ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AČUÁROVÉ - LOVCI LEBEK Z AMAZONIE

 

Ukryti v amazonské džungli na hranici mezi Ekvádorem a Peru, čtrnáct dní cesty rychlou chůzí od nejbližší pozemní komunikace, žijí v izolaci, daleko od civilizace Ačuárové. Patří spolu se Šuáry, Aguaruny a Huambisy do jazykové skupiny Jivaro - nechvalně známých lovců lebek, které před půl stoletím navštívili jako jedni z prvních odvážlivců Hanzelka se Zikmundem (magazín Koktejl, 12/1997). Ačuárové patří mezi ty domorodé kmeny v Jižní Americe, které zatím nejméně přijaly vliv okolního světa. Odlehlost jejich území a válečnická povaha byly pro ně požehnáním - znemožnily přístup těžařským společnostem. Ačuárové žijí na sporné hranici, kde obě sousední země občas válčily a stále je zde napjatá situace. I to je jeden z důvodů, proč je celé jejich území stále nedotčené. Aby tomu tak bylo i nadále, vznikl projekt na ochranu Ačuárů - Kapawi. Jeho úspěchy a nezdary mohou být příkladem pro domorodé kultury celého světa.


LIDÉ PALMY AGUAJE

Je brzy ráno a ospalá metropole Ekvádoru Quito se probouzí k životu. Na obzoru západně od města zlověstně bafá a čoudí sopka Pichincha a já spěchám do hangáru na odlehlém kraji letiště, kde už čeká malá soukromá Cessna, která mě má za Ačuáry dopravit. Přistávací dráha je v džungli krátká, a tak nesmíme překročit hmotnostní limit ani o jediné kilo. Po zvážení všech zavazadel i cestujících čeká pilot už jen na příznivé počasí. Jedna z ženských organizátorů výpravy, Paulina Moreno, neustále mluví vysílačkou s kolegou Paulem, který na nás čeká v džungli. Po třech hodinách konečně hlásí: "Obloha se tady nad džunglí otevřela, mraky a mlha jsou pryč, nyní můžete přiletět. Ale rychle, počasí se mění každou minutu!"

Mechanik roztočí vrtuli a náš železný pták se už vznáší nad Quitem. Vletíme do mraků, které se po chvíli rozestoupí, aby nám odhalily zasněžený kužel vulkánu Cotopaxi. Brzy pak už opět klesáme podél předhůří Kordiller a před námi se otevře fantastický pohled na nedozírný koberec džungle - roviny, která se odsud bez jediného většího kopce táhne téměř čtyři tisíce kilometrů napříč kontinentem až do míst, kde se Amazonka vlévá do Atlantiku. Jako bychom letěli nad zeleným mořem. Barevné odstíny tady však neznamenají přechod z mělčiny na hlubinu, ale představují jednotlivé stromy a druhy vegetace Amazonie. Sledujeme tok řeky Pastaza a jejích přítoků. Ty si v četných meandrech razí cestu džunglí, kde rostou i palmy aguaje, podle kterých se také zdejší obyvatelé nazývají - Achu Shuar - "lidé palmy aguaje". Chtějí se tak odlišit od svých sousedů Šuárů - Maraya Shuar, neboli "lidí z hor", s nimiž donedávna vedli neustálé války. Ručička výškoměru pomalu klesá a my se snášíme vstříc náruči džungle. Napětí vzrůstá. Nevidíme totiž žádnou přistávací dráhu. Po půl druhé hodiny dlouhém letu zasvištíme nad korunami stromů, přeletíme řeku a před námi se na poslední chvíli náhle objeví rozblácená přistávací dráha. Tvrdý náraz na měkkou plochu. Letadlo několikrát poskočí a pilot začne zběsile brzdit. Zastaví stroj sotva několik metrů od zelené stěny džungle na konci ranveje, uprostřed ačuárské vesnice Wayusentsa.

KAPAWI

Přivítá nás Ačuár "strýc Walter" v čelence z tukaního peří a s vážnou tváří pomalovanou vzory používanými při vítání hostů. Sejdeme k řece Capahuari, po které ještě dvě hodiny plujeme na dlouhé motorové kánoi do Kapawi - naší základny, která má stejný název jako projekt na ochranu Ačuárů. "Ten začal v roce 1993 Daniel Kouperman, který v duchu ekoturismu dal dohromady organizace reprezentující Ačuáry - FINAE (Federace ekvádorských Ačuárů) se soukromým investorem a neziskovou organizací The Pachamama Alliance. Společně v srdci teritoria domorodců nechali Ačuáry postavit jejich tradiční stavení určené pro výzkumné a turistické účely. Celé ubytovací zařízení připadne po 15 letech do správy Ačuárům, kteří se postupně učí od Ekvádorců, jak vše spravovat," vysvětluje ekvádorský průvodce David. Správce celého Kapawi Paul dodává: "Z 30 zaměstnanců v Kapawi je 7 Ekvádorců a 23 Ačuárů - kromě průvodců pracují jako kuchaři a údržbáři. Dostávají na ekvádorské poměry dost slušný plat. Snažíme se, aby se Ačuárové střídali v Kapawi vždy po dvou letech, aby tak měli postupně všichni šanci se zaučit a vydělat nějaké peníze." Kapawi navíc platí 2000 USD ročně a 10 USD za každého turistu organizaci FINAE. Ta prostředky rozdělí mezi ačuárské komunity - trochu více těm, které žijí blíže Kapawi, protože jsou vystaveny většímu dopadu turismu. Komunita pak za přidělené peníze nakoupí například solární panely nebo vysílačku či léky.

WACHIRPAS

Náš zkušený ačuárský lodivod Klemente nahodí motor a společně s průvodcem Davidem a strýcem Walterem, který bude naším prostředníkem a tlumočníkem při jednání s Ačuáry, vyrážíme z Kapawi po proudu řeky Capahuari. Její úzké koryto prochází panenskou džunglí. Za každým zákrutem má pro nás překvapení - tu se na kmeni vyhřívají želvy, tam zase zahlédneme sladkovodního delfína, pak si s námi hrají na schovávanou vydry, z větve nad vodou nás pozoruje opice a v korunách stromů hnízdí chocholatí hoacinové, poletují tukani s mohutným zobákem, vřeští barevní papoušci ara a každou chvíli těsně nad hladinou proletí rybařík. V klidné zátoce na chvíli hodíme do vody udice s masem a brzy vytáhneme dvě velké piraně. Jen jediná chybička při vyndavání zaseklého háčku z úst stačila, aby ryba svými ostrými zuby přejela Davidovi po prstě. Ten hned začal krvácet jako po říznutí žiletkou.

Doplujeme na soutok s řekou Pastazou a ještě chvíli pokračujeme po proudu až do ačuárské vesnice Wachirpas. Walter vyjednává naši návštěvu. "Přijme nás uwishin - šaman," špitne a vede nás po kluzkém blátivém břehu pryč od řeky směrem k ačuárskému stavení, kterému se říká jea. Právě se spustil tropický liják, ale my ještě musíme čekat před domem, než nás jeho majitel sám vyzve, abychom vstoupili. "Ačuárská obydlí jsou až 23 metrů dlouhá, 12 metrů široká a 7 metrů vysoká a někdy v nich žije až dvacetičlenná rodina. Velikost stavení ukazuje na to, jak je mocný jeho majitel. Ačuárové chtěli mít vždy hodně žen, dětí a velký dům," ukazuje Walter na šamanovo stavení oválného tvaru, které je celé postavené bez jediného hřebíku, pouze z materiálů, které Ačuárové našli v džungli. Na konstrukci střechy použili klády z palem a palmové listí, stěny jsou pak udělané z bambusu bez jediného okna a jen s dvěma úzkými vchody.

U ŠAMANA

"Wiňa jai," zdravíme se s šamanem, který nás pozval dovnitř. Vstoupili jsme vchodem do západní - mužské části domu zvané tankamash. Ve středu místnosti rozpoznáváme v šeru muže sedícího na dřevěné sedačce s vysokým opěradlem. Na sobě má plátěné kalhoty a béžové tričko s vyšisovaným nápisem Sport. Zezadu vyjde žena a všem nám přinese nevábně vypadající páchnoucí nápoj čiču. Podobně jako Hanzelka se Zikmundem cítím z té nabízené mělké misky už "na vzdálenost několika kroků nakyslý pach hustého nápoje. Nažloutlá tekutina připomíná vůní směs kvašených okurek a zkysaných brambor... je to nápoj i pokrm v jedné podobě". Bylo by hrubou neslušností odmítnout, a tak s velkým přemáháním usrkám asi polovinu misky. Po úvodním obřadném přivítání a zdvořilostní konverzaci v ačuárštině - v tom zvláštním melodickém jazyce, kde se od sebe neoddělují slova ani věty - se na mě šaman obrátí: "Odkud jsi a kolik tam u vás žije lidí?" Když Walter přeloží moji odpověď, šaman jen uznale zabručí: "To je moc, to si nedovedu ani představit. Víte, ještě před třiceti lety jsem žil jen sám s rodinou. Skrývali jsme se v džungli a válčili se sousedními Šuáry i se znepřátelenými rodinami Ačuárů. První 'cizince' jsem potkal, až když jsem se přestěhoval k řece Pastaze. Zde měli základnu vojáci, kteří stráží hranici s Peru. Tehdy jsme si vůbec nerozuměli, a to až do doby, kdy se několik Ačurárů naučilo španělsky. Vlastně jsme si nic ani nevyměňovali - oni měli vlastní jídlo a my také. Výjimkou byla sůl, kterou nám jednou nabídli a my ji používáme dodnes." Šaman se na chvíli odmlčí, dá si mohutný doušek čiči, odplivne na obě strany a pokračuje: "Pak přišli misionáři - ti nám řekli, abychom přestali válčit, nastěhovali se do společných vesnic, postavili kostely a školy. Velká část Ačuárů (z celkového počtu asi 4000 - pozn. autora) tak skutečně učinila." Co chvíli nám přijde nalít čiču jiná žena či dívka. Opatrně se ptám, jak početná je šamanova rodina. "Myslím, že jsem měl asi 35 dětí, které mi dalo mých pět žen. Tři ženy a mnoho dětí bohužel už zemřely - nejčastěji na uštknutí hadem," říká odevzdaně, bez jediného náznaku zármutku.

LÉČENÍ

Všichni Ačuárové znají řadu účinných léčiv. Odvarem z kůry zahánějí průjem a bolesti žaludku, průjem naopak vyvolávají odvarem z kořene guayusa, který působí také zvracení při střevních a žaludečních problémech. Mízu jiného stromu používají na vyhánění škrkavek, a na horečky zase mají odvar z listí. Každá ačuárská žena tedy pěstuje základní léčivé byliny a muži vědí, kde léčivé rostliny v džungli najít. Pokud ovšem někdo onemocní tak, že jej rodina sama nedokáže vyléčit, musí za šamanem. A když ani on na nemoc nestačí? Správce Kapawi Paul vysvětluje: "Ačuárům dáváme západní léky jen v případě, že mají nemoc, kterou nedokáže vyléčit ani šaman. K tomu jdou vždy nejdřív. Pokud jim nepomůže, přijdou za námi. To je hlavně v případech, když se nakazí nemocí od bílých lidí. Zatím měli jen chřipku, kterou dřív neznali a jejich přírodní medicína jim na její léčení nestačí."

ŽENSKÝ SVĚT

Ve světě Ačuárů je přesně vymezená dělící čára mezi světem mužů a žen. Manželky a dcery žijí ve východní části domu ekent, kde vaří na ohništi, starají se o děti a spí na bambusových rohožích. Venku patří ženám zahrádka u domu. Ačuárové věří, že většina rostlin a zvířat jsou lidé obdaření duší - wakan, a mohou tak ovlivňovat lidské chování. Ženy se proto obrací na nunkui, mytickou matku všech rostlin. Ženy se o rostliny starají jako o své děti a také s nimi rozmlouvají prostřednictvím anent - tajných zpěvů velké poetické síly. Anent nakazuje rostlinám, aby se množily a rychle vyrůstaly. Zpěvy mají zaručit přítomnost matky rostlin nunkui v zahradě, kde ženy obvykle pěstují i více jak sto druhů rostlin. Mezi nimi jsou obvykle banány, sladké brambory, čili papričky, cukrová třtina, ananasy, papája, cibule, fazole, řada léčivých a narkotických či jinak užitečných rostlin, jako je genipa, z níž vyrábí přírodní barvy, kterými si zdobí obličej. V žádné zahrádce nechybí maniok (Manihot esculenta). Právě z něj se dělá nejdůležitější ačuárský nápoj i jídlo nijiamanch. "Maniok nejdříve rozžvýkáme v ústech a pak vyplivneme do hliněné nádoby. Zde ho necháme kvasit a za den je nijiamanch hotový. Pokud připravujeme pití na oslavu, tak necháme nijiamanch kvasit i dva tři dny, abychom si užili více zábavy," vysvětluje později Walterova žena, která má s cizinci povoleno mluvit. "Když maniok kvasí několik dní, je to potom pěkně silný alkoholický nápoj. Při oslavách se jím pak opijí všichni včetně dětí téměř do němoty," šeptá mi do ucha průvodce David a dodává, "připravit dobrou čiču je opravdovým uměním, ve kterém ženy dokonce i soutěží. Porotou jsou muži z celé vesnice." To už přichází opět šamanova žena, která podává nijiamanch - čiču z manioku - předepsaným způsobem: nejdříve špinavou rukou vyndá z nápoje zapomenutá vlákna manioku, pak odvrátí hlavu a vždy podá misku tak, aby nedošlo k očnímu kontaktu mezi ní a hosty.

SVĚT MUŽŮ

Ačuárským mužům patří džungle - tam loví, bojují a milují se se svými ženami. Zvířata, která loví, považují za lidské bytosti. Chovají se k papouškům a opicím jako ke svým švagrům, kteří musí být svedeni tajným zpěvem anent a přilákáni pomocí magického zaříkávání. Lov také vyžaduje souhlas "matky zvířat" - obávaného ducha, který dohlíží na kořist lovce. Tomu povolí zabít jen zvířata, která nezbytně potřebuje pro obživu své rodiny. Právě kvůli obavě z "matky zvířat" si Ačuárové uchovali ve svém okolí až do dnešních dnů džungli s dostatkem potravy pro přežití.

"Ano, máme už také střelné zbraně, ale ty používáme jen výjimečně. Obvykle jen v případech vyřizování účtů kvůli ženám. Pokud si k některé z mých žen dovolí nějaký muž něco nepřiměřeného, dojdu do jeho vesnice a zastřelím ho. Na lov zvěře používám vždy foukačku - je lepší a tišší. Na nepřátele ovšem také někdy střílíme jedovatými šípy. Počkáme si na ně na stromě, a když se přiblíží na dostřel, trefíme je jedovatými šípy."

ŽIVOT LOVCE LEBEK

"Narodil jsem se před 65 lety nedaleko odsud proti proudu řeky. Pocházím z rodiny udatných bojovníků. Sám jsem zabil mnoho nepřátel. Měl jsem devět žen. Jedna zemřela na uštknutí hadem, další mě opustila a jednu jsem sám zabil, protože se vždy dívala po jiných mužích. Teď mám tedy jen šest žen a jsem otcem dvaatřiceti dětí," představil se ačuárský náčelník Tsamarin autorovi knihy "Mundos Amazonicos" a pokračoval ve vyprávění svého životního příběhu, který je typický pro řadu tradičních ačuárských mužů - lovců lebek. "Jak víte, Ačuárové vždy chtějí mít arutam, moc, která dává energii a sílu (podle antropologa Philippe Descola je arutam duch předka, pozn. autora). Abych arutam našel, vydal jsem se na několik dní k řece Capahuari. Vzal jsem si hodně tabáku a omamného natemu. Konečně jsem viděl svůj arutam - přišel v podobě tukana a řekl mi, že zabiji osm lidí. Jenže já jsem pak zabil jen pět. A tak stále nežiji v míru, protože misionáři teď války zakázali, a já jsem starý, už nemůžu mít žádnou smlouvu s arutam. Zabíjení totiž není vůbec lehká věc. Vyžaduje přípravný rituál, který předchází odplatné válce. Nejdříve musím být plný síly, najít svůj arutam. Bez toho do války nemohu jít. Já jsem například zabil svého nepřítele Asamata, protože jedna z mých dcer zemřela na kletbu a šaman mi řekl, kdo ji seslal. Proto jsem se musel pomstít. Shromáždil jsem přátele a vysvětlil důvody vražedné výpravy. Na tu jsem vybral jen ty nejlepší. Šel i jeden mladý muž, který se tak bál, až zvracel - tak jsme ho vzali alespoň jako kuchaře. Všichni jsme si namalovali obličeje tak, aby nikdo neviděl strach na našich tvářích. Došli jsme až k Asamatově domu. V úkrytu jsme čekali na příhodnou chvíli. Ta nastala, když se vydal k řece. Zabil jsem ho zezadu. Všichni jsme pak rychle zmizeli."

SVĚT SNŮ

Sny mají ve světě Ačuárů klíčový význam. Jejich prostřednictvím se dorozumívají s přírodními bytostmi. Během snění se duše uvolňuje z vazby s tělem a putuje do jiného prostorového rozměru. Tam se potká s jinými dušemi, které obvykle patří bytostem neviditelným, mytologickým, nebo s dušemi rostlin či zvířat - jednoduše dušemi, které nemohou mluvit. Interpretace snů hraje důležitou roli v každodenním životě. Sen kuntukunar je předzvěstí úspěšného lovu, ale sny mesekramprar předpovídají nemoc, rozpory a nešťastné události. Prostřednictvím kuntukunar také posílají zprávy duchové-průvodci, nepřítomní či mrtví příbuzní. Ačuárové proto při západu slunce zpívají anent, volání po dobrých snech.

Duše Ačuárů podnikají také dobrovolné cesty pod vlivem halucinogenních látek, jako je ayahuaca (natem). Pod jejich vlivem jsou šamané schopni vidět v těle jejich pacienta tsentsak, oštěpy, které způsobují nemoc. Pomocí halucinogenních přípravků se šamané spojí se svými asistenty - jaguáry, anakondami a duchy džungle - aby lépe přemohli protivníka.

POHŘEBIŠTĚ V DOMĚ

Jsem na návštěvě u Fernanda Antika, vůdce komunity Wayusa, ležící asi hodinu od Kapawi proti proudu řeky Capahuari. "Časy se rychle mění. To se týká i uzavírání manželství. Vlastní akt zůstal ovšem stejný. Když nastane ten správný čas, muž vstane ve tři ráno a vydá se do jiné vesnice, kde se zeptá otce rodiny, jestli si může vzít jeho dceru. Pokud s ním otec vypije čiču, znamená to, že je dívka provdána. Rozdíl je v tom, že dnes si moji synové dívku vybírají a znají ji často už předtím, než se stane jejich ženou. To můj děda uviděl babičku, a hned byli po svolení jejího otce svoji. Ačuárové se dříve vdávali v 18 letech, i mladší. Teď vyčkávají, dokud nejsou schopni zabezpečit rodinu," odmlčí se Fernando a ukáže na svého syna, "podívejte, on se chce nejdříve naučit vše o džungli, rostlinách a zvířatech a teprve pak se oženit. Sám doufám, že to bude brzy, protože žena stárne a je už na čase, aby za ni zastala práci synova manželka. Bohužel je stále těžší ženu najít, protože je ve vesnicích více chlapců než dívek. Navíc syn musí žít ve vesnici své ženy. Kdyby chtěl zůstat ve své vesnici, musel by zaplatit otci své budoucí ženy dva miliony sucre (asi 200 USD, pozn. autora)."

"Mezi Ačuáry se vždy děti musí postarat o své rodiče až do doby, než zemřou. Pak je pochovají přímo v domě, kde s nimi žijí nadále," vysvětluje můj nový ačuárský prostředník a tlumočník Ruen Shakai. Trochu netaktně se optám: "V jaké části domu své předky pochováváte?" Fernando kývne hlavou směrem na jílovitou podlahu pod mýma nohama: "No přece v tankamash - části pro muže a hosty."

IN NOMINE DEI

"Podobně jako v celé Latinské Americe, byli i misionáři mezi Ačuáry nejinformovanější a nejvlivnější cizinci - závisela na nich i ekvádorská vláda, která si přála Ačuáry integrovat do společnosti," píše antropolog Philippe Descola.

"Před příchodem misionářů se Ačuárové schovávali v lese, bojovali mezi sebou. Nyní žijeme v míru. Můžeme v klidu pracovat a máme se lépe. Dříve nebyl ani čas lovit, když jsme museli být stále na stráži před příchodem pomstychtivých bojovníků z jiné rodiny nebo kmene," vzpomíná Arias, postarší muž z vesnice Wayusentsa. Život Ačuárů se od příchodu misionářů dramaticky změnil. Už se neskrývají roztroušeni po malých skupinách v džungli. Většina žije v komunitách, kterých je v současnosti asi padesát. Tu největší tvoří 150 lidí, ale v ostatních žije obvykle mnohem méně než sto členů. "Téměř všichni mají tady příjmení Bergas, které jim dal otec Botaso z Itálie," upřesňuje David.

Ačuárové byli zvyklí žít v malých komunitách a nejčastěji jen v rodinném kruhu. Navíc stále kočovali, aby si zajistili potřebné množství potravy. Amazonská džungle nemá dostatek jídla pro mnoho lidí žijících na jednom místě, a tak když se Ačuárové usadili ve velkých vesnicích, začali být závislí na přísunu potravy, nebo přinejmenším na modernějších zbraních a náčiní zvenčí. Podobná situace nastala i například na kanadském severu, kde vláda postavila v dobré víře Inuitům (Eskymákům) stálá obydlí, aby brzy zjistila, že bez pomoci Ottawy zemřou původní obyvatelé severu hlady.

"Misionáři změnili zásadním způsobem náš život. Dříve jsme měli mnoho dětí, aby nám pomáhaly. Dnes už jich mají mladé rodiny mnohem méně, protože je musíme šatit a to je drahé - do školy zřízené misionáři už nemohou děti přijít v bederní roušce a potrava se také shání pro více hladových krků stále obtížněji," potvrzuje Walter. Ten ostatně žije jako jeden z mála sám. Odstěhoval se z vesnice Kapawi po hádce se svým bratrem. Jeho děti vychovává manželka a do školy docházejí jen občas. Walterova manželka je vzdělaná, a tak i děti už umí mluvit španělsky.

"Teď nás misionáři učí španělštinu a to je dobře," přidává se Ariasův soused Washikta. "Jednou mě kousnul jedovatý had a misionáři mě v bezvědomí odvezli letadlem do nemocnice. Když jsem se probudil, neznal nikdo okolo ani slovo v ačuárštině a já neuměl španělsky. Byl to hrozný šok. Dnes si myslím, že se nám španělština může hodit."

Zdá se, že Ačuárové měli štěstí na dobré misionáře, nebo na ty "špatné" už zapomněli či si vzpomenout před cizincem nechtějí. V každém případě dřívější zkušenost sousedních Šuárů s misionáři je mnohem smutnější. Jak píší Hanzelka se Zikmundem, tamější misionáři využili domorodce k výnosnému obchodu a některé i nepřímo zotročili. "Takhle se tedy vyrábí štěstí a zdar, takhle vypadá zblízka obraz 'zanícených a obětavých kněží a mnichů šířících s nasazením života křesťanskou víru mezi divochy!' Lidí, kteří - podle tvrzení církve - obětují víře svoje osobní pohodlí, zdraví, životy! Všechno jen proto, aby divocí indiánští pohané z pralesa byli spaseni před věčným zatracením. Všechno in nomine Dei," píší čeští cestovatelé v knize "Za lovci lebek".

KRÁTKÉ VLASY, KRÁTKÝ ROZUM


Ačuárové mají dodnes nakrátko ostříhané vlasy - zvyk z doby, kdy se chtěli podobat bílým. Nyní jsou Ačuárové opět hrdí sami na sebe, již se nestydí za to, že jsou primitivní divoši - jak jim říkali misionáři. Někteří si opět nechávají narůst dlouhé vlasy.

"Když sem v šedesátých letech dorazili první misionáři, Ačuárové si ostříhali vlasy, protože chtěli vypadat stejně jako běloši. Nedávno sem přišli první turisté, kteří si přáli vidět skutečné Ačuáry a jejich původní kulturu. Ačuárové zjistili, že si jich tito bílí lidé nejvíce cení, když jsou sami sebou. Přestali se stydět za to, že jsou - slovy misionářů - 'primitivní kmen z džungle', a začali být hrdí na to, co všechno dovedou," říká správce Kapawi Paul. "Návštěvníkům - turistům i vědcům - začali Ačuárové ukazovat své schopnosti a dovednosti. A tak těmito kontakty nejen získávali nové užitečné vědomosti, ale využili a předali své znalosti rostlin a zvířat."

Ačuárové jsou schopni rozpoznat většinu z 518 druhů ptáků, kteří v okolí Kapawi žijí. Znají také všechny zdejší stromy, rostliny a živé tvory včetně jejich případného léčivého nebo jiného praktického použití. "Už jsem se naučil pojmenovat téměř tři sta druhů ptáků, které v okolí Kapawi žijí, a to ve španělštině, latině i angličtině," říká průvodce Ruen, který sám umí kromě ačuárštiny jen trochu španělsky. "Je opravdu fantastický - vidí a identifikuje pouhým okem i ty nejmenší ptáčky, kteří sedí vysoko ve větvích," chválí si práci Ruena John a Susan Leopoldovi, ornitologové z Floridy, kteří sami při pozorování opeřenců používají velké dalekohledy. "Ruen se nikdy nezmýlí - je vidět, že zde vyrostl." Paul zdůrazňuje: "Ačuárové zjistili, že i oni mohou být bílým lidem užiteční právě díky dovednostem, které si předávají už po generace. Pomalu si uvědomují, že je dobré, aby si zachovali svou původní identitu."

NEMOCNÝ PASAŽÉR

Paul dostává vysílačkou zprávu, že v jedné ačuárské vesnici je nemocné dítě, které potřebuje odvézt na ošetřovnu do ačuárské vesnice Kapawi u naší stejnojmenné základny. Ve smluvenou hodinu přirážíme u kluzkého jílovitého břehu, kde na nás už čeká ačuárská rodina. Nastoupí rodiče i dvě děti s mnoha zavazadly. Vyrážíme proti proudu, který zvládáme jen díky silnému motoru a zručnosti lodivoda Klemense. Ten zná na Pastaze každou peřej. Po půl hodině dorazíme do Kapawi. Paul pomáhá rodině vystoupit a starostlivě se optá: "Kdo je tady ten marod?" Následuje ticho, ve kterém si uvědomíme, že jsou všichni zdraví - nikdo nejeví známky vysokých teplot a vysílačkou anoncované kožní nemoci. "Jen se jim nechtělo pádlovat dvě hodiny proti silnému proudu řeky za příbuznými do Kapawi, a tak předstírali nemoc, aby se mohli svézt na lodi," cedí naštvaně mezi zuby Paul.

KDO JE VINEN?

Průvodce David k tomu později dodává: "Ačuárové z okolních komunit si už zvykli na naši přítomnost a štědrost. Problém je v tom, že pokaždé když jim dáme například trička, tak chtějí ještě kalhoty. Dostali solární panely na místní nemocnici, a všichni hned žádají rozvod elektřiny do svých chýší roztroušených v džungli. To aby si mohli svítit a poslouchat rádio. Jednoduše chtějí stále víc a nemají nikdy dost. Problém je v tom, že si Ačuárové už zvykli, že dostanou většinu věcí zadarmo. Jen pasivně přijímají, aniž by pro to sami něco aktivně udělali. Chyba je na straně vlády a misionářů. Ačuárové nemohou za to, že zcela přirozeně chtějí mít co nejvíc za co nejmíň práce, když jsme je my běloši zkazili a rozmazlili."

DUCH JURIJRI

Během mnohaletého pobytu mezi Ačuáry zjistil antropolog Descola, že v jejich myšlenkovém světě existuje duch, kterého se bojí nejvíce - jurijri. Je to bílý, vousatý kanibal oblečený jako dobyvatel. Žije v podzemních městech, kde jsou dálnice s auty a mnoho hluku. "Není obtížné poznat v duchu jurijri metaforu pro změny, které ohrožují Ačuáry neúprosným postupem moderního světa a jeho mechanického kanibalismu," píše slavný antropolog Philippe Descola ve své knize "The Spears of Twilight. Life and Death in the Amazon Jungle", vydané v roce 1996, a ptá se: "jak dlouho ještě bude uzavřen jurijri v paralelním světě, než pronikne na půdu lidí palmy aguaje?"




EKOTURISMUS

Velká část z 350 milionů lidí, kteří tvoří domorodé obyvatelstvo celého světa, žije v odlehlých, těžko přístupných oblastech. O jejich území soupeří řada zájmových skupin, jako jsou stavitelé vodních elektráren, dolů na nerostné suroviny nebo težaři dřeva či misionáři. Jedněmi z posledních dobyvatelů srdcí divochů jsou i ekoturistické společnosti. Mohou být jejich projekty přínosem původním obyvatelům odlehlých koutů Země, nebo je to jen jiný způsob, jak z domorodců vytěžit?

DESETILETÍ DOMORODCŮ

Desetiletí 1995-2004 vyhlásila OSN dekádou domorodých obyvatel. Během této doby by měly Spojené národy, vlády členských zemí, nevládní a jiné organizace zlepšit ochranu lidských práv domorodých obyvatel. Toto přání přichází více jak půl století od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, podle níž jsou všechny lidské bytosti narozeny jako svobodné, sobě rovné v důstojnosti a lidských právech. Ochrana náboženských obřadů, zvyků, rituálů, vlastnictví tradiční půdy, posvátných míst, ústní tradice, práva na sebeurčení či přístupu ke vzdělání ve vlastním jazyce nebo účast na rozhodování o vlastních záležitostech - to vše stále zůstává mnohdy přáním, než realitou, která se především na okrajích civilizace značně liší.

NA OKRAJI CIVILIZACE

"I pro oko člověka bez předsudků jsou okraje civilizace jen zřídkakdy atraktivním místem. Na celém světě se odehrává skutečný hraniční konflikt v těchto jen málo civilizovaných místech," píše žák legendárního antropologa Claude Lévi-Strausse, Philippe Descola a pokračuje, "vše začalo více než před stoletím, kdy se hrstka kmenů postavila proti lidem, kteří je chtěli vyhnat z jejich posledních útočišť. Přišli rolníci hledající půdu, pastevci dobytka nebo plantážníci, nadnárodní společnosti hledající naftu, zlato, drahé kameny či vzácná dřeva. Společně v tomto neslavném dobývání vytvořili z hranic civilizace bezútěšná místa." Sám Descola pobýval více než dvacet let mezi Ačuáry v místech, která byla za hranicí civilizace. Těch je však stále méně a otázkou je, jak je uchovat. Je tím řešením ekoturismus a v čem spočívá?

VZÁJEMNÝ PROSPĚCH

"Víte, myšlenka Kapawi je dostat do džungle lidi, kteří mají velký zájem o přírodu nebo kulturu Ačuárů. Pobyt tady je sice velmi drahý, ale to je kvůli tomu, že chceme být maximálně ekologičtí - používáme jen solární energii, recyklujeme a odvážíme odpad z džungle letadly, používáme čtyřtaktní motory na lodích, ekologická mýdla a podobně," hrdě vysvětluje správce projektu Kapawi Paul a dodává, "děláme pravý ekoturismus - skutečně přátelský k přírodě, kterou chceme zachovat i pro další generace. Je pravda, že za dvacet dolarů na den vás kdejaká cestovka zavede do džungle. Neřeknou vám ale, že z jejich levných motorů kape olej a že nechají odpadky přímo v lese."

"Pokud se ekoturistické projekty plánují v konzultaci s hostitelskými komunitami, mohou přinést vzájemný prospěch," píše v prestižním časopise o domorodých kulturách "Cultural Survival" Arnaldo Rodriguez a myšlenku rozvádí, "cestovní kancelář získá přístup do vesnic v odlehlých oblastech. Místní lidé dostanou zdroj příjmů z pohoštění a ubytování návštěvníků a staří rádi předávají mladým tradiční znalosti. Hlavním přínosem ekoturismu pro domorodce je ochrana jejich kulturních tradic, životního prostředí, sociálních a náboženských hodnot. Ekoturismus může vylepšit kvalitu života, sebevědomí a blahobyt domorodců."

KLADY I ZÁPORY

Výkonný ředitel časopisu "Cultural Survival" Ian McIntosh upozorňuje na rozpor mezi ideálem a realitou: "V ideálním případě by ekoturismus měl zužitkovat zapojení a zkušenosti domorodců jako nedílnou součást cestovního programu tak, aby z toho domorodci měli sami užitek. Ale je to vůbec reálné? Bohužel ve většině případů mají cestovní kanceláře jen málo respektu k původním kulturám: turisté přínášejí mezi domorodce nové nemoci, ničí posvátná místa a narušují chod celých společenství. Pokud bude i nadále takto těženo ze znalostí a kulturní odlišnosti domorodců, uchovají si jejich komunity stávající soudržnost?" Aby byl ekoturismus úspěšný, musel by fungovat v dokonalém světě. Iniciativa by musela vycházet od samotných domorodců, kteří by sami mohli řídit ekoturistické projekty. I tak by se domorodci nevyhnuli změnám a bylo by jen na nich, zda pod jejich vlivem neztratí svůj tradiční svět. "Ekoturismus může být pro domorodce dobrý v případě, pokud si sami uchovají kontrolu nad svým územím a pokud se bude turistický průmysl vyvíjet ve shodě s jejich představou o budoucnosti," uzavírá Ian McIntosh.

ZKLAMANÁ DŮVĚRA

Že i tak zvané ekoturistické návštěvy cizinců mohou mít své stinné stránky, potvrzuje i Ačuár Surikentra: "Jednoho dne k nám do vesnice přišla výprava filmařů. Slíbili nám léky za to, že si nás mohou nafilmovat a nafotit. Nikdy se už neukázali ani neozvali. Zůstaly po nich jen nesplněné sliby. Od té doby cizincům nevěříme a raději se fotit nenecháme." "Je to velmi těžké, uhlídat každého návštěvníka, aby se choval vždy eticky," přiznává průvodce David, "my všem zdůrazníme, jak mají k domorodcům přistupovat, ale nemůžeme je vždy plně kontrolovat, to nejde. Je smutné, že chyba jediného může znamenat ve vztahu s Ačuáry oslabení toho nejdůležitějšího - vzájemné důvěry. Dnes si prakticky žádná komunita nepřeje focení a je pouze na fotografech, zda si dokáží vytvořit s rodinou osobní vazbu a na jejím základě dostat svolení udělat několik fotografií. Nutit nikoho nelze!"

DŮLEŽITÝ JE RESPEKT

Beatriz Andrade z ekvádorského ministerstva turismu, která na projekt s Ačuáry dohlíží, si ovšem myslí, že ekoturistický projekt Kapawi je v praxi dobrý: "Respektuje práva Ačuárů - nikdo nesmí udělat nic, co si sami nepřejí. Návštěvníci nesmějí Ačuáry fotit, pokud to sami nechtějí, a musí se držet všech jejich zvyků, aby je neurazili. Při návštěvách rodin nemají Ačuárům přímo dávat peníze, dárky nebo sladkosti či školní pera. Pokud mají potřebu komunitě pomoci, předají věci správci Kapawi, který rozhodne o jejich distribuci do komunit a škol. Je také dobré, že při návštěvě ačuárské domácnosti má hostitel vždy právo položit první otázky, a teprve pak se začnou ptát turisté. Setkání dvou kultur tak nemá formu jednostranného výslechu, ale dialogu. Projekt Kapawi je však v tomto ohledu v Ekvádoru bílou vránou mezi společnostmi, kde ekoturismus je jen líbivé slůvko v reklamním letáku," poznamenává Andrade a ještě dodává, "jistě, i Kapawi má dopad na život Ačuárů, ale pokud se má Ekvádor rozhodnout, zda dá na území Ačuárů přednost působení těžařské společnosti, nebo ekoturistické organizaci - má z možných alternativ vždy přednost ta ekoturistická."

PROCES INTEGRACE

Ačuárové, ale i mnozí další domorodí obyvatelé z celého světa se dnes nacházejí na křižovatce. Čelí nutnosti integrace ve světle mnohdy protichůdných přání, jako je přístup k formálnímu vzdělání versus ztráta vlastní kultury, přání mít lepší zboží versus závislost na peněžním systému. Koho za to vinit? Misionáře, kteří Ačuáry první v 60. letech objevili? Vládu, která poslala Ačuáry do škol, ale zároveň jim vzděláním a znalostí španělštiny dala širší možnosti bojovat za svá práva? Nebo samotné Ačuáry, kteří proces změn přijali? "Kultura je dynamický proces, kde přizpůsobivost může znamenat schopnost předejít vyhynutí," zdůrazňuje Arnaldo Rodriguez v časopise "Cultural Survival" a dodává, "integrace je tedy neodvratná. Otázkou je, jakou formou proběhne."
září 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group