ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PROČ JSOU PYGMEJOVÉ MALÍ?

Pygmejové dnes představují jednu z posledních lovecko-sběračských společností deštných pralesů střední Afriky. Najdeme je roztroušeny v sedmi různých státech: Burundi, Rwandě, Zairu (dnešní Konžská demokratická republika, pozn. red.), Středoafrické republice, Kongu, Gabonu a Kamerunu. Jméno dostali od starých Řeků - pygmaios totiž znamená vysocí jeden loket. A je to právě výška postavy, která je pro pygmeje tak charakteristická - jen zřídkakdy totiž přesáhne 160 cm. Pygmejové však nejsou jednotným či celistvým národem. Jedná se o několik jazykově odlišných populačních skupin. Podle některých starších názorů jsou přímými potomky prapůvodních obyvatel tropických pralesů, sídlících v tomto prostředí ještě před příchodem prvních zemědělců. Co k tomu ale říkají současné antropologické výzkumy? Pojďme si říci, kde a jak tito lidé žijí. Jedině tak se totiž dozvíme, proč jsou vlastně tak malí.


LOVCI-SBĚRAČI KDYSI A DNES

Pygmejové patří svým ekonomickým zaměřením k lovecko-sběračským společnostem. To je mimochodem docela důležitá okolnost. Připomeňme, že první zemědělské komunity vznikají teprve až před 12 tisíci lety, a jsou tedy z pohledu evoluce člověka relativně nedávnou událostí. Do té doby se lidé živili, počínaje již dobou svého vzniku zhruba před 2 miliony let (tedy po více jak 99 % trvání své existence), kořistnickým, či lépe řečeno lovecko-sběračským způsobem života. Člověk si prostě z přírody bral to, co mu nabízela.

Dalo by se tedy s určitou nadsázkou říci, že lovecko-sběračský způsob života je nám všem vlastně fyziologicky a anatomicky blízký a podle některých antropologických teorií mu vděčíme za mnohé, co nás od našich zvířecích předků odlišuje - kupříkladu za ztrátu ochlupení. S předpokládanou loveckou aktivitou našich pradávných předků totiž podle některých vývojových teorií souvisí potřeba okamžitého a účinného ochlazování, pro nějž je bezpochyby výhodnější kůže holá a neosrstěná. Člověk, jinými slovy nahá opice, totiž v lovu zvěře nikdy nemohl konkurovat velkým šelmám, které přes celý den odpočívají ve stínu stromů a na lov vycházejí brzy ráno nebo k večeru, když polední vedra opadnou. Skupiny prvních lidí adaptujících se na denní lov musely tedy postupně chtě nechtě zvolit jinou strategii - zbavit se své srsti. Se ztrátou ochlupení našich pradávných předků souvisí i zmnožení potních žláz, pomocí nichž se zahřáté tělo snáze ochlazuje, a které jsou u člověka daleko početnější než u ostatních primátů. S tímto novým termoregulačním systémem však vznikají i nové problémy, s nimiž se naši pradávní předkové museli nějak vyrovnat. Se ztrátou velkého množství vody z těla souvisí totiž i větší závislost na vodních zdrojích a v souvislosti s přesvětlením kůže vzniká ochranná pigmentace pokožky, kterou si v tropech žijící populace uchovaly prakticky dodnes.

Ale zpět do současnosti. Dnes je lovecko-sběračský způsob života spíše jakýmsi pozůstatkem biologického a kulturního vývoje člověka. Tento způsob obživy udržují dnes už jen nevelké skupiny lidí. Odmyslíme-li si myslivce, kteří udržují tradici lovu prakticky ve všech společnostech, jsou výlučně lovecko-sběračské populace dnes velmi vzácné. V Africe jsou to kromě Sanů právě oni malí pygmejové. Je zajímavé, že tito lidé upřednostňují v zásadě méně účinný skupinový lov před lovem individuálním. Jedinec při něm nezíská sice tolik potravy, jako kdyby se na lov vydal sám, ale má daleko větší pravděpodobnost, že se z lovu nevrátí s prázdnou, i když bude jeho úlovek relativně menší. Za velmi důležitou okolnost považujeme i to, že pygmejové ochotně spolupracují s okolními zemědělci. Za maso ulovených zvířat, med, či dokonce i námezdní práci dostávají od svých sousedů zemědělské plodiny či oblečení.

ČLOVĚK V PRALESE

Procházíte-li se tropickým deštným pralesem, zmocní se vás velmi brzy pocit, že se ocitáte v botanické zahradě. Kromě povědomého nasládlého pachu tlejícího listí vám to jistě připomene vysoká teplota, společně s vysokou vzdušnou vlhkostí. Oba tyto faktory velice rychle způsobí, že se pot z vašeho těla nestačí odpařovat, ulpívá na pokožce, a váš organismus se přehřívá. Výsledkem je to, že jste při sebemenší námaze po chvíli celí udýchaní a upocení. Je to zpočátku docela nepříjemný pocit, ale zvyknete si - ostatně nic jiného vám ani nezbývá! Na nepříjemné tropické vedro deštného pralesa zapomenete zvláště tehdy, zaposloucháte-li se do zpěvu nejrůznějších ptáků a křiku opic, ozývajících se z korun stromů.


Z useknuté liány načerpáte značné množství dobré pitné vody.

Podobně jako Sahara nebyla během poslední doby ledové bezvodou písčitou pouští, byl i tropický deštný prales svou rozlohou v této době daleko větší. Dokládá to ostatně i to, že stejný typ fauny se nachází ve dvou v současné době oddělených deštných pralesích - v pralese hornoguinejském, rozprostírajícím se od Libérie po Ghanu, i v pralese dolnoguinejském, který zasahuje od Nigérie hluboko do Konžské pánve. V těchto místech je celoročně stálá teplota bez výraznějších denních či nočních výkyvů, která nikdy neklesá pod 20 °C. Vegetace dosahuje v deštném pralese úctyhodných rozměrů a vytváří dokonce jednotlivá patra, čímž účinně brání průchodu slunečních paprsků. V příšeří primárního deštného pralesa nenajdete nic víc než spadané tlející listí, větve a kmeny stromů, eventuálně některá termitiště, a brzy si uvědomíte, že toto prostředí není pro lovce-sběrače nijak zvlášť bohatým zdrojem potravy.

Podle novějších antropologických průzkumů se zdá, že primární deštný prales je pro člověka vlastně neobyvatelný, druhová diverzita tu totiž není veliká. Bylo zjištěno, že pygmejové si zajišťují dokonce až 2/3 potřebných kalorií od sousedních zemědělských společností. Není tudíž vyloučeno, že tito lidé původně žili spíše jen na mozaikovitém pomezí tropických pralesů a savan a do nitra rovníkového deštného pralesa se dostali až společně se zemědělci, a možná až po nich. Zemědělci nejprve museli vymýtit části původní divoké vegetace primárního deštného pralesa. Tím vznikl druhotný deštný prales s vyšší diverzitou živočišných i rostlinných druhů a tedy i vyšší nabídkou potravy pro lovce-sběrače.

KDO JE VLASTNĚ PYGMEJ?

Ještě dříve než se pustíme do antropologických teorií pokoušejících se vysvětlit výšku postavy afrických pygmejů, řekněme si několik poznatků o jejich společenské organizaci a o nich samotných. Tak především je třeba vědět, že pygmejové jsou značně nejednotní, zejména po jazykové stránce. Pokračujeme-li v rámci jejich středoafrického rozšíření od východu na západ, rozeznáváme skupiny, jako jsou Kola, Ka, Ngombe, Bongo, Aka, Mbenzele, Twa, Cwa či Mbuti. Je to také důvod toho, proč se pygmej dnes již nepíše s velkým počátečním písmenem. Mluvíme spíše o lovecko-sběračských společnostech tropických pralesů Afriky. V rámci jednotlivých jazykových skupin se dále nacházejí různé kmeny, jako např. Efe z iturského pralesa v severozápadním Zairu, pokládaní dříve za pygmeje "rasově čisté". Nelze v této souvislosti nevzpomenout na výzkumy českého cestovatele a antropologa Pavla Šebesty, který v poříčí Ituri pracoval již na začátku 20. století. Na jeho výzkumy později navázala celá řada zahraničních badatelů.

Dr. Šebesta si povšiml rovněž jednoho velmi zajímavého společenského jevu, významného z populačně genetického hlediska. Pozdější výzkumy amerických antropologů jeho pozorování ostatně potvrdily. Zatímco zemědělci si často za manželku vezmou dívku, kterou od pygmejů vykoupí, pygmej si dívku pocházející ze zemědělské rodiny nikdy nevezme. Ne že by jí opovrhoval, je tomu spíše naopak - zemědělci mu ji prostě nedají a dívka sama mezi lovce-sběrače nechce. Pygmejovi nezbývá tedy nic jiného, než se spokojit s dívkou pocházející z rodiny nějakého jiného pygmeje. Pygmejské geny tak tedy proudí pouze jedním směrem, a sice k zemědělským populacím, kde jsou postupně absorbovány. Do populace pygmejů se však geny zemědělců nedostanou. Popsaný typ partnerské výměny, jak antropologické výzkumy naznačují, může platit již po řadu generací a vede k relativní homogenitě genofondu jednotlivých pygmejských skupin. Nedostatek žen v pygmejské společnosti spolu s necitlivým mýcením pralesů lze pak rovněž považovat za hlavní příčiny toho, že lovecko-sběračské společnosti tropických deštných pralesů Afriky pomalu ale jistě vymírají. Jejich dnešní odhad se pohybuje okolo 200 000 osob.

VÝŠKA POSTAVY

Výška postavy je jednou z nejvýznamnějších a velmi často sledovaných antropologických charakteristik. Jako u všech ostatních biologických znaků se na výšce postavy podílejí jak genetické vlohy, tak i vlivy prostředí. Na základě studia dvojčat byl vliv prostředí odhadnut zhruba na 20 %, což je vzhledem k ostatním znakům poměrně mnoho. Taková míra vlivu prostředí tudíž dává značný prostor k uplatnění nejrůznějších adaptačních mechanismů v evolučních i mikroevolučních procesech. Výška postavy pygmejů, alespoň u nejlépe studovaných Efe, málokdy přesáhne 160 cm. Muži měří v průměru asi 150 cm, ženy jsou zhruba ještě o 10 cm nižší.

Jedna z teorií, která se pokouší vysvětlit výšku postavy této skupiny lidí, vychází z adaptace na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa, které jsme popsali výše. Mohli bychom ji nazvat teorií termoregulační účinnosti. Jak bylo uvedeno, Evropané, ale i ostatní normálně vysocí Afričané se v tomto prostředí snadno přehřívají a při zvýšené tělesné aktivitě, kterou lov divoké zvěře předpokládá, se velmi rychle unaví. Do tohoto prostředí se tedy nehodí. Proč? Odpověď je jednoduchá - jsou totiž příliš velcí. Vysvětluje to vlastně jednoduchý fyzikální princip, podle kterého se menší organismy snáze ochlazují. Stačí k tomu středoškolské znalosti. Menší těleso má relativně větší povrch (v poměru k objemu) než těleso větší. A vzhledem k tomu, že se člověk, stejně jako i jiní živočichové, ochlazuje právě povrchem těla, je jeho ochlazování relativně účinnější, je-li menší. Dále se již jedná o klasické evoluční schéma. V počáteční populaci, která se musela přizpůsobit životu v prostředí deštných pralesů, byli nízcí jedinci oproti jedincům vysokým zvýhodněni. Jejich úlovky byly vyšší, dožívali se vyššího věku, měli i více manželek a, což je asi nejdůležitější, plodili i více potomstva. Trval-li tento stav řadu generací, stali se vysocí jedinci postupně vzácnými a průměrná výška postavy populace deštného pralesa se snížila.

Alternativní teorii vysvětlující nízkou výšku postavy afrických pygmejů bychom mohli nazvat teorií snížení kalorických požadavků. Jak již bylo naznačeno, je primární deštný prales na potravní zdroje relativně velmi chudý. A v takovém prostředí mají výhodu právě ti, kteří toho tolik nezkonzumují, jejichž kalorické požadavky jsou nižší. Jsou to bezpochyby právě jedinci menšího tělesného vzrůstu. Tuto skutečnost lze ostatně demonstrovat i u ostatních savců. Někteří ekologové ukazují, že populace relativně větších jedinců jednotlivých druhů savců žijí v prostředí, kde dochází k periodickému nedostatku potravního zdroje. I když větší jedinci vyžadují více potravy, jsou schopni přečkat delší časové období jejího nedostatku. I toto pozorování do našeho logického rámce zapadá. Prostředí tropického pralesa je sice chudou zásobárnou potravních zdrojů, na druhé straně však tyto zdroje poskytuje stále a bez větších časových prodlev.

OD PYGMEJŮ KE SLOVANŮM

Dnešní scénář vykreslující africké pygmeje je vlastně jakýmsi opakem obecného kulturního a společenského vývoje člověka na Zemi a opakem toho, jak ho předchozí badatelé interpretovali. Na rozdíl od ostatních typů prostředí, kde lovecko-sběračské společnosti předcházely společnosti zemědělské, jsou to právě zemědělci, kteří vymýtili primární tropický prales a začali pěstovat kulturní plodiny, aby v konečném důsledku umožnili i život lovcům-sběračům v tropickém pralese. Řada studií zabývajících se šířením prvních zemědělských technologií do Evropy klade lovecko-sběračské a zemědělské komunity do vzájemného protikladu. Zavedení nové "revoluční" technologie výroby potravin v Evropě je pak vysvětlováno buď aspekty kulturními, nebo demografickými. V poslední době se však začínají objevovat i studie operující s pojmy vzájemné spolupráce obou dříve nesmiřitelně protikladných komunit. Ukazuje se, že skrze souvislosti odkryté etnologickými a antropologickými studiemi současných populací můžeme porozumět lépe naší vlastní minulosti.
říjen 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group