ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jako hinduistická kraslice

krasliceObyvatelé městečka Mahaica byli naší přítomností nadšení a předháněli se v tom, abychom si svátek pořádně užili. Chlapci většinu žen ráno posypali trochou popela a polévali vědrem vody, mě posypali vědrem popela a rovnou hodili do místní řeky. O pochopení duchovního rozměru se osobně staral nejvyšší představený obce. Aktivně nás zapojoval do všech obřadů a zvyků.

Vezměme to ale popořádku. Historie Phagwahu je velmi stará, vychází z příběhu zlého krále Haranyakashipa, který získal za své činy od Brahmy různé schopnosti a moc a začal se cítit nepřemožitelným. Žádal po svém lidu, aby ho uctíval jako boha. Každý poslechl kromě jeho syna Prahlada, který zůstal věrný Višnuovi. Otec se ho za to pokoušel zabít. Dokonce si pozval na pomoc jeho sestru Holiku, která měla zvláštní dar – oheň jí nemohl ublížit. Zlý král ji požádal, aby si sedla se svým bratrem na kolena na obrovskou hranici. Prahlad se však začal modlit k bohovi Višnuovi a plameny ho nezasáhly, zatímco jeho sestra shořela. Dobro zvítězilo nad zlem, věrnost nad nevěrností. Dnes se na památku toho dne zapaluje velká vatra.

Hledíce do plamenů ohně, uždibujeme zvláštní sladké pečivo s hrozinkami, které nám se slovy „happy Phagwah“ podávají okolostojící. Spát pak ale jdeme poměrně brzy, protože už v sedm ráno začínají v chrámu první modlitby spojené s dalšími rituály.

lll

Přesný začátek ranního obřadu nás zaskočil – to jsme v Jižní Americe nečekali. Přišli jen chlapci a muži, ženy a dcery měly doma plné ruce práce s přípravou slavnostních jídel. Malé činely, táhlé písně, buben – po chvilce zpěvu se vydává na místo, kde včera šlehaly vysoké plameny, procesí. Za zpěvu a zvuku bubnu několikrát obešlo hromadu popela a za okamžik to začalo – nejprve decentně, potom s takovou silou, že jsme chvílemi lapali po kyslíku. Chlapci i muži nabírali popel, sypali si ho vzájemně na hlavu a křičeli: „Happy Phagwah!“ Kdosi z nich nás nejprve opatrně ohodil – na zkoušku, co si k „vzácné návštěvě“ může dovolit – a pak už měli všichni obrovskou radost, když nás zasypávali oblaky popela.

Po této kratochvíli si každý muž nabral popel do vědra a celé procesí se vydalo na pochod vesnicí. Nevynechali jediný dům, bez ohledu na to, zda v něm žili hinduisté, muslimové nebo křesťané. A nikde je nevyhodili, všude je pozdravili „happy Phagwah“ a přijímali s úsměvem a otevřenou náručí. Motto země – Jeden lid, jeden národ, jeden osud – není jen formalitou.

Jistě, všude není situace tak růžová jako v Mahaice, kde jsme byli my. „Nejostřejší jsou střety mezi Guyaňany afrického a indického původu,“ upozorňuje zástupkyně parlamentu z kmene Makuši.

Ale i když to zní paradoxně, tady jako by popel očišťoval od všeho. Po tomto obřadu a koupeli si na sebe všichni oblékli bílé šaty a vyzbrojeni barevnými pudry a tekutými barvami ve stříkacích pistolích se vydali do chrámu. Nejstarší dcera Sareshovy rodiny, kde jsme byli na návštěvě, Angie mi půjčila krásné bílé slavnostní šaty se zlatou kraječkou a zlaté střevíčky. To jen zvyšovalo můj slavnostní pocit. Opět zazněly malé činely, zvláštní klávesy poháněné měchem a táhlé zpěvy – sbor mužů a sóla žen. Mladá děvčata se šátky na hlavách kroužila s hořícími miskami kolem sošek hinduistických božstev seskupených na jakémsi oltáři v centru chrámu. K obětním darům patřily oleje, plátky květů, kousky sladkého pečiva... Jemnými pohyby rukou posílají vůni obětin k nebesům. Do pokojné a povznesené nálady občas padají oblaka barevného pudru a bílé oděvy ho zachytávají. Na závěr vytahuje nejvyšší duchovní samopal a všichni přítomní jsou zasaženi dávkou z jeho hlavně. Je modré barvy. Odveta na sebe nenechá dlouho čekat a zbraně s různými barvami tasí všichni bez rozdílu věku. Domů se vracíme skutečně jako kraslice.

Po ukončení obřadu nám přijde zatěžko odmítnout všechny nabídky na návštěvu – snad někdy po obědě...

lll

Saresh má kromě manželky, původem indiánky z kmene Arawak, dvě dcery a syna – všichni se na oslavách aktivně podíleli. Jeho žena s dcerouAngie už od rána vyvářely a pekly, babička pražila na dvoře krokety, ryby a placky. V sobotní podvečer začali Saresh se Sadishem vyrábět draka, kterého budou potřebovat v pondělí. Svátek totiž vrcholí pouštěním draků nejrůznějších tvarů a velikostí na pobřeží. Na obloze pozorujeme tisíce bílých bodů, na pláže kolem vyšly pouštět draky statisíce obyvatel. Ti guyanští v době letu zpívají, respektive něžně bručí, což umožňuje jejich speciální konstrukce. Drakiáda je zde takovou mánií, že na jejich výrobě někteří lidé založili celou svou živnost. Svého osobního dodavatele má prý i prezident. Jednou z dalších zajímavostí je malování poznávacích značek na auta. Obyvatelé vnitrozemí, američtí inidáni a pár rančerů, nahrazují v tyto sváteční dny nedostatek větru pro drakiádu velkolepým rodeem.

lll

Sareshovi předkové přišli do Guyany před sto sedmi lety, podobně jako mnozí další z Indie, na podnět britské vlády, která osadníkům nabízela právo získat pozemek. Mnohé sem přilákala i touha po objevení bájného zlatého Eldoráda. Kromě zlata a diamantů je vnitrozemí plné „brokolice“ – tak totiž vypadají z pohledu z výšky obrovské plochy deštného pralesa. Zněj sem tam vykukují indiánské osady – Guyanu obývá devět různých kmenů. Ale dá se zahlédnout mravenečník, pásovec, tukan, aguti – zvířata, která je možné v Evropě vidět jen v zoo. Mimo zlato ukrývají dodnes mnohé řeky i přírodní diamanty a například Potaro i jiný klenot – dvě stě padesát metrů vysoký vodopád Kaiteur. Směrem na jih se deštný prales prudce mění na širokou travnatou savanu, na které jsou kromě obydlí původních obyvatel roztroušené i ranče s množstvím dobytka. Touha po bájném Eldorádu, za kterým přišli do této oblasti mnozí přistěhovalci, se však dodnes nezhmotnila.

 

Co možná nevíte o Guyaně

l Jediná anglofonní země na jihoamerickém kontinentě. Někdy se o ní mluví jako o „zemi šesti národů“. Název země je odvozen od indiánského výrazu Gyana, který lze přeložit jako místo mnoha vod.

l Kolují o ní různé pověsti, zejména že tu po setmění může člověk lehce přijít o krk, a pokud na něm má zavěšený fotoaparát, platí to dvojnásob.

l Příroda je tu velmi panenská, s nedotčenými deštnými pralesy.

l Převažujícím náboženstvím je křesťanství (asi polovina obyvatel), hinduistů je zhruba třetina.

l Městečko Mahaica leží přibližně hodinu jízdy od hlavního města Georgetownu. Je typické bílou dřevěnou architekturou. Dominuje mu anglikánská katedrála, prý největší dřevěná stavba na severní polokouli.

l Letos se konal Phagwah začátkem března, tedy o něco dříve než křesťanské Velikonoce.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group