ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KŘOVÁCI VE TŘETÍM TISÍCILETÍ

 

Byli drobní vzrůstem, měli čokoládovou barvu pleti a šikmé oči. Potomci prvních obyvatel Afriky, kteří zůstali věrni lovu a sběru, dostali jméno Sanové (Křováci), což v jejich jazyce znamená „něco sbírat“.
Jméno San pak zdomácnělo v mezinárodní antropologii. Ostatní, kteří si osvojili chov zvířat, se sami přejmenovali na Khoikhoi, což v jejich řeči znamená „první lidé“. Kolonisté jim však později dali degradující jméno Hotentoti. Sanové, kteří setrvali při tradičním lovu a sběru, dostali od nich jméno Bosjesmans - „lidé, kteří žijí v buši“, jež se přežilo a přešlo do anglického výrazu Bushmen. Nejen pro bělochy, ale i pro samotné černochy, a dokonce i pro Khoikhoi nebyli Sanové hodni lidského jména. Území, v němž Sanové původně žili, se zmenšovalo od jihu pod tlakem bělošských farmářů a od severu pod tlakem pastýřských Bantů do nevelkého namibijského Bushmanlandu, jenž původně zahrnoval i hlavní město Namibie Windhoek a slavný národní park Etosha Pan.
Na původním území přetrval charakteristický rys původního jazyka, tzv. „click“, při němž se pět souhlásek vyslovuje krkolomným dotykem jazyka a buď zubů, nebo dásně. Dnes „cvakají“ nejen Sanové a potomci Khoikhoi, Namové a Damarové, ale i některé jihoafrické černošské kmeny, které si tento návyk přisvojily.
Přibližně devadesát tisíc Sanů, jejichž prarodiče a praprarodiče přežili masakr vrcholící kolem roku 1819 a začátkem 20. století, žije dnes roztroušeno na poušti Kalahari a v jejích okolních polopustých oblastech. Kdysi byli Sanové díky své hrdinské obraně pomocí luků a šípů postrachem černošských pastýřů a bělošských přistěhovalců. Dnes z nich většina nevlastní nic a živoří na dobytčích farmách anebo v zaostalých usedlostech. Sany ohrožuje nejen alkoholismus, ale také vlády, které neuznávají jejich právo na vlastnictví země svých předků, i sousedé, ať už běloši, či černoši, kteří jsou stále přesvědčeni o tom, že Sanové jsou primitivní a zaostalí.

POMOCNÁ RUKA
Podle vžitého stereotypu, který jen velmi pomalu vymírá, žijí prý všichni Sanové v Bushmanlandu, mluví jedním jazykem, nedovedou chovat dobytek a pěstovat plodiny, vedou nomádský způsob života, nic je nespojuje s půdou předků a nikdy neměli žádného vůdce. Sanové si začínají uvědomovat, že pokud se nezapojí do rozhovorů o vlastnictví půdy, zůstanou nadále na okraji společnosti a dominantní postavení ostatních etnických skupin se bude zvyšovat. Sanové potřebují pomocnou ruku. Tu jim podává v roce 1996 nově vytvořená „Pracovní skupina původních národnostních menšin jižní Afriky“ (WIMSA), sídlící ve čtvrti „muzikantů“ ve Windhoeku. Je zastřešující organizací pro 24 menších organizací Sanů nacházejících se na území Namibie, Botswany, Jihoafrické republiky a získala si již významné postavení při obhajobě utlačovaných Sanů. Před nedávnem se s ní kontaktovali Sanové z Angoly. Čeká se ještě na zástupce Sanů v Zambii.
Setkala jsem se s Němcem Axelem Thomou, bývalým architektem, dnes hlavním koordinátorem WIMSy, a s Joramem, haikomským Sanem, jenž je Axelovým zástupcem a budoucím koordinátorem organizace. Joram se narodil na bělošské farmě, jelikož jeho rodiče, stejně jako ostatní Haikomové, byli vyštváni jihoafrickými úřady v 70. letech z národního parku Etosha Pan, kde žili. Posledním úderem namibijské vlády byl zásah v roce 1997, kdy slzným plynem rozehnala Sany domáhající se vstupu do národního parku. Chtěla jsem vědět, jak se oba dívají na život Sanů očima vlastních zkušeností a přes práci jejich organizace.

SANSKÉ FARMY
Vláda Namibie vyhlásila při svém vzniku v roce 1991, že všem znevýhodněným komunitám, včetně Sanů, bude v otázce vlastnictví půdy věnovat zvýšenou pozornost. Skutečnost je však naprosto jiná. Doposud neuznává práva haikomských Sanů žijících na území Namibie. Byli to první obyvatelé jižní Afriky a WIMSA je plně podporuje. Tím, že jsou vyloučeni z tradičního „House of Chiefs“ v namibijské vládě, je jim upřena možnost přesídlování. WIMSA je bude zastupovat u nejvyššího soudu a Axel pevně věří, že svou při vyhraje.
Shoonheid znamená v afrikánštině krása. Tak zní název farmy, kterou Sanům darovala namibijská vláda, bohužel v čase, kdy země zápasila se suchem. Skupina dominantních hererských pastýřů se i s dobytkem nastěhovala na farmu a zatlačila Sany do kouta. Při mé návštěvě farmy se dostavil vůdce skupiny Herero a slíbil, že se z farmy vystěhují. Teprve čas ukáže, zda svůj slib dodrží. Dvě farmy v blízkosti botswanské hranice - Donkerbos a Sonneblom - dostali Sanové od náčelníka Mbanderů. Viděno očima bělocha však chybí na farmách iniciativa i snaha. WIMSA pomohla zakoupit materiál na výstavbu plotů a financovala i vrty dvou studní. Voda se sice nenašla, ale přesto trvá snaha přeorientovat Sany na farmaření. Když se to nepodaří, vytvoří se z farem park s dvojitým oplocením a s africkou divočinou zaměřenou na turistický ruch.

NAMIBIJSKÝ GULAG
Dvaadvacet bělošských farem roztroušených jižně od Gobabisu (vyslov „chobabis“) ve východní Namibii dostalo přezdívku „namibijský gulag“. Šest tisíc pět set Sanů pracujících v okolí Omaheke je podle slov jednoho jihoafrického antropologa nejvíc zubožených, zdemoralizovaných, bitých a opilých lidí, jaké kdy viděl. Omaheke je podle něho nejrasističtějším místem v celé jižní Africe. Bití se mezi Afrikánci, potomky holandských přistěhovalců, považovalo vždy za samozřejmý způsob „civilizování“ Sanů. Když je prý nedokázali zcivilizovat, alespoň z nich vybili divokost. Od nezávislosti sice ubylo případů fyzického násilí, ale těžko lze najít dospělého Sana, který by se neseznámil s pěstmi farmářů.
WIMSA založila na území Omaheke sanskou nadaci a Sanové začínají brát svůj osud do vlastních rukou. Nadace se stará o dvě velké komunity žijící severně a jižně od Gobabisu. „Problém je v tom,“ říká Joram, „že lidé nemají co dělat. Turistika je v cizích rukou a Sanové se musejí po večerech předvádět turistům jako zvířata v ZOO. Nejenže nedostanou řádně zaplaceno za práci na farmách, ale často nedostanou zaplaceno ani za večerní představení. To se rok co rok opakuje. Lidé ztrácejí poslední špetku vlastní hrdosti. Musí se proto naučit udělat něco pro sebe. Mnozí však neumějí psát ani číst, někde neexistují školy, a pokud se jim podaří sehnat práci, nedovedou se zbavit pocitu nejlacinější pracovní síly.“

TURISTIKA V RUKOU SANŮ
Namibijský Bushmanland s jediným městem Tsumkwe je rozdělen do dvou oblastí. Vertikála rozděluje nížinu na mapě severovýchodní Namibie na větší západní a menší východní část nazývanou Nyae Nyae Conservancy, která je pod správou Ju’hoansi Sanů a jejich komise. Západní část, v níž žijí kungští Sanové a která je zatím v rukou státního sektoru, se snaží o stejný způsob samosprávy, jaký je v Nyae Nyae, a požádala vládu o povolení hospodařit s penězi z cestovního ruchu.
Noma je sanská vesnice ležící na hranici mezi západní a východní oblastí Tsumkwe. WIMSA ve vesnici postavila solární pumpu na vodu a stanový tábor pro turisty. Všechno vypadalo nadějně, dokud se tam nevplížil turistický průvodce z Tsumkwe a nepřevzal nade vším kontrolu. „Lidi tady neumějí psát. Průvodce jim toho nasliboval a oni odsouhlasili něco, čemu vůbec nerozuměli. Netrvalo dlouho a lidé si začali u nás stěžovat. My chceme, aby si uvědomili, co si sami způsobili, a rozhodli, co vlastně chtějí. To je náš hlavní cíl,“ vysvětluje Joram. Obec se rozdělila na dva tábory. Jedni podporují průvodce, druzí jsou proti němu. Průvodce se snaží opozici podplatit. Půjčil jim peníze, některým nevyplatil mzdu, mnozí se u něho zadlužili. „Vývoj je velmi pomalý proces,“ pokračoval Joram. „Průvodce jedná velmi rychle a účelově, což je důvod, proč ho tolik lidí poslouchá. Když my postavíme tábor pro turisty, snažíme se, aby se lidé naučili, jak ho provozovat. Neodešli jsme z oblasti a nevzali jsme si zpět pumpu na vodu. Čekáme, jak se lidé rozhodnou. Čekáme už dva roky...“
Zajímala jsem se, v jakém stavu jsou ostatní stanové tábory, které spravuje Nyae Nyae. Podle Jorama jsou téměř všechny tábory v rukou cizinců. Ve východní části, kde se nachází 35 vesnic, skupují všechny suvenýry cizí obchodníci. Organizace nespolupracuje a v samotné správě přetrvávají rozpory. Připustilo se, aby se na jejich území nastěhovali Hererové a Naibasové i s dobytkem. WIMSA se zasadila, aby byli tradiční vůdcové západní i východní oblasti Tsumkwe uznaní vládou, jako jediní zástupci Sanů v zemi. Musí se však o sebe postarat a rozhodnout, kterým směrem chtějí jít.
Později jsem navštívila jeden ze stanových táborů - Omatako Valley Rest Camp, který postavilo pět obcí asi dvě stě kilometrů západně od Tsumkwe. Běloši pracující v cestovním ruchu mě varovali, abych se připravila na nejhorší. Podle jejich názoru zkrachuje jakýkoliv komunální projekt na tom, že se nenajde zainteresovaný vůdce, který by měl představu o tom, jak vést a udržovat tábor na patřičné úrovni. A měli pravdu. Tábor se nedal srovnat se žádným soukromým. Přivítaly mě nevyprázdněné odpadkové koše, polámané vodovodní potrubí a chybělo dříví k rozdělání ohně. Bylo zřejmé, že se táboru nikdo nevěnuje.
Vlády jižních afrických států se rozhodly podporovat turistiku a to znamená, že jsou Sanové chtě nechtě zataženi do „výhodného“ obchodu. Jedna z organizací zneužívajících Sany ve jménu turistického ruchu je Intu Afrika v namibijské části pouště Kalahari. Původní skupina Sanů zažalovala prostřednictvím WIMSy majitele z porušení smluv o platech. Zatím co obě skupiny čekají na rozhodnutí soudu, obchod se Sany pokračuje. Majitelé jednoduše obalamutili další skupinu Sanů.
Pokud budou Sanové schopni úspěšně spravovat stanové tábory, vyhne se jejich kultura destrukci. Unikátní schopnost lovu zvířat a stopování, sběr rostlin a plodů, výroba různých předmětů, znalost léčivých rostlin a tradiční způsob léčení s použitím tanců tak přežijí do třetího tisíciletí.

ÚNOSY
Němečtí přistěhovalci založili na území dnešní Namibie koloniální Jihozápadní Afriku. Farmáři se často ocitali v situaci, kdy jim chyběly pracovní síly. Nestačili jim dobrovolní pracovníci z černošských etnických skupin (možná i z toho důvodu, že jim museli platit) a podnikali organizované výpady do buše, odkud unášeli muže, ženy i děti Sanů. Slíbili jim dary, anebo prostě ukradli děti hrající si bez dozoru rodičů. Chtěla jsem vědět, zda jsou únosy již pouhou smutnou minulostí. Joram mě šokoval, že jednoho z jeho příbuzných již nikdo neviděl od doby, co ho někdo odvedl na farmu někde při Reebothu jižně od Windhoeku! Únosy tedy nepřestaly.

UTEČENCI NA VLASTNÍM ÚZEMÍ
„Víme, že budeme čelit problémům s porušováním lidských práv,“ zasvěcoval mě Axel do jednoho z největších dilemat. Podle jeho slov chce namibijská vláda přesídlit dvacet tisíc utečenců ze sousední Angoly, Burundi a Ugandy na území Bushmanlandu, kde žijí kungští Sanové. Utečenecký tábor se nachází na farmě Osire severovýchodně od Windhoeku. Farma se rozprostírá na zemědělské půdě patřící vládě. V minulosti zde byl tábor jihoafrické armády. Utečenci, především z Angoly, se rychle adaptovali a přestěhovali se ze stanů do nově postavených hliněných budov. Otevřeli i lékařská zařízení a děti začaly chodit do školy. Utečenci jsou však do morku kosti Afričané a chtějí sedět okolo ohně jako jejich sousedé. K tomu je však zapotřebí dřevo. Chodí proto na sousední farmy pro dřevo a na sběr léčivých rostlin, které prodávají. Samozřejmě touží i po čerstvém masu, takže se často vracejí s ukradenou kozou či zabitým divokým zvířetem. Sousední farmáři si pochopitelně stěžují. A nyní je chce vláda přestěhovat na území, kde žije šest tisíc Kungů. „Jak chce vláda kontrolovat tak velký počet lidí v otevřené krajině bez plotů na rozloze 30 tisíc hektarů, když ho nedokáže kontrolovat nyní v oplocené komerční oblasti?“ ptá se Axel. WIMSA je proti tomuto návrhu. Zmobilizovala místní sanské komunity a oznámila jim, co se stane s jejich půdou. Ještě před neslavným rozhodnutím požádala západní oblast Tsumkwe před třemi roky vládu o vlastní úřad pro správu země. „Žádost Kungů je zatím nevyřešená. Nikdo z kompetentních lidí nemá odvahu k řešení tohoto problému, protože ministr vnitra dostal jiný nápad,“ dodal Axel a pokrčil rameny.
WIMSA zatím nerozhodla o ničem, stará se jen o to, aby byly místní obce dostatečně informované a schopné rozhodovat samy za sebe. „To je kámen úrazu v rozvoji. V moderní době se finanční dárci, rozvojové organizace a vláda drží zásady, že veřejnost se musí rozhodnout sama. To sice zní velmi logicky, ale člověk se může rozhodovat jen tehdy, pokud má dostatek informací. Pro nás je důležité, že se dostáváme mezi lidi ještě před zástupci vlády. Sanové mají podle ústavy právo obracet se ve všech sporech na soudy. Má ale vláda právo umístit utečence na jejich území? To by pro Kungy znamenalo udělat z nich utečence na vlastním území. Avšak podat v jižní Africe jakoukoli žalobu týkající se Sanů naráží na dvě velké překážky. Sanové mají se soudy špatnou zkušenost. Soudy je vždy posílaly do vězení. Neumějí si představit, že by jim soud mohl nějak pomoci. Ještě dlouhý čas potrvá, než se naučí, že nejvyšší soud může dát i jim za pravdu. Ale pokud znovu prohrají, jejich přesvědčení o marnosti domáhat se práva se jen potvrdí.

BOTSWANA: BYTOSTI Z DOBY KAMENNÉ
Festus Mogae, současný prezident země, v roce 1996 prohlásil: „Jak mohou existovat bytosti z doby kamenné ve věku počítačů? Pokud chtějí Sanové přežít, musí se změnit. Pokud se tak nestane, zaniknou stejně jako pták dodo.“ Botswanská vláda měla už dlouhá léta v úmyslu vyštvat Sany z národního parku Central Kalahari Game Reserve (CKGR). Tedy z místa, které vytvořily britské koloniální úřady v roce 1961 jako útočiště pro Sany a divokou zvěř. Zde mohli Sanové pokračovat v tradičním životě lovu a sběru. I ústava Botswany zaručuje svobodu pohybu pro všechny občany a právo žít v kterékoli části země. To však neplatí pro Sany. Podle slov botswanského prezidenta nedokáží Sanové a divoká zvěř žít nadále v koexistenci. Vláda Sany obviňuje, že namísto povoleného lovu zvěře pomocí luků, šipek či oštěpů používají střelné zbraně a pasti, čímž dochází k nadměrnému zabíjení zvířat. Podle statistiky se však v rozmezí desetiletí 1986 až 1996 počet zvířat v CKGR zdvojnásobil. Dále vláda tvrdí, že si už nemůže dovolit financování dodávek pitné vody a léků do odlehlých oblastí národního parku a že děti Sanů, stejně jako ostatní děti, musí chodit do školy.
Z počátku vláda vyhrožovala pouze vyhoštěním, přitom se zákeřně připravovala na poslední úder. Vládě se uvolnily ruce po smrti zakladatele organizace „První lidé Kalahari“ Johna Hardbattla v roce 1996, která jediná úspěšně hájila zájmy Sanů. Došlo k likvidaci Xade, největší vesnice Sanů v CKGR, údajně pro její nedostatečnou ekonomickou životaschopnost. Jelikož vláda neuznává lov a sběr jako prosperující užívání půdy, brala dvě osady mimo CKGR, kam se měli Sanové dobrovolně a bez násilí nastěhovat. V tisku se však začaly objevovat zprávy o vyhrožování, mučení, úmrtích a kastraci. Z obviněných nebyl nikdo potrestán. Vláda slíbila odškodnit ty, kteří se rozhodnou vystěhovat. Nebyla však stanovena suma pro odškodnění a těm, kteří by se vystěhovat odmítli, bylo vyhrožováno, že se zruší přísun vody a potravin do CKGR. Výhrůžkám podlehlo několik rodin. Dostaly peníze a dobytek, ale někteří tvrdí, že na odškodnění stále čekají.
Jednou ze dvou osad mimo CKGR je New Xade, kterou Sanové nazývají „místem smrti“, protože nemá ani jednu ze tří základních nezbytností pro jejich život. Sanové potřebují zvěř, kterou mohou lovit, rostliny a plody, které mohou sbírat, a hroby mrtvých, které mohou navštěvovat, pokud onemocní. Bez hrobů si totiž uzdravení nedovedou vůbec představit. Vesnice připomíná utečenecký tábor. Lidé ji nenávidí a mnozí se chtějí vrátit zpět, odkud přišli. Nemají co na práci a žal utápějí v alkoholu. I když si mnozí zvykli na pastýřský způsob života, tvrdí, že darovaný dobytek patří státu a ten je používá jako najaté pastýře. Nepřestávají vzpomínat na staré dobré časy.
V dubnu tohoto roku obletěla svět zpráva, že zbytek Sanů, kteří tvrdošíjně setrvávali v CKGR, prohrál soudní proces proti botswanské vládě. Jen několik starců a matek odmítlo opustit hroby svých předků. Odstěhují se pouze tehdy, jestliže vláda exhumuje těla mrtvých a přestěhuje je na hřbitov v nové osadě. Zeptala jsem se Axela, jaký je jeho názor? „Botswanská vláda velmi zákeřným způsobem zrušila všechny služby poskytované Sanům žijícím na území národního parku. Zástupci vlády byli schopni vypustit do písku nádrž na deset tisíc litrů vody! Sanové neměli dostatek vody a za takovýchto podmínek si měli rozmyslet, zda souhlasí s vystěhováním. Pokud se rozhodli, nesmějí navštěvovat padesátku svých příbuzných, kteří odmítli opustit území svých předků. Vláda sice poskytuje přesídlencům školy, lékařskou péči i další služby, ale zůstává otázkou, proč musí lidé opouštět zemi svých předků. Buš jim poskytoval dostatek potravy a nezávislost na vládě. V nových usedlostech mimo území parku není dostatek potravy a Sanové se dostali do úplné závislosti na pomoci zvenčí. Když vláda dokáže najít území mimo národní park, proč nemůže změnit hranice parku a přidělit jim například severní část?“ Axel má pocit, že za každým novým vládním návrhem, jak pomoci Sanům, vězí snaha se jich zbavit. S jeho názorem souhlasí hodně zasvěcených lidí, kteří tvrdí, že za vystěhováním Sanů z CKGR stojí diamanty. Vláda se v žádném případě nechce dělit o zisky z těžby diamantů, jejichž naleziště se nacházejí na území parku.
Někdo se může pozastavit nad tím, proč se Sanové vystěhovali z míst, kde žili čtyřicet tisíc let! Vždyť nikdo kromě nich nedokáže v poušti přežít. Mají „srkací studně“, z nichž pomocí slámky dovedou vysát drahocennou vodu, a stejně tak dovedou uhasit žízeň žaludeční tekutinou ze žaludku čerstvě uloveného gemsboka! Odpověď je jednoduchá. Zvykli si na zásoby vody a potravin dodávaných zvenčí. Zapomněli, jak hledat vodu ve vyprahlé poušti. Zlenivěli a raději následovali vidinu takzvaného lepšího života. Axel odmítá financovat přívod vody a přísun potravin jen proto, aby dokázal oponovat vládě. Věří, že jim může pomoci v dlouhodobém horizontu. Nehodlá pomáhat padesáti Sanům, kteří se zuby nehty drží rodné půdy. Chce vyjednávat s vládou, jak nejlépe pomoci těm, kteří se vystěhovali. A co si Axel myslí o nevyplacených kompenzacích? „Určitě se stalo, že někdo slíbenou krávu nedostal, anebo ji snědli. Když Sanům řeknete, že víte o jejich dobytku, a zeptáte se, kde ho mají, dostanete odpověď, že tam žádný dobytek není. To ale znamená, že dobytek se právě pase někde za kopcem, anebo už skončil v kotli. Mohou si také myslet, že pokud se k dobytku nepřiznají, dostanou další.“

PRVNÍ VELKÉ VÍTĚZSTVÍ
„Když přijdou cizinci, začne pršet a malí lidé začnou tančit. A když malí lidé z Kalahari tančí, roztančí se celý svět. Jenom my dokážeme přinést déšť do Kalahari - my malí lidé! Ale dokážeme to pouze tancem. A tančit můžeme pouze tehdy, když máme zem, na které můžeme tančit,“ vyprávěl náčelník jedné skupiny Sanů, která vyhrála historický soudní proces o navrácení zkonfiskované půdy. Jihoafrický prezident Thabo Mbeki předal v roce 1999 při velké slavnosti Xhomanům dokument, který je opravňuje získat zpět území svých předků v sousedství národního parku Kalahari Transfrontier Park mezi Botswanou a Jihoafrickou republikou. Advokát, který vyhrál tento proces, vyjednává kompenzaci s Jihoafrickou radou pro vědu a technologii, která prodala patent na přípravek z Hoodia cactus. Účinky tohoto katusu, potlačujícího chuť k jídlu, znají Sanové již tisíc let. Advokát věří, že americká farmaceutická společnost Pfizer, jež koupila patent bez souhlasu Sanů, vrátí WIMSe určité procento z prodeje léku proti obezitě, který se snaží vyrobit.
Antropologové, spisovatelé a novináři líčí Sany ve velmi romantických barvách. Počínaje Laurensem Van Der Postem a jeho zromantizovanou knihou „Ztracený svět Kalahari“ a konče Sandy Gallem s jeho knihou „Sanové jižní Afriky, zabíjení nevinných“ zobrazující Sany jako lidi, kteří si uchovali ztracenou minulost lidstva, od nichž se arogantní zápaďáci mohou učit, co to lidskost je. Není to však o skutečných lidech s jejich problémy. Kdysi se o Sanech psalo jako o špinavých a ignorantských bytostech, nehodných lidského jména. Moderní mýtus je zahání do opačného, stejně nebezpečného koutu, když je popisuje jako dětinská neviňátka žijící v ráji, jako přírodní ekology žijící v duchovním světě, jichž se moderní civilizace ještě nedotkla. Moderní svět se jich dotkl jako každého jiného, kdo se dostal do styku s bělochy. Nosí košile a kalhoty, pijí kolu a poslouchají rádio. Jenda Sanka to vystihla slovy: „Chceme, aby se naše životy změnily v oblasti vzdělání, zdraví, oblékání i vědění. A chceme, aby se z nás konečně stali nezávislí lidé. Čekáme pomoc od druhých, protože jsme nevzdělaní a chudí.“
Sanové potřebují najít zlatou střední cestu, na níž si dokáží přivlastnit vymoženosti moderního světa, ale zároveň si uchovat mateřský jazyk, unikátní kulturu a fascinující tradice. Věřme, že se po dlouhých stoletích dokáží postavit na vlastní nohy a jejich srdce naplní pýcha a štěstí.
leden 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group