ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MRTVÍ TANČÍ S VODKOU

Pokud zase budete příští rok na Dušičky pokládat věnce na hroby svých blízkých a zapalovat za ně svíčky, vězte, že na zakarpatské Ukrajině se slouží mše za každého mrtvého, pije se na jeho věčnou slávu a požehnaná slza alkoholu se zajídá svátečním jídlem. A pamatujte si, že v přípitku za mrtvého se neťuká.

Bývalá obilnice Sovětského svazu, dnes již několik let samostatný stát Ukrajina, je zemí nekonečných lánů obilí, jaderných elektráren, novodobých zbohatlíků a zástupů nešťastných lidí. Jak se vlastně žije v zemi na východ od slovenských hranic, jak plyne čas ve vesnicích a malých městech, která před více než půl stoletím patřila k Československé republice? Do zakarpatské vesnice Jasiňa jsme přijeli na Dušičky, tedy na konci října. Když jsme odjížděli, byl čas bezvýznamnou veličinou.

Slovensko-ukrajinskou hranici jsme projeli v poledne bez větších problémů a zamířili přes Užgorod směrem na Mukačevo a pak Jasiňu. Dopravní chaos v Užgorodu však jakoukoli souvislejší jízdu vylučoval. Silnější, rychlejší a větší auta mají jednoduše přednost. Semafory jsou maskovány za stromy a jsou také stejně vysoké, takže jsem si prvního všimla až při výjezdu z města. Dodnes pevně věřím, že nebyly zapnuté. Projížděli jsme kouzelnou krajinou. Chudé domky střídaly parcely s rozestavěnými vilami a polozámky, které si staví ruská a ukrajinská vrstva novozbohatlíků. Instinktivně jsme se vyhýbali kráterům ve vozovce a šíleným automobilistům. Padla mlha a začala zábava. Z mléčně neprůhledného oparu se proti nám vynořilo tu auto bez světel, tu tmavý povoz, tažený koněm.

Místo motorestů a restaurací jsou na Ukrajině místem občerstvení pro řidiče karavany bez kol, aby nemohly být tak lehce zcizeny, ve kterých dostanete za nemalé peníze skromné posilnění. Opekáné maso se nedoporučuje, pokud nemáte chuť na psa. U jednoho bílého "bufetu" jsme se zastavili. Za okénkem byly vystaveny české a slovenské čokolády, oplatky, tyčinky Mars a Bounty. K pití kola, sodovka, káva nebo vodka. Kávu nám nalili z termosky do malých hrníčků, které se pak trochu spláchly vodou, utřely a mohl být obsloužen další zákazník. Vlastnit takový karavan je jeden ze způsobů, jak dnes vydělat na zakarpatské Ukrajině nějaké peníze. Tedy, říká se to.


JASIŇA

Černá obloha osázená hvězdnými diamanty nad hlavou, neprostupná tma na cestě, v inkoustu kolem cesty lze vytušit lesy a kopce. Odklonili jsme se od rumunsko-ukrajinské hranice a zamířili do "vnitrozemí". Domečky rumunského typu, porostlé vinnou révou, zůstaly u Mukačeva a Chustu. Nečekané světlo osamělé lampy obnažilo v zatáčce tabuli Jasiňa. Jeli jsme však ještě pořádný kus cesty, než začalo přibývat domků, automobilů, povozů a lidí. Ne bezdůvodně bývala v baťových dobách Jasiňa nazývána nejdelší vesnicí v Československu.

Bydleli jsme v domě u místních, v centru vesnice. Za plotem s brankou štěkali nebezpeční psi, v chlívku meditovala koza a na klíně paní domácí se vyhřívala kočka Zosja. Vešli jsme do domu a už se nám vařil čaj a zatápělo v kachlových kamnech ve svátečním pokoji. I když jsme přijeli neohlášeni, přijetí bylo upřímně vřelé. Pan domácí umí česky, většina obyvatel vesnice rozumí rusky a všichni mluví ukrajinsky.

KDE NIC NENÍ ANI SMRT NEBERE

"Zemřel mi bratr, a já jsem mu ani nemohla jet na pohřeb. Nemáme na cestu peníze. Všechno je tak drahé, a my už jsme dlouho nedostali důchod," vzlyká paní domácí při vaření čaje. Potraviny, které jsme přivezli, jsou pečlivé uklizeny na potom. V obchodech není k dostání téměř nic, jen chléb. Ve větších městech je v obchodech i alkohol a maso. Domácí rozrazil nohou dveře a přinesl ze studny v kýblech vodu. Podívala jsem se na kohoutky u umyvadel a odpovědí mi bylo jen smutné pokrčení rameny. Topí se v kamnech dřevem, uhlí není, vaří se také na elektrické plotýnce, někdy se zprovozní velká plynová bomba. Na oběd byly brambory vařené, k večeři brambory pečené.

"Už bys měl konečné jet do toho Kyjeva, vůbec nevidíš," říká u jídla paní panu domácímu. Ten se jen pousměje a otáčí se na nás: "Víte jak to tady chodí? Když jdete do nemocnice, musíte si s sebou vzít vlastní jídlo, povlečení a léky. Jinak vás nepřijmou. Já mám špatné oči a vyléčit mé můžou jen v Kyjevě. Jenže my nemáme ani na cestu, natož na nemocnici," prohrábl si rozechvěle bílé vlasy pan domácí. Celý život pracoval ve státních službách, teď je v důchodu. Kdy dostal naposledy peníze? Kdo ví.

S výplatami pro státní zaměstnance a důchodce je to na Ukrajině zatraceně špatné. Aby dál neklesala nová měna, nikdo nic nedostává. Na začátku října se začala používat nová platidla - hrivny. Lidé tak přestali být milionáři, jako když se platilo kupóny, jejich jmění se smrsklo na několik desítek hriven. Většina obchodníků vám však bude vděčná, pokud budete platit v dolarech. Ukrajina totiž žije americkými penězi. A před hřbitovem si žebrák krájí zmrzlé jablko.

ANDREJ 1

Vešli jsme do vrátnice, prošli otáčecí závorou a vpluli do dýmového mraku, který absolutné vyplňoval malou místnůstku. Uprostřed stálo na židli kolo, na lavici u okna seděl a kouřil hlídač Andrej, kolem měl poházené drátky. To jak spravoval a vyvažoval kolo. Rychle shrnul hřebíčky a hadry od oleje na zem a nabídl mi židli. Za mnou byly dveře, po jedné straně stůl s několikacentimetrovou vrstvou oleje, drátků a nedopalků, po druhé police s rozmanitým a starým nářadím. Do kouře chrčelo zběsilé rádio.

"Co děláš Andreji?" Hlídač se zašklebil a pitím obroušeným hlasem vychroptěl: "No, hlídám továrnu." Myslel tím již dávno vyrabovanou budovu na zahradě. Hlídá něco, co není, je zaměstnancem státu. Továrna nebyla zprivatizovaná. Kdo by ji taky chtěl.

Andrej si zapálil další cigaretu a požádal nás, pod vymyšlenou ušlechtile se tvářící záminkou, o peníze. Na pití samozřejmě. Až odejdeme, stoupne si ke kolu, zesílí rádio, jež skřehotavě reprodukuje jednání v ukrajinském parlamentu, a dá se do vyvažování jednoho z nejpoužívanějších dopravních prostředků v tomto kraji.

TAK NA VÁS, MÍ ZEMŘELÍ!

Byly čtyři odpoledne a soumrak se začal domáhat svých práv. Na hřbitovy proudily davy lidí. Každý hrob byl ozdoben alespoň věncem z umělých květin. Padalo zrezivělé listí a foukal ostrý vítr. Skučely duše mrtvých.

Hrob byl neprodyšně obestoupen pozůstalými. Pop se zahříval mírnou extází a mumlavě odříkával mši za mrtvé tohoto rovu. Brokátově modrá sutana, černý plnovous, zimou zarudlé ruce svírající Písmo svaté. Kolem modlící se skupinky houstl opar mlhy z kadidelnice, jež se míhala jako kyvadlo hodin sem-tam-sem. Otec se domodlil, strčil si do kapsy mzdu (několik dolarů) a šel dál, na druhém konci hřbitova ho už čekali.

SUPERMARKET POD ŠIRÝM NEBEM

Přes den potkáte na ulicích téměř všechny obyvatele vesnice. Do práce chodí málokdo - žádná není. Pár mladých pracuje v privatizačních fondech, pár jich pašuje a někdo je zaměstnán u státu. Nezaměstnanost je obrovská. Nejbližší továrna je obrovský kolos na výrobu kartonových krabic na máslo, kterými byl zásobován celý Sovětský svaz. Dnes je zavřená. A tak jsou lidé doma. Staří i mladí, kteří už nemají vůbec žádnou perspektivu do budoucna. A všichni se živí, jak se dá.

Jednou z nejdůležitějších činností jasiňských je návštěva trhu. Je to vlastně téměř jediný způsob jak si vydělat nějaké peníze a jak, na straně druhé, sehnat nedostatkové zboží (všechno kromě chleba). Pašeráci a kšeftaři přivezou zboží a místní ho prodávají.

Boty čvachtaly mezi stolečky, zapadlými do bláta. Svítilo slunce, mráz kreslil tváře a "obchodníci", většinou ženy se šátky na hlavách, nabízeli své zboží. Prací prášky, slunečnicová semínka, mýdlo, rozpustnou kávu, oplatky, cigarety. Sem tam se objevilo na stánku oblečení a boty. Jasiňský supermarket je uprostřed vesnice, na prostranství menším než volejbalové hřiště. V kalužích bláta stojí vesničané, povídají si, loupou slunečnicová semínka a občas i něco prodají. A vzduchem se plížila zima.

ANDREJ 2

Přebrodili jsme se bahnem přes most až k malému hřbitůvku s kostelem. Břicho kostela bylo již téměř celé vymalováno ikonami. Pozlacené sošky, barevné koberce. Pravoslavný chrám. Otec Andrej nás pozval k sobě domů. Vstoupili jsme do dřevěného domu, ve kterém žije pop se svou svatou ženou a sedmi dětmi. Na zápraží vrněla kočka.

Byli jsme bezpochyby váženými hosty. Otec Andrej vytáhl pití, jeho žena přinesla chléb, domácí sýr a maso. Kolem kamen se motala malá Liliana a zvědavé nás okukovala. Pohostinnost místních je kouzelná a neuvěřitelná. Většina nemá nic, a i o to se s vámi podělí. Běda, pokud odmítnete, to vám pak zabalí něco s sebou.

Pop nám vysvětloval obřad, jež slouží každý rok na tryzně veteránů druhé světové války, a pili jsme a pili, a povídali jsme si o Bohu a o ateismu, o dětech a o školách. O životě. O tom, že se našli někteří, kteří sponzorují kostel - dali peníze na ikony. V kamnech praskalo dřevo, balkónovým oknem bylo vidět potácející se postavu domorodce.

Celá Ukrajina žije ve stínu alkoholismu, na malých vesnicích je všechno víc vidět, tedy i pití. Pop má nepsanou povinnost bojovat proti tomuto fenoménu úpadku a beznaděje. Každá návštěva je pro něj tedy oficiálním důvodem k pití, i když jenom ču-čut.

SLZU ZA VÁS A DVĚ NA NÁS

Ve zmrzlé hlíně omrzaly sklenice alkoholu. Misky s chlebem, cukrovím, masem, sýry a buchtami. Kolem hrobu se podpírali přiopilí pozůstalí. "Pojďte se napít a vemte si něco. No tak. Nemůžete odmítnout, to je za mrtvé." Nevadilo, že nás viděli poprvé. Takové už jsou zakarpatské Dušičky.

Padla tma. Z oken kostela proudilo světlo a zpěv. Na hřbitově bylo plno. Lidé proudili od hrobu ke hrobu. S přibývající tmou jim byla menší zima, jen měli těžší nohy. Každý mrtvý měl svou soukromou hostinu. Jídla podstatně ubylo, alkoholu ještě podstatněji. Všude plápolaly svíčky a pofňukávali "dušičkáři". Někteří zármutkem, jiní samohonkami. Na namrzající zemi vedle hrobu ležela na mol opilá stařenka.

D & D

Prosklenými dveřmi se z pokoje do kuchyně probíjelo barevné světlo, nedovřenou škvírou vnikal šum. Šum televize. Mezi pecí na dřevo, pohovkou, starodávným stolem a květinami, před vínově červeným závěsem na okně exhibovala televize. Barevná. Neměla dobrý signál, a tak víc nehrála než hrála. Na pohovce ležela paní domácí s vrnící kočkou a obě byly vpity očima do zrnité obrazovky. Boby právě řešil se Sue Ellin (nebo to byl Jake a Kristine z Dynastie?) jak výhodně prodat akcie krachujícího podniku. Pan domácí zrovna dumal, kde vzít peníze, aby manželka mohla jet na léčení na Slovensko. Ve vzduchu už bylo cítit Dušičky, na obrazovce se vystavovala Amerika, v rádiu referovali o dění v Parlamentu. A pak najednou tma.

"To jen vypli proud. Dělají to dvakrát, třikrát denně. Večer v osm, a trvá to asi tak dvě hodiny," rezignované vstala z pohovky příznivkyně amerických seriálů. "Ale zítra to snad neudělají, je svátek." Prostě není uhlí ani pro elektrárny.

Tma. Jakoby se andělům vylilo tisíc kalamářů s tuší. Nikde, ale skutečně nikde ani světélko. Lampy na ulicích nebyly nebo nefungovaly. V domcích bylo jak po vymření. Tlouklo osm hodin ukrajinského času počátku dvacátého století, bylo sedm hodin středoevropského času konce dvacátého století.

VETERÁNI

V jednu hodinu dušičkového odpoledne se na jediném upraveném místě ve vesnici sešlo asi dvacet veteránů. V čele jejich průvodu kráčel otec Andrej. Před pomníkem s dělem se bělal na rychle přineseném stole ubrus. Jeho sněhovou bělost krotily talíře s jablky, chlebem a sklenice pití. Tryzna za ty, kteří se nedožili dneška. Jedno, zda padli v boji nebo umřeli před rokem. Úctu si zaslouží všichni.

Kolem stolu v nálevně u generálky bylo plno. Veteráni mluvili jeden přes druhého. Muži, kteří bojovali ve druhé světové válce za osvobození Československa, dnes nepatří stále nikam. Tak, jako po válce. Pro západ byli moc ruští, pro Rusko příliš západní. A tak se každý rok po tryzně odeberou sem a vzpomínají. Staří muži, kteří mají nejvyšší česká státní vyznamenání od prezidenta Havla, živoří tak jako všichni ostatní. Málokdo bere dobrý důchod. Konec konců vždyť za nás nabídli jen svůj život!

SVATÝ RAJMOND

Rajmond je Maďar a blázen, jeho sestra Maďarka a svědkyně Jehovova, jeho maminka paralyzovaná. Rajmond je svatý a staví si vlastní kostel. Na dvoře.

Vešli jsme do dvora, plného harampádí. Proti nám stál vysoký muž bez vousů a s ostříhanými vlasy. "Karle, vy jste přišli a přinesli fotky," radostně mu svítila očka. Šli jsme dál. "Maminka je už dlouho nemocná. Najednou se to stalo a teď se nemůže vůbec pohnout. Proto mi přijela pomoct' sestra," ukazoval bradou na rozházenou postel, ve které se ztrácela ochrnutá stařenka. Rajmondova sestra přinesla pirohy a když jsme odmítli, zabalila nám jich hromadu na cestu. Nemají peníze na doktora.

"Musel jsem se oholit a ostříhat. Lidé a děti se mě báli," pokýval hlavou svatý pomatenec a srovnal si na krku obrovský krucifix. Rajmonda nemá nikdo rád. Chodí se modlit do všech kostelů, maďarských i pravoslavných. Pro všechny je to blázen, a tak se s ním nikdo nebaví. Jen my.

Šli jsme za ním na dvůr a pustili se po žebříku nahoru do prvního, druhého, třetího a čtvrtého podlaží kostela. Foukal vítr a stavba se začala kývat. Rajmond staví ze všeho, co najde. Není architekt, není projektant, stabilita mu nic neříká. Chrání ho Bůh. Dřevěné trámy a desky, jen tak posbíjené a naskládané na sebe až k nebi. Na neumělé věžičce se pyšní kříž. "Loni v zimě napadlo moc sněhu. Měl jsem strach, aby mi chrám nespadl," postěžoval si a začal se modlit snad v deseti jazycích. Na jaře by chtěl zavěsit zvon. Snad nebude jeho Bůh zrovna spát.

DO ROKA A DO DNE...

"...se tu snad zase sejdeme. Dá-li Bůh," propláchl si hrdlo místní fešák a znovu si dolil do stachana vodku. Jeho příbuzní pokyvovali hlavami a měli kalné oči. Ledového jídla ubývalo a lahve se vyprazdňovaly. U některých hrobů se ozýval pláč, u jinůch tlumený hovor, někde tiché prozpěvování. Příbuzní se navzájem podpírali a pokoušeli se ve společnosti ostrého větru zapálit svíčky.

Svátek všech zemřelých. Den, kdy se příbuzní sejdou u hrobů, a u jídla a pití vzpomínají dlouho do noci na své blízké. Truchlí doopravdy, neboť alkohol otevírá srdce. Truchlí tak, jak po desítky let truchlili jejich zakarpatští předkové. Ve starodávných pecích pečou po staru chléb, žijí ze dne na den.

Vesnice Jasiňa žije postaru. Ale i tady už dnes potkáte mladé lidi v neonových teplákovkách a ojetých mercedesech. I zde jsou hroby, u kterých se narychlo někdo zastavil a položil kytku. Je jich málo, poslů moderní doby. A bude jich víc. Příště. Už za rok.

Když jsme přijížděli, odpočítávali jsme život na hodinkách, při odjezdu byl život v nás. Svítilo chladné slunce a zima číhala v lesích. Na kostelní věžičce vyprávěl prokřehlý zvon příběh téměř z minulého století a my jsme opouštěli místo, kde už dlouho neviděli cara a kam ještě nezavítal prezident. Čas k nám přisedl do auta až na slovenských hranicích.
 
Leden 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group