ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MEZI BRAZILSKÝMI INDIÁNY

V rámci studia medicíny jsem strávil několik měsíců na praxi ve státních nemocnicích v brazilském státě Mato Grosso a díky tomu jsem se často dostal do míst pro běžného turistu nedostupných. Jedním z takových míst byla rezervace indiánského kmene Nambiquara, patřícího do etnické skupiny Katitaurly. Rezervace o rozloze 187 km² se nachází na hranicích brazilských států Mato Grosso a Rondônia, 500 km západně od města Cuiabá. Nad rezervací drží ochrannou ruku státní organizace FUNAI (Fundacao Nacional do Indio - Společnost na ochranu Indiánů), která pravidelně vysílá expedice antropologů, aby zaznamenaly poznatky ze života Indiánů a zároveň je chránily před postupující civilizací. Měl jsem možnost se k jedné z takových expedic připojit a prožít několik dní v indiánské vesnici Sararé.

CESTA K INDIÁNŮM

Když jsem se dozvěděl o možnosti navštívit "pravé" Indiány, rozbušilo se mi srdce. To se rozhodně nestává každý den, proto nechci ponechat nic náhodě a vydávám se do města na nákup. Hamaku, mačetu a síť proti komárům mají všude, ale sehnat uprostřed amazonské džungle jabloneckou bižuterii se ukázalo jako problém. Druhý den ráno stojím na autobusovém nádraží v Cuiabě. Společnost budoucích cestujících je víc než různorodá. Skupinka mužů v kovbojských botách a kloboucích, částečně zakrývajících opálené a větrem ošlehané tváře, o kousek dál babička zastrkávající slepici hlavu do pytle, malé děti hrající si na schovávanou mezi obrovskými krabicemi. A k tomu prodavači s tak širokou nabídkou sortimentu, že by se za to nemusel stydět leckterý obchodní dům.

Ačkoli okolo stojí moderní autobusy, ten náš pravděpodobně na této lince jezdí od jejího vzniku. Možná také něco napovídá o svých pasažérech a o cíli své cesty. Asfaltová cesta se často střídá s prašnou a nakonec mizí úplně. Zato se častěji na cestě objevují obrovské kameny, výmoly a několikrát se musíme s autobusem i brodit. Uznávám, že starý autobus na vysokém pérování se ukázal být vhodnější než moderní nízkopodlažní. Krajina, kterou projíždíme, je poměrně vyprahlá, všude je suchá tráva, uschlé keře, občas někde vyšší strom. Brazilci tomu říkají cerrado a krajina zdaleka není tak bez života, jak vypadá. Je výborným útočištěm pro mnohá zvířata, která však necvičené oko sotva postřehne. Postupem času začínám barevně splývat s ostatními, ne že bych se tak rychle opálil, ale v autobuse nejde zavřít několik oken a neustálý příval prachu z cesty udělal své. Začíná se stmívat a krajina se pozvolna mění. Více zeleně, převážně vysoké stromy, větší vlhkost vzduchu a také častější brodění vodou.

Po osmi hodinách jízdy se v malém městečku Pontes e Lacerda setkávám se skupinou antropologů. Připevňuji batoh na korbu terénní toyoty a vyrážíme. Čekají nás dvě hodiny jízdy po "silnici" a potom další dvě džunglí. Během cesty je několikrát potřeba prosekat zarostlou stezku, a tak mám možnost vyzkoušet svou novou mačetu. Do vesnice dorážíme před půlnocí, vypínáme motor auta a skládáme zavazadla z korby. Náhle jsme obklopeni skupinou Indiánů. Přišli úplně neslyšně, zaregistroval jsem je, až když byli půl metru ode mne. Někteří mají na sobě pouze trenýrky, jiní vůbec nic. V té tmě mě nejvíc zaujaly jejich velké hnědé oči, které se na mě klidně, ale zároveň zvídavě upřely, když jsem jim byl představen.

Upevňujeme si hamaky v malé dřevěné chatičce a ukládáme se ke spánku. Nemohu usnout, částečně proto, že nejsem zvyklý spát v hamace, částečně pod vlivem dnešních zážitků. Splnil se mi klukovský sen - jsem u Indiánů.

POSEZENÍ NAD MANIOKEM

Po svítání se vydáváme na cestu do hlavní vesnice. Teď za světla mám teprve možnost prohlédnout si krajinu okolo. Vysoké stromy nepropouštějí příliš slunečních paprsků, proto se v nejnižších vrstvách nacházejí pouze popadané větve a kmeny a seshora visící provazce rychle rostoucích lián, které vše spojují a vytvářejí nepropustnou síť. Mačety nezahálejí, ale občas musíme použít i techniku v podobě navijáku, abychom odstranili spadlé kmeny stromů nebo naopak vytáhli zapadlé auto, a tak se není co divit, že průměrná rychlost nepřesahuje 8 km/hod. Dokonce musíme postavit provizorní most přes řeku, protože ten předešlý odnesla velká voda na konci posledního období dešťů, které před měsícem skončilo.

Brzy odpoledne se najednou džungle rozestupuje a my vjíždíme na sluncem zalitou planinu, kde stojí asi deset chýší a jedna dřevěná budova. Jsme u cíle. Hned upoutáváme pozornost skupiny dětí, které si hrály s ochočeným mravenečníkem a opičkou. Přibíhají k nám, okukují auto a věci v něm, ale ničeho se ani nedotknou. Uvítat nás přichází stařec, celý pokrytý vrstvou prachu. Jedinou jeho ozdobou je šňůrka korálků kolem krku. Zve nás na návštěvu do svého obydlí, což je střecha z palmového listí na čtyřech kůlech. Stěny zde nepotřebují, tepla je dost a chýše slouží pouze jako úkryt před deštěm a tropickým sluncem. Uvnitř chýše visí několik hamak, uprostřed hoří oheň, do kterého ženy házejí z velkých proutěných košů maniok. Přicházejí muži a starci z ostatních chýší, vesměs oblečeni jako náš hostitel. Usedáme společně k ohni a začíná diskuse, při které pojídáme do černa spálené nasekané kusy manioku. Ten je, jak se dovídám, hlavním zdrojem výživy Indiánů, společně s cukrovou třtinou a banány. Maso mají pouze tehdy, když si něco uloví, a to nebývá často. Za nejvybranější pochoutku považují opici, potom tapíra, nepohrdnou ani malými hlodavci nebo ptáky. Úprava potravy je zcela jednoduchá, menší zvířata se opékají nad plamenem, ryby se dávají přímo do ohně a pro tapíra se vykope jáma, kam se přikládají žhavé uhlíky. Z takto uzeného zvířete se po kousíčkách odřezává maso.

Diskuse v chýši se protáhla do večera. Témata jsou různá a často se mění, ale většinou se točí kolem ochrany rezervace před hledači kovů a dřevařskými společnostmi, plánování oslav a samozřejmě lovu. Také o mé přítomnosti se debatuje a na otázku, odkud pocházím, mi rychle pomáhá odpovědět můj přítel Ari. Vysvětluje, že jsem se musel dostat přes velké moře a potom ještě dlouho cestovat. Indiáni se zdají být s odpovědí spokojeni, a tak už přicházejí jenom jednodušší otázky - v jakého boha věřím, jaká máme u nás v lese zvířata a zda jsou všichni tak vysocí (měřím 190 cm). Hostitel hází do ohně listy z cukrové třtiny, což je nepsaná výzva k odchodu. Muži se zvedají a tiše se vytrácejí do tmy, každý do své vlastní chýše. Ulehám do hamaky a nechávám se uspat lahodnými, ale zároveň mrazivě strašidelnými zvuky džungle.

VE ŠKOLE

Učitel Fabio, který zde se svou snoubenkou pracuje jako misionář, mě zve na návštěvu školy. Je to jediná dřevěná budova ve vesnici. Ve třídě, která se nijak neliší od běžných učeben, sedí děti ve věku od šesti do čtrnácti let. Učí se matematiku, portugalštinu, mateřský jazyk nambiqara a potom předmět, kde se malí Indiáni dovídají vše o okolním světě. Právě mají hodinu mateřského jazyka, a tak se snažím něčemu přiučit. Jazyk nambiqara má, podobně jako některé asijské jazyky, čtyři hlasové úrovně. Slovo tvoří jedna slabika, při skloňování se k základní slabice přidá další. Minulý a budoucí čas se opět tvoří přidáním slabiky pro příslušný čas. Takže např.: koroptev - HO SU, zabiji koroptev - HO HA NA TUWA, zabil jsem koroptev - HO HA A NA LA. Nakonec se spokojuji s indiánským pozdravem WIX NA LA, který má mnoho významů: jak se máš, mám se dobře, šťastnou cestu, dobrý lov, souhlasím, dohodnuto a řadu dalších, pro cizince nepochopitelných.

Hodina matematiky je pro děti nejtvrdším oříškem, protože jejich rodiče stále ještě rozlišují jeden, dva a mnoho. Příklad, kdy mám 10 realů (brazilská měna), za 2 realy si koupím mléko a za 4 realy čokoládu - kolik realů mi prodavač vrátí, spočítá s pomocí jen ten nejstarší. Na závěr hodiny rozdávám pohledy z České republiky. Nejpopulárnější jsou ty, kde je sníh. Učitel Fabio přináší mapu světa a já ukazuji malým Indiánkům uprostřed džungle, kde leží Česká republika, vyprávím, kolik máme obyvatel, jaká zvířata u nás žijí, co pěstujeme, jak se co řekne česky a jak vypadá sníh. Nakonec si střídavě zpíváme. Všechny indiánské písně jsou o zvířatech a toto téma se opakuje do nekonečna. Domlouváme se s učitelem a každý žáček musí na mapě světa ukázat Prahu, aby dostal bonbony, které jsem přivezl.

OCHRANA REZERVACE

Odpoledne vyjíždíme s Arim zkontrolovat hranice podél rezervace. Zastavujeme u farmářů, kterým patří přilehlé pozemky. Auto s nápisem FUNAI vyvolává respekt, a tak jsme všude zdvořile přijati, ale na obličejích farmářů vidím, že k vítaným návštěvníkům rozhodně nepatříme. Dovídáme se, že čas od času tudy projede v noci velký kamion naložený až po okraj chráněnými stromy z rezervace. Farmáři se hájí, že je musejí přes své území pustit, protože řidiči se prokazují propustkami od samotného guvernéra oblasti. Ari se rozčiluje, protože souhlas ke vstupu může vydat pouze FUNAI.

Bohužel, kácení lesů není jediná pohroma, která rezervaci sužuje. Potloukají se zde tzv. garimpeiros, což jsou hledači zlata a drahých kamenů. Žijí v malých táborech uprostřed džungle, kde jsou katastrofální hygienické podmínky, takže se tato místa velice často stávají ohniskem infekcí. Navíc při amalgamaci zlata (což je nejjednodušší způsob očištění zlata od nežádoucích příměsí, při kterém se tzv. šlichy - zlato z rýžování nebo z rud - mísí se rtutí a ze vzniklého amalgámu se vyžíháním získá zlato) se do vody dostává rtuť, a ekologická katastrofa je na světě. Také dost často dochází k ozbrojeným potyčkám mezi zlatokopy a Indiány. Naštěstí se to zatím v této rezervaci vždy obešlo bez ztrát na životech.

Nad právy Indiánů drží ochrannou ruku FUNAI. V roce 1910 založil známý brazilský bojovník za práva Indiánů Marachel Candido Rondon (1865-1958) sdružení Service de Protecao ao Indio (SPI), které mělo chránit Indiány před vykořisťováním a přemísťováním. Bohužel Randonovy ušlechtilé záměry ztroskotaly, když se SPI stalo prostředkem oficiálního násilí proti samotným Indiánům, a tak bylo v roce 1967 nahrazeno organizací FUNAI. Tato státní organizace byla v minulosti často spojována s majetkovými podvody, kdy bylo nezákonně prodáno indiánské území. V současnosti se FUNAI těší důvěře a provádí několik slibných projektů, mezi které patří satelitní fotografování indiánských území. Podle mých vlastních zkušeností s lidmi, které jsem v rezervaci viděl v akci, odvádí tato organizace velmi záslužnou práci. Bohužel vedle lásky k Indiánům se tu objevuje korupce a vedle úmorné práce skupiny touha jedince po moci a majetku. Ale taková už je Brazílie - plná kontrastů.

NA LOVU

Vstávám před rozedněním a vyrážím společně s ostatními na lov. Ozbrojen lukem a šípy, které se mi včera podařilo vyměnit za několik pytlíků jabloneckých korálků, přidávám se do skupiny svého přítele Indiána Rafaela. Až na několik šťastných jedinců, majitelů pušek, je většina mužů ozbrojena pouze lukem, šípy a desítkami různých hrotů, které nasazují na šípy podle druhu lovené zvěře. Například pro rybolov jsou hroty úzké a dlouhé se zpětnými zářezy, na savce (tapíra, kapybaru, jaguára) poměrně široké z tvrdého dřeva a na ptáky s kulovitým zakončením, aby je šíp při letu ochromil.

Psi, kteří do té doby nejevili nejmenší známky aktivity a celé dny polehávali ve stínu, teď nervózně pobíhají po vesnici a nedočkavě vrtí ocasy. Vytváříme zástup a vcházíme do lesa. Každého dospělého Indiána následuje žena s velkým proutěným košíkem na zádech. Psi reagují na povel svých pánů a s hlasitým štěkotem nám mizí z dohledu. Postupně se rozdělujeme na malé skupinky. Prosekáváme se džunglí, když se najednou Rafael zastaví a zaposlouchá, a pak jako střela vyráží úplně jiným směrem, nehledě na neprostupnost džungle. Snažím se ho následovat a slyším sílící štěkot. Dostihnu ho, když stojí s puškou zapřenou o strom a sleduje mně neviditelné zvíře. Výstřel, a znovu se ozývá hlasitý štěkot psů sledujících pomyslnou oběť. Z Rafaelova výrazu poznávám, že střela nezasáhla cíl. Rafael čistí uříznutým proutkem hlaveň pušky a potom tím samým proutkem napěchovává střelný prach. Zamýšlím se nad účelností této zbraně, která je pro majitele spíše znakem jeho postavení v sociálním žebříčku kmene než výhodou při lovu. Rafaelovi už zůstává jediný náboj a ten si schovává na obranu pro případ, že bychom potkali oncu - jaguára. Přichází řada na mě a můj luk. Rafael mě tlačí k zemi a ukazuje mi, že se mám připravit. Se zatajeným dechem a napjatou tětivou pozoruji prostor před sebou. Slyším sílící štěkot, podle zvuku už musí být blízko. Přemýšlím, co se přede mnou z lesa asi vynoří a jak zareaguji. Štěkot se ale vzdaluje, a tak se pouštíme hlouběji do džungle. Je již hodně po poledni a začínáme být unaveni proplétáním se mezi liánami a ostrými trny různých rostlin. Objevují se naši psi a olizují si rány od trnů. I na nich je znát únava a možná také zklamání z nezdaru. Vracíme se do vesnice, když Rafael najednou začne skákat a ukazuje nahoru na strom, kde se nám směje skupinka opic. Než se naději, Rafael už šplhá na strom a křičí, abych střílel. Napnu luk, podívám se nahoru, ale zase luk sklopím. Opravdu nemám to srdce vystřelit na malou opičku, a tak celá skupina s veselým křikem přeskakuje na okolní stromy a ztrácí se v zeleném bludišti větví. Cestou zpátky cítím Rafaelovy mlčenlivé výčitky, že jsem nestřílel, protože opice patří k největším pochoutkám Indiánů. Ve vesnici zjišťujeme, že podobně dopadly i ostatní skupiny. Jediné ženy nepřišly do vesnice s prázdnou - přinesly nůše plné různých kořínků. Pro kmen to znamená, že minimálně další týden bude bez masa.

STAL JSEM SE INDIÁNEM

Dnešní noc je ve znamení úplňku a ve vesnici se koná pajelancia - slavnost za uzdravení nemocných. Pro mě je to poslední noc s Indiány. Ari mi vyřizuje pozvání od náčelníka a zároveň mi vysvětluje průběh a zvyklosti takové oslavy.

Po setmění se celá vesnice schází u jediného uzavřeného domku. Děti a ženy postávají okolo, protože dovnitř mají vstup povolen pouze dospělí muži. Ti přicházejí jednotlivě a s patřičnou vážností vcházejí do domu. V ruce nesou několik bambusových fléten a malý košíček s tabákem, ale na sobě kromě svých ozdob nemají vůbec nic. Jako poslední přichází náčelník a šaman v jedné osobě. Muži usedají podél stěny a v tichosti si zapalují ubalené cigarety. Za chvíli se místnost zahalí do mlhy tabákového kouře tak, že sotva vidím svého souseda. Z druhého rohu, z místa, kde sedí náčelník, se najednou ozve tichý zvuk flétny, ke kterému se postupně přidávají ostatní. Tohle hudební těleso nemá žádný řád, každý se přidá, kdy uzná za vhodné, a stejně tak přestane, aby si natáhl trochu kouře z cigarety. Melodické zvuky flétny jenom občas přeruší výkřiky dětí hrajících si venku. Asi po hodině flétny utichají, muži vycházejí ven a přidávají se ke zpívajícím, možná lépe řečeno kvílejícím ženám. Všechno se soustředí kolem hloučku žen, které pod dozorem šamana míchají v kotli "kouzelný nápoj". Od Ariho se dovídám, že podstatou nápoje je kvas z cukrové třtiny a byliny z džungle, ale přesné složení zná jen indiánský kouzelník. Náčelník pozvedá misku s nápojem, uklání se na všechny světové strany a pokleká směrem k měsíci, poté přednese projev a předá misku dál, a tak to jde dokola. Obsahu proslovu nerozumím, ale všichni okolo se zdají být spokojeni, protože souhlasně pokyvují hlavou a prozpěvují. Miska se dostala až ke mně, a tak prostřednictvím Ariho překladu děkuji Indiánům za jejich pohostinnost a každému dávám nějaký dárek. Něco jsem k tomu účelu přivezl, něco jsem vybral ze svých osobních věcí. Přistupuje ke mně náčelník, ze svého krku sundavá náhrdelník z drobných korálků z kokosového ořechu a připíná mi jej kolem krku se slovy, která mi ještě dlouho znějí v uších: "Agora voce es indoi." - A teď jsi Indián.

Dlouho do noci sedím u ohně a snažím se vrýt si do paměti veselé výrazy lidí žijících uprostřed přírody. Celkem se mi to podařilo, protože ještě teď, když píši tento článek, je vidím - možná také vlivem kouzelného nápoje.
březen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group