ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

život na dva poločasy

polocasy„V Gyumri snad není rodina, které by při katastrofě nikdo nezemřel. Neoficiální čísla uvádějí, že tu tehdy přišlo o život sedmdesát tisíc lidí, oficiální neexistují. Původně tady žilo dvě stě padesát tisíc obyvatel, dnes pouze sto tisíc. Hodně dalších emigrovalo. Čtyřicet sekund otřesů zničilo lidem domy, vrhlo je do bídných podmínek, připravilo je o blízké i o práci. Katastrofa rozsekla čas v Gyumri na dva poločasy. Před zemětřesením, a po něm,“ vysvětluje Anahit Gevorgian z arménské charity.

Syna jsem hledala měsíc

„Kdyby byli můj manžel a můj syn naživu, neměla bych teď ani jeden vlas bílý,“ šeptá bělovlasá Aznif. „Než se to stalo, žili jsme si celkem spokojeně. Nemusela jsem ani pracovat. Měla jsem děti a manžela, který mě miloval. Na své dva syny jsem byla velmi hrdá,“ vzpomíná stařenka a v ruce mne hrnek s lógrem, ze kterého před chvílí věštila jedné dívce ženicha a děti. Ačkoli jí v té chvíli rozumí jen arménská překladatelka Narine Grigoryan, všichni, kteří sedí okolo stolu, zarytě mlčí. Narine se zhluboka nadechne, usrkne kávu a pak přerývaně překládá.

„Právě jsem byla v altánku na zahradě. Můj manžel a syn byli v práci. Muž měl dobré místo u policie, pracoval tam třicet let. Když se země otřásla, byli zrovna v prvním patře. Muž zahynul. Svého syna jsem ale nemohla najít. Hledala jsem ho celý měsíc mezi ruinami. Stále jsem doufala, že žije. Přemluvila jsem vojáky, aby mi pomohli pátrat. Ten pohled se mi už vrací pořád, nemůžu na něj zapomenout a už se ho nikdy nezbavím. Ležel tam zaklesnutý pod výtahem, trosky mu utrhly nohu a ruku. Byl mrtvý.“

jako domečky z karet

Přibližně v době, kdy Aznif horečně hledala v ruinách tělo svého syna, zazvonil v Praze na stole tehdy třiatřicetiletého odborného asistenta Pavla Kolínského telefon.

„Potřeboval bych náklaďák a řidiče, ozvalo se na konci drátu. Volal mi Jaromír Štětina. Odsunul jsem horkou kávu a vzal si tužku. O tři dny později jsme už seděli v nákladním autě a jeli s humanitární pomocí přes půl tehdejšího Sovětského svazu do Arménie,“ vzpomíná Pavel Kolínský. Svou první misi má však dnes už ostřílený humanitární pracovník, který později řídil konvoje do válečné Bosny, Běloruska nebo třeba Dagestánu, stále v živé paměti. „Kamenné domy jakž takž stály, protínaly je trhliny. Sídliště ale ležela celá. Jednotlivá patra byla sesutá na sebe. Občas z hromady suti čouhalo torzo paneláku. Hrozivé ztráty byly i na vesnicích. Země se otřásla ve dvanáct hodin, takže staří lidé byli někde na polích, ale děti byly ve školách, které se většinou stavěly z panelů. V jedné vesnici takhle zemřelo například čtyřicet dětí, které se zrovna učily,“ popisuje.

Stejné scény má dodnes před očima osmdesátiletá Aznif. Své hosty ale nerada vidí v ponuré náladě. Usměje se proto a nabízí šťavnaté broskve.

„U nás v Arménii je ovoce nejlepší na světě,“ řekne. Po chvíli ticha však pokračuje dál. „Život v Gyumri zhořkl. Po zemětřesení jsme byli zdrceni, neměli jsme co jíst, byla nám zima. Seděli jsme před domem na troskách a čekali na humanitární pomoc, až přivezou jídlo a nějaké oblečení. Nedalo se tu vydržet. Odešli jsme proto do uprchlického tábora do Ruska. Vrátili jsme se po osmi měsících.“

Na dobu, kdy vlaky odvážely stovky bezdomovců na Krym a do Soči, pamatuje i Pavel Kolínský. „Přišli jsme na nádraží a tam lidu jako o pouti. Nechápali jsme, co se děje. Ženy a děti odjížděly do uprchlických táborů přednostně. Když se vlak rozjížděl, venku stáli jejich muži a hladili vlaky jedoucí do bezpečí. Zůstávali tam stát, sami, jen s tím, co měli na sobě, v černých kabátech, ve zbořeništi. Ve chvíli, kdy ti, co přežili, potřebovali být nejvíc spolu.“

Roky ve stavebních buňkách

Zvednout se z prachu se Gyumri dodnes nepodařilo. Nejnutnější opravy domku rozpukaného ještě z dob zemětřesení a prolezlého plísní, bez toalety a s děravou střechou se Aznif dočkala jako jedna z mála díky české humanitární organizaci Archa a jejímu projektu „Jsme na jedné lodi“ až letos v létě. Jiní ale dosud žijí v plechových boudách, které se přivezly jako první provizorní pomoc bezprostředně po zemětřesení. „Ty budky měly lidem pomoct přečkat zimu. Přesto jsou tam už sedmnáctý rok,“ říká Anahit Gevorgian z místní arménské charity. „Je to jako žít v odstaveném vagoně.“

Ještě dnes jsou stopy zemětřesení na první pohled vidět. „Do Arménie jsem se vrátil rok po katastrofě. Domy vypadaly, jako by se země zachvěla před několika měsíci. Pak jsem se na místo vrátil po deseti letech a prakticky nic se nezměnilo,“ přemítá Pavel Kolínský.

Když se v Gyumri při zemětřesení zřítila sídliště, tehdejší Sovětský svaz začal na okraji města budovat opět nové megalomanské stavby, ve kterých měly najít bydlení stovky lidí bez domova. Nyní je tato čtvrť Moosh 2 mrtvá a vypadá jako kulisa k hororu. „Stavěli, stavěli, nedostavěli,“ komentuje otřesnou podívanou taxíkář a dává přitom pozor, aby se vyhnul půlmetrovým dírám v silnici.

Torza paneláků s trčícími dráty se tyčí na pozadí monumentálních hor, mezi troskami rozkrádají panely dva zloději. „Vytoužený rozpad Sovětského svazu a samostatnost Arménie přišly pro Gyumri v tu nejnevhodnější dobu – sídlišti ještě chyběly stropy. A pak nebyly peníze. Stále nejsou,” komentuje zchátralé sídliště Moosh 2 Anahit Gevorgian.

prchají do Moskvy, Paříže, Prahy...

Kombinace velkého zemětřesení a rozpadu Sovětského svazu o pár let později byla pro Gyumri příliš krutou ránou.

„Arméni jsou sečtělí a vzdělaní a byli schopní i vyrábět. Například v Gyumri byla obrovská fabrika na výrobu kol pro celý Sovětský svaz. I po osamostatnění Arménie tu ale dost přetrval socialistický způsob řízení ekonomiky a ten tyhle rány dosud nevydýchal,“ vysvětluje Pavel Kolínský. „Mladých lidí navíc v Arménii mnoho není. Utíkají za lepším životem do Moskvy, do Ameriky, Paříže nebo třeba Prahy. Kdo chce a může, hledá práci v Rusku. Vyjíždějí a pak finančně podporují své rodiny doma.“

Jedním z těch, kdo hledají štěstí za hranicemi, je i čtyřiadvacetiletý Ashot Shahbazyan. Je dýdžejem v jednom z moskevských klubů, v Gyumri o práci nezavadil. „Konečně si mohu přijít na docela slušné peníze,“ říká. Ashot zažil na vlastní kůži kromě bídy po zemětřesení i boje s Ázerbájdžánem o sporné území – Náhorní Karabach. Válka se s přestávkami vleče od dvacátých let minulého století.

Ashotovi bylo osmnáct, když byl do Karabachu odvelen. Na jednom rameni vytetovaného Krista, na druhém smrt. „Už odmalička jsem chtěl bojovat, hrál jsem si na vojáky jako každý kluk. Chtěl jsem bojovat za svůj národ, chránit jeho zájmy, chtěl jsem se zocelit a vidět svět očima muže,“ vypráví. Když přišel čas, musel jít. Kdo nešel, musel se totiž vyplatit. „Najednou jsem byl ve válce. Sám. Daleko od blízkých i od rodiny. Uteklo pár týdnů a probudil jsem se zraněný v nemocnici. S obavou, že nemám nohu. Naštěstí byla jen prostřelená. Hned po uzdravení jsem šel do války zas. Netrvalo dlouho a ležel jsem v lazaretu podruhé. Nejprve se mi zdálo, že je to nebe. Tohle je smrt? ptal jsem se sám sebe,“ vypráví.

Naštěstí přežil. A když se vrátil do Gyumri, život se mu zdál sladký. „Ve válce jsme byli stále v běhu, poslouchali jen rozkazy. Neměli jsme vodu, žádné jídlo. Vojáci jedli pouze to, co ulovili. Zajíce, vlky, lišky i hady. Nebo jen trávu. Člověk si nebyl jistý, zda bude druhý den naživu. Po tom, kolik lidí jsem viděl umírat, se mi život v civilu jevil úplně jednoduchý,“ říká.

Přestože neoficiální potyčky v Karabachu pokračují, Ashot má mnoho přátel i mezi Ázerbájdžánci. „I oni jen plnili rozkazy. Jako já,“ říká. V tom, co by ještě rád dokázal, má ale úplně jasno. „Chtěl bych si najít ženu a mít rodinu,“ nezaváhá ani na vteřinu s odpovědí.

Z věštění z kávy si legraci nedělá. Rodina je totiž tím, co Armény drží nad vodou. A je proto úplně jedno, jestli stařenka Aznif z lógru dívkám budoucnost uhádne, či ne. Po rodině touží tak jako tak. Nic jiného Arméni totiž většinou ani nemají.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group