenů, nebo jako většina obyvatel tábora - na televizi. Jako doma! Spát můžete jít do svého stanu, nebo do jiného, kde je méně lidí. I když je pozdě v noci, dostanete ještě čaj a něco k snědku se také najde. Venku zmlkl agregát, žárovka zhasla. Žena rozžala petrolejovou lampu, oheň mihotavě ozařuje tváře. Chant trpělivě odpovídá na vaše otázky a dává vám možnost nahlédnout do minulého i současného života svého národa. Naslouchejte pozorně.

LESNÍ NĚNCI

Automobil se divoce zmítal a poskakoval. Opět jsem se ocitl nad sedadlem. Jakási deska ze stropu kabiny se uvolnila a povážlivě se nahnula nad naše hlavy. Kolja se vyklonil z okénka a bylo zřejmé, že neobdivuje krásu okolní krajiny, poničené těžbou ropy. Kolja je Něnec, lovec a rybář. Přestože postup těžařů zabírá jeho rodová loviště a mění je v ekologův zlý sen, vychází s "buravými", jak jim říká, dobře. Tak dobře, že jeho i nás vezou svým terénním autem směrem k domovu a bezstarostně se hostí jeho vodkou. Koljův tábor se ukrývá kdesi v hloubi sibiřské lesotundry, severně od obského města Surgutu.

Dohromady nás svedla náhoda, v Rusku pravidelná - vodka. Kolja přišel do osady ležící na železniční trati Moskva - Karotčevo nakoupit zásoby. Zásoboval se však i vodkou, a tak skončil na stanici milice. Když jsme se ve vesnici tázali po domorodcích, byl nám místními úřady "přidělen".

Vůz zastavil. Cesta ani to, po čem jsme dosud jeli, dál nevede. Nahodili jsme své "devadesátilitráčky" a vydali se za Koljou. Tajga nás pohltila. Za sebou jsme nechali těžební věže, potrubí i hořící plyn, a vstoupili jsme do jiného světa. Prodíráme se po břehu malé říčky. Pomalu se šeří. Kolja volá přes vodní hladinu do blížící se noci. Čekáme. Ze stínů a jemného mlžného závoje se tiše vynoří malá loďka - Viktor, Koljův soukmenovec. Táboří tu nedaleko se svou rodinou v jednom stanu. Zůstali zde jako poslední. Ostatní, včetně Kolji, odcestovali před šířící se těžbou hlouběji do tajgy. Tam je po několika dnech následujeme i my.

Přišli pro nás dva průvodci a my ve snaze udržet s nimi krok poskakujeme třicet kilometrů bažinami. Příroda je tu však nádherná. Stovky jezer, jejichž břehy tvoří krásné písčité pláže, jsou propojeny nenápadnými říčními zákruty. Krajina si doposud uchovala svou divokou tvář, ale i určitou melancholičnost. Kromě několika domorodců zde takřka nikoho nepotkáte.

Tajga, to je hlavně světlý sosnový les. Písečnou půdu pokrývá koberec lišejníků - oblíbená potrava sobů. Hojně zastoupená je i bříza. Její kůru používají Něnci již odedávna k výrobě různých krabiček a nádob. Lepší než papír je i při rozdělávání ohně. Důležitým stromem je limba - kedr. Z jejích šišek získávají chutná jádra (kedrové oříšky), dalším doplňkem potravy je množství tzv. "jagod" - borůvek, brusinek...

Početná a rozmanitá je i zvířecí říše tajgy. Jejím pánem a "hospodářem" je hnědý medvěd. Domorodci k němu chovají úctu. Když je nutné ho zabít, uspořádají na jeho počest "medvědí svátek". Důležitou součástí něneckého života i ekonomiky je sob. Poskytuje ošacení, potravu, v zimě pokrývku na stany (nazývané čumy), táhne saně - je nepostradatelný. Dříve hojný divoký sob v 80. letech, po stavbě železnice do Korotčeva, takřka vymizel. V místních lesích se občas ještě objeví los, jeho lov je ale omezen. Hojněji zastoupené jsou menší druhy - zajíci, lišky, veverky, hranostajové a také burunduk - zemní veverka. Z ptáků převládají vodní - kachny, čírky, nad jezery krouží rackové a chaluhy. Za kořistí se z nebe občas snese orel - kanum. Na písečných přesypech v lesích tu žijí tetřevi, ve větvích limb poskakují ořešníci - kedrovky.

Až takřka za tmy dorážíme do tábora. Tvoří ho čtyři čumy, krčící se v řídkém lesíku na břehu jednoho z jezer. Přišourali jsme se k ohni na prostranství před stany, kde unikáme útokům zuřivých komárů. Noc trávíme u bratrů Arťoma a Sergeje a hned druhý den je pro nás postaven čum vlastní, byť poloviční.

V táboře žije okolo třiceti členů rodu Pjak, náležícího ke skupině něneckého etnika tzv. lesních Něnců. Z celkového počtu 34,2 tisíce Něnců tvoří lesní jen malou část v počtu asi 2 tisíc. Jejich domovem jsou lesotundry purovského a nadymského rajonu Jamaloněneckého autonomního okruhu. Jazykově něnečtinu řadíme do skupiny samojedských jazyků uralské rodiny. Něnecké názvy zdejších jezer a řek nezní jen u táborových ohňů, ale nalezneme je i na mapách. Odkazují například ke jménům rodů - Aivasjedapur lze přeložit jako "velká řeka rodu Aivasjeda". Svá jména si vysloužily i osady ruského obyvatelstva. Nepřipadají mi ale příliš lichotivá - Purpe například znamená "smradlavé místo".

Lovecká sezona zde začíná v září, kdy tudy táhne vodní ptactvo. Dříve Něnci natahovali nad hladinou jezera sítě a naháněli do nich ptáky. Dnes už k lovu používají brokovnice, ale ještě ve 20. letech používali luk s tupými šípy. Brokové pušky jim zde slouží i k lovu větší zvěře, lovci si dle potřeby nabíjejí speciální kovové nábojnice. Místo broků je možné vložit mohutnou olověnou střelu na vysokou či dutý váleček pro setkání s nevrlým medvědem.

S blížící se zimou nastává čas lovu kožešinové zvěře - veverek, lišek, hranostajů... Lovcův pohyb zimním lesem umožňují dřevěné lyže-sněžnice, někdy podlepené kůží. Na delší cesty se vedle tradičního sobího spřežení používají i sněžné skútry. Puška s uříznutou hlavní a pažbou pak dovoluje lovit i za jízdy. Vedle soba je dalším důležitým dopravním prostředkem kaldanka - malá a, jak jsem se mohl přesvědčit, velice vratká loďka vydlabaná z jednoho kmene. Plavci obeznámenému s místní složitou sítí jezer a řek dovolí plout na velké vzdálenosti a ušetří ho namáhavého pochodu po bažinatém terénu.

Veverky se v tajze vyhledávají pomocí loveckých psů. Ti je zaženou na strom a štěkotem přivolají lovce s malorážkou. Běžně se zde používají kupované kovové pasti - železa, také však starší typ pasti, která zvíře usmrtí nastraženým dřevěným břevnem.

Medvěd, jak jsem již zmínil, se neloví často. Napadá-li však soby, postaví lovci okolo strženého kusu ohrádku se smyčkou a čekají opodál v úkrytu. Jestliže se medvěd do nástrahy chytí, je třeba včas zaútočit a dobře mířit. Sergej vzpomíná na svůj první lov na medvěda: "Bratr se už chystal vystřelit, ale já jsem se na něho strachy s křikem pověsil: nestřílej, nestřílej!" Lov zřejmě dopadl dobře, když se s námi Sergej mohl o svůj zážitek podělit.

Malí chlapci pobíhají lesem s luky a prohánějí po stromech burunduky. Jen co trochu povyrostou, přehodí si přes rameno malorážku a hrdě vyrazí s otcem na opravdový lov. Velkou část ulovených kožešin i ryb Něnci prodají. Za utržené peníze nakoupí zásoby mouky, soli, cukru a dalších nezbytných, v tajze těžko sehnatelných věcí.

I mně byla propůjčena brokovnice s náboji a Arťom mě vzal na lov kachen. Křižovali jsme říčky a jezera. Domorodec vysvětloval, kde a proč ptáci bývají. Tiše jsme pluli zátočinami, opatrně se plížili lesem a ve mně se ozvala lovecká vášeň - a to tak silně, že jsme si už odpoledne pochutnávali na pernatých darech přírody.

Rybolov je poněkud méně vzrušující, ale pro místní obyvatele neméně důležitý. Něnci buď přehrazují říčky tzv. zápory - soustavou prutů vetknutých do dna, které umožňují rybám přímou cestu do nastavené vrše, potažmo na pánev, do sušárny, či udírny, nebo loví rovnou do sítí. Ať už napnutých proti proudu, nebo zatahovaných po hladině. Lov do sítí je možný i v zimě, skrze systém do ledu vysekaných děr.

Večerem se nesou údery sekery - Arťom chystá dřevo na oheň. Jeho bratr Sergej pravidelnými tahy nože opracovává část nových saní. Chvílemi se zastaví, hledí do plamenů a vypráví příhody z lovů, plné zvuků běžících zvířat a úspěšných zásahů. Tak žijí po generace, obklopeni kdysi nekonečnými lesy. Jejich divoká tajga se však stále zmenšuje. Postup toho, čemu se říká civilizace, je nezadržitelný.
květen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group